Mezinárodní festival performance a multimédií Re-connect Art pořádaný Nadací Prague Biennale se koná v termínu od 29. května do 15. června 2024. Osidluje venkovní prostory piazzetty a bývalou restaurační budovu Národního divadla v Praze (tzv. Themos).

Současný svět přináší mnoho výzev, není poznamenaný pouze covidem a následnou regenerací, dalšími ekologickými katastrofami či devastujícími válečnými konflikty způsobujícími utrpení a bezprecedentní dopad na civilní obyvatelstvo. Mimo to jsou tu i jemnější a zároveň hlubší témata související především s kvalitou mezilidských vztahů a budováním soudržné komunity, která by byla jedinci oporou skrze projevy solidarity a napomáhala psychologickému vstřebání této úzkosti na osobní i celospolečenské úrovni. Skrze performativní intervence, diskurzivní a vzdělávací programy chce festival upozornit na odpovědnost každého z nás za bdělost ve svém bezprostředním okolí a za spoluvytváření společenských vzorců a způsobů chování, jakož i zpracovávání traumat či ohlídání podmanivých vlivů nových forem socializace a kyber-přátelství.

Festival Re-connect Art se odehrává v programových blocích zaměřených na jednotlivé aspekty hlavního tématu, a odkrývá tak několik různých pohledů na současný stav společnosti. V den zahájení festivalu se představily jeho tematické linky – postavení jedince v sociálně politickém systému, transparentnost struktur v kyberprostoru a určitá iluzivnost či zkreslení obrazu světa, které z toho vyplývají. Ke zhlédnutí byly performance věnované této problematice. Další programové bloky festival tematizovaly podstatu kyber těžebního průmyslu a infiltraci skrytých mocenských struktur nebo postavení jedince v globalizovaném světě a rozsah vlivu mocenských struktur na lidské životy skrze srovnání rozmanitých kulturních kontextů a práci s pamětí.

Blok nazvaný Nenápadná katastrofa zahájí 12. června debata s palestinským umělcem Fuadem Alymanim a přinese aktuální informace o současné situaci v Gaze. Debatu spolupořádá Artwall Gallery k výstavě plakátů na nábřeží Kapitána Jaroše. Na nezbytnost zvědavosti v časech krize a na individuální odpovědnost upozorní objektová performance-instalace Tornado Watch od německé spisovatelky a performerky Kathariny Joy Book a maďarské vizuální umělkyně a performerky Eszter Koncz. Večer zakončí performativní prezentace projektu Imaginární ekologie interdisciplinárního kolektivu Artbiom. Ten se pokouší bez zbytečně paralyzující tíhy pesimismu vyrovnat se současnou ekologickou krizí a poskytnout produktivní náhledy na to, jak náš svět může fungovat jinak a lépe.

Mezi další akce, které v rámci festivalu proběhnou, je také několik workshopů zaměřených na rozvoj kritického myšlení a práci s mediálními obsahy organizovaných pro studenty SŠ, večer slam poezie spojený s improvizovanou hudební fúzí nebo filmový klub. Podrobnější informace o jednotlivých projektech a kompletní program najdete na webu praguebiennale.cz.

Re-connect Art
Piazzeta Národního divadla (Národní 1, Praha 1)
29. 5. — 15. 6.

Představení současného performance designu jako nezávislé umělecké formy, která působí na lidskou představivost prostřednictvím všech smyslů – zraku, čichu, sluchu, hmatu a chuti – to přináší Pražské Quadriennale každý čtvrtý rok od roku 1967. A jinak tomu nebude ani v červnu, kdy se odehraje jeho další ročník. Co letos nabídne nám prozradí přímo tři osobnosti, které se na jeho podobě podílí.

Pojďme si v úvodu tento obrovský kolos zjednodušit a v pár slovech popsat, čím vlastně je?
Markéta: Pražské Quadriennale, které letos proběhne od 8. do 18. června, je unikátním festivalem, který se dlouhodobě věnuje scénografii a dalo si za úkol představit každé čtyři roky průřez současnou světovou scénografickou tvorbou. Jde také o naprosto ojedinělý mezinárodní model spolupráce, kde více než 100 zemí participuje ve společném vytváření výstavního programu. V minulosti se PQ přezdívalo Olympiáda divadelní scénografie, a to pořád tak trochu platí, jen to už nejsou takové závody jako v minulosti, jde nám zejména o to vytvořit prostor k dialogu, inspiraci, navázání nových kontaktů a celkovému setkání mezinárodní profesionální scénografické komunity.

Má performance jako útvar, který PQ představuje, definici? Nebo je to právě o hledání hranic a prolínání oborů i útvarů?
Markéta: Jde o to druhé, o neustálé posouvání hranic, reflexi, hledání nových vyjadřovacích možností, zapojování nových modelů mezioborové spolupráce včetně nových médií a technologií. Ač jsme se scénografii jako obor, kterým se zabýváme, pokusili pro tento ročník nějakým způsobem definovat, nemám iluzi, že tato definice se s dalším ročníkem rozšíří a zase někam posune. Nicméně důvodem naší snahy o definici oboru je zejména snaha jasně představit našim návštěvníkům, co mohou od tohoto ročníku očekávat. Scénografie totiž není jen pozadí před kterým se pohybují herci, nebo kostým, který si na sebe obléknou, není to ani výtvarný obor, jehož výsledkem jsou návrhy. Chápeme to jako prostředí vytvořené pro performance jakéhokoli druhu, ať už jde o divadelní inscenaci, tanec, nebo performance ve veřejném prostoru. Zejména ve veřejném prostoru, kam se současná tvorba i díky covidu často posouvá, je třeba promyslet celkovou prostorovou dramaturgii, a to včetně pohybu diváků-participantů, zvuků, světla, vizuálních vjemů atd. Výsledkem je pak to, co vzniká na základě vjemů všemi smysly. To otevírá dveře novým možnostem, experimentům a mezioborové tvorbě.

Jaký aspekt je ústředním bodem myšlenky PQ? Jaké téma má letošní ročník?
Markéta: Obzvláště v této zemi jsme si vědomi, jakou sílu může mít a jakou změnu může přinést do společnosti divadelní tvorba. Divadelní hra potřebuje skvělý překlad k tomu, aby zapůsobila na diváky jiné země. Scénografie žádný překlad nepotřebuje, a přesto je schopna komunikovat myšlenky obsažené v dramatickém textu nebo performanci. To je jedním z hlavních důvodů, proč má PQ dlouhodobě takovou mezinárodní sledovanost a úspěšnost. Nabízí unikátní rovinu mezinárodního kulturního dialogu. A právě proto, že žijeme v tak zvláštní době, kdy dialog a sdílený prostor byl dlouhodobě nedosažitelný a pandemie nás dohnala k hledání různých alternativ, hledala jsem při psaní hlavního tématu ročníku něco, co by dlouhodobě rezonovalo. Vize ročníku se píše tři a půl roku před festivalem a musí zůstat živá. Už tenkrát ale bylo jasné, že díky covidu začínáme znovu objevovat své nejbližší okolí, dochází nám, jak moc potřebujeme kulturní kontakt, divadlo se přesouvá ven, a zkoumá možnosti veřejného prostoru a přitom z toho vychází tvorba, která je a ještě nějakou dobu bude tak trochu syrová a zároveň unikátní…a z toho pak vyšlo zcela přirozeně i to hlavní téma RARE. Navíc jsme vybrali prostor Holešovické tržnice, do jejíhož prostředí téma zapadá.

Lze ale skutečně přiblížit umění každému, Markéto? Jakým způsobem se o to pokusíte?
Markéta: Věřím, že ano, minimálně všem těm, kteří si zachovali trochu dětské hravosti a otevřenou mysl a jsou ochotni se do scénografie „ponořit až po uši“. Veliká část performancí, včetně celé Studentské výstavy, je ve veřejném prostoru zcela zdarma. Ti, co rádi chodí do galerií, najdou fragmenty tvůrčího procesu i divadelního prostoru ve Veletržním paláci. Vzdělávací dílny byly formou otevřených výzev otevřené komukoli, kdo měl zájem se něčemu se přiučit, bez rozdílu věku. Divadelní představení budou probíhat nejen na DAMU, ale i v dalších pražských divadlech, které jsou součástí programu PQ+. A i děti budou mít na PQ svůj vlastní kreativní prostor plný workshopů.

