V posledních několika měsících jste o herečce Pavle Gajdošíkové mohli slyšet nesčetněkrát, a to především v souvislosti s její rolí Maryši v ostravském Divadle Petra Bezruče, za níž získala Cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. Pavla se ovšem nevěnuje jen divadlu, ale také působí v hudební skupině Tamala nebo účinkuje v pořadech a seriálech České televize. O tom, jaká byla její cesta nejen k Maryše, ale také k Ostravě a herectví, mi prozradila v rozhovoru.

Obecně se ví, že ses k divadlu dostala náhodou, jelikož jsi úspěšně absolvovala konkurz do muzikálu Šumař na střeše Městského divadla Zlín. O jakou roli se jednalo a kolik ti tenkrát bylo?
Myslím si, že mi snad bylo míň než dvanáct let, snad jedenáct, a byl to konkurz na nejmladší dcerku Bělku. Předlohou tomuto muzikálu byla Alejchemova hra Tovje vdává dcery a režíroval jej Dodo Gombár, který si přál, aby Bělku hrála holka menší postavy, což jsem splňovala a stále splňuji. (smích)

Měla jsi před tím ambice stát se herečkou?
Ne.

Co ovlivnilo tvou volbu?
Já jsem odjakživa tíhla k muzice a máma se dost zasloužila o to, abych měla dost hudebních kroužků. Hrála jsem na cimbál i na jiné nástroje. Měla jsem kapelu a spíš jsem se vždycky chtěla věnovat tomuhle odvětví. A právě hostování v Městském divadle Zlín mě ovlivnilo, když mi Dodo Gombár řekl o Ostravě a zdejší konzervatoři. No a já jsem to zkusila, a i když jsem byla přijata na gymnázium, rozhodla jsem se nakonec pro Ostravu, a jsem za to ráda.

Původem jsi z Otrokovic, jak sis zvykala na Ostravské velkoměsto?
Jsem poměrně přizpůsobivý člověk, takže to zas nebyl takový problém. Musím říct, že po každoroční zimní „mordoré“ Ostravě sluší jaro, tak jako snad žádnému jinému městu.

V „českém divadelním rybníčku“ jsi teď na sebe upozornila rolí Maryši, za kterou jsi obdržela cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. V čem myslíš, že se skrývá ono gró tvého úspěchu?
Upřímně řečeno, je to krásná hra a já měla to štěstí, že jsem ji zkoušela se skvělými lidmi. Musím ale uznat, že jsem se velmi rychle s Maryšou sblížila a baví mě hrát každé představení. Beru to taky jako takovou svou malou vlastní terapii.

Takže jste s Maryšou spřízněné?
Ano, ráda bych s ní zašla kamkoli, třeba i na kafe. (smích)

Maryša se na českých scénách objevuje často, je to zkrátka klasika. Viděla jsi ty sama nějaké jiné představení?
Ano, viděla jsem zlínskou Maryšu v režii Martina Františáka s Petrou Hřebíčkovou v hlavní roli a myslím si, že to bylo moc povedené představení. Těším se, až uvidím tu pražskou a brněnskou.

Máš ještě nějaké jiné oblíbené drama z prostředí venkova?
Je jich dost, tak například Gazdina roba je moc krásná hra, ale také Její pastorkyňa. Skvělá hra byla Nevěsta a Doma od Martina Františáka. Teď zrovna budu ve Slováckém divadle přezkušovat hlavní postavu Evy v Kříži u potoka od Karolíny Světlé, která se v mnohém může podobat Maryše.

Nedávno tě bylo možné vidět v jedné z epizod seriálu České televize Zkáza dejvického divadla a také účinkuješ v pořadech pro děti. Pomohl ti úspěch s Maryšou ve tvém kariérním růstu, například v tom, že si opět zahraješ v nějakém seriálu či filmu?
Možná.

Diváci tě mohou vidět nejen na „bezručovských“ prknech, ale také v nejmladším ostravském Divadle Mír. Spatřuješ v těchto dvou scénách nějaké zásadní rozdíly?
Ano, krom prostoru je to hlavně publikum. Myslím si, že je dobře, že tu takové divadlo je. Fandím jim.

Krom divadla se věnuješ i hudbě, jsi členkou skupiny Tamala. Jak bys ve zkratce popsala váš styl a zaměření?
To je zajímavá otázka. Především jsou to mé písničky, které skládám s kytarou. Kluci tomu potom dávají poslouchatelnější podobu. Nepojmenuji vůbec styl, ale spíš jsou to takové výpovědi.

Na co bys ráda diváky pozvala do Divadla Petra Bezruče?
Na všechno.

A z toho, v čem hraješ ty?
Asi na Maryšu nebo na novinku Mistra a Markétku. ∞