Slovenský snímek Duchoň měl letos slavnostní premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Čím si získal pozornost největšího českého festivalu? Dá se vůbec v našich podmínkách natočit hudební velkofilm, který bude silný, originální a vizuálně atraktivní?

„Duchoň je strhující portrét fascinujícího zpěváka, jehož tvorba se díky mladým slovenským tvůrcům znovu dostává do popředí,“ uvádí umělecký ředitel KVIFF Karel Och. Ostatně – jak často se u nás na filmovém plátně objeví tuzemský výpravný hudební snímek? V záplavě rodinných komedií působí životopisný film o Karolu Duchoňovi – slovenské obdobě Karla Gotta či Toma Jonese – jako vítané osvěžení.

Dějová linka filmu provází životem Karola Duchoně prostřednictvím vzpomínek, které se mu prolétávají hlavou. Objevily se i výtky, že film příliš zkracuje na jednotlivé epizody. Pojednává o jeho hudební kariéře? O alkoholismu? Nebo o tom, jaké to je být umělcem v komunistickém režimu? Možná je o tom všem – ale dá se vůbec shrnout celý lidský život během 99 minut a zároveň se vyhnout nezbytným zkratkám? Cílem filmu není exaktní biografie ani dokument, ale spíše oslava a živá vzpomínka na Karola Duchoně.

Úvodní i závěrečná scéna se odehrává ve studiu, kde Duchoň natočil své poslední vystoupení – Silvestrovskou estrádu. Tento bod se stává klíčovým rámcem celého filmu: začíná jím a na konci se k němu vrací. Hned na počátku diváka vtáhne ruch televizní produkce – desítky tanečnic, ohromný štáb, napjaté očekávání hvězdy. Duchoň přichází na scénu, ale už v těchto okamžicích je divákovi jasné, že již není ve své plné síle. Je malátný, nepřítomný, orosený – alkohol si už dávno začal vybírat svou daň.

V slovenských dolinách

Diváka čeká silný vizuální a hudební zážitek. Karola Duchoně ztvárnil slovenský herec Vladislav Plevčík; jeho proměna maskéry trvala až pět hodin denně. Některé písně zpíval sám herec, nicméně díky technologii AI byl jeho hlas upraven tak, aby co nejvíce připomínal Duchoně, přitom si však zachoval určitou autentičnost. Od barevných tanečních a vizuálních kreací z dob televizních estrád a začátků jeho kariéry spojených s cestováním a hraním na zahraničních scénách se film dostává až do období úpadku Karola Duchoně, kdy problémy s alkoholem už začaly ovlivňovat nejen jeho osobní život, ale také hudbu a vedly poté k zadlužení a nakonec i k jeho smrti.

Film vznikl pod taktovkou slovenského režiséra Petera Bebjaka, českému divákovi známého zejména jako režiséra kriminálních seriálů, například Kriminálky Anděl, Případy I. oddělení či Devadesátky. Právě Devadesátky, které pojednávají o skutečných kriminálních případech z 90. let, ukázaly režisérovu mimořádnou schopnost vystihnout atmosféru doby. A tato schopnost je patrná i v Duchoňovi, kde každý detail dýchá autentičností. Scénář vznikl podle divadelní předlohy Zam pamätá od Jiřího Havelky (scenáristy například Vlastníků, Zahradníkova roku či Mimořádné události).

Karol Duchoň možná pro českého diváka není známým interpretem, zato herecké obsazení může přitáhnout pozornost. Vojtěch Kotek si střihl krátké cameo božského Káji, Vladimír Javorský hraje rádce, který zpěváka odrazuje od zpívání pro režim, a Adrian Jastraban se objeví v roli prototypu komunistického pohlaváře.

