Básnický rukopis Petra Hrušky jednoznačně vystihuje smysl pro okamžik, pohled nesoudícího svědka, slovní hravost i dravost, ale také shromažďování veršů do kratších útvarů. Ve své nejnovější sbírce Spatřil jsem tvou tvář se autor rozhodl pro experiment. Společně se čtenářem vyplouvá na záhadnou cestu blíže nekonkretizovaným světem, kterou zaznamenává do celistvé rozsáhlé básnické skladby připomínající deníkové zápisy.

Dne 8. září 1522 zakotvuje po dlouhé cestě Magalhãesova flotila v Seville a po pěti stech letech nechává vyplout na knižní trh Petr Hruška zmíněnou sbírku. Co mají plavby společného? Hledají klidné místo pro lidskou rozbouřenou duši ve světě bez kotev. Jak daleké jsou naše vyhlídky? Nikdo neví, ani Magalhães či Hruška. V této meditaci se nesou obě části knihy s názvy Papoušci v zrcadlech a Přetížená loď, která v aktuální neklidné době s příjemnou surovostí omývá zjizvené břehy lidské naděje či víry, a to včetně ideje v lepší zítřky, k čemuž napomáhají i působivé ilustrace Jakuba Špaňhela. Místem pro relaxaci, ale zároveň pro boj sám se sebou se stává básníkem vymyšlený ostrov, který na straně 20 charakterizuje slovy: „Muži i ženy chodí nazí, / život je velmi klidný. / Tapíří maso se vaří celý den. / Tlučou do plechů / tvaru srdce, / aniž by byli ochotni říct / proč.“

Člověk bojuje s…
Jako by se Hruška na pozadí Magalhãesova příběhu a vlastního smyšleného ostrova ptal, jestli prostá přítomnost má ještě cenu a například na straně 42 píše: „Ti nazí lidé ze všeho nejvíc touží / po knoflících! / A červených čepicích… / Z dobrých důvodů / předstíráme nezájem o zlaté náramky. / Neustále chtějí vědět, / proč mluvíme o zítřku a kdo / nám ho dal.“ Sbírka je postavena právě na kontrastu mezi neznámým domorodým kmenem a rádoby moderní civilizací, čímž v jistém ohledu připomíná antropologickou studii o diferencích mezi západní a východní kulturou. S tím se váže otázka, zda lze najít společný jazyk, zbavíme-li se slov? Na tuto problematiku naráží Hruška často a například na straně 43 se můžeme dočíst: „Na loď jsme se vrátili bez tlumočníka. / Přikrývka nepomáhala, / chvěl jsem se pod ní. / V noci mne o spánek připravil / úplně prázdný sen.“ Zároveň se Hruška téměř jako vždycky odkazuje ke slovům jako ke zbraním, které mohou člověka ranit a například na straně 23 sdílí se čtenářem tento postřeh: „Zdejšího krále chrání před slovy. / Když mu chce někdo něco / říct, / sdělí mu to jeden z náčelníků. / Ten pak chodí / po tři dny v hluboké pustině, /…// Nakonec se žena s čistými slovy / pomalu / odebere ke králi.“

I přes hmotné či duchovní objevy se odkazuje Hruška k určitému fiasku nejen Magalhãesovy výpravy, ale možná i nás samotných o pět set let později a na straně 57 píše: „V té době / poslední zbídačená loď Magalhãesovy flotily, / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí.“ Co s tím, když naše moře je rozbouřené a jak se vypořádat s tíhou, která může znamenat i volnost? Jedny z posledních veršů sbírky na straně 65 zní téměř katarzně: „Svět je obeplutý. / Prší do ulic a dvorků / drobným písmem. / Zbývá najít / ještě jeden den.“

Hruškovy verše šumí příjemně jako poměrně klidná mořská hladina, která si trochu troufale pohrává s pomalu přicházejícím vichrem. Která loď zůstane celá, a která se potopí? Jako ochranná vesta před děsem z neznáma i pocitem úzkosti funguje Spatřil jsem tvou tvář, která nabízí klidné spočinutí ve světě bez zastavení.

Petr Hruška: Spatřil jsem tvou tvář
Nakladatelství Host
Brno, 2022, 70 stran

Petr Hruška je známý literární vědec a historik, ale především básník pocházející z Ostravy. Avšak ti, kteří navštěvují jeho autorská čtení (kdysi například Paseku v Absintovém klubu Les), ví, že kromě poezie svůj repertoár doplňuje také prozaickými texty. Právě z nich je složená i jeho nová kniha s názvem V závalu – sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty z roku 2020, jejíž název sice odkazuje na aktuální situaci, avšak umožňuje čtenáři zastavení, jako je pandemie covid-19, si interpretovat na otevřeném obzoru bez roušky a bez omezení pohybu.

