Kulturní politika není jen o penězích, ale i o hodnotách, prioritách a mocenských vztazích. Tento článek ukazuje, jak grantové systémy a rozpočtové logiky ovlivňují podobu kulturní scény – a proč i dobré úmysly mohou vést k neviditelné exkluzi.

Každý grant, každá dotace, každá položka v rozpočtu je zároveň výpovědí o tom, co považujeme za hodnotné, potřebné a legitimní. Kulturní politika – a zejména systém financování – zásadně ovlivňuje, co se na scéně objevuje, kdo může tvořit a jaká forma umění má šanci na přežití. Přestože se veřejná podpora často prezentuje jako objektivní proces, v praxi ji utváří konkrétní priority, jazyk a síť vztahů.

V tomto článku se podíváme na to, jak funguje kulturní financování v Praze, komu dává prostor a jaké jsou jeho limity. Ukážeme si, že i za relativně štědrým systémem se skrývají neviditelné bariéry, které utvářejí charakter celé scény.

Kdo nastavuje pravidla?

Veřejná podpora kultury v Česku je rozdělena mezi státní, krajskou a městskou úroveň. V Praze hraje klíčovou roli zejména hlavní město, které každoročně vypisuje grantové výzvy na podporu kulturních projektů. Kromě toho existují i víceleté podpory pro „významné subjekty“ – tedy organizace, které mají dlouhodobý program a určitou institucionální historii.

Tato schémata jsou založena na posuzování odbornými komisemi, jejichž složení se pravidelně mění a není vždy transparentní. Hodnotí se především profesionalita, dramaturgická kvalita, finanční plán a dosah na publikum. Už zde vzniká zásadní filtr – jazyk žádosti, formální úplnost, schopnost „správně“ formulovat projekt mají často větší váhu než samotná umělecká inovace.

Nerovnosti na scéně

Při pohledu na to, kdo podporu skutečně získává, se ukazuje jistá setrvačnost systému. Velké instituce a zavedené organizace mají výhodu: mají aparát, zkušenosti, kontakty. Jejich žádosti působí přesvědčivěji, protože už odpovídají očekávaným formátům. Naproti tomu menší kolektivy nebo individuální tvůrci – často bez právní subjektivity – mají přístup k podpoře složitější.

Tato nerovnováha není jen technického rázu, ale má zásadní vliv na podobu celé kulturní scény. Upevňuje stávající struktury, zvýhodňuje „bezpečné“ dramaturgie, a naopak znevýhodňuje experiment, komunitní projekty nebo rizikové formáty. Mnohé nezávislé iniciativy tak zůstávají závislé na dobrovolnické práci, nestabilních zdrojích nebo krátkodobých pronájmech.

Kultura jako měkká politika

Rozpočet na kulturu není jen otázkou výše částky, ale také toho, jaká logika za ní stojí. Podpora je často podmíněna měřitelnými výstupy: počtem návštěvníků, medializací, formálním vyúčtováním. Umění se tím posouvá směrem k výkonu, k projektům s jasným dopadem, které lze snadno obhájit před veřejností i politiky. Kultura se tak stává nástrojem měkké politiky – prostředkem reprezentace města, značky, národní identity.

Tato logika má své důsledky: podporu často získávají akce, které mají potenciál přilákat turisty, zapadnout do „kreativního průmyslu“ nebo dobře vypadat na sociálních sítích. To neznamená, že jsou tyto projekty bez hodnoty, ale vytlačují jiné přístupy, které nejsou tak snadno uchopitelné nebo komerčně využitelné.

Co znamená spravedlivá podpora?

Otázka spravedlivého financování kultury není jen otázkou techniky, ale hodnot. Měla by veřejná podpora kultury reflektovat různorodost společnosti? Měla by zvýhodňovat ohrožené skupiny, experiment, periferii? Nebo má být neutrální a zaměřená na „kvalitu“, přestože právě pojem kvality je vždy kulturně podmíněný?

V Praze v posledních letech sílí snahy o větší otevřenost grantového systému – více diverzifikovaných komisí, podpora začínajících subjektů, jednodušší formuláře. Ale systém zůstává složitý a pro mnohé stále nepřístupný. Pokud chceme živou a různorodou kulturu, nestačí jen navýšit rozpočty. Je třeba přehodnotit samotnou logiku, podle které se kultura podporuje.

