Případ pro začínajícího kata, Postava k podpírání, Ikarie XB 1 nebo Konec srpna v hotelu Ozon, to je jen neúplný výčet filmů, na kterých se podílel Pavel Juráček jako režisér nebo scénárista. Bezesporu se jednalo o talentovaného českého filmaře, ale jaký byl mimo filmový plac? O tom pojednává inscenace O Pavlovi v Divadle Na zábradlí inspirovaná stejnojmennou knihou Dani Horákové v režii Anny Klimešové.

Již od první minuty představení režisérka Anna Klimešová společně s dramaturgem Petrem Erbesem jasně upozorňují, že rozhodně nepůjde o emočně nezaujatou výpověď o Pavlu Juráčkovi. Naopak, na jeviště, prozatím zakryté dlouhými bílými záclonami, přichází totiž herečka Anežka Kubátová alias Daňa Horáková, nejen manželka Pavla Juráčka, ale také neméně úspěšná spisovatelka, novinářka a později i politička, která vítá diváky a již v úvodním slovu předjímá i Juráčkovu předčasnou smrt. Právě skrze perspektivu Horákové bude český filmař snímán a rozhodně zde nebudou zaznívat jen ódy, ale spíše elegie, stejně jako tomu je i v předloze. Tvůrci nic nezatajují, tahle inscenace zkrátka bude subjektivní, ale možná o to upřímnější.

Nutno podotknout, že impulzem pro její vznik se stalo období covidu, kdy se ocitlo v izolaci více párů, počež jsou dva (anti)hrdinové skrze svůj emigrantský pobyt v Mnichově plný napětí a osamocení publiku bližší. Inscenace totiž mapuje jednak začátek jejich vztahu v Československu, ale později i jejich koexistenci v jedné mnichovské garsonce, kde žili po emigraci, a v níž Juráček propadá do područí deprese, alkoholu i vlastní ješitnosti a egoismu. O Pavlovi tak není „pouze“ sentimentálním ohlédnutím do minulosti, jak by mohlo vzhledem ke svému tématu představení evokovat, ale nabývá také podobenství o mezilidských (především partnerských) vztazích.
Do malého bytu se stylizuje celý prostor hlediště složený ze tří stěn z bílých záclon, přičemž zadní část tvoří pro světlo polopropustné plexisklo, za kterým se také něco skrývá, ale přesně nelze rozpoznat co, což zdařile přispívá posílení divákově představivosti. Dále se zde nacházejí matrace, stůl, skříň, lampa a pokojová rostlina v květináči. To vše ve stylu a barvách zlatých šedesátých, čemuž jsou jednoduše uzpůsobeny i kostýmy. Zároveň stísněný prostor vystihuje nejen životní situaci ústřední dvojice, ale podporuje hereckou akci dua zmíněné Anežky Kubátové a Michala Bednáře v roli Pavla Juráčka, která si zakládá na velmi intimních rozhovorech.

Bez zbytečných příkras
Možná šlo o tvůrčí záměr Anny Klimešové, možná ne, ale excentrikem v představení se stává skrze podané výkony především Anežka Kubátová. Ta jednak částečně kopíruje dikci samotné Dani Horákové, ale na rozdíl od svého kolegy disponuje pestrým hereckým rejstříkem od hyperboly přes vážný výraz a rozhodně není monotónní. Daňa Horáková se tak v podání Kubátové stává nejen tahounem Pavla Juráčka, čemuž možná tak i bylo, ale i celého představení. To ona ovlivňuje to, zda se právě divák cítí z dění zděšeně, nebo naopak pobaveně, protože buď využívá napjatá gesta, nebo uvolněně glosuje danou situaci. Naopak výkon Michala Bednáře je nevýrazný a jednolitý, herec nejlépe pracuje s vážnou rovinou svého (anti)hrdiny a přesvědčivě skrze gesta, ale i hlas demonstruje jeho duševní rozklad, ale byť se snaží stejně jako Kubátová vtipně komentovat, zní jeho repliky prázdně. Kubátová jej svým zapálením pro hru zastiňuje natolik, že dokonce ve vedlejších rolích spíše vyniká neméně energický Vojtěch Vondráček, který například bravurně paroduje Jiřího Menzela nebo vystihuje plachou povahu Miloše Formana. Podobně jako Kubátová má totiž podobný drive. I přesto však herci společně podávají divákovi strhující výpověď o patologii ve vztazích, která může vést až ke ztrátě vnitřní svobody, protože si libují v expresivních replikách plných nejen slovní agrese.