Účast umělců na PQ je mezinárodní. Z kolika různých zemí přijedou tvůrci se svými projekty?
Magda: V rámci hlavních výstav se představí kolem stovky expozic, ať už performativních nebo fungujících jako instalace, a to z 60 zemí a regionů z celého světa. Kromě tradičních účastníků z Evropy, Asie nebo Severní a Jižní Ameriky se objeví i země Blízkého východu, například vůbec poprvé Spojené arabské emiráty, a Afriky – po premiéře v roce 2019 znovu přivítáme Maroko. A samozřejmě nesmím zapomenout na pravidelně vystavující Austrálii a Nový Zéland. Po odmlce se do hlavních výstav PQ vrací také Litva, Řecko a Singapur.
Pavel: V rámci dalších programových sekcí PQ se představí vystavující nebo vystupující umělci z přibližně 40 zemí – návštěvníci budou mít možnost zhlédnout vystoupení peruánských či jihokorejských performerů nebo nahlédnout do prostor moderního kulturního centra v ugandské Kampale nebo do nárazníkové zóny protínající Kypr.

Přiblížila byste, Magdo, sekci výstav letošního ročníku?
Magda: Sekce hlavních výstav se tradičně dělí na Výstavu zemí a regionů, orientovanou na profesionály, a Studentskou výstavu, ve které jsou zastoupeni i začínající umělci. Cílem obou výstav je v libovolné formě představit na jednom místě aktuální (vzniklé za posledních 6 let) ukázky scénografie a performance designu z každé přihlášené země nebo regionu.

Výstavu zemí a regionů diváci uvidí v Holešovické tržnici v halách číslo 11, 13 a 17, zatímco Studentská výstava bude letos poprvé v historii PQ venku, a to na Hlavním náměstí v tržnici. Výstavy se posunuly od statičnosti k performativitě více než kdy dřív, a kromě experimentování s technologiemi můžeme očekávat, že mimo prezentaci samotné scénografie a performance designu budou reflektovat globální problémy současné doby, jako například pandemii covidu nebo ozbrojené konflikty a další politické či společenské krize. Bude to pestrá přehlídka, kde každá výstava bude jedinečná a nabídne návštěvníkům vhled do kulturních rozdílů a podobností zemí a regionů z nejrůznějších koutů světa.

Jaký další program kromě performativní části bude možno navštívit?
Pavel: V průběhu celého PQ bude v hlavním sále Jatek78 probíhat PQ Talks, náš diskurzní projekt, který nabídne množství přednášek a diskusí o současné světové scénografii. Mluvčí z více jak 40 zemí budou reflektovat aktuální témata, která scénografie (resp. divadlo) ve své tvorbě reflektuje – od ekologické udržitelnosti divadelních produkcí přes narovnání vztahů mezi globálním Severem a Jihem až po změny ve vzdělávání v návaznosti na lockdowny minulých let. Ve Veletržním paláci pak budou moct návštěvníci zhlédnout dva výstavní projekty – Fragmenty II, které na příkladu scénografických modelů, maket nebo divadelních kostýmů oslavují rozmanitost tvůrčích přístupů, použití materiálů a manipulace s měřítkem a Výstavu divadelního prostoru, která představuje netradiční divadelní prostory a zkoumá, jakým způsobem fungují jako místa setkávání a vytváření nových komunit.

Magda: Já bych ještě doplnila, že kromě již zmíněných hlavních výstav a PQ projektů připravujeme také hudební program ve spolupráci se studenty DAMU. Většina večerů bude probíhat v Holešovické tržnici, ať už na Hlavním náměstí, nebo v Jatkách78, ale několik koncertů se uskuteční také na DAMU, v Baden Badenu a v Přístavu 18600. Prozradím, že se velmi těším na silent disco a na audio-vizuální show se speciálním hostem, kterou organizujeme v koprodukci s Jednotou. Podrobnosti zveřejníme již brzy.

Jaké představení či výstavu byste sami za sebe návštěvníkovi určitě doporučili a proč?
Magda: Výstavy uvidíme všichni poprvé až v červnu na PQ, takže je těžké některou z nich určitě doporučit, aniž by ji člověk zažil na vlastní kůži. Ale pokud budu soudit dle zaslaných anotací a vizuálů, jsem určitě zvědavá na národní expozici Chile, kde budou vystavené tzv. animitas, tradiční chilské oltáře zemřelých. Výstavu Memento mori jistě ocení návštěvníci, které baví pojetí smrti a posmrtného života v latinskoamerických zemích a které autoři pavilonu jednou za den pozvou k nim do výstavy „trochu zemřít“. Zaujala mě také národní výstava Thajska, které přiveze hravou interaktivní odpočinkovou instalaci Divadlo s sebou. Ze studentské sekce se těším na kazašský Kök Bazaar (Zelený bazar), který návštěvníky každý den přenese do jiného koutu slavného a historicky i kulturně významného tržiště v hlavním městě Almaty. A nebo na rumunskou instalaci Magická krychle, která vychází z odkazu modernistického sochaře Constantina Brâncușiho a bude fungovat jako skleník rostlin, mezi kterými budou ukryté scénografické modely, skici, anebo kostýmy studentů.

Pražké Quadriennale
Holešovická tržnice (Praha 7)
8.—18. 6.

Druhý ročník mezinárodního uměleckého festivalu Re-connect Art pořádaného Nadací Prague Biennale se uskuteční od 15. do 19. září. Letos se zabývá otázkami spojenými s identitou „homo digital” a specifiky sebeprezentace ve virtuálním prostoru. Připraveno je 7 živých uměleckých performancí, které se odehrají přímo na veřejných prostranstvích Prahy, 3 livestreamy z různých míst na naší planetě, 3 open-air projekce a 18 uměleckých videí či krátkých filmů.

Festival Re-connect Art 2022 zahájí ve čtvrtek 15. září v 19.00 performance Barbary Benish HLADOVÉ KAMENY – MÁLO VODY PRO JEDEN KOŘEN. Úvodní akce se odehraje na hladině Vltavy u smíchovské náplavky na Hořejším nábřeží. Na břehu pak v 19.30 naváže Jiří Suchánek s improvizovanou zvukovou performancí Y. Od 20.30 se v živém streamu přidá Lee Campbell s mnohovrstevnatou tvůrčí performancí VIDĚT A NEBÝT VIDĚN. V následujících festivalových dnech v Praze vystoupí živě také Karíma Al-Mukhtarová, Martin Zet, AnimaeNoctis (Silvia Marcantoni Taddei & Massimo Sannelli), František Kowolowski a živě proběhne i taneční performance Sharony Florsheim. Prostřednictvím streamu se na dálku s performancemi připojí Jana Orlová a David Helán, Lee Campbell a Ronald Bal.

V sekci videotvorby budou prezentována videa, která vybrala porota festivalu Re-connect Art na základě otevřené výzvy z více než stovky odpovědí z celého světa. Témata vybraných prací se strukturují kolem dvou okruhů zabývajících se digitální identitou a sociální a angažovanou identitou.

Festivalové lokace: náplavka Hořejší nábřeží, Colloredo-Mansfeldský palác
(Galerie hlavního města Prahy), vybrané pobočky Městské knihovny v Praze,
Klubovna Dejvice, Kolektor café (Veletržní palác), SWIM club, kulturní centra:
Kampus Hybernská, H55, Hloubětín a Plechárna, Černý Most a obchodní centra Quadrio a Palladium.

Festival bude možné sledovat na 15 místech v Praze nebo online na webu festivalu. Vstup na všechny části programu je zdarma. Změny programu jsou vyhrazené, aktuální verzi najdete na festivalovém webu: www.praguebiennale.cz

Bazaar Festival je mezinárodní přehlídka progresivních scénických prací divadelních a tanečních inovátorů, kteří mají zdravý odstup od oficiální kultury a nebojí se jít do rizika. Letošní jarní Bazaar svým tématem reaguje na současnou společenskou situaci – Migrace: Vzdorování hrozbám a proběhne 24.-27. března 2022.

