Splynutí snu a reality. Absurdita i krása, tíha i hravost. Představení Play Dead kanadského kolektivu People Watching drží diváctvo v napětí a nedovolí mu / nenechá ho vydechnout.

Sedím v šapitó, hypnotizovaná a neschopná pohnout se či odvrátit pohled. Husí kůže střídá vzrušení v konečcích prstů. Hlediště utichlo, místy spontánně propuklo ve smích. Se zatajeným dechem čekám na katarzi, která nepřichází.

Představení Play Dead patřilo mezi hlavní hvězdy festivalu nového cirkusu, divadla, hudby a vizuálního umění Letní Letná. Dramaturgie představení je vystavěna jako epizodická koláž, v níž jednotlivé scény/obrazy fungují jako střípky většího příběhu, který není zcela odhalen a směřuje k nevyhnutelnému konci. Některé epizody připomínají retrospektivní pohledy do minulosti, zamlžené vzpomínky postav odhalující část jejich charakteru. Přestože jednotlivé scény působí odděleně, dohromady vytvořily organický celek.

Poetika těla

Play Dead zkoumá risk, vztahy a absurditu lidské existence v rámci fyzického divadla, tanec a akrobacii propojuje i s prvky tradičního cirkusu. Šestice artistů hledá hranice fyzických schopností lidského těla a pracují s ním jako s vypravěčem i nástrojem. Dohromady fungují jako jeden organismus – vzájemně do sebe narážejí, odráží se a splývají. Každý pohyb je precizní a zároveň spontánní, křečovitá posedlost střídá lehkost a plynulost. Příliš silná gravitace v mžiku mizí a artisté připomínají marionety vláčené prostorem. V jedné ze scén se artista za pomoci dlouhých tkaniček stává loutkou, kterou sám ovládá. Ruben Ingwersen se později zoufale snaží udržet talíře rozmístěné napříč jevištěm v pohybu, zatímco zbytek účinkujících uhrančivě sleduje dění v zamrzlém obrazu. Vztahová dynamika je jedním z ústředních témat od první scény inscenace, kde v místy až komické scéně Jérémi Levesque nepřestává vyprávět, zatímco Natasha Patterson postupně ztrácí zájem – její zdvořilé přikyvování se zintenzivňuje a mění v křečovité záklony. Monolog skončí až jejím několika vteřinovým výkřikem.

Mimo tento svět

Významným prvkem je souhra světla a stínu, která společně s repeticí pohybů a hudební dramaturgií dodává představení rytmus a dynamiku. Mimo jemných melodií, klasické hudby a popu, je představení doprovázeno i ruchy a noise music (například v podobě škrtání gramofonové jehly o desku). Nejvýraznější je práce s těmito prvky v destruktivní scéně podkreslené Čajkovského klavírním koncertem č.1 b moll, op.23, v níž samotní artisté osvěcují segmenty scény lampou visící ze stropu a mohou se neviděni přesouvat z místa na místo. Emočně nabitý výstup tak vytváří syrovou chaotickou montáž.

Vizuálně poutavé představení maže hranici mezi snem a realitou, diváctvo ani na okamžik nepouští a nutí ho k vlastní interpretaci. Vtažení do snu (ať příjemného, či nikoliv) a zdánlivé proměny vlastností času a prostoru doprovází celé Play Dead a právě prací s imaginací bez přímého narativu a nejednoznačnosti sdělení přináší hypnotický prožitek.

Play Dead
Letní Letná (Letenské sady, Praha 7)
premiéra 10. 7. 2024
psáno z reprízy 17. 9. 2025