Peníze utvářejí scénu

Kulturní politika nenznamená jen přidělování prostředků je to i forma kulturního kurátorství. Tím, komu dáváme hlas a prostředky, ovlivňujeme, jaké příběhy se vyprávějí, jaká estetika dominuje, kdo se cítí vítán a kdo vyloučen. V dalším článku této série se zaměříme na alternativní struktury a kolektivy, které vznikají právě v reakci na limity stávajícího systému – a hledají jiné cesty, jak kulturu tvořit, sdílet a udržet.

Narodili jsme se do doby, v níž peníze hrají zásadní roli. A kdo tvrdí opak, je pózista a nebo patří k ideové menšině. Jakou ale roli hrají finance v uměleckém světě, kde se za jejich pomoci rodí nová díla, nebo jakým způsobem může umělec tento ekonomicky nerovnoměrný svět bojkotovat? Je to vůbec možné? Pokud ano, jakým způsobem? Na podobné otázky se snaží nalézt odpověď výstava v uměleckém centru DOX.

Výstava s názvem Duše peněz pojala otázku bohatství, komodit a hodnotných statků jako kulturní fenomén naší doby. Peníze potřebujeme, abychom mohli vůbec žít. Naopak bez peněz se dá jen přežívat. Zní to jak klišé, ale kdo žije nohama na zemi, ví, jaké to je, čekat do výplaty. Určitě znáte některá z nespočetných rčení, která slýcháme od dětství: „Bez peněz do hospody nelez“ či „ani kuře zadarmo nehrabe“. Ať se nám to líbí nebo ne, je to zásadní fakt. Žijeme v době peněz a možnost tento fakt změnit se stává současnou utopií. Mimo jiné si můžeme vzít ponaučení z bývalého režimu, kdy snaha o to, aby měli všichni stejně, nevyšla. Výstavu Duše peněz tvoří díla 27 zahraničních i českých umělců, která rozmanitě reagují na velký vliv peněz a jejich působení na společnost. Ta nás nutí zamyslet se, zkoumat či se nad vším tím absurdním monopolem zasmát.

Nejvíce mě zaujal cyklus velkoplošných fotografií od Španěla Fernanda Molerese z 90. let minulého století. Zachycuje na nich například osiřelé děti, které byly během občanské války nuceny pracovat na farmě, v jejímž nejbližším okolí hrozil výbuch bezpočtu min. Nebo fotograf zachycuje skládku odpadů v Guatemale, kde úmorně pracují děti v kouři z odpadů, které často vzplanou. Takové škodlivé požáry tam trvají i několik dní. Není proto divu, že jsou děti nemocné a kouř jim způsobuje mnoho problémů. Cyklus fotografií ilustruje tyto podmínky velice živě. Autor zachycením těchto silných a převážně drsných fotografií upozorňuje na hrozivé podmínky na naší zemi, které si většina z nás neuvědomuje nebo nepřipouští, i když o nich ví. Je důležité vidět věci z různých úhlů a před utrpením ostatních nezavírat oči. Výstava kromě názorných ukázek způsobu života různých etnik a společností skrz fotografické médium dává prostor i humornějším způsobům ukázky vlivu peněz. V hlavní místnosti výstavy můžete několikrát narazit na velká prasátka origami, která vypadají jako složená z papíru. Vytvořil je mnohostranný německý umělec Daniel Knorr a jako materiál použil kov. Na výstavě Duše peněz může divák porovnávat díla z různých částí světa mezi sebou. Českou scénu reprezentuje Jiří Georg Dokoupil se svými otisky bublin na plátně, již zmíněný František Kupka, dále Vojtěch Pavlíček a Marek Schovánek. ∞


DUŠE PENĚZ
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
19. 2.—6. 6. • 180 / 90 Kč

Co je to vlastně luxus? Koupit si šperky Roberto Cavalli? Moci po měsíci s krosnou na zádech vlézt pod horkou sprchu a natáhnout nohy ve vlastní posteli? Vlastnit byt v centru, dům na předměstí, vilu u moře a pár dalších opomenutelných komodit? Anebo je to možná jen český DJ? A i když najdeme správnou definici luxusu – pomůže nám to pochopit, čím je tak dobrý, že se v našich slovnících občas stává synonymem nahrazujícím slova jako štěstí či životní cíl?

Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním dění kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží.