Ewan McLaren, dramaturg festivalu, přichází v letošním ročníku s tímto sdělením: „Zatímco „naši” ptáci létají na Blízký východ a do Afriky a neustále hledají podmínky, které potřebují k přežití, my se přímo podílíme na rozsáhlých sítích, které v mohutných plavidlech přepravují po proudech oceánů a vzduchu semena, plody a produkty přírody z jedné strany Země na druhou. Ale v dobách problémů, které zažíváme, se lidská migrace stává klíčovou cestou, jak vzdorovat hrozbám a jak se dožít dalšího dne. Jak doufáme, program našeho festivalu ukazuje, že všechny tyto pohyby stojí za zmapování a jejich příběhy za vyprávění: tento rybník není tak klidný, ani tak izolovaný, jak se zdá, a tyto řeky, pole, hory, lesy a obloha zde nekončí. Všechno je propojené. Mnoho lidí na Ukrajině bojuje proti hrozbám masivní vojenské techniky a mnozí dělají těžká rozhodnutí, aby se vzepřeli hrozbám. Opouštějí své domovy v rámci hromadné lidské migrace, o níž doufají, že je jen dočasná. Pojďme tak společně zmapovat křehké choreografie života na svobodě.”

Festival proběhne 24.-27. března 2022 v prostorách PONEC – divadlo pro tanec, Studio Alta, Alfréd ve dvoře a v Pražském kulturním centru. Program festivalu a vstupenky najdete na www.bazaarfestival.cz.

V doslovném překladu performance znamená výkon. Abychom vyvinuli dostatek sil a dosáhli požadovaného výkonu, je jistá míra vytrvalosti nezbytná. Umění performance nahlíží na různé druhy vytrvalosti jako na svoje formy. V akcích Petra Štembery ze 70. let vidíme blížení se nikoliv prahu, ale stropu (nejen) fyzické bolesti, kdy se objevují různé důvody nepokračovat.

Podoby vytrvalosti
Vytrvalost se může týkat jsou těla (přežít), duše (nezbláznit se) a ducha (věřit). Tyto kategorie lze vnímat jako tři sféry vytrvalosti, které se objevují dohromady v poměru úměrně situaci. Nejzákladnější parametry vytrvalosti jsou intenzita a časovost. Určité vytrvalostní disciplíny vyžadují výrazný fyzický výkon – dynamický pohyb, jiné, např. meditace, se odehrávají v nehybnosti. Dále je rozdíl, jedná-li se o jednorázovou věc, opakující se těžkost, anebo kontinuum nesourodých motivů. Podstatným atributem vytrvalosti je motivace: proč pokračuju, proč nepřestávám, proč se vystavuji něčemu, co mi není milé, vlastní… Specifickým druhem motivace k vytrvávání je umělecký záměr. V rámci umění performance vznikaly a vznikají díla, kde je vytrvalost předmětem (akce). Vice versa, vytrvalost může dodat běžné činnosti performativní hodnotu. Je zde do očí bijící rozdíl mezi „chtít“ a „muset“, ne?

Konkrétně
První performance Petra Štembery zaměřená na vytrvalost bylo desetidenní hladovění v Paříži. Působení tohoto druhu vytrvalosti na jeho bytost přimělo Štemberu navazovat obdobně hraničními akcemi. Jeho akce se týkají obnovy napojení člověka na přírodu, dále kontaktu se sebou samým, který bych označila za kriticky narcistický (tj. nejedná se o klasickou zahleděnost, ale o vyvolávání intenzivní sebereflexe, za účelem hraničního poznání nejen sebe samého, ale člověka obecně). Na rozdíl od Jana Mlčocha (jeho současník – performer, který často a výrazně pracoval s publikem) volil samotu, práci pouze s nezbytnými asistenty, maximálně úzkou skupinu diváků.
Petr Štembera se tedy pohyboval na pomezí land-artu, body-artu a hraničních performancí z psychologickým a duchovním podkresem. Uvedu tři konkrétní příklady:

I. Spaní na stromě
(1975)
Mnohoznačná vytrvalost hraje roli při akci, kdy po třech dnech bez spánku strávil čtvrtou noc na stromě. Štembera musel vydržet vzhůru a potom se přimět spát v nepřirozeném prostředí – tyto vytrvalosti jsou v juxtapozici.

II. Skoku č. 1
(Praha, 5. 1. 1976)
Štembera provedl dva skoky. Mezi prvním a druhým byl v místě dopadu vytvořen hořící kruh s kyselinou uvnitř; zde dochází k vytrvalosti poněkud krátkodobé, což zní jako paradox – čas je ovšem relativní a pomyslný koeficient vytrvalosti tvoří vícero veličin.

III. Narcis č. 4
(1978)
Série performancí Narcis č. 1-4 zanáší akt vzhlížení se do fyzicky náročných situací. Ve čtvrtém a posledním zpracování se Štembera ocitá mezi dvěma prkny, které se k sobě přibližují, zatímco on má hlavu přenou o obrácené zrcadlo, jež plaze se posunuje k druhému obrácenému zrcadlu opřenému o zeď na druhém konci prken. Zde je jistá dualita v konečnosti a intenzitě bolestivé situace.

Přestávání
Jakékoli snažení, vyjma úkolu Sisyfova, nalézá svůj konec v kolapsu – vyčerpání, případně smrti. Tomu může předcházet reflexe a vyhodnocení, že vyčerpání brzy nastane, že vytrvávání doopravdy nepřinese posun, ale výše popsaný konec. U Petra Štembery bylo, krom osobního vyčerpání, zásadním nebezpečí hrozící signatářům Charty 77. Vedle této hrozby působila jeho bolest vyvolávaná z artificiálních důvodů poněkud trapně, vzhledem k tomu, že by jiní takto i více měli trpět nedobrovolně v režii režimu. Spojila se zde tělesná slabost a síla kritického myšlení. Obecně řečeno i zanechat vytrvávání vyžaduje jakýsi typ vytrvalosti a vůle. V tomto směru je zvláštním příkladem vytrvalosti abstinence, která vyžaduje narušení kontinuity a absenci onoho druhu akce. Totiž, co je vytrvalost a co je její ukončení záleží i na volbě „soustavy souřadnic“.

text: Eva Marie Růžena

Je špinavý. Zarostlý. Nemůže se ani postavit. Křičí. Překáží. A tančí. Už mu zbylo jen tělo, které se snaží ovládnout, a možná nám říct „jsem tady, jsem součástí toho všeho“.

Black Piece představil finský performer, hudebník a konceptuální umělec Pasi Mäkelä v rámci projektu Nové sady, sérií jednorázových performativních událostí dramaturgické a produkční platformy Terén pod hlavičkou Centra experimentálního divadla (CED) v Brně. Spojil témata jako bezdomovectví, město, kvantová fyzika zaměřená na elementární částice, společnost a únik z ní do městského tance butó. V něm nachází projev závisející pouze na něm jako tanečníkovi, zároveň možnost stát se anonymním a pak hledat spojení s konkrétní postavou a jejím vnitřním světem.

Klaun a génius
Performance doprovázela živá hudba plná nepříjemným ohlušujících zvuků vytvořených mnoha způsoby a nástroji. Od drnkání na struny houslí přes elektronické pazvuky až po údery vrtačky do kovových kláves. Tam někde jsem hledala tu kosmickou periferii, o které informuje program. Hudebník neustále sledoval Mäkelu a přizpůsoboval jeho akci zvuk. Sám celou dobu připomínal blázna nebo génia s výrazem „něco jsem objevil“ ve svém soukromém koutku laboratoře zvuků.

Nejsilnějším motivem performance Black Piece byl jednoznačně člověk na ulici. Mäkelä pomalu testuje stabilitu svého těla s pomocí zdí pomáhajících jeho tělu vytvořit na několik sekund stabilní sochu v nepříjemné a krkolomné pozici. Následuje tíhu končetin a zákony gravitace, stáčí se po zemi, dokud nenarazí na překážku, a když je opět kolem něj volné místo, natáhne se do maximální délky svého těla. Pomalé povalování střídá nestabilní chůze, která končí opět na zemi téměř s úlevou. Někdy je to námaha, jindy zkouška, co svaly zvládnou. V jeho černém obličeji se neustále odehrává mimický příběh připomínající hru klauna nebo blázna. Vyplazuje jazyk, šklebí se, kulí oči, píská si. Jeho bezdomovec měl prvky toho opilého člověka, co se někde válí, ale právě takové tělo jako by bylo lépe uzpůsobeno k tanci. Vypnutá mysl a soustředění se na to, kam padá, kam se může natáhnout, spadnout, vylézt, kde se opřít, protože už nelze kontrolovat nic jiného. Cítí pouze své tělo podléhající fyzikálním zákonům. A hraje si.