Inscenace Anny Klimešové rozhodně objektivně neodpovídá na to, kdo to byl Pavel Juráček, ale spíše k poskytuje nápovědu. Především však povedeně demytizuje kult talentovaného umělce a Juráčka ukazuje i v jeho (ne)llidskosti. Každý z nás má přeci i svůj stín… A kdo se občas necítí osamocený, i když má po boku svého partnera.

O Pavlovi
Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra pá 28. 4. 2023
nejbližší repríza út 13. 2. 19:00

Letošní vítězná inscenace Cen Alfréda Radoka Zlatá šedesátá budila zvědavost ještě před svou premiérou v brněnské Redutě. Nejen odbornou veřejností byla oceňována snaha zdramatizovat deníkovou látku – totiž paměti scenáristy a režiséra Pavla Juráčka. Málokdo si přitom všimnul, že Deník 1959–1974 už jedno divadelní ztvárnění má – s podtitulem Bláznova kronika jej v Praze uvádí spolek mladých divadelníků Tygr v tísni.

Zkraje je nutné podotknout, že inscenace tvůrčího týmu Viceníková–Mikulášek Zlatá šedesátá (ať už ta původní brněnská nebo přestěhovaná pražská s přidaným …aneb Deník Pavla J.) si všechnu pozornost i ocenění zaslouží. Podařená syntéza originálních režijních nápadů, nadprůměrných hereckých výkonů a pro mě především velmi promyšlené scénografie zaručuje skutečně silný divadelní zážitek. V těchto aspektech jsou inscenační možnosti mladých tvůrců Tygra v tísni, co do zkušeností a patrně i finanční stránky, nesrovnatelné. Polemizovat by bylo možné alespoň o celkové sdělnosti obou dramatizací. I tak ale zůstanou „Brňáci“ o krok napřed.

Není všechno zlato, co se třpytí
V mnoha ohledech jsou si obě inscenace vlastně podobné. Zaujme už název, který v podstatě odkazuje k témuž – titul Zlatá šedesátá stejně jako podtitul Bláznova kronika naznačuje, že se bude referovat o určité epoše. Jak se ukáže po zhlédnutí obou, s ironickým podtextem.

Seškrtat tisícistránkový text na divadelních 90 minut a zachovat přitom smysluplné sdělení není snadná věc. Výpověď Zlatých šedesátých je ale ve výsledku mnohem komplexnější. Pokud se na jeviště přenáší deníková zpověď, nelze se pochopitelně zbavit jejího tvůrce. Ani to není žádoucí. Mikulášek a Viceníková ovšem podávají i svědectví o prostředí a době, byť Juráčkovou optikou. Juráčkova složitá povaha, soukromé i profesní vzestupy a pády přitom nejenže nezůstávají stranou, ale rozpohybovávají sled obrazů, narážek a metafor. Celek je pak velmi dynamický. Oproti tomu režisér Ivo Kristián Kubák a dramaturgyně Marie Nováková se mnohem více soustředí na Juráčkův komplikovaný vnitřní svět. To samozřejmě nevadí, respektive nevadilo by, kdyby nebyl „jejich“ Juráček rozervaný od první do poslední minuty pořád stejně. Navzdory slibnému začátku se tak představení ke svému konci vleče jen velmi pomalu.

Druhé, třetí a čtvrté Já
Za zmínku také stojí, že mnohostrannost Juráčkovy osobnosti zřejmě inspirovala oba tvůrčí tandemy k podobnému způsobu, jak ji vystihnout – vícero herců, přičemž každý představuje trochu jiného Juráčka. Mikulášek ale toto provedení dovedl do důsledku. Inscenaci zcela zbavil dialogu, přesto se všech pět představitelů navzájem doplňuje tak (napomáhá tomu i kostýmní řešení – pět stejných pánských obleků), že divák skutečně vnímá jediného Juráčka – jako ústředního a hlavního protagonistu jednoho smutného života, což naprosto odpovídá žánru deníku. Naproti tomu u Tygra v tísni jsou tři Juráčkova Já propojena tím, že na sebe občas reagují, komentují slova druhého (a třetího). Kubák s Novákovou taky zásadně akcentují ženský prvek (důležité ženy Juráčkova života ztvárňuje Marie Švestková) – v jejich pojetí má tento postup své místo, ale také je další příčinou toho, proč výsledek není tak kompaktní jako u Mikuláška.

