Ke 100. výročí narození Bohumily Grögerové připravil Památník národního písemnictví výstavu SETINY. V návaznosti nejen na výstavu, ale na výročí 100 let od narození také Josefa Hiršala, partnera Grögerové životního i pracovního, vyšel Sborník Literární archiv s pořadovým číslem 53/2021, který přináší četné množství literárněvědných a literárněkritických studií.

Bohumila Grögerová (1921–2014), byla česká spisovatelka, básnířka, experimentátorka, překladatelka a autorka rozhlasových knih a her pro děti. V 70. letech nesměla publikovat a tak její texty dostávaly podpis jmen pokrývačů. Je autorkou souboru experimentálních próz Meandry (1996) a dvojice memoárově laděných publikací Branka z pantů (1998) a Čas mezi tehdy a teď (2004). V roce 2009 získala její básnická sbírka Rukopis ocenění Magnesia Litera v kategorii poezie a kniha roku. Přestože její pozice svébytné autorky je nezpochybnitelná, spolupracovala a tvořila téměř padesát let s Josefem Hiršalem (1920–2003). Jejich nejvýraznější díla ve spolupráci, JOB-BOJ, Trojcestí či Let let, za kterou autoři obdrželi v roce 1986 cenu Toma Stopparda, jsou také předmětem zájmu aktuálního vydání Sborníku Literárního archivu.

Další esej, tentokrát Anny Försterové z Urfurtské univerzity, se věnuje skutečnosti právě mnohaletého pracovního i milostného vztahu mezi Grögerovou a Hiršalem a jako původní zkoumá, jak se tento vztah odráží v jejich textech. Rozkrývá a mapuje „scény psaní“ (Schreibszenen) – koncept, který byl poprvé formulován německým literárním teoretikem Rüdigerem Campem a přináší pohled na sbírku experimentální poezie JOB-BOJ, v níž se autoři po letech společného překládání prezentují jako autorský tým.

Vydání sborníku se dále věnuje také společným i rozdílným tvůrčím liniím Josefa Hiršala a Josefa Honyse či vizuální poezii Grögerové a Hiršala v 60. letech. Ze samostatného díla Bohumily Grögerové blíže představuje rozhlasové hry, dalším tématem je recepce textů Hiršala a Grögerové v německojazyčném prostředí, především ve vztahu k teoretickým textům Siegfrieda J. Schmidta, a jejich korespondence se zahraničními autory, zejména mezi Bohumilou Grögerovou a Friederike Mayröckerovou. Mezi odborné příspěvky jsou včleněny reflexe či vzpomínky osobností blízkých oběma autorům. Sborník je tak obsáhlým zdrojem nových studií i kritik a přináší hlubinný ponor do tvorby i životní cesty těchto dvou literátů.

Literární archiv 53/2021: Grögerová a Hiršal. Ke 100. výročí narození
Kolektiv autorů; Pavel Novotný (ed.)
Památník národního písemnictví / Muzeum literatury
Praha 2021, 428 s.

Když jsem byl úplně malej,
měli jsme postele těsně vedle sebe.
Před spaním
jsem vždycky chtěl ruku,
s tou rukou v ruce
jsme spolu usínali,
a jak jsem zvolna rostl,
tu ruku jsem pouštěl
a časem ji už ani nehledal,
to jsme pak přesunuli postele
do tvaru L,
ale ještě několik let
jsme spali hlavami k sobě.

A když jsem třeba
občas v té naší místnosti
hledal nějaký
svůj skrytý kout,
zalézal jsem si
pod postel.

Časem jsem
šplhal po regálech
vzhůru po knihovně,
zalomen tam
přímo pod stropem
otevřel jsem si knížku
anebo kreslil a maloval.
Každým pohybem
jsem riskoval,
že knihovna se
se mnou převrátí
a zavalí mou matku
čtoucí si na posteli
či koukající v křesle na televizi.

S máti to moje lezení
ale ani nehlo, byla si jistá,
že udržím balanc.

Časem se mi u okna
zjevil malej psací stolek,
kde jsem smolil úkoly,
kde jsem kreslil a plácal barvy,
šuplata plná tuší, per,
pastelek a papírků a všeho,
mizel jsem si v tom svém rohu,
před sebou obrovské okno
s výhledem na ještědský hřbet,
prostor se tehdy zdál nekonečný.

A ona stále jemně šramotila
v kuchyni, v koupelně
nebo obracením stránek,
přizpůsobila svůj šramot
na jemnou rezonanční mez.

Zabalili jsme se do měkkého
přediva chrastění a ševelení
a nerušili se celé hodiny,
odpluli jsme si každý sám
daleko, daleko, daleko.

ze sbírky Zápisky z garsonky, 2020

Sevřenost bytových zdí a v ní rezonující napětí s příměsí stagnace, ale i blízkost a potřeba komunikace. Je vám to povědomé? Ano, možná tak lze charakterizovat posledních několik pandemických měsíců, avšak i vítěze Magnesii Litery roku 2021 v sekci poezie, sbírku Zápisky z garsonky (2020) od Pavla Novotného. Ne však zatěžkávající realita, ale volnost ducha popohání verše při výpravě do autorovy minulosti.

Lze od sebe oddělit protiklady?
Pavel Novotný si na kulturním poli už vydobyl své místo (nejen jako básník, ale i germanista), a to díky své nekonvenčnosti inklinující k experimentování. Frekventovaně totiž zdůrazňuje akustický aspekt textu, jak je tomu v jeho předchozích sbírkách, například Zevnitř (2017). Ani Zápisky z garsonky svou jinakostí nevybočují z autorovy cesty, protože se pohybují svou formou na hranici dvou zdánlivě odlišných světů, a to poezie a prózy. Jedná se totiž o lyrizované popisy každodenních situací dospívajícího chlapce, později muže. Rovněž tematicky Novotný spojuje v celek od sebe v něčem diferencující, a to zejména kosmos dítěte (chlapce) a kosmos rodiče (matky). Přitom se zde uplatňuje pravidlo, že podmnožina je vždy součástí nějakých množin, které zabírají svůj autonomní prostor, ale mají i společný průnik, například byt jako součást paneláku, ale vlastně taky celého světa. Oproti svým jiným sbírkám v Zápiscích z garsonky Novotný zaujímá osobní stanovisko, přičemž čtenáře uvádí do skutečné liberecké garsonky a jejího okolí, kde společně se svou fyzicky handicapovanou matkou vyrůstal během normalizace. Ačkoli by se mohlo možná na první dojem zdát, že sbírka se tak notně utápí v lítosti, překypuje naopak upřímnou infantilní radostí, a to jak ze strany dítěte, tak matky, byť s určitou příměsí tragikomičnosti. Tato nadšenost propojená s blízkostí se například projevuje v básni Daleko (str. 14): „Když jsem byl úplně malej, / měli jsme postele těsně vedle sebe. / Před spaním/ jsem vždycky chtěl ruku, /s tou rukou v ruce / jsme spolu usínali //…/ tu ruku jsem pouštěl / a časem ji už ani nehledal, / to jsme pak přesunuli postele/ do tvaru L“.

Která kapitola následuje teď?
Jeden z nejčastějších leitmotivů sbírky pak představuje knihovna, která svou velikostí dominuje malému prostoru garsonky, který se postupem času mění, ale rovněž ji lze označit jako metaforu životního cyklu. Rytmus vypůjčování knih se totiž ztotožňuje se střídáním různých strýčků, sousedů a všelijakých (pochybných) návštěv, ale s vývojem samotného autora, který postupně čtenáři odhaluje kapitolu po kapitole svého života. Novotný hned v první básní sbírky s názvem Za sklem (str. 8) píše: „Knihovna byla malá,/ ale koncentrovaná: / samá masitá četba,/ pozvolna ustálený kánon knih, / všechno krajně očtené, / smyslově ohmatané, poslepované“. Podobně je tomu i u Primeros gum (str. 38): „A moje matka si zatím doma / nerušeně a krajně zaníceně / povídala s jednou / kamarádkou překladatelkou / o Mistrovi a Markétce, / náš povyk k nim doléhal/ jen z veliké dálky / a já přitom bojoval“.

Kolik nám zbývá společného času?
S knihovnou a chlapcovým dospíváním souvisí, jak bylo naznačeno výše, i transformace bytu, v níž se odráží intimita jeho obou podnájemníků (matky a syna). V tomto duchu se nese například báseň Je to bezpečné? (str. 76): „Den za dnem/ jsme víc a víc nevěděli, / kam už před sebou utéct, //…/ A do toho všeho, / v tom našem/ stále menším/ a menším bytečku / se mi občas zjevila i slečna“. Velkou pozornost věnuje Novotný zejména své matce, protože skladbu po skladbě vytváří její portrét, a to velmi citlivě. Zobrazuje ji nejen v její roli, ale i jako obyčejného člověka se svými potřebami, ať už intelektuálními či pudovými. V básni Zelinář (str. 50–51) píše: „až se zelinář svlékl, / vlezl si k máti pod peřinu,/ peřina se pak / vzdouvala proti oknu, / krkolomně //…/ A já ještě týdny / s obavama pokukoval / jestli máti po tom zelináři / neroste břicho.“ Oproti tomu v básni Vpřed! (str. 41) autor zdůrazňuje matčino odhodlání a talent: „Tímhle svým tvůrčím zaujetím/ dost vyčnívala, takže ji pro jistotu / šoupli ke korekturám, / jenže i tam byla šťastná, / pořád někomu něco šperkovala, / prokládala to barvama, umanutě, / aby přece byla radost to číst“.

Zápisky z garsonky lze tak vnímat jako reflexi obecně života a jeho různých odboček a zauzlení, které však v životě jedince (nikoli tak společnosti) zaujímají své opodstatnění pro další vývoj. Možná se tak nezáměrně sbírka vzhledem k aktuální situaci stává také zpovědí nás všech, protože pod vlivem pandemie a různých karantén praskají pod náporem napětí snad zdi všech domácností. Jedná se tak o titul, který se objevil na knižním trhu v pro něj příznačném čase…

Pavel Novotný: Zápisky z garsonky
Nakladatelství Trigon
Praha 2020, 96 stran