Černá skvrna
Zhruba uprostřed akce se Mäkelä přesunul na vyvýšené místo na nádvoří připomínající jeviště, kde měl nachystány rozložené krabice namísto opony. Na ně pomalu nanesl pomocí mopu a kbelíku s barvou černou skvrnu a roztíral ji po ploše. Pomalu, do všech stran, až pokryl velkou část krabic. Vlastně ji začernil, zašpinil, nabarvil, popatlal. K tomu stále ta někdy uším nepříjemná hudba, před kterou se neschováte. Duní ve vás, tlačí se vám do uší, až si je zacpáváte. Někdy jako by křičela místo toho člověka s mopem, chvíli ho zase následovala a křičela na něj. Tlačila nás někam do kouta. Mäkelä nevytvořil barvou konkrétní obrys, černá skvrna byla jen větší a větší. Zanechal stopu. Kreslil a my chtěli vědět co, a čím víc roztíral, tím víc jsme v tom hledali. Chvílemi v té skvrně něco vidíte a pak se to ztratí. Po čase přestanete chtít něco vidět, protože zjistíte, že to stejně vždycky zmizí. A zůstane jen stopa člověka s mopem, které nerozumíte.

Obyčejně neobyčejné
Prostor nádvoří Domu pánů z Kunštátu dával celému projektu nejprve pocit, že se neděje absolutně nic jedinečného. Několik podniků se zahrádkami dál obsluhuje své zákazníky, procházejí lidé, všichni si povídají. Že se občas někdo povaluje po zemi není důvod k pozornosti. Až teprve, když se ten člověk začne pohybovat nezvykle pomalu, křičí do mikrofonu nesrozumitelná slova, ozývají se nepříjemné zvuky a seskupí se lidé okolo, pak se začne dít něco neobvyklého. V ten moment už jsme všichni součástí hry. Už je tam nějaký vztah, někdo nám chce něco říct, vtáhne vás to. Pak stačí, aby středobod toho všeho dvakrát tlesknul a šel. Všichni se okamžitě zvednou a odchází za ním.

Celek polovičního chaosu a podivných zvuků ukotvilo tělo. Postupně polonahé, špinavé a zavazející. Lidé procházející okolo se divili, policejní auto zpomalilo, děti se chvílemi báli. Proč všichni soustředěně zírají na toho trhana? Aha, protože on tančí.

„Galerie vždy podporovaly progresivní muzikanty, některým pomohly doslova přežít – třeba americkým minimalistům. Dnešní scény jsou přirozeně plné přesahů: hudba se prolíná s koncepty, videem, performancemi, grafickými partiturami, novými médii. Galerie Středočeského kraje nyní dává prostor umělcům i publiku, které zajímá tohle přirozené prolínání, chtějí se do něj ponořit na jeden den a v Kutné Hoře třeba i přespí.”, říká publicista a scenárista Pavel Klusák, kurátor události A Day of Sound.

Elektronika, multimédia a performance ovládnou v pátek 6. září GASK a jeho zahrady v mezinárodním jednodenním festivalu. Připraven je osmihodinový line-up futuristů, vizionářů a experimentátorů. Projekt s názvem A Day of Sound zahájí původní performancí pro galerijní zahrady bývalé jezuitské koleje výtvarník, hudebník, literát, loutkář a akční umělec Petr Nikl. „Pocta Olze Karlíkové“ má speciální formát terénního koncertu v pohybu, jejíž jedinečné grafické zápisy zpěvu ptáků „navrátí“ do volného prostoru mezinárodní ansámbl sedmi významných improvizátorů: londýnská rezidentka Lucie Štěpánková, George Cremaschi (USA), Ivan Palacký, Peter Graham, Pavel Zlámal, Pasi Mäkelä (Finsko) a Petr Vrba.

Večerní část se soustředí na britské elektronické producenty, kteří pracují i s videem nebo vyprávějí koncepční příběhy. Renomovaný autor a zvukový umělec Scanner (UK) uvede program Mass Observation, jehož světová premiéra se konala letos v pařížské galerii Centre Pompidou. Scanner, vlastním jménem Robin Rimbaud, si získal kontroverzní věhlas odposloucháváním mobilních sítí a včleňováním hovorů do ambientní hudby v reálném čase koncertu. Znepokojivá a zároveň zvláštně opojná audiovizuální meditace se točí kolem úniku osobních dat a sledování občanů státním i soukromým sektorem.

Roly Porter (UK) z Bristolu má pověst elitního producenta na postbeatové scéně. Jeho koncepční programy se objevily na nejvýznamnějších světových festivalech elektronické hudby. Album Third Law tematizovalo lety do vesmíru bez lidské posádky, nejaktuálnější projekt Kistvaen se vrací k dávným pohanským písním pohřebních rituálů. Na A Day of Sound vystoupí Roly Porter v nočním sólovém setu.

Petr Válek si získal mezinárodní publikum svými internetovými videi s prezentací vlastní noisové DIY elektroniky, v GASK vystoupí naživo. Posledním z hlavních aktérů festivalu je rakouské ženské duo Agnes Hvizdalek & Billy Roisz. V jejich podání bude v GASK uvedena světová premiéra nového projektu – dua pro hlas, elektroniku a živě generované video. º


A Day of Sound
GASK – Galerie Středočeského kraje (Barborská 51–53, Kutná Hora)
pá 6. 9. / odpolední program 16:00—19:00 / večerní stage od 20:00—0:00 • 350 Kč


text: Šárka Krombholzová

Čtrnáctý ročník největší mezinárodní přehlídky divadla a scénografie se odehraje od 6. do 16. června 2019 v prostorách pražského Výstaviště. Během 11 dnů nabídne Pražské Quadriennale expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Mezi hlavními hvězdami je například ilustrátorka Olivia Lomenech Gill, italský operní režisér a scénograf Stefano Poda či audiovizuální umělec Romain Tardy.

PQ představí tři soutěžní výstavní části: Výstava zemí a regionů, Studentská výstava a Výstava divadelního prostoru. Nebudou chybět ani performativní projekty ve veřejném prostoru – Formace a Site specific festival. Fragmenty představí ikonické objekty a artefakty. Audiovizuální projekt 36Q° ovládne Malou sportovní halu. Studio PQ Festival ukáže práce mladých tvůrců. V rámci PQ Talks se budou konat přednášky a diskuze s hvězdami světového divadla a scénografie. Připraven je i dětský program PQ dětem.

Netradiční symfonie, kterou svými pohyby vytvoří holubi za letu, obří ryby toulající se Prahou, geolokační zvuková procházka, zeď z tisíce cihel, tichý karnevalový průvod, novocirkusoví akrobati či falešné fronty. To je jen několik z mnoha projektů programových částí Formace a Site specific festival, které naruší každodennost městského veřejného prostoru. Odehrají se převážně v parku Stromovka a v okolí holešovického Výstaviště, kam se PQ vrací po dvanácti letech, aby oživilo nejen Průmyslový palác, ale i celý přilehlý areál včetně Křižíkových pavilonů a Malé sportovní haly. S místem je PQ historicky spjato – proběhl zde i úplně první ročník v roce 1967. Nenechte si ujít 11 červnových dní nabitých divadelními zážitky! º


Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru
6.—16. 6.
www.pq.cz

Markéta Magidová je osobnost svým způsobem nespoutaná. Během své studijní cesty prošla hned několika ateliéry na různých školách, ale zároveň i nejedním oborem humanitním. Podobně není vyhraněná co do prostředku uměleckého vyjadřování – její tvorba se rozpíná od fotografie přes videoinstalace až po text či divadelní představení nebo performance.

Často pak výše zmíněná média nechává ve svém díle přímo prolínat. Je ovšem pravdou, že prvek, který by pro Magidovou byl do jisté míry vystihujícím a její činnost by spojoval, přeci jen možná označit lze. Snad by se jím dalo jmenovat podrobné zkoumání vlivů, které působí na lidské chování, a to zejména na společenské úrovni. Adresněji lze předmět zájmu české výtvarnice popsat jako střet osobního, jedinečného na jedné straně a úředního, oficiálního, formálního či typizovaného na straně druhé. A takový konflikt odhaluje Magidová i v místech, kde si jej běžně třeba ani neuvědomujeme.

Význačnou je v této souvislosti (ať již jde o propojování prostředků v jednom výstupu či obsah komentující vybrané charakteristiky společnosti) už například jedna z posledních prací – dílo Překlepy a přehmaty. Jde o videozáznam vycházející z performance v prostorách bývalých Elektrických podniků. V něm vystupovala tanečnice představující tři různorodé osobnosti ucházející se o zaměstnání. Jejich snažení je ve snímku doprovázeno přednesem e-mailové korespondence v podání vedoucího podniku. Dopisová výměna mezi ním a aspirantkami překypuje překlepy odkazujícími na tlak, jemuž je jedinec ve společnosti běžně vystavován. Podobně se situační nápor podepisuje i na stále krkolomnějších pohybech tanečnice. Celá situace ústí až do absurdního závěru, ve kterém končí jednotlivé postavy zcela opuštěny v prostorách prázdných chodeb a vysídlených kanceláří, ponechány napospas institucionálnímu molochovi.