V závalu je svou stylistickou povahou stejně rázovité, ale především pestré jako samotná Ostrava, ve které Petr Hruška žije. Právě (nejen) v jejich kulisách se odehrávají mikro příběhy, ale také zastavení autora coby tichého, ale o to víc zúčastněného pozorovatele. V textu s názvem s Vážně (s. 150–152) Hruška o svém rodné městě coby divadelní scéně píše: „Sama Ostrava je město a místo natolik výrazné a osobité, ba bizarní, že nabízí poměrně snadné využití v obrazech či metaforách. Však ji k tomu také četní autoři rádi používají… Sotva jsem však našel u někoho takovou věcnou nutnost, s níž je Ostrava rozpuštěna do výpovědi, protože tam být opravdu musí. Nevyjevena pouze v atraktivním povrchu, ale těžená z existenciální podstaty.“ Po žánrové, ale i obsahové stránce mnohé texty připomínají eseje nebo novinové glosy a články či básně v próze. Některé z nich Petr Hruška již dříve publikoval v Bubínku Revolveru, anebo zazněly právě na jeho autorských čtení. Například jimi uváděl svůj literární pořad Paseka v Absintovém klubu Les, který jsem sama pravidelně navštěvovala, a tak jsem si při čtení několikrát vybavila i autorův přednes u konkrétního textu a myslím si, že nejsem jediná.

Ostrava jako divadelní scéna
Nutno podotknout, že V závalu představuje soubor textů z konce 90. let až po rok 2020, při čemž ty starší jsou oproti novým dravější, drsnější a rychlejší. Postupem času dochází ke zpomalení, ale ne v pejorativním významu, naopak Hruškovými řádky skrze opar smogu prochází teplé paprsky slunce. Z této perspektivy zaujímá „Hruškovo zastavení“ z roku 1995 s názvem Místo Ostrava (s. 154): „Že jsem to bral, psát o Ostravě coby městu, tedy i o kulturním fenoménu, který poznamenává, otiskuje se a kdesi cosi, vždyť tomu nemohu rozumět, Yvetta má pravdu, zajím se jenom o knihy a hospody, toho druhého je tady víc, i když Severku už zrušili, U Hlubka a U Haldy je ještě otevřeno, mohl jsem klidně zajít, kdybych to nebral. /…/ Kolem je panoráma sebevědomé jak reklama na cigarety, s kouřením, s tím tady máme problém všichni, nejenom cikánky u přízračného podchodu na Stodolní ulici, plného zvířat a představ a spodní vody.“

Autor především jako člověk
Pojítkem však pro celou knihu zůstávají témata, které lze vyčlenit do pěti sekcí, a to obecné pojednání o slově, dnešní postavení poezie, současná společenská situace, Ostrava coby „životní styl“ a Petr Hruška jako člověk. Všechny se však sebe bytostně dotýkají a žijí v symbióze. Dobrým příkladem je text Tři nohy (s. 176): „Duševní život společnosti spočívá v zásadě na třech nohách. Tu trojnožku symbolizují školy, kostely a hospody. Školy jako místo, kde se lidé vypořádávají s tím, co lze na tomto světě hledat a poznat. Kostely jako místo, kde se lidé vypořádávají s tím, co nelze na tomto světě poznat a získat do správy. A hospody jako místo, kde lze zpochybňovat jedno i druhé.“

V závalu několikrát napříč texty zaznívá otázka, jakou v dnešním chaotickém světě sehrává poezie a její tvůrci. To autor předznamenává v prvním, úvodním textu, se stejnojmenným názvem (s. 7) pojednávající o zavelených chilských hornících: „Odborníci z NASA strnuli: s básníkem ve svém návrhu společnosti nepočítali! Nezvykle vyslovená bezmoc a touha však byly čímsi, co z té podzemní society nečekaně vyrostlo samo. Chlápek seděl na balvanu a ostatním říkal verše a nikdo dole ani nahoře pořádně nevěděl, co s tím.“ Zároveň Petr Hruška často lamentuje (avšak nenadává), nad předsudky, které panují o poezii, a to zvláště v eseji Přes peklo (s. 144): „Který čert nám to pořád namlouvá, že poezie má hladit! A hned po duši, nejlépe… Že básník je tady od toho, aby nás alespoň na chvíli vyvedl z vezdejšího přetěžkého života, dál nám milostivě zapomenout na vše, co napácháno, a nechal nás odpočinout na chvilkové dovolené v něčem pěkném a jiném. /…/ Poezie přece není žádným nástrojem, je svržením do života. Je způsobem vyskytování se na tomto světě, existencí zmatenou, druhem beznaděje a doufání.“