Pátrání po luxusu začínám s wikipedií, vyhlášeným a populárním pomocníkem pro všechny, kdo chtějí psát článek na nějaké téma a už dobrých pár hodin neví, jak začít. Wiki mluví o luxusu jako o něčem, co se měří především svou finanční nedosažitelností – poptávka po luxusu stoupá rychleji, než se zvyšují platební možnosti. Zároveň čím bohatší jsme, tím více luxusu nakupujeme. Doufám, že jednou bude na zemi neskutečně vysoká poptávka po přírodních hnojivech. Jen pro to potěšení sledovat vlastníky Cavalli šperků, jak do svých mírně poupravených Jaguár-vozíků skládají nový druh luxusního zboží.

Pokud odbočím od zlomyslných fantazií, přívlastek „luxusní“ si vysloužila spousta věcí, i celkem nečekaných. Třeba popová kapela, nový stylový hostel Goli&Bosi pro backpackery v chorvatském Splitu (v tomhle případě název ve spojení s luxusní zkrátka nemá chybu), pera Waterman, japonská auta, všechno, co spadá pod „first class“ a nebo třeba taky „chytrý“ telefon.

Mnohými aspekty se lze probírat nekonečně dlouho. Stejně dlouho, jako v nekonečných offline i online debatách uživatelé slovně masakrují vrstvu těch, kdo mají na to, onen luxus nakupovat a zároveň si ale sami přiznávají, že taková debata nemá žádný smysl – vzhledem k absenci možných řešení a všeobecnému povědomí, jak se to vlastně má.

A má se to tak, že povětšinou všichni chceme to, co nemáme. Přesněji to, NA co nemáme. Kategorie luxusu je tudíž v jednotlivých názorových a společenských vrstvách poměrně variabilní. Někdo nemá na rohlík, někdo jen na nový MacBook Air. Jeden bývalý partner třeba zatvrzele považoval můj způsob trávení dovolené za luxusní (až zhýralý), a to pouze proto, že nejsem nadšený fanoušek odpočinku, „všechno, co potřebuju, si nesu na zádech“. Jako nenávratně rozněžnělý městský člověk chovám ve svých představách ideální dovolené dechberoucí přírodní scenérie, které obhlížím z lehátka na pláži, zatímco si líně mažu nohy opalovacím krémem. To ze mě v mém pohledu ovšem nečiní člověka se slabostí pro luxus, ale jen banálního člověka líného. Každý ale na věc pohlížíme jinak.

Obecně platný luxus by se dal najít v komoditách jako jsou drahé šperky, auta a hotely, restaurace s hvězdami Michelin a asi nevymýtitelná představa upravené ženy z fotobanky na vysokých podpatcích a s nelacinou, luxusní atributikou. A to je vlastně to slovo, které se k luxusu pojí nejvíce a snad ho i nejlépe vysvětluje. Atributika. Prvoplánová atributika, která slouží k tomu, abychom se přiřadili k pojmu luxusu. Myslím, že by se každý člověk dokázal ztotožnit s frází: „chci to, co je dobré.“ Luxusní je pak exkluzivní kategorie obzvlášť dobrých věcí, která je dostupná jen úzkému okruhu lidí. A členství v tak nepočetné společnosti je samozřejmě dobré signalizovat. Jako znamení pro ostatní, i jako pomocnou berličku pro sebe, kdy mnohokarátový kámen na ruce je důkazem vlastní úspěšnosti. Luxus jako synonymum úspěšnosti a naplněnosti. Spokojenosti. Mám na to – jsem na vrcholu finanční pyramidy dnešní společnosti. Peníze jsou moc a já jsem v cíli.

Takové klasické schéma života – o kterém všichni říkáme, že zrovna nás se rozhodně netýká a jsme nad něj povýšeni – se neodpoutalo daleko od známého „amerického snu“. Vzdělání, práce, rodina, dům, dobré auto. Kategorie se nemění, mění se jen jejich projevy. Poslední dvě položky, dům a auto s určitými doplňky, se tak ve verzi American Dream Pro – Luxury Edition mění v přímé ukazatele úspěšnosti všech předcházejících procesů. A rodina v zástup aktuálních, bývalých či potencionálních partnerů, ale o tom někdy jindy. Luxus můžeme připsat na konec řetězce života jako cíl. Neříkám, že jde o univerzální pravidlo, jen uvažuji. A plánuji se douvažovat až k náboženství. Jen velmi povrchně a alegoricky, aniž bych se snažila spouštět do větších smyslových hloubek. Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním děje kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží. Ale nebudu se snažit pojmenovat luxus druhem novodobého náboženství, i když vám prakticky jakýkoli dražší módní design/auto/časopis poskytne ilustrovaný seznam model a posvátných míst. Jen hledám to místo, kde se představa o luxusu uhnízdila v naších hlavách. Hlavách národa, který sám sebe považuje za nejvíce ateistického na světě.