Markéta Magidová sahá nejen po příkladech čistě společenských, jako je například právě nadsázkou zvýrazněná realita pracovních pohovorů, ale také po ukázkách z oblasti technického světa. Za účasti polského básníka a performera Romana Boryczka dala Magidová dohromady výtvor Odeslané. Ve videozáznamu se poetická próza prolíná se vzpomínkovými a jinými výjevy mísícími původní a virtuální realitu. Hranice jsou postupným způsobem důmyslně stírány, až je nakonec téměř nepoznatelné, co je skutečné a co domnělé, ani co je přítomnost a co minulost. Důraz je kladen také na pohyby herce, jejich skutečná podoba je prostřednictvím střihu a úprav podvratně zkreslena.

Otázkou původnosti a okruhem problémů s ní spojenými se Magidová pro změnu zabývá v zajímavé práci Literární zážitek č. 2. Video se skládá ze dvou příběhů. První je vyprávěn bezprostředně postarším člověkem, jenž obsah skutečně zažil a reálně se na něj rozpomínal. Druhé vyprávění je prostým napodobováním příběhu prvého v podání samotné výtvarnice. Interesantní prvek představuje gestikulace, v kopírované verzi naplno vynikne prázdnost její nepůvodnosti.

Překládané zážitky
Zájmy Markéty Magidové velmi dobře odráží také přemítání nad jazykem jakožto zásadním médiem lidské komunikace. I při práci s tímto nástrojem informační výměny zkoumá česká umělkyně hlubší souvislosti s ním spjaté. Uvědomuje si podstatu jazyka, kterou je jakýsi kódovaný systém, mřížka, skrze kterou se vyjadřujeme. S fenoménem jazyka pracuje autorka v díle Domácí slovník, jenž je souborem hesel, jejichž vznik je podmíněný důvěrným prostředím blízkého rodinného kruhu. Řeč je tedy o jakémsi velmi určitém nářečí, které je logicky srozumitelné opět jen velmi nepočetnému množství navzájem propojených jedinců. Magidová tak dala vzniknout jakémusi rodinnému albu slov.

Autorka citlivě poukazuje na problematiku lidské komunikace také v knize Překlad. Titul je souborem povídek, ve které překlad ve svých všemožných variacích hraje stěžejní roli. Publikace se dotýká také lehké absurdity vědeckého vyjadřování, které tu je záměrně nadsazeno do takřka neporozumitelných poloh.

Psanému textu se Magidová věnuje rovněž na teoretické úrovni, mimo jiné je editorkou sborníku studií a děl konceptuální literatury zaměřeného na oblast střední a východní Evropy pojmenovaného Třídit slova.

Co je a co není dáno
Přehodnocováním pro umělkyni sporných schémat se Magidová zabývala v rámci výstavy Tertium non datur. Název odkazuje na výrok z logiky „Třetí není dáno“. Jde tedy o vyloučení jiné možnosti než černé nebo bílé. Umělkyně vytvořila soubor děl, která, ať již přímo či docela skrytě, odkazovala na přítomnost třetí strany a jejichž charakter se tak vymykal pouze dvojčlennému náčrtu. Samotné vystavované objekty tak odkazovaly na novější myšlenkové sklony kritičtějšího náhledu na svět – bez prostého podléhání jednoduchým vzorcům.

Markéta Magidová se ve svém rozmanitém díle přemýšlivou cestou dotýká věčného tématu – svobody. Je současná, má bohaté humanitní zázemí a z těchto vlastností může při své umělecké činnosti těžit. Pomocí svého umění, obsahujícího jemnou ironii, místy i grotesknost, nám ukazuje, že spousta věcí může být ve skutečnosti složitější a hlubší, než při běžném náhledu působí. ∞

Na sklonku listopadu oslavila sedmdesáté narozeniny žena, která se vysvlékala, pořezávala a bičovala před zraky stovek lidí. Žena, která se při svých vystoupeních dobrovolně vystavovala ohrožení života, Žena, která otevřeně zpracovávala ožehavá i intimní témata. A především člověk, který po celý život zkoumá hranice a, jakkoli to může znít klišovitě, člověk, který hranice také posouvá. Jedna z nejvýraznějších postav světové performance, pionýrka body artu a dnes vysokoškolská pedagožka Marina Abramović.

Sama bělehradská rodačka popisuje svůj přechod od malby k performance poměrně romanticky. Určitý zlom od užívání klasických „iluzivních“ médií k médiím fungujícím přímo v reálném čase a prostoru údajně nastal po zhlédnutí 12 ozbrojených letounů zanechávajících stopy na obloze. „Proč jsem měla používat něco dvourozměrného, když jsem dostala tu svobodu použít vše, co jsem hledala?“ vzpomíná Abramović.

Nejobecnějším prvkem díla slavné performerky však zůstává lidské tělo. Srbská umělkyně jej používá především jako médium. Není pro ni konečným, hlavním objektem zkoumáním, nýbrž objevuje právě převážně skrze něj. Abramović si často pomáhá osaháváním a prorážením hranic. Extrémní situace, kterým tělo tak ráda vystavuje, ji slouží k intenzivnímu uvědomování si časoprostorové přítomnosti, uvědomování si „tady a teď“. Prostřednictvím takového zvýraznění bezprostřední přítomnosti a jejich mezí se potom umělkyně dotýká také věcí přítomnost přesahujících.

Tato strategie konečně vyústila až do vystavení se situacím ohrožujících samotný život umělkyně. V tom spočívá i autorčin možná nejslavnější výstup − Rhytm 0 z roku 1974. Zde Abramović předložila obecenstvu sebe a sedmdesát dva rozličných předmětů, které mohly být zcela a naprosto libovolně použity. Performance nakonec dokončila po dlouhých hodinách diváky svlečená a s nabitou zbraní přiloženou ke své hlavě. Podobně extrémní byla také performance Lips of Thomas původně ze stejného období, během které Abramović požila kilogram medu, vypila litr červeného vína, do břicha si vyřezala hvězdu a zbičovaná a krvácející ulehla na obří ledový kříž. Představení ukončili až sami diváci ze strachu o umělčino zdraví. Jak sama Abramovićová prohlásila: „Odmítala jsem přijmout tělesné limity.“ A skutečně, prostřednictvím svého „divadla krutosti“ dokázala poukázat na možnost překlenutí fyzické schránky. Tělo užívala jen jako index zkušenosti.

Tělo jako médium
Tělesné schránky Marina využívala jako prostředku i v případech, kdy se nejednalo o schránku její vlastní a námětem díla byla reflexe psychologické, sociologické či kulturní skutečnosti (viz Cleaning the House či Cleaning Mirorr I) či v případech kdy si „pouze“ vypomáhala i působením na jiné smysly (například v práci Sound Corridor byli přihlíživší při průchodu do galerie vystaveni krajně výraznému působení hluku – reprodukování zvuku dělostřelby – aby pak stanuli v naprostém tichu, což mělo obstarat vyčištění a maximální otevření mysli vůči vnímání uměleckého díla). V posledně popisovaném postupu už lze také vnímat vliv východoasijských myšlenkových systémů, což je tendence, kterou Marina později dále rozvíjela.

Významnou součástí příspěvku Mariny Abramovićové uměleckému světu je rovněž její společná práce s německým performerem Frankem Laysiepem, vystupujícím pod uměleckým pseudonymem Ulay. S ním Srbka po dobu několika let nejen spolupracovala, ale i žila. Většinu děl z tohoto období spojuje princip jakési „komisury“ – propojení zdánlivě protikladných podstat (většinou reprezentovaných právě jednotlivými umělci). To poté Abramovićová rozvíjí pomocí technik metafory a metonymie opět do širších a hlubších souvislostí. Coby příklad může posloužit práce Communist body/Fascist body – Abramović s Ulayem leželi pod velkou dekou červené barvy – rozporuplným symbolem – barvou režimů, které je měly rozdělit (komunismus a fašismus) a zároveň barvou sjednocující krve. Vše navíc v jednom z nejintimnějších a nejneagresivnějších aktů – spánku před mnoha lidmi. Umělci tak symbolicky neutralizovali zdánlivě nepřekonatelné kulturní a ideologické rozpory.

Návštěvník jako spoluautor díla
Charakter Marininy pozdní práce velmi dobře ilustruje její 12ti denní performance v Sean Kelly Gallery, která zde proběhla v roce 2002. Performerčin záměrně pasivní přístup (opět zde můžeme spatřovat silný vliv mimoevropských kultur, zejména buddhistické) se zde dostává do fáze, kdy stěžejní roli přebírá přítomnost veřejnosti. Ta je pro dílo zásadní (divák ovšem dílo nedotváří aktivně, činně, ale pouze právě svou přítomností). Práci totiž představuje nepřetržitý pobyt v galerii (zmiňovaných 12 dní), během kterých Marina ve třech otevřených stylizovaných prostorech vyvýšených nad diváctvo prováděla běžné všednodenní úkony (včetně osobní hygieny atd.), a to s řadou citelných omezení, jako absence jídla, nemožnosti promluvit, číst či psát. Strategie boření iluzivnosti zde dosahuje již velmi intenzivních podob. Uměleckým dílem se stává sám život, sama holá přítomnost, ve vší své všednosti. Intenzitu nynějška umocňuje rovněž soustředěná interakce s divákem zprostředkovaná snahou o výměnou energií, která měla mezi Marinou a diváky probíhat. Krajní formy zde také dosahuje performerčina omílaná vize nahradit umělecký artefakt umělcem samotným. V tomto případě byla Abramović téměř doslovná – pokoje, ve kterých se divákům prezentovala, byly „pověšeny“ na zeď. Umělec již ne jako tvůrce, nýbrž jako objekt či pouze zprostředkovatel. S tím koresponduje i představa díla bez jasného počátku, konce nebo dokonce i bez jasné struktury.

Marina Abramović tímto způsobem pomáhala definovat performance a její vymezení se vůči herectví – její (ač stále do určité míry stylizované) výstupy představovaly skutečnost, reálný čas a prostor. Dalším rozměrem takové práce je logicky odstranění komodity – umělecké dílo přestává být hmotné. Průkopnická umělkyně tak volně navázala na výrok Yvese Kleina: „umělec ve skutečnosti vytváří jen jedno dílo, a to svůj život“. ∞

Darina Alster (* 1979) je vizuální umělkyně, žijící a působící v Praze. Stěžejní je pro ni vyjadřovat se prostřednictvím performancí či instalací. Klíčovým momentem její tvorby je práce s tělem. Její tvorba interpretuje osudová témata, vlastní životní příběh nebo věci, které se jí přímo dotýkají. Osobní téma se často odráží do společenského nebo politického. Darina právě očekává svého druhého potomka a mě zajímalo, jaký má těhotenství a mateřství vliv na život umělkyně.

Velmi obdivuji ženy, jež se pro mateřství nevzdají kariéry. Jak se daří umělkyni, když se stane matkou? Co všechno se změní?
Změnil se mi způsob práce. Pracuji teď dlouhodobě, připravuji výstavy minimálně půl roku dopředu, protože času je méně a mohu pracovat jen krátce. Nemohu si už dovolit to gesto, kdy se umělkyně zavře na týden do ateliéru, kde tvoří, téměř nespí a vznikne nějaká časová bublina, ve které na poslední chvíli připraví celou výstavu.

Je to pro vás náročnější?
Nejeví se to jako problém. Vždycky jsem vše hodně promýšlela. Není to „na první dobrou“. Kdyby mi nabídli, že zítra mohu performovat například v galerii Tate Modern, odmítla bych s tím, že potřebuji na přípravu aspoň měsíc. Neznala bych totiž kontext, ve kterém bych pracovala a můj nápad by neměl čas uzrát.

Kdy máte prostor tvořit?
Pracuji hlavně po nocích. Vyhledávám čas klidu. Co se jeví jako náročnější, je to, že nechci flákat mateřství ani umění. Takže se snažím být přes den skvělá máma a v noci skvělá umělkyně.

Vaše performance reflektují váš životní příběh a svět kolem vás. Jak se ve výsledku projevilo mateřství?
Několik let se už věnuji tématu ženských archetypů, jako obrazům z nevědomí ovlivňujícím naše vnímání, dobu, kulturu. Baví mě je nějakým způsobem aktualizovat. Mateřství se v tvorbě odrazilo nejen tematicky, ale také tím, že jsem svou dceru Sofii do vystoupení zapojila. Ve „Family Shadows“ vystupoval dokonce i můj manžel. Všichni tři jsme byli potřeni černou barvou, promítalo se na nás světlo z projektoru a obkreslovali jsme náš stín na plátno připnuté na zdi. Ukazuji dceři svět umění, v rámci kterého má dovoleno dělat i věci, které jindy dělat nesmí.

Jak tomu tříleté dítě rozumí?
Chápe to spíše jako hru. Nevysvětluji jí všechny intelektuální přesahy, které její činnost bude mít, nebo proč to dělám já. Vysvětluji jí performance jako speciálně vyhraněný svobodný prostor, kde si můžeme užít věci, které jinak doma dělat nebudeme.

Uvědomuje si vaše dcera, že je součástí uměleckého vystoupení?
Teprve se učí uvědomovat si samu sebe. Vycházím z toho, že se narodila mně a já jí ukazuji svůj svět se všemi aspekty. V souladu s tím dbám i na to, abych s ní zacházela korektně v tom smyslu, že si nebude v dospělosti připadat využívaná. Například při performanci „Zjevení Madony“ nevystupovala úplně nahá, měla kolem beder draperii. Chci jí předat víc než máma, která na ní bude celý den roztomile koukat a dělat „ťuťu ňuňu“.

Zmínila jste performanci „Zjevení Madony“, před níž jste oslovila dalších šest umělkyň, čerstvě prožívajících vlastní mateřství, abyste se pokusily skrze společné kojení na jevišti Strašnického divadla zpřítomnit Madonu – archetyp Bohyně Matky. Překvapilo mě, že něco tak mírumilovného jako je krmení miminka bylo vnímáno kontroverzně a feministicky.
Nesečtělí lidé vidí ve feminismu zakomplexovanost, nenávist k mužům a touhu být jako oni. To je holý nesmysl. Feminismus je o identitě. Přijde mi, že čistě ženské téma, jako je kojení, se stává najednou politickým, protože v něm je cítit odboj. Kateřina Olivová například založila „Kojící guerillu“, což je politické umění vyjadřující svůj postoj kojením. Proč? Protože kojící matka je často vnímaná jako něco nežádoucího. Vůbec matky samy o sobě jsou tak vnímány – nemáš právo na zajímavé rozhovory, máš být v dětském koutku a hrát si tam s panenkami. „Kojící guerilla” má za úkol bránit ženy vykázané z nějakého prostoru kvůli kojení. Když jich do takového podniku přijde třicet a začnou tam kojit, tak už si to k nim personál nedovolí, a nebo se z toho stane politická akce. Kojení je naprosto přirozené a nevulgární. ∞

Vojtěch Fröhlich (* 1985) studoval na FAMU a na AVU v ateliérech Miloše Šejna, Zbigniewa Libery a Tomáše Vaňka. Je finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015. Jeho tvorba zasahuje široké spektrum médií i témat. Věnuje se performance, instalaci, intervenci do veřejného prostoru. Pracuje s filmem a fotografií.

Výraznou složkou jeho děl je fyzická aktivita a práce s tělem jako uměleckou hmotou. Skrze site-specific performance vytváří nový kontext a cestou fyzického výkonu v něm překonává stanovené překážky. V další intervenci nechává diváka účastnit se samotného díla probíhajícího v reálném čase, jehož konečná podoba teprve vzniká, ale vychází z předem daného záměru. Dílo interaguje s divákem, který tak jeho podobu svou akcí sám dotváří. Fröhlich zkoumá i každodennost a vytváří v ní nové vztahy. Estetika jeho intervencí pracuje se systematičností a rytmem a často nepřekračuje civilní vzezření. Umělecká díla, lépe řečeno multimediální celky, mu jsou inkubátorem poznávání hranic současného umění. ∞

Performance. Kola. Design. Komunita. Divadlo. Veřejný prostor. Kreativita. To jsou hesla, která charakterizují začátek sezóny v holešovickém Studiu ALTA.