V jednom z posledních textů sbírky s názvem Tržiště (s. 178–179), který je pojat jako sen, Jan Balabán, též ostravský spisovatel, Petru Hruškovi říká: „Ale jde o to, že nejseš hned skepticky hotovej s celým životem. Trochu namíchnutej jseš, to jo, ale spíš proto, že to tady máš rád, než proto, že to tady rád mít nemůžeš. Nemáš tam to okázalé mávnutí rukou, jako že je všechno proradné už od počátku věků.“ Nabývám pocitu, že tyto věty říkají víc, než bych dokázala já sama. V závalu Petr Hruška totiž sám sebe odkrývá čtenáři ne jako autor, ale především jako člověk, který tvoří právě ze své nutkavé lidské potřeby, protože jako kdokoliv jiný i on tento svět vnímá a chce své postřehy sdílet, ale ne metodou křiku. Po přečtení této knihy tak mohu, možná trochu pateticky, konstatovat, že Petr Hruška je zkrátka pozorovatel s velkým P.

Petr Hruška: V závalu – sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty
Nakladatelství Revolver Revue
Praha, 2020, 200 stran

Kdo by neznal ostravského básníka, novináře, prozaika a esejistu Petra Hrušku? V květnu letošního roku mu vyšla v nakladatelství Argo nová sbírka Nevlastní, jejíž název je pro ni opravdu klíčový. Proč? Napadlo vás někdy, že múza nemusí být vždy pro autora pomíjivá, ale naopak osudová? Že ne? Tak to asi neznáte Adama, který Hrušku doprovází po mnoho let a nyní je mu věnována celá sbírka.

Petr Hruška má za sebou řadu vydaných sbírek, z nichž za nejznámější lze považovat Darmata, za kterou obdržel v roce 2013 Státní cenu za literaturu. Hruškova tvorba započala v 90. letech a od samého jejího začátku ji doprovází i postava Adama, která do dnešních dní Hrušku neopustila. Adam je fiktivní, ale v reálnu přece jenom existuje jeho skutečný odraz, totiž autorův nevlastní syn. Postupem let si Petr Hruška uvědomil, že Adam skutečně dlouhodobě ledabyle prochází jeho verši, a tak se rozhodl věnovat mu vlastní sbírku pojmenovanou Nevlastní. Básnický soubor se dělí na dva oddíly s tituly Nedokončená ruka a Hadry a drát.

Dětství, dospívání a kolem Ostrava
V první části sbírky, v Nedokončené ruce, nás autor zavádí do dětského pokoje malého Adama, který je plný energie pro překračování ulic tohoto světa, a také do Ostravy. Ta se jeví jako součást samotného Hrušky, jelikož se opakovaně v celé sbírce zobrazují zákoutí tohoto industriálního města, jako je tomu například u básně Kolem Ostrava (str. 13): „Mám pravdu a děti / on sprostý až k poslednímu stolu / škrtá hospodu / hubenými žilnatými příběhy / japonské číšnice z Přívozu //… / kolem je Ostrava / a děti.“ Čtenáři je zde i vysvětleno, proč právě Nevlastní, a to v básni s názvem Měl radost (str. 16): „Měl radost Adam / v pyžamu / a vykřiknul / po divném dni //… / Adam je samozřejmě nevlastní / problémy s různou docházkou má / se slohem / ten Adam.“ Tato část je, stejně jako ta druhá, psaná prostým volným veršem plným obyčejné lidskosti, avšak jeden rozdíl je znatelný, Nedokončená ruka působí mnohem poklidněji a barvitěji než Hadry a drát, které obklopuje ostravské šero. Hruška klade důraz na dětství, které proplétá bezprostřední vnímání bez vlivu globálního světa a naopak zde ve středu zájmu stojí dětský mikrokosmos.

Každý jednou musí vyrůst
Druhá část, Hadry a drát, se už odklání od bezstarostného brouzdání světem a naopak Adam se dostává jako dospělý za hranice absurdna existence, starosti a problémy se na něj hrnou ze všech stran, což nám předkládá především báseň Obrys (str. 44): „Máš čtvrtmilion / Adame / Půjčili ti fešáci s rychlým chápáním / jakmile uslyšeli / že chceš začít žít //… / Jsi / čtvrtmilionem / Jde s tebou / takže obrys tvé postavy / je hned o něco ostřejší.“ Zde Hruška už na Adama nepohlíží jako na nevinné dítě, ale naopak na něj vrhá kritický pohled, avšak zároveň sám pátrá po místě pro obyčejného člověka, jako je jeho fiktivní postava. Existuje vůbec? Hruška zde neopomenul ani vztah matky a dítěte, který se postupem let mění a může se proměnit v banální, což dokazuje Štěkot (str. 41): „Matka se dívá / jak syn zase napodobuje retrívra / On má sedmadvacet / Ona pětačtyřicet / oba na světě až po uši //… / Syn zapřený o stůl / matka nehybně naslouchající / