Představit dvě silné autorské persony jako jeden společný celek je zdánlivě jednoduché, ve skutečnosti však interpretačně ambiciózní gesto. Obzvlášť v případě autorů tak silného osobního spojení, které měli Věra Nováková a Pavel Brázda.

V Galerii Lázně Liberec, ve které je právě tvorba těchto životních partnerů ve výstavě Obrazy, slova, kosatce představena, se nejedná primárně o souběžnou retrospektivu dvou osobností, ale o pokus vystavět jejich dílo jako vzájemně se vymezující dvojportrét. Právě tato volba – spojit dva autonomní umělecké světy do jedné narativní konstrukce – je klíčem k tomu, co výstava nabízí jako své unikum.

Společný rámec jako kurátorská teze

Brázda a Nováková jsou v kurátorském pojetí Venduly Fremlové spojeni nejen životem, ale především koncepční hypotézou: že jejich tvorbu lze číst jako dvě odpovědi na stejné základní otázky moderního obrazu. Jak může obraz fungovat v době opakování? Co znamená figura, když je buď sériová, nebo naopak jedinečná? Jak se do vizuálního jazyka promítá etika pohledu, paměti a odpovědnosti?

Tento rámec je důležitý, protože výstava se vědomě vyhýbá pouhé paralelní prezentaci dvou životopisů. Místo toho vytváří situaci, v níž se obě tvorby navzájem neustále interpretují – někdy explicitně, jindy jen prostorovou blízkostí. Výsledkem je pak dvojí čtení: divák sleduje jednotlivé autory, ale zároveň je neustále tlačen k jejich vzájemnému porovnávání. To mi přijde jako nesmírně zajímavá možnost a tendence „vypozorovávat“ vliv jednoho na druhého se objevuje téměř bez přestání.

Brázda jako logika, Nováková jako singularita

Z tohoto rámce se odvíjí základní napětí výstavy. Pavel Brázda (1926–2017) vstupuje do expozice jako autor, jehož práce má výrazně systémový charakter. Opakování motivů, variace figur a práce s typizací vytvářejí dojem obrazového aparátu, který generuje vlastní jazyk. Brázda tak přináší de facto model vizuální produkce. V kontrastu k tomu stojí Věra Nováková (1928–2024), jejíž tvorba je prezentována jako soubor autonomních, existenciálně eskalovaných obrazových situací. Každé dílo zde funguje jako samostatná výpověď. Zatímco Brázda otevírá otázku opakovatelnosti obrazu, Nováková ji spíše odmítá a trvá na jeho neopakovatelnosti.

Právě v tomto rozdílu se ukazuje smysl jejich společné prezentace: nejde o podobnost, ale o dva radikálně odlišné způsoby, jak vůbec uvažovat o tom, co obraz je.

Unikátní je napětí výstavy právě skrze tenzi mezi díly. Kurátorský model dvojportrétu umožňuje vidět obě tvůrčí cesty jako dvě odlišné strategie řešení stejného problému modernity: jak obstát v době, kdy obraz ztrácí svou samozřejmost.

Brázdova odpověď je strukturální – obraz se může stát systémem, který svou opakovatelností ironizuje i kritizuje vlastní vyprázdnění. Nováková naopak volí odpověď etickou a existenciální – obraz musí zůstat jedinečný, protože právě v jeho jedinečnosti se odehrává jeho smysl. Společná prezentace tyto postoje neharmonizuje. Naopak je drží v napětí, které není řešeno syntézou, ale dialogickým ustavením. To je důležité: výstava netvrdí, že oba přístupy se doplňují, ale že se navzájem osvětlují právě svou neslučitelností.

Prostor jako argument

Tento argument podporuje i galerijní prostor bývalých lázní. Přechod od komornějších sálů k velkému centrálnímu prostoru vytváří fyzický ekvivalent kurátorské teze: z individuálních výroků Novákové a systémových struktur Brázdy se stává sdílené pole, kde se oba přístupy promítají do jedné divácké zkušenosti. Tento prostorový model je klíčový – výstava není jen sledem obrazů, ale i argumentem v architektuře. Divák je veden k tomu, aby neustále přecházel mezi čtením detailu a čtením systému, mezi singularitou a sérií.

Riziko dvojportrétu

Každý takový kurátorský model však nese riziko. Dvojportrét vždy svádí k tomu, že jeden z hlasů začne být vnímán jako princip a druhý jako variace či protiklad. Tak trochu se snaží i hodnotit, kdo je výraznější a zjednodušeně řečeno lepší umělec. V Liberci toto napětí zůstává přítomné: Brázdova tvorba svou sériovostí přirozeně expanduje do prostoru, zatímco Nováková vyžaduje soustředění na jednotlivý obraz. Výstava však toto napětí neřeší jako problém. Nejde jí o rovnováhu, ale o viditelnost rozdílu. A díky tomu tak prostou hodnotící metriku výjimečnosti prvního nebo druhého zcela redukuje.

Věra Nováková & Pavel Brázda | Obrazy, slova, kosatce
Galerie Lázně Liberec (Masarykova 723/14, Liberec)
18. 4. – 15. 7.