Druhou zářijovou neděli, 9. 9., o rozjezd půjde doslova – vtrhne se do ní totiž na kolech. Od 15 hodin čeká na všechny (ne)cyklisty nepřetržitý sled nečekaných kreací, které spojují lásku k tanci s obdivem k možnostem nejrůznějších bicyklů. Těšit se můžete na ochutnávky z projektů ME-SY, /na:u/, VerTeDance, Lucie Kašiarové a Patrika Vojtíška, Jany Ryšlavé a jako speciální cyklo-host se představí Martin Dražil. Opravy všeho druhu zajistí BICYKL, chybět nebudou koktejly, dobroty ani všemožné cyklodoplňky.
Přijďte se Studiem ALTA otevřít novou sezonu performancemi rezidenčních umělců Studia ALTA, které je „bikers friendly“, a nechte si opravit či designově upravit své kolo. Současný tanec vás ze sedla neshodí!

Cyklokuchyňa 2012
Studio ALTA
U Výstaviště 21, Praha 7
9. 9. 15:00
www.studioalta.cz

autor: Karolína Hejnová

Přijďte se přesvědčit, že zajímavá a progresivní muzika se nehraje jen v rámci jasně ohraničených žánrů, a to 19.–26. listopadu na festival Alternativa 2011.

Úvodní večer hlavního programu ve středu 23. 11. bude k prasknutí nabitý hvězdnými jmény zahraniční nezávislé scény. V klubu HooDoo se představí Akron/Family, Hitman’s Heel – projekt americké malířky, hudebnice a performerky Danielle de Picciotto a Alexandera Hackeho (Einstürzende Neubauten) a další.
24. 11. oslaví 5. výročí vzniku vydavatelství okrajové hudby Polí5, např. Skrytý půvab byrokracie, B4, Zátory, DoMa Ensemble, Jindra Holubec či Kora Et Le Mechanix.

I další dva večery, 25. a 26. 11., slibují výjimečné hudební zážitky: texty básníků Jürgena Fuchse a Ivana Wernische zhudebněné Mikolášem Chadimou zazpívá Dagmar Krause, vystoupí izraelská skupina Kruzenshtern i Parohod, duo legend německé alternativní scény FM Einheit (ex Einstürzende Neubauten) a Joachim Irmler (Faust), argetinský improvizátor Fernando Perales v duu s Georgem Cremashim a řada dalších.

Festival přináší hudební dobrodružství, nečekaná žánrová setkání a hledání nových tvůrčích možností.

Celý program a ostatní podrobnosti najdete na www.alternativa-festival.cz.

autor: Adéla Kebrdlová

Do Prahy míří šestý ročník festivalu současného umění This Is Not Another Biennial, zkráceně Tina B. Letos s předem daným tématem ART–ECO–BIO. Od 20. října do 13. listopadu budou vystavena nekonvenční „zelená díla“ po celé Praze, a to hned na několika místech zároveň.

Tak jako každoročně se v rámci Tiny B. představí umělci z celého světa a nejnovější umělecké trendy v oblasti nových médií, light artu, video artu, performance a dalších oblastí. Jedním z nich je pro výstavu tak trochu netradiční prostor atomového krytu pod hotelem Jalta, kde se budete moci v době zahajovacích dnů od 20. do 23. října setkat se všemi kurátory, sběrateli, umělci a novináři. V průběhu festivalu zde budou vytvořeny dvě výstavní sekce. První s názvem Eco Bio Goes Around The World obsahuje převážně videa a instalace a druhá Německá sekce nám představuje sedm, jak jinak než německých, umělců, mezi které patří také světoznámá Claudie Robles. Ta k nám přijela se svým dílem Oceanique. Vystavovatelé ze Švýcarska, Izraele a Itálie budou křtít nově otevřený výstavní areál Vernon Depot v Holešovicích, a to v sekci Little Absurdities. Stranou nezůstanou ani umělci z Polska, jejichž díla je možné zhlédnout v druhé zdejší sekci Universal Habitat, My Habitat. Ještě před zahájením celého festivalu 19. října nezapomeňte navštívit vernisáž fotek Mickeyho Smithe. Ten ve Vernon Projektu, výstavním prostoru na rohu ulic Janovského a Heřmanova, představí svou sbírku s názvem Today. A jen kousek vedle, taktéž v ulici Janovského se nachází Galerie Vernon, která celý festival pořádá. Tam se ve stejný den otevírá výstava izraelské fotografky Angeliky Sher. Útočištěm letošních open air instalací se stane více než oblíbená (A)void galery na náplavce pod Rašínovým nábřežím, kde se mj. chystá americký sochař Kal Spelletich zkonstruovat třímetrovou sochu létajícího anděla. S festivalem po celou dobu spolupracuje kino Bio Oko, které poskytuje prostory videoprojekcím, z nichž jedna nás vezme na výlet až do dalekého, exotického Afghánistánu. A komu by to stále nestačilo a chtěl by prodiskutovat problematiku takzvaného ready-made umění, může tak učinit v budovách VŠUP na náměstí Jana Palacha.

Více informací naleznete na webu www.tina-b.cz, Facebooku Tina B. Fest nebo Twitteru @TinaBFest.

TINA B. zve už pošesté až 100 nejlepších současných progresivních umělců, kteří pracují zejména v oblasti nových médií, light artu, video artu a performance. Letošním tématem je heslo ART – ECO – BIO. Nekonvenční „zelená“ díla od umělců ze všech koutů světa se objeví od 20. října do 13. listopadu 2011 v několika netradičních lokacích po celé Praze.

„Jedním z hlavních útočišť současného umění se stane atomový kryt pod Hotelem Jalta v samotném centru Prahy, na Václavském náměstí číslo 45. Dalším centrem festivalu bude náplavka u řeky Vltavy, kde budou k vidění výstavy i open-air instalace,“ odhaluje ředitelka festivalu TINA B. Monika Burian Jourdan další lokace kromě domácích prostor ve Vernon Projektu a v bytové Galerii Vernon v Praze 7 na Letné. Dvě festivalové sekce pak budou ve zbrusu novém výstavním prostoru Vernon Depot, který sídlí v Holešovicích. TINA B. bude v neposlední řadě také promítat, a to v holešovickém kině BIO OKO.

„Nejzajímavější částí festivalu TINA B. jsou vždy VIP ZAHAJOVACÍ DNY. Ty letos proběhnou od 20. do 23. října 2011. Jsou to totiž právě tyto čtyři dny, kdy budete mít jedinečnou možnost setkat se v Praze se všemi kurátory, umělci, sběrateli i novináři,“ zve Monika Burian Jourdan na program plný diskusí, performancí, akcí ve veřejném prostoru, ale i vernisáží a večírků. Velkolepý festivalový večírek TINA B. DANCES IN THE TRAIN, který se rozjede 22. října ve vlaku ze Smíchova.

Opomenout byste neměli ani festivalovou sekci s názvem ECO BIO GOES AROUND WORLD. Tu najdete v podzemí Václavského náměstí – v atomovém krytu pod hotelem Jalta. Jednou z nejzajímavějších osobností, která se představí v rámci sekce ECO BIO GOES AROUND WORLD, je umělec Shalom Tomas Neuman, který se narodil v Praze. Jako jediný mužský potomek kdysi rozvětvené židovské rodiny přežil nacistický holocaust. Dětství prožil v Izraeli a od svých 12 let žije ve Spojených státech. Na TINĚ B. 2011 Shalom Neuman představí svou barevnou světelnou instalaci s názvem Neo Nuky Madona.

autor: Anna Baumová

Na ostří nože
Ve snaze zaujmout v době, kdy zpravodajské televize nabízejí v přímém přenosu i válku, performeři posouvají své hranice ještě dál. Opovrhují svým tělem podobně jako punkeři a klidně se obalí sádrou jako to udělal Tomáš Ruller. A nebojí se ani riskantních aktivit jako Scott MacLoad, který se na počátku devadesátých let nechal v Plzni vyzdvihnout do výše pásovým dopravníkem a spadl na obrovskou haldu uhlí. Těžko lze zapomenout na tělo padající dolů.

Radikální v ohledu zacházení s tělem byly performance jako Kamufláž z počátku devadesátých let. Nahé tělo natřené na bílo špatně odstranitelnou barvou a následné lehnutí do sněhu nebo zlomený palec na noze při šplhání po haldě trosek z odstřeleného Stalinova pomníku – cílem je tanec na hraně, extrémní zážitek nejen pro diváka, ale i pro performera samotného.

Podobných zážitků bylo víc. V Duši ryby mi padající, polomrtvé, deseticentimetrové ryby pokrývaly krví košili i dvorek Divadla Na zábradlí. Nejde jen o to, že dopad i tak malé ryby z výše třetího patra skutečně bolí a máte chuť utéct nebo se schoulit. Víte taky, že pracujete s živými tvory a uvědomujete si jejich smrtelnost, i když víte, že nervová soustava ryb je mnohem primitivnější a ony tu bolest tak silně necítí.

Jeden z nejtvrdších zážitků mi nabídl Nejlepší přítel člověka. Tam sice kvůli mně žádné zvíře nezemřelo, ale pocit byl ještě intenzivnější. Na chirurgickém stole jsem pitval plyšového psa a vytahoval mu z těla skutečné vnitřnosti. Samotnému mi z toho bylo špatně, možná víc, než kdybych pitval mrtvolu psa skutečného.

Tanec se smrtí
Osobně jsem mnohokrát uvažoval o absolutní performanci, na jejímž konci bych ukončil svůj život. Asi nejblíže jsem se k tomuto pojetí přiblížil v divadelním Projektu L věnovaném Petrovi Léblovi. V tomto případě sice šlo o multimediální představení spojující tanec, hudbu a zvukové záznamy výpovědí Léblových spolupracovníků, ovšem závěr, kdy jsem se pověsil a nechal vytáhnout do provaziště, patří do performance.

Obraz smrti se v mých performancích často objevoval. V jiném provedení Kamufláže mě spolupracovníci poté, co jsem se sesunul ze zdi, zabalili do černého igelitu a vynesli ven. Stejně tak v definitivní verzi Jsem zrozen z hlíny mě na závěr zasypali ležícího na zemi hlínou přivezenou v kolečku. Včetně hlavy. V Bohnicích jsem se zase v úvodu jiné varianty této performance z haldy hlíny ke zděšení mnoha diváků vyhrabal.

Ovšem každá radikální performance má silný vliv i na performera. Uvádí ho do stavů, se kterými by se jinak nesetkal, a je zážitkem, který jinak nabízejí jen rituály. Být vytahován na provazu, i když není provaz omotán okolo krku, nutně evokuje pocit těla mizejícího v prostoru a svým způsobem odcházejícího z tohoto světa.

Často si vybavuji vystoupení v Klenové, kde jsem měl na hlavě punčochu a v tom množství prachu na půdě jsem se najednou nemohl nadechnout.

Performance rituálem
Zážitek, jaký nabízejí radikální performance, se může blížit i prožitku z rituálu. Jasně to ukazují akce Divadla orgií a mystérií vídeňského akcionisty Hermanna Nitsche. Ten také začínal v šedesátých letech s performancemi, které postupně rozvíjel, až dospěl k inscenovanému rituálu, ve kterém uplatňoval jungovskou psychologii společně se znalostí dionýsovských orgií, mithraistických kultů, egyptské mytologie a křesťanských praktik.

Sám jsem se účastnil nejrozsáhlejšího šestidenního rituálu a posléze i 122. představení ve vídeňském Burgtheatru. Účinky byly mimořádné, do Vídně jsem odjížděl ve špatném psychickém stavu. Po představení, kdy na mně asi hodinu leželo těžké tělo zabitého prasete, kde jsem stál vedle zabitého býka pověšeného uprostřed divadla, jemuž po hlavě ještě stékala krev, pominula dlouhodobá deprese.

Podobné extrémní performance a akce člověka zasáhnou a dopřejí mu skutečně silné zážitky, jaké se v době virtuální reality vytrácejí. Dávají šanci uvědomit si hlubší podstatu, kterou reklama a média redukují na pouhou vnější podobu, kdy je třeba neustále zdůrazňovat a podtrhávat atraktivitu vzhledu. Navíc nabízejí prožitek, který se slovy nedá popsat. Každý takový akt zpochybňuje zúžený racionální pohled na svět jako na kult spotřeby. Řečeno s Huxleym: „Vyznavači verbality jsou totiž podezíraví k neverbalistům, racionalisté se obávají daných, neracionálních faktů, intelektuálové zase cítí, že to, co vnímáme okem (či jinými smysly), je nám příliš cizí, než aby nás to mohlo hluboce zasáhnout.“

Performance stojí na osobnosti performera, který je před diváky sám za sebe. Nepokouší se divákům zprostředkovat něčí dílo nebo ideu, a to ani svou vlastní. To ale neznamená, že performer neví, co dělá. Jakmile však převáží záměr, snaha sdělit určitou myšlenku, jak je tomu v řadě divadelních inscenací, síla působení se vytrácí. Performance stojí na onom neopakovatelném tady a teď, kdy perfomer narušuje stereotyp a vniká do soukromého prostoru diváka a jde ještě dál – dotýká se oblastí jeho osobnosti, které obvykle zůstávají nedotčené. Performance jde často za hranice rozumového vnímání, dotýká se hlubších vrstev psýchy nebo alespoň přináší zcela odlišný pohled vymykající se zavedeným normám. V tom má hodně společného s dadaismem i butó, i když to není totéž. Dadaismus a následně surrealismus hodně pracovaly s kladením nesouvisejících věcí do kontextu, což geniálně definuje věta „krásné jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole“. Butó zase ukazuje tělo úplně jinak než ostatní tance, nezobrazuje onen vertikální ideál krásy reprezentovaný baletkou na špičkách, ale „sehnuté postavy, které si ráno vytírají ospalky z očí“, jak říká Min Tanaka.

Performance jako nástroj odhalení
Dadaismus i butó mají s performancí hodně styčných bodů. Duchampova Fontána, tedy pisoár položený na podlaze galerie, místo aby byl zavěšen na stěně na toaletě, přináší přesně onen posun, jaký nabízí performer, který si položí na rameno vedle hlavy televizní obrazovku. Běžné věci v nepatřičném kontextu odhalují banalitu stejně jako dadaistická poezie nesmyslných slabik Huga Balla. Z jazykového hlediska sice slova básně Gadji beri bimba smysl nedávají, ovšem v autorově přednesu jsou možná silnější než dokonalé verše velkých básníků. Nepůsobí na obraznost zprostředkovaně přes intelekt, ale přímo svou energií a zvukomalebností, onou primitivností. I dnes, když se někdo postaví na rušnou ulici a bude tyto verše přednášet, bude to stále mít charakter performance, přestože půjde o interpretační umění. Důležitější než text a jeho věrná citace je způsob podání, což platí i u poezie Ernsta Jandla či některých básní u nás přece jen známějšího Christiana Morgensterna. Ne náhodou Visací zámek i Stromboli sáhli po jeho Velikém Lalulá a tyto skladby byly působivější než ostatní, opatřené srozumitelným textem. Lze namítnout, že texty písniček nejsou básně. To podstatné by se ale nemělo opominout – jde o ustoupení slov a pregnantně formulovaných myšlenek do pozadí, jak o tom píše i Aldous Huxley v Bránách vnímání, kde popisuje své zkušenosti s meskalinem a upozorňuje na nebezpečí slov, která svazují imaginaci a odsouvají na druhou kolej počitky a smysly. „Všechno naše vzdělání, literární i přírodovědné, všeobecné i speciální, je dnes ve skutečnosti verbální, a tudíž selhává právě v tom, oč usiluje. Namísto toho, aby vedlo děti k proměně v plně rozvinutého dospělého člověka, vyrábí studenty přírodních věd, kterým jsou naprosto cizí ty nejprimitivnější prožitky, a studenty humanitních oborů, kteří nic nevědí ani o sobě, ani o druhých lidech.“

Práce s tělem
Právě Huxleyho dílo často cituje japonská tanečnice butó Sumako Koseki, která se snaží účastníky svých dílen vést k tomu, aby pracovali s tělem, s představami, se zážitky, s jednoduchými obrazy, ale nepožívali přitom vědomí, šedou kůru mozkovou, kde sídlí intelekt, a více se využívali další vrstvy mozku. Zmiňuje zejména tzv. „plazí mozek“ (malý mozek, který ovládá motoriku), ale stejně důležitý je tzv. jaguáří mozek (hypothalamus, amygdala a lymbické struktury) ovládající emoce.
Na druhou stranu využívá butó po vzoru asijských bojových umění řadu opakujících se obtížných cvičení, která napomáhají rozvoji hybnosti těla a umožňují jeho plnou kontrolu, takže lze ovládat a současně pracovat s jednotlivými částmi těla, jako by byly od sebe oddělené. Tím se samozřejmě od performance liší, tak nestaví na dlouhém cvičení a cizelování pohybů.