Interpersonální kronika
Moje poslední glosa bude směřovat k hudbě. Ve Zlatých šedesátých je integrální součástí celé koncepce – Mikulášek promyšleně pracuje s různými hypertexty (tehdejšími reklamami, útržky Juráčkova díla…) a hudební výběr je také proveden tak, aby skladby a jejich úryvky byly dobovými referencemi. Rovněž v inscenaci Deník 1959–1974 je hudba důležitým komponentem. Odhaduji, že i tím, který na diváka zapůsobí nejintenzivněji. Kubák využil obrovský potenciál a schopnosti talentovaného pianisty Jana Hovorky, jehož vlastní tvorba nejenže dokresluje dění na scéně, ona jej utváří. I tato složka ale postupně ztrácí na intenzitě.

Je trochu škoda, že když Kubák s Novákovou sáhli po tak bohatém materiálu, jakým jsou Juráčkovy deníky, nevytěžili z nich více pro onu „kroniku“. Přese všechny výhrady je ale třeba říci, že byl-li inscenační tým Reduty chválen za odvahu převést na jeviště žánr korespondence či deníku, není fér ignorovat tutéž snahu začínajících tvůrců, kteří se navíc nemohou opřít o zázemí stálé scény. Zvlášť když své zavedené kolegy předběhli. ∞


Pavel Juráček, Dora Viceníková, Jan Mikulášek: Zlatá šedesátá (aneb Deník Pavla J.)
dříve Národní divadlo Brno: Divadlo Reduta, nyní Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra 5. 4. 2013 (psáno z reprízy v DnZ 20. 1. 2014)
režie a výběr hudby Jan Mikulášek • dramaturgie Dora Viceníková • výprava Marek Cpin

Pavel Juráček: Deník (1959–1974)
Národní filmový archiv
Praha, 2003, 1075 stran

Pavel Juráček – příbramský mladík, živelný student FAMU, horečnatý tvůrce, romantický milenec, agresivní partner, zoufalý toxikoman, egoistický bohém, apatický stín, troska, která nedokáže psát a nedokáže se psaním přestat. A Tygr v Tísni zahraje jeho Deník.

Divadelní soubor Tygr v Tísni tvořený studenty DAMU předvede začátkem října novou adaptaci nedramatické látky. Inscenace vychází z knihy Deník 1959–1974 filmového scenáristy a režiséra, představitele české filmové nové vlny šedesátých let, Pavla Juráčka. Dozvídáme se o svobodě a úžasné finanční situaci filmu šedesátých let a o útlaku, rozkladu společnosti a kultury let sedmdesátých. O faustovské touze po vytvoření geniálního díla v těle jednoho rozklíženého nešťastníka. Deníky podávají zprávu o soukromém životě mnoha osobností kulturního života (Václav Havel, Věra Chytilová, Pavel Landovský a dalších) a autentický zápis o své době.

Inscenace je vhledem do mnohasetstránkového deníku. Stává se tedy deníkem samotným. Divák se stane čtenářem jeho zápisů. Bude svědkem plíživého rozpadu osobnosti i společnosti. Herci (představující především autora deníku, ale i jeho postavy) zprostředkují různé pohledy na věc. Stejně jako Pavel Juráček si budou odporovat, děsit sebe samé, budou navždy končit se „psaním“ a znovu začínat. Budou autory i komentátory Deníku Pavla Juráčka.

Deník
Rock Café Praha
Národní 20, Praha 1
I. premiéra
po 1. 10. 19:30
II. premiéra
út 2. 10. 19:30

scénář Marie Nováková, Ivo Kristián Kubák
režie Ivo Kristián Kubák
scénografie a kostýmy Radka Josková a Dominika Lippertová
hrají Tomáš Havlínek, Marie Švestková, Matěj Anděl a další