V naší republice byste našli jen málo takto specifických míst. Historie tudy prošla železnou botou a zanechala tu hluboké stopy, které se těžko zacelují. Sudety jsou zkrátka jiné a tím na sebe poutají zraky mnohých. Fascinace touto Bohem prokletou oblastí se v poslední době dostává i do umělecké scény a stává se „cool“ tématem. Being Sudeťák is the new black.

Nevím, jestli to je tím, že se u nás nic neděje, a tudíž není o čem psát, ale minimálně několikrát do roka se v médiích objeví téma bývalých Sudet. A aby toho nebylo málo, jsou k tomu ve většině případů přikládány mapičky ilustrující, jak je na tom tato oblast špatně. Už se z toho stal v podstatě folklor.

Fenomén Sudet se v naší společnosti objevuje už dlouhá desetiletí. Chudoba, ghetta, vysoká kriminalita anebo těžbou zničená krajina nejsou jen typické stereotypy, ale také vizuálně zajímavý materiál. Proto se mnozí shlédli v rozpadajících se továrnách a vybydlených sídlištích a použili je jako námět pro svoji uměleckou tvorbu. Ideální místo pro natočení něčeho temného a postapokalyptického.

Ty mý Sudety
Musím se přiznat. Tohle není nestranný článek. Jsem Sudeťák jako poleno a jako jeden z mála už po několik generací. Sice vím, že to, co se o nás traduje, je i částečně pravda, ale někteří (jako já) si ji přece jen trochu přibarví. Vlastně mě docela baví si občas hrát na drsnýho týpka ze severu, co viděl, jak Labe vynáší na břeh mrtvoly. Ve skutečnosti už je to pár let co se nějaký ten umrlec zachytil o pylony, na které se vážou lodě. Lepší se to. Devadesátky jsou dávno pryč a v Děčíně se dokonce staví KFC. Mohli byste si teda myslet, že zájem o naši periferii sousedící s Německem bude pomalu klesat. Chyba. Právě naopak. Je to ráj filmařů, ale i textařů.

Pneumatika pohozená v jezírku, půlka prasete v průjezdu a nad tím vším se vznáší hejno ptáků. Je sychravo, ale i přes hustou mlhu jsou vidět kouřící komíny nedaleké uhelné elektrárny. Seriál Pustina před dvěma roky uhranul české publikum a musím se přiznat, že i mě. Je to skvělý příklad detektivky severského typu, jež se zakládá právě na ponuré atmosféře místa. Nicméně i přes všechny zajímavé zvraty a poutavou dějovou linii jsem se občas pozastavil nad tím, s jakými stereotypy autoři pojednávají o mé domovině. Prostitutky postávají před bordelem, který svými neonovými světly ozařuje nedaleké kamionové odpočívadlo. Taková klasická severočeská idylka na slavné E55. Metropolí tohoto zábavního průmyslu bylo město Dubí, kde bylo na jedné ulici až čtyřicet nevěstinců. Dnes tam jsou tři. V podobném duchu bych mohl mluvit i o seriálové varně perníku. Neříkám, že u nás není nadprůměrný výskyt drog, ale už ani tohle není co bývalo. Zlatý časy jsou pryč.

Skrze jinou optiku se na problematiku Sudet dívají Lukáš Kokeš společně s Klárou Tasovskou v jejich dokumentu Nic jako dřív. Jedná se o zcela odlišný žánr oproti Pustině, a je tudíž problematické tyto dva filmy srovnávat. Nic jako dřív trefně vyjadřuje tíživou situaci mladých lidí a to nejenom ve Varnsdorfu, ale i v ostatních malých městech na periferii. Varnsdorf je i pro mě s prominutím díra. Město ve výběžku uprostřed ničeho. Vládne tam bezčasí a tak to zrovna není vysněná destinací k žití. Proto se nelze divit, že nám tam nezbývá nic jiného než rodit děti, anebo rapovat. Zářná budoucnost tam nikoho nečeká.

V podobném duchu o severu referuje našinec Jakub König aka Kittchen. Díky jeho hitu Sudety celá republika ví, že u nás mají „cikáni“ žigulíky a že v lesích kromě hub a bříz máme taky zapomenutý hroby po Němcích. To celé je zastřešené tklivou hudbou, která mi tak navozuje homesickness.

Když tak o tom píšu, vybavují se mi zakouřené sportbary, kebab za padesát a zvuk projíždějících vytuněných aut těch největších děčínských gangsterů. Co bych si nalhával. Doma je doma a občas je fajn utéct z Prahy k nám na sever do českého Bronxu. Proto se ani nedivím, že jsme se stali inspirací. Už to tady jednou bylo. Romantismus v čele s Casparem Davidem Friedrichem vyzdvihával pískovcové masivy Českosaského Švýcarska. Dnes se spíše glorifikují paneláková panoramata, ale nic se nemění na faktu, že odteď jsme IN a musí se s námi počítat. ∞

Příznačnou vlastností naší doby je skutečnost, že nová města se již nezakládají, místo toho se rozšiřují ta původní. Je to dané tím, že stávající velká města skýtají pracovní příležitosti a jsou již tradičně kulturními centry.

Vývoj periferie v Praze
Následkem průmyslové revoluce v průběhu 18. a 19. století započalo stěhování do měst ve velkém. Nebývalého stavebního rozmachu zažila Praha na počátku 20. století, kdy se k ní přidružily původní pražská předměstí, jako jsou Holešovice, Libeň a Karlín. Začaly se tu stavět činžovní domy, kde život nebyl tak nákladný. Vznikly tzv. první periferie. Toto slovo proniklo do češtiny asi v 19. století z německého „peripherie“. Původem je ale z řeckého „periphéreia“, kde označovalo kruh nebo obvod. Tudíž něco, co je za hradbami, na okraji.

