Výraznou a přitažlivou charakteristikou tvorby Petera Faba je uchopování věcí v souvislostech, schopnost originálního, celistvého pohledu. Tyto devízy mladý výtvarník uplatňuje – a to činí jeho činnost ještě atraktivnější – jak v rovině obsahové, tak i formální.

Peter Fabo vychází z fotografie, toto médium však pro něj často nekončí procesem vyvolání zachyceného výjevu, ale představuje v jeho případě spíše jakýsi mezistupeň pro komplexní umělecké výstupy. Ty mají potom ve většině případů charakter instalací pracujících s galerijní situací jako jedním bohatým celkem.

Vztahy mezi fotografiemi vztahu
Smysl pro strukturu a uspořádání prokázal výtvarník už ve svých autorských fotografických knihách. První z titulů, Diana, je tak trochu intimní kolekcí tvořenou snímky umělcovy přítelkyně, popřípadě věcí odkazujících na společné soužití. Momentky mají jak odlišný technologický původ, tak i stáří – vznikaly v průběhu dlouhých šesti let. Výsledné kouzlo potom tkví především ve Fabově citlivém kladení jednotlivých archivních prvků do vzájemných relací, rovněž s ohledem na vyznění celého díla.

Podobný princip uplatnil umělec v práci na diplomové knize Meno, mesto, zviera, vec. Opět se jedná o víceméně deníkový záznam, točící se protentokrát okolo samotného autora a sledující rozmanité role, ve kterých se ve svém životě ocitá. Fabo v publikaci nadále rozvíjí nelineární organizaci celku ve prospěch divákových vlastních cest.

Další posun v uvažování o uměleckém výstupu reprezentuje Fabova výstava Kontakt skrze kontaktní kopii. Site-specific instalace v pražské galerii Entrance pracuje nejen s vystavenými díly jako takovými, ale i například s jejich vztahem vůči tomu, jakým způsobem proudí do výstavního prostoru denní světlo. Zvláštnost zdejšího interiéru – galerie sídlí v rekonstruované barokní oranžerii a je tedy napůl prosklená – pojmul Fabo jako jeden ze stavebních prvků celého počinu. Vybraná okna galerijní stěny vykryl tak, aby vytvořil (v závislosti na pohybu slunce navíc neustále se posunující) rastr vstupující do hry s propracovanou kompozicí vystavených fotografií. Přestože za jejich vznikem znovu stojí rozdílné technologické principy, výsledné snímky jsou (tematicky k celé výstavě) nakonec vždy vyvedeny jako kontaktní kopie. Princip propojování tak Fabo povýšil na vytvoření takového vzájemného vztahu děl, jejich uspořádání a prostorových a světelných podmínek výstavního prostoru, který je pro výsledný účinek celého výstupu určující a představuje, řečeno s Kamilem Nedbálkem „prostorovou metafotografickou situaci“.

Všudypřítomný nadhled
Přístup k umělecké aktivitě Petera Faba může dobře vystihovat také jeho záliba v intarzii. Významným atributem této technicky i časově náročné techniky je totiž stěžejní úloha kompozice, neboť se v podstatě jedná o skládání a lepení různě barevných a strukturovaných dýh. Co však o mladém umělci vypovídá ještě více, je skutečnost, že se ani v tomto případě nespokojuje s běžnou podobou uměleckého výstupu. V rámci výstavy Longer například prolamuje docela řemeslnou povahu média vpašováním motivů ze suprematistických maleb v kombinaci se zřetelným vyobrazením banánu. Takový postup nejenže představuje jisté jízlivé zpochybnění původního charakteru díla, ale rovněž do něj opět vnáší odkaz na nejednu novou souvislost.

Peter Fabo je umělcem, jehož tvorbu zdobí obdivuhodná komplexnost. Povrchnímu přijetí jeho děl brání mnohovrstevnatost nejen obsahových, ale i výtvarných vztahů, zabřednutí do konceptuálního balastu potom pro změnu vylučuje nezpochybnitelná umělecká citlivost. ∞