Nová galerie univerzity Pardubice pod vedením kurátora, umělce a vysokoškolského pedagoga Tomáše Lahody uvádí výstavu jednoho z významných představitelů tzv. konkrétního umění, Pavla Hayeka. Podívejme se na kontext jeho díla v souvislostech tohoto směru.

Dílo Pavla Hayeka je nejčastěji spojováno s tzv. konkrétním uměním. Tento termín poprvé formuloval nizozemský umělec Theo van Doesburg v Manifestu konkrétního umění jako označení pro umělecké hnutí se silným důrazem na geometrickou abstrakci. Podle jeho názoru měl pojem „abstraktní“ aplikovaný na umění negativní konotace; místo toho upřednostňoval pozitivnější výraz „konkrétní“ a poté jej použil v roce 1930 k definování rozdílu mezi jeho vizí umění a vizí ostatních abstraktních umělců té doby. Po formálním rozchodu skupiny De Stijl po vydání posledního čísla svého časopisu v roce 1928 začal van Doesburg uvažovat o vytvoření nového kolektivu zaměřeného na podobný přístup k abstrakci, která úzce souvisela s estetikou neoplasticismu. Rozdělil kandidáty mezi umělce, jejichž práce stále nebyla zcela abstraktní, a ty, jejichž díla nevycházela z referencí k vnějšímu světu, protože: „nic není konkrétnější, reálnější než čára, barva, povrch“. Principy konkrétního umění obsahovaly následující zásady v rámci absolutního purismu: Umění musí být univerzální, a proto musí být umělecké dílo před provedením zcela koncipováno a formováno myslí. Dílo nemá žádné formální reference z přírody, je zbaveno smyslnosti nebo sentimentality. Chceme vyloučit lyriku, drama, symboliku. Obraz musí být zcela vytvořen z čistě plastických prvků, zejména povrchů a barev. Obrazový prvek nemá žádný význam nad rámec „samotného“; v důsledku toho dílo nemá žádný jiný význam, než že prezentuje pouze samo sebe a nikoli nějakou vnější ideu. Konstrukce obrazu, stejně jako jeho prvků, musí být jednoduchá a vizuálně přehledná. Technika malby musí být mechanická, tj. přesná, antiimpresionistická. Snaha o absolutní jasnost je povinná.

Abstraktní versus konkrétní
Po smrti van Doesburga rozvíjel tuto tendenci švýcarský architekt, sochař a designér, Max Bill, který „…dychtil po vytváření děl založených na matematických a geometrických základech – hmotných projevech intelektuálních procesů, které odolávaly symbolice.“ Jeho definice rozdílu mezi konkrétním a abstraktním uměním zní následovně: „Rozdíl mezi konkrétním a abstraktním uměním spočívá v tom, že v abstraktním umění jsou obsahy obrazů odvozeny od obrazu přírody, zatím co v konkrétním umění vznikají obsahy obrazů nezávisle na obrazech přírody. Jako příklad poslouží mezní případ v malířství: na bílém plátně se nachází červený bod. Ten mohl vzniknout dvěma způsoby: za prvé to mohl být východ slunce v mlze a je ho tedy nutno považovat za abstrakci, nebo za druhé může být červeným bodem, který vyjadřuje uměleckou realitu jedině svým vztahem k ploše; v tomto druhém případě se jedná o konkreci abstraktní myšlenky, tedy o konkrétní umění.“
Ve smyslu definic Maxe Billa nalézáme v díle Pavla Hayeka všechny zmíněné atributy. Jeho tvorba levituje v rozostřeném poli mezi abstrakcí a konkrétním uměním, novější a poslední série navíc vykazují prvky op-artu, a některé ranné cykly dokonce přes plošnou redukci a stylizaci motivů z přírody balancuií na hraně stále ještě reálně vnímatelného východiska (obrazy spletitých větvoví průhledů stromů) a jeho abstrakcí. Na ploše hustě vedle sebe rozprostřené listy, různé druhy zeleniny (cibule, česneky, feferonky, lusky, petržel, lilek, apod.), ovoce, koření, zrníčka luštěnin, jednotlivě individualizované a přesto anonymní ve skrumážích bez hierarchie, ve zdánlivě opakující se celoplošné ornamentální struktuře, jsou více či méně rozpoznatelné. Výchozí motivy se ztrácí zvláště když jsou malovány negativně, bílé s mezerami mezi nimi vyplněné černou barvou. Zde je abstrakce dovedena jednoduchým manévrem k maximálnímu efektu, kdy jsme znejistěni, co vlastně vidíme.

Od válečků k op-artu
Stejně jako americký malíř Christopher Wool, který v 80tých letech minulého století uplatnil jako ready-made techniky mechanického opakování s použitím válečků ve svých celoplošných černobílých kompozicích těch nejobyčejnějších a nespektakulárních vzorků, používá Hayek rastry válečků k téměř op-artové vizuální hře, kdy se ze statického obrazu stává jemné pohybové vlnění. Op-art je jedním ze směrů geometrické abstrakce, který maximálně využívá rozumu, přesnosti a logiky, zpracovává poznatky z geometrie a fyziognomie, a je spojen s psychologickými výzkumy. Divák je konfrontován s geometrickými vizuálními podněty, čehož je dosaženo optickou nestabilitou a mobilitou obrazových prvků. Obraz je jakoby v pohybu, pohybové jevy se realizují vjemovými efekty a vzniká kmitavý účinek, vyvolávající dojem vibrace a vzdouvání obrazové plochy. Tento efekt je nejradikálněji přítomen v Hayekově sérii textilií a nejnověji v cyklu struktur. Struktury navíc nejvíce rezonují s přístupem konkretistů, obrazy jsou složeny z nejelementárnějších, opakujících se drobných prvků, jako je bod, čtvereček, trojúhelníček, kroužek. Drobným posunutím rastrů z těchto elementů vůči sobě vzniká moaré, které téměř psychedelicky dráždí naše oko. Přes formálně záměrně odosobněný, mechanický, až indiferentní přístup k malbě bez náznaků osobního rukopisu evokují Hayekovy obrazy koncept celoplošné malby abstraktních expresionistů, a tematicky přitom sdílí jakási rezidua pop-artového zalíbení v banálních, podružných lo-fi motivech a předmětech masové denní potřeby, i pop-artovou ekonomii způsobů grafického výtvarného přednesu.

text: Tomáš Lahoda

Galerie univerzity: Pavel Hayek
Univerzita Pardubice (Studentská 519, Pardubice)
13. 10. – 14. 11.