Další vlna rozšiřování Prahy přišla po druhé světové válce v 50. letech. Komunisté, kteří roku 1948 zvítězili ve volbách, zahájili násilnou kolektivizaci a znárodnění. Průmysl se rozrůstal a obyvatelstvo bylo hromadně svoláváno do měst. Začaly se narychlo stavět domy s heslem „domov pro každého“ a „mládí vpřed“. Původní předměstí byla smetena a na jejich místě vyrostly novodobé činžovní domy, které se nejprve stavěly svépomoci, např. ve Vršovicích. Architektura ustoupila do pozadí a do popředí se prodrala účelnost.

Sídliště – periferie bez fantazie
V 70. letech 20. století se začala budovat sídliště. K největšímu patří Jižní Město s cca 90 000 obyvateli. Tady už se opravdu nejednalo o žádnou malebnost. Neinspirativní prostor nových urbanistických kreací. Anonymní bezduché kvádry šedého betonu s nespočtem bytů s nízkými stropy a tenkými zdmi, skrz které je slyšet každý pohyb, po zásluze dostal přezdívku „králikárny“. Lidé, i když měli k sobě tak blízko, že v podstatě byli obeznámeni s veškerými problémy svých nejbližších sousedů, a možná právě proto, se navzájem odcizili a domů se jezdili jenom vyspat, popřípadě si odpočinout u televize. Život zde byl neosobní, načrtnutý v strohých šedivých linkách v kontrastu k útulností a velkolepé architektonické rozmanitostí Prahy, vzdálené pouhých pár stanic metrem. Snad nejhorším problémem této novodobé periferie je to, že nemá ani přednosti města, ani přednosti vesnice.

Nový domov na starém místě
Po revoluci v roce 1989 se začal problém pražských sídlišť řešit. Panelové domy byly obloženy polystyrénovými plášti a získaly pastelové barvy. Stromy vyrostly, a tak mírně přikryly panelovou nahotu. Došlo k privatizaci, kdy si lidé zakoupili své skromné příbytky, aby si zachovali alespoň nějaký domov. Prohloubila se doprava jak do centra, tak do příměstských oblastí. Z kočárkáren vznikly drobné krámky. Vznikly cyklostezky vedoucí do nejbližších zalesněných oblastí nebo vesnic. Tím ovšem zvelebování stávající pražské periferie neskončilo. Praha se dál rozrůstá a pohlcuje bohužel i krabicové budovy logistických firem a skladů, které ještě před několika lety byly za hranicemi města.

Zpětný pohled
Když se na vývoj periferie podíváme zpětně, všimneme si, že dříve se při výstavbě hledělo nejen na účelovost, ale i na ráz krajiny. Nové budovy byly často otázkou prestiže, stavěly se na zakoupených pozemcích a zdaleka ne vždy to byl stát, který domy stavěl. Většinou se jednalo o mecenáše, vysoko postavené úředníky a podnikatele. Lidé, kteří na původních místech bydleli, tam zůstávali i nadále ve svých vilkách či domečcích. Stále byl kladen důraz na půvab krajiny, město se rozšiřovalo přirozeně.

V době komunismu, kdy stát si uzurpoval veškeré pozemky a začal stavět ve velkém, bylo cílem zajistit pouze základní potřeby – poštu, školu, školku, obchod, nemocnici, popřípadě pár hospod a knihovnu. Tato spartánská výchova nás změnila zřejmě natolik, že už neumíme přistupovat k problémům tvůrčím způsobem. Nevíme, jak si v dnešní době poradit se svým sídlištním dědictvím, a tak pouze kýveme hlavou a konstatujeme existenci periferie nejen jako okraje města, ale i okraje mysli, něco o čem víme, že by se mělo řešit, ale protože to není v našem bezprostředním zorném poli, odkládáme to stále na později. Mezitím vznikají další a další hangáry pod hlavičkou Tesca, Billy, Kiky apod., obřích obchodů, jejichž výstavba je levná. Vznikají nová a nová sídliště, Praha se stále rozrůstá s příznačnou hořkou příchutí komunistických dob, třímající vlajku s nápisem tržní ekonomika. ∞

Periferie. Něco odděleného od středu. Často konfrontovaná se slovem „horší“ nebo naopak zastávaná se slovem „vlastní“, málokdy ale „lepší“. Proč by periferie měla evokovat cokoli horšího i když se tak nemálokrát děje? Okraj se naopak v poslední době stává středem zájmu, protože uchovává autentické, které se ze středu vytrácí. Konkrétně například periferie města. Ta dokáže uchovat svá specifika a původnost právě kvůli menšímu množství zájmu, který naopak přirozeně přitahuje střed města. Střed jako princip bude vždy balancovat v mezích přijatelnosti širší vrstvou společnosti, masou, aby vyhověl svou univerzalitou až podbízivostí. Jeho podoba klesá až k bodu, kdy ztrácí svou původnost. Z důvodu zvyšování nájmů v lukrativních částech metropole mizí původní místa, která vytvářela její kulturní charakter. Jiné priority pronajímatelů tak z kulturního dědictví měst nechaly zmizet například kultovní knihkupectví Fišer, které fungovalo od roku 1933. Nejen za knihami, ale i za interiérem, ve kterém natočil Ladislav Smoljak film Vrchní, prchni! mohli do Kaprovy ulice chodit tuzemští zákazníci i turisté. Ti si teď už ale vychutnávají své café latte a prefabrikovaný dortík. Periferie se nepodbízí. Periferie ustojí svou autenticitu. Možná právě proto, že dav o okrajové, což ale vůbec není pojeno s pejorativním označením, nemá zájem. Naštěstí. ∞