Neodpověděla jsem na mnoho otázek. Možná jsem ani neodpověděla na své vlastní. Spíš se ještě více ptám. Luxus ukazujeme. Luxus skrýváme. O luxus usilujeme nebo jím cíleně opovrhujeme. Považujeme za luxus mít kde žít nebo lodičky Manolo Blahnik. Jedno je jisté. Všichni máme s luxusem vztah.

Sytý hladovému nevěří a jen málo umělců je tlustých. A přestože je umění považováno za veřejný majetek, zdráháme se platit za něco, čemu nerozumíme – nebo jsme naopak ochotni vydat astronomické sumy. Potvrzuje se tak, že peníze i umění mají jen takovou hodnotu, jakou jim přisoudíme. A stejně se určuje i jejich místo ve společnosti.

Že peníze jsou základ společnosti je marxistický názor, – otevírá celý rozhovor Tomáš Sedláček, – i když jej slyšíme od pravicových politiků. Kultura je pak v takové struktuře nadstavbou. Jenže já si myslím, že kulturní základ je ten důležitý, primární a ekonomika je jen jednou z faset. Ekonom je vlastně člověk, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho, dovolím si parafrázovat Oscara Wilda – pomáhá si svým oblíbeným citátem. Můžeme mluvit o ceně, ale nemůžeme mluvit o hodnotě. Ekonomie je v tomto smyslu poněkud cynická.

Ekonomie ale stanovuje cenu podle hodnoty, tedy zplošťuje rozmanitost jednotlivých názorů společnosti na poměrně snadno uchopitelnou cenu, se kterou lze operovat, aniž by vás nutila k přemýšlení, což v případě hodnoty nelze.
Ano, dokonce filozof Zdeněk Neubauer říká, že peníze jsou znesvěcující. Proto se v rodině a v mezilidských vztazích tváříme, že peníze neexistují. Je rozdíl mezi tím pozvat slečnu na skleničku vína a darovat jí třicet korun, ať si víno objedná sama – ale z ekonomického hlediska se jedná o jednu a tu samou věc. Proto třeba v restauracích dostáváte účty úhledně přikryté, proto škrtáme ceny darů atd.

Ostatně všimněte si, kolik kulturních obezliček existuje, abychom se vyhnuli přiznání existence peněz. A nejenže se tváříme, že neexistují, ale dokonce by jejich použití v některých situacích bylo urážkou. Zaplatit mamince přede všemi za štědrovečerní večeři? Dát kamarádovi dvě stovky za odstěhování gauče? Nikdy by si je nevzal, ale můžu ho pozvat na panáka. Tedy mohu se tvářit, jako by peníze mezi námi neexistovaly, jako by existovaly pouze dary. Peníze dokážou metamorfovat hodnotu všeho.

Není to třeba tím, že peníze nemají dané přesné místo ve společnosti, že jsou všude, a zároveň nikde?
Peníze samy o sobě nemají žádnou hodnotu, samy o sobě nemají žádnou váhu, ale kolem nich se všechno točí. Peníze jsou lacanovským „vakuoidem“, který je sám dutý, ale funguje, jen dokud je mu věřeno, pokud je do něj hodnota vkládána. Koneckonců stejně jako umění. Nedávno jsme s Davidem Černým dlouho do noci řešili, jak je možné, že vezme kus hlíny za dvě stovky, něco tam namačká, pak to vyleje – vylití stojí dejme tomu dva tisíce – a najednou získá hodnotu deseti- až tisícinásobnou.

Vždyť hodnotu dávají uměleckému dílu ti ostatní, ti kolem.
Přesně. Kdybych do téhle kavárny přišel s obrazem Pabla Picassa a nikdo ho tu neznal, neprodám ho. Takže umění, stejně jako peníze, nemá svou vlastní hodnotu, ale hodnotu společenského konsenzu.