Nálady

Zdá se, že vizuální estetika období předchozího režimu a zachycení života z tehdejší doby filmařům stále není vyčerpaná – vzniká pořád mnoho filmů a seriálů z tohoto období. Pokud mohu mluvit za sebe, ani mě jako diváka tato atmosféra neomrzela – naopak, s každým povedeným snímkem si ji vychutnávám stále víc. Částečně proto, že se lépe orientuji v předchozí době, a částečně i z nostalgie po časech, kdy každá dekáda měla své jasně dané trendy, které často vydržely celou dekádu. Možná je pro mou generaci, vyrůstající ve svobodě a zahlcenou nekonečnou nabídkou konzumních možností, právě tato jednolitá podoba věcí – ať už interiérů, oblečení či drobných detailů s nezaměnitelným puncem doby – zvláštním způsobem uklidňující.

Nyní kdy denně vychází tisíce nových skladeb, je zkrátka nepředstavitelné, jak Karol Duchoň v nahrávacím studiu poprvé nahrává píseň Nálady (známou pod názvem Sugar, Sugar od The Archies) a přitom sám v sobě řeší, do jaké míry může být svobodným tvůrcem, který se vzpírá režimu, a do jaké míry musí, pokud chce dál zpívat, ustupovat režimním požadavkům.

Mám ťa rád

Duchoň tedy není jen o vlivu útlaku režimu na zpěváka, který vystupoval v nejprestižnějších západních destinacích, ani o tom, jak alkohol ovlivnil život umělce. Je především o něčem jiném – o životě samotném.

Nejsilněji na mě zapůsobil právě závěr. Když divák očekává, že film skončí smrtí umělce, kamera nás zavede mimo scénu – na vystoupení s jeho nejslavnějším hitem Mám ťa rád. Tam, kde si myslíme, že příběh tragicky končí, přichází připomínka, že hudba přežívá i smrt. A možná právě to je Duchoňův největší odkaz.

Duchoň
režie Peter Bebjak
Slovensko, 2025, 99 min

Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler byli dvojicí slovenských Židů, kteří v roce 1944 propašovali do demokratického světa bezprostřední informace o zrůdnostech osvětimského vyhlazovacího tábora. Film Zpráva, který jim věnuje režisér Peter Bebjak, je napínavým dramatem, které se příliš netrápí etickými a filosofickými problémy reprezentace holocaustu.

Ačkoli Vrba (původním jménem Walter Rosenberg) a Wetzler popsali systematické vraždění s mnoha detaily, vliv na vývoj války byl velmi omezený. Svět kvůli nacistické propagandě pochopil šíři a propracovanost holocaustu až ve chvíli, kdy do táborů vstoupili první osvobozenečtí vojáci. Tento klam se v závěru Zprávy stává hlavním tématem. Demokratické režimy bojovaly s naivní myšlenkou, že se válka odehrávala pouze mezi ozbrojenými silami.

Ochota k sebeklamu
Bebjakovo dílo explicitně připomene událost, při které v roce 1944 navštívil koncentrační tábor Terezín Mezinárodní výbor Červeného kříže, který poté informoval svět, že k žádnému cílenému útlaku nedochází. Před jeho příjezdem nacisté místo totiž důkladně zkrášlili. Dojem však dokonala prostoduchost příchozích. Slovy Aldouse Huxleyho z eseje Notes on Propaganda: „Politická a náboženská propaganda působí, jak se zdá, jen na ty, kdo jsou už zčásti nebo úplně přesvědčeni o její pravdě. […] Propagandista je člověk, který usměrňuje již existující proud. V půdě, kde není voda, kope nadarmo.“ O tom, jak část demokratického světa přijala vidění nacistického Německa, také skvěle informuje krátkometrážní snímek A Night at the Garden (2017). V něm přítomné archivní záběry z roku 1939 zachycují sjezd více než dvaceti tisíců amerických příznivců Adolfa Hitlera, a to v samém centru New Yorku. Klam a manipulace zkrátka nejsou možné bez zohlednění vědomí a ochoty příjemce.

