Málokterá zvířecí dvojice však vyvolá při srovnání tolik emocí jako pes a kočka. Jsou lidé, se kterými můžete na toto téma diskutovat hodiny a stejně k ničemu kloudnému nedospějete. Maximálně se pohádáte a navzájem se osočíte z mnoha nehezkých povahových rysů. Z neschopnosti uznat svobodnou vůli druhých, z potřeby otrocké závislosti, z kompenzování komplexů méněcennosti a vůbec chatrného duševního rozletu na jedné straně. Na druhé straně pak z přetvářky a falše, z neschopnosti jednat na rovinu, z infantilnosti a já nevím, z čeho dalšího.

Šelma žijící ve smečce, bezprostředně reagující na naše povely na straně jedné, na straně druhé samotářský lovec, který si dost dobře vystačí i bez nás. Nejtypičtější zvířata, do kterých si ukládáme části svých představ a občas, když se zapomeneme, si myslíme, že myslí, jednají, cítí jako my. A kdo z nás necítí záchvěv téměř magický, když na něj v šeru zírají dva svítící zelené ovály?

V tradici šamanů má každý svého zvířecího ochránce. Něco podobného rezonuje v naší, od původní přírody už dávno odtržené civilizace. Třeba když se známý spisovatel nechá na oficiální fotografii zpodobnit se svým kocourem. Čím to, že zpodobnění se zvířetem dělá dotyčného jaksi „lidštějšího“?

Máme rádi zvířata… protože co jiného pohne našimi zcyničtělými srdečními chlopněmi než nějaké hezké video na youtube. Se štěňátkem. Nebo radši s koťátkem? Cože, že kočka je roztomilejší? Kdeže? Je to přece vypočítavá svině!