A jak byste definoval kulturu, když už o ní chvíli hovoříme? Je to něco, co vzniká interakcí lidských jedinců? Je to základ společnosti, nutný ke vzájemnému nezabití se?
Pokud bych chtěl být přísný a neromantický, řekl bych, že kultura je primární ideologie, ze které se téměř nejde probudit.

A jak vzniká? Když se dva potkají?
Ne, myslím, že dva je málo. Kultura potřebuje těžkotonážní historickou nálož, ve které tahle ideologie (stejně jako vzdělání je ideologie, ale primárnější je kulturní ideologie) vzniká. Například pokud považujeme děti za méně důležité než dospělé, je to projev naší kulturní ideologie a je hrozně těžké ji vidět.

Stejně jako cenzor musí nejdřív cenzorovat sám sebe, aby nebyl vidět a nejúspěšnější cenzor je takový, který vidět není. A já chci vidět svého cenzora. Kultura je ideologie, která nám umožňuje vidět, a zároveň nás tím oslepuje, protože nám ukazuje jenom ty věci, jež ona považuje za důležité. A protože my v tomhle kulturním rámci žijeme a zároveň ho vytváříme, jsme sami sobě cenzory a sami sobě tvůrci.

Jenže k tomu, abychom mohli cenzora vidět, je nutný nadhled, který získám jedině zkušeností. A hodnotu peněz se dozvím jedině tehdy, když si určím, kolik potřebuji. Nebo ne?
Zkusme si provést jeden mentální experiment – pojďme si odmyslet peníze. Jsou vlastně jen zjednodušující účetní jednotkou, je to most, ale na tom mostě nelze bydlet (což řekl Georg Simmel ve Filosofii peněz). Peníze jsou zhmotněná důvěra, je to celospolečenská smlouva, a v momentě, kdy je tahle důvěra narušená, víra chabne, hodnoty se mění, měna začne podléhat inflaci, což se stalo v dějinách už mnohokrát. Mimochodem, – vytahuje peníze z peněženky, – na bankovkách jsou zobrazeny všechny možné symboly důvěry – hrdinové, státní symboly, podpis guvernéra – tedy ty nejsvětější věci, které národ má, dává na bankovky, aby nebylo tak zřejmé, že se jedná o papírky, jež nemají svoji vlastní hodnotu.

Umění a peníze tak fungují jako potvrzení společenského statutu.
Ano, například tagy a street-art žádnou peněžní cenu nemají.

Ale to se v poslední době mění, viz Banksy.
No, ale před deseti lety měly negativní hodnotu, zápornou. Za dvacet let to bude třeba jinak. Tady chci uvést další můj oblíbený příklad, což jsou černé perly. Nejdříve to byl odpad, neměly skutečnou hodnotu ani cenu – ale pak jim někdo udělal dobré PR a rázem je jejich cena vyšší než perel klasických. Hodnota je otázkou dohody, což platí o zlatě, penězích, umění.

Není to také otázka poptávky a nabídky?
Ne. My ekonomové sice umíme okomentovat již existující poptávku a nabídku, ale neumíme ji vytvořit. To dělá kultura.

To dělá reklama.
A kdo dělá reklamu? Kreativci. A to jsou umělci. Což je hrozně nespravedlivé, když nám ekonomům lidé vyčítají, že futrujeme systém, to ale dělají přece primárně umělci a sociologové – ti vzbuzují a vytvářejí touhu. Člověk totiž primárně neví, co chce – to mu musí být řečeno. Přece sociologové vytvářejí průzkumy, komu jaký jogurt jak chutná a jak na lidi vymyslet nejdůmyslnější psycho-past. Ta „vina za konzum“ je společná – nelze ji házet jen na ekonomy.

Ale průzkumy veřejného mínění jsou také na objednávku, a to od firem, které mají na konkrétním typu výsledku eminentní ekonomický zájem.
Ano, ale dělají a vymyslí to umělci. Neútočím na umělce. Jen je vtipné, že umělci kritizují systém, jemuž slouží, stejně jako mu sloužím já. Tahle společnost žije v určité představě: každý umělec kdysi začínal a každý umělec se chce živit svým uměním, ale jakmile se jím začne živit, je často považován za neumělce, jelikož prodává.