Zpráva vychází primárně z Wetzlerovy knihy Co Dante neviděl. Bebjak příběh posunul směrem k subžánru „útěkářského filmu“. Dominantně se zaobírá strategií, kterou Vrba (ve filmu přejmenován na Fredyho – hraje Noël Czuczor) s Wetzlerem (Valér – Peter Ondrejička) zvolili pro útěk z Osvětimi, a posléze sleduje jejich cestu za slovenským odbojem. Tato část vyzdvihuje tělesnost, strach z odhalení a psychologickou zátěž, kterou dvojice zakouší. Jen stručně shrnuje jejich motivace a holocaust ponechává v pozadí. Druhá linie sleduje počínání osvětimských vězňů, kteří jsou za troufalost svých druhů vystaveni obzvlášť velkému utrpení. Ačkoli plán Fredyho a Valéra znají, odhodlaně vytrvávají pod dohledem sadistického dozorce Schwarzhubera (Florian Panzner).

V obou rovinách se ale Bebjak soustředí na zprostředkování nepříjemných pocitů, kterých dosahuje za pomocí logicky volených stylistických prostředků. Zpráva je nejzáživnější, když se oprošťuje od zátěže enormně těžkého tématu a zarývá se do mysli protagonistů. Filmu v těchto chvílích pomáhá propracovaná zvuková stránka nebo kompozice zkušeného Martina Žiarana. Ten v momentě největšího vysílení neváhá kameru odvážně otočit na bok, čímž vyvolává nepohodlný efekt dezorientace. Postihnout dokáže i subtilnější vjemy. V závěru například přibližuje šokující uvědomění vyslance Červeného kříže (John Hannah) velmi pozvolnou jízdou na jeho tvář. Ačkoli je tedy Bebjak dobrý trýznitel svých postav, má velké rezervy v roli vypravěče, který pečuje o cesty svých fikčních entit.

Co Bebjak neviděl
Zprávě se zaprvé nedaří postihnout velikost celého vyhlazovacího systému. Právě té věnuje úvod snímku, činí při tom ale několik problematických kroků. Snímání ve velkých celcích nezanechává mnoho představivosti a sugeruje nám, že tábor vidíme v celé jeho velikosti. Příjezd nového transportu nejprve umně zdůrazní zvuk lokomotivy, scéna však poté propadne nezáměrnému chaosu. Tento moment měl názorně ukázat, jaké tyranii jsou za branami Osvětimi vězni vystaveni, natočený je ale velmi zmatečně – jen komplikovaně se lze prostorově zorientovat, příčina náhlé brutality není jasná a význam pro ústřední útěk nicotný. Zmíněná figura brutálního dozorce je navíc natolik plochá, že si v jeho charakterizaci Bebjak vypomáhá flashbackem. Vzhledem k tomu, že jde o jediný pohled do minulosti této postavy, vyznívá jeho zařazení maximálně účelově. Není navíc pochyb, že by se tato karikatura dočista obešla bez motivace k násilným činům. Jak se s tímto čirým zlem film vypořádá? Přirozeně scénou výrazného patosu a slzopudnou promluvou, kterou Schwarzhuberovi vmete do tváře jeden vězeň.

Snímky jako Noc a mlha (1956), Šoa (1985) a Saulův syn (2015) rovněž tematizují holocaust, zároveň jsou však dědici prohlášení Theodora W. Adorna, že „psát poezii po Osvětimi je barbarské“. Prázdné pláně z díla Alaina Resnaise a rozostřené obrazy z oceňovaného maďarského snímku naznačují, že holocaust nejde umělecky zobrazit. Dá se chápat, že Bebjak v rámci slovenské kinematografie, která po revoluci téma ještě neprozkoumala, zvolil zatím cestu sdílnosti a klasického narativu. Maďaři si před Saulovým synem také nejprve museli natočit Velký sešit (2013). V kontextu světových trendů a tendencí ale zůstává Zpráva poněkud bezzubá.

Zpráva
režie Peter Bebjak
Slovensko, Česko, Německo, 2020