Není ve hře také kompromis se společností?
Někteří umělci to tak vnímají. Když se tedy vracím k Oscaru Wildovi, který řekl, že „all art is quite uselles“, tedy ono čisté umění nesmí mít cíl, nesmí mít účel. Tahle židle má svůj účel, ale zase jen v kontextu společnosti, sama o sobě smysl nemá. Strom má svůj vlastní účel, a nepotřebuje k tomu člověka. Existuje totiž názor, se kterým ale nesouhlasím, že umělci mají hrát roli proroků a kritiků, ale tam je také konflikt, protože kritizujete společnost, jež vás umožňuje.

A co takhle estetická potěcha z umění?
To je účel, za který platíme. Skutečné umění tady ale není pro „estetickou potěchu“ přece. Umění je tu, zdá se mi, proto, že to z umělce muselo ven. Bez účelu, bez smyslu. „Každý prostředek je překážkou,“ jak kdysi napsal Martin Buber.

Jak se díváte na umění dnes a před revolucí? Tehdy byla jasná linie mezi režimním a protirežimním, a porozumění bylo mnohem jednodušší.
Předtím bylo mnohem snazší a pohodlnější vyjádřit zcela jasně revoltu, ostatně i dnes ji vidíte, to je ta kritika kapitalismu, ale už to není ono.

Nepřítel už není tak vidět, není tak silný…
… a tak všudypřítomný, tak příjemně protivný a příjemně blbý. Vždyť jsme žili v kvazi-komunistickém systému, který prohlédne i desetileté dítě – teď si představte, jak hnusně se tehdy žilo dospělým lidem a jak jednoduše byla umělcům dána revolta. Čímž nechci říct, že to bylo jednoduché, co se týče osobního života, ale člověk ze sebe nevydá nic, dokud ho nezmáčknete, stejně jako zubní pastu, a teď je nutné si terč kreativní kritiky nalézt vlastními silami, což je těžší, ale podle mého soudu užitečnější.

A nedochází tím k devalvaci umělecké hodnoty vzhledem k nutnému rozostření témat?
To nemůžu komentovat, jelikož nejsem umělec, ale myslím si, že je škoda, že transformace, kterou si tahle země prošla, je vztahována jen na ekonomiku, nikoli na kulturu. V kulturní transformaci jsme nedošli tak daleko, jak v ekonomické a mám pocit, že umělci se chvíli hledali, jak ztratili komunistu a dost umělců stále komunismus a antikomunismus využívá a stále proti nim bojuje, což je sice hrozně užitečné, ale je to reminiscence nepřítele, který je slabý.

Ale zase to je srozumitelné. Až líbivé.
Ano, to je paradox. V momentě, kdy se to líbí, kdy se to začíná líbit, tak to přestává být čistým uměním. Hezké umění je do jisté míry kýčem. Například Šifra mistra Leonarda Dana Browna, která se mezi intelektuálskou smetánkou předávala téměř v cyklostylech několik let předtím, než se z knihy stal trhák – a tehdy se mi moc líbila. Pak se z toho stala známá kniha a dneska se skoro stydím, že o ní mluvím.

Každý umělec si přeje, aby byl známým, ale jakmile se tak stane, dostává se do situace „Hlava 22“, protože jeho umění není považováno za umění, protože se líbí.

A co se líbí, určuje hlavně střední třída, měšťanstvo. A koneckonců má také největší kupní sílu.
A je to přesně to maloměšťáctví, kterým my tady pohrdáme, což hrozně hezky řekl G. K. Chesterton: „Měšťané mají pravdu – neví proč, ale mají ji.“

Což je ale jedna z kardinálních charakteristik českého národa – třeba už jen skutečnost, že se nestěhujeme, vede ke xenofobii.
Zaprvé. A zadruhé jsme polonárod. Přišli jsme o Židy, přišli jsme o Němce, přišli jsme o Slováky a jedinými minoritami, které vypadají trochu jinak, jsou Romové a Vietnamci a s těmi máme jako národ obrovský problém – že nás jako chce snad někdo obsadit. Ale nikdo nám identitu ukrást nechce. To je hlavní sdělení pro naši fobii z Evropy a ze světa. Nikdo po nás nejde!

A je možné tuhle nevýhodu změnit ve výhodu? Existují nějaké indicie, které by napovídaly, že by česká kultura mohla být v budoucnosti jiná, lepší?
Já mám naši kulturu rád. Nemám rád některé hlásné trouby fach-idiotismu, které si nevidí na špičku nosu – ale ty má asi každý národ. A také si myslím, že jsme národ kulturní, vzdělaný a jiný než ostatní národy – a že tedy máme světu i sobě co dát. Jen se nebát a nekrást.

Že je v EU oproti České republice kultura násobně více dotována (částkou průměrně kolem 2 % státního rozpočtu) a mnohem méně kontrolována, je obecně známou a někdy až bolestně prožívanou skutečností.Méně už se ale hovoří o kritériích a způsobech, které jsou při rozdělování peněz uplatňována. Při porovnávání se omezíme pouze na státy Evropské unie – z důvodu kulturní, společenské i politické blízkosti.

Harpagon po česku

Česká republika vesměs sdílí hlavní charakteristiky týkající se financování divadel se státy EU – ale jen na nejvyšší úrovni. Čím hlouběji se do problematiky noříme, tím více  rozdílů objevujeme.

Stejně jako v ČR spravuje převážná část většina států EU kulturu pod záštitou autonomního Ministerstva kultury. Oproti ČR ale země EU mají zákony o kultuře a umění – a v některých najdeme dokonce zákon týkající se přímo divadla. U nás je to řešeno pouze usnesením vlády a neexistuje zvláštní divadelní zákon. Jediným dokumentem jsou „manuály dobrých úmyslů“: tzv. Bílá kniha Pavla Tigrida a strategická Kulturní politika ČR Pavla Dostála. V pěti státech evropské patnáctky jsou loterie jedním z nepostradatelných přispěvatelů do rozpočtu určeného na kulturu. U nás pokus s Lotynkou krutě zkrachoval. Stabilní, dlouhodobý partner státu a měst v Čechách chybí. Velká část zemí EU poskytuje daňové úlevy a výhody sponzorům, neboť chápe divadlo a kulturu obecně jako veřejnou službu. V ČR existuje zvýhodnění pouze v rámci obecných předpisů. Divadelní soubory a divadla působí většinou jako soukromé společnosti se statutem společnosti neziskové, a to i přesto, že jsou plně v rukou daného města. V ČR fungují divadla jako příspěvkové organizace – stejně jako v Řecku a Německu, kde jsou ale považovány za zastaralý model a uvažuje se o jejich reformaci. U nás je to aktivita ojedinělých scén, které změnily statut na o. p. s. s městem jako majoritním vlastníkem.

Pokud srovnáme výdaje, které na kulturu vyčleňují jednotlivé státy a ČR, dostaneme se k zajímavým nepoměrům. V roce 2005 vláda ČR a obce utratili v přepočtu 1 euro na občana. Průměr evropské patnáctky jsou 2 eura. Dnes je tento poměr 2:10. Nepřekvapí pak, když zjistíme, že výdaje české vlády jsou řádově pod standardem EU – na úrovni 0,5 – 0,6 % státního rozpočtu – a s klesající tendencí. Navíc pro divadla neexistuje stabilně jiný větší příjem než státní, a tak si jednotlivá divadla musejí hledat sponzory vlastními silami. Nebylo by pro Brusel rozumnější zabezpečit místo standardizace velikosti sýra stabilní úroveň financování, a podporovat tak rozvoj kultury?

Carmen z Horní Dolní

Přestože má české divadlo horší startovní pozici než jeho kolegové, už dávno neplatí výrok ředitele Avignonského festivalu, že české divadlo nestojí za nic. Naštěstí. České divadlo dnes se ctí obstojí v zahraniční konkurenci – díky nadšencům a nezávislým alternativním souborům. Pro příklad jmenujme Farmu v jeskyni, bratry Formanovy nebo 420people. Skutečností ale zůstává, že česká divadla jsou stále více závislá na sponzorech, protože množství peněz, které jim přiděluje stát a obec, je rok od roku nižší. Z jakého pohledu se pak lze dívat na tvrzení české strategie, že kultura je veřejnou službou? Podle José Barrosa (v roce 2005) je kultura velkou prioritou pro nadcházející období. Opravdu žijeme v Evropě?

Více informací týkajících se českého divadelního systému, financování a zahraničních modelů najdete v publikaci Bohumila Nekolného Divadelní systémy a kulturní politika (http://www.divadlo.cz/box/clanek.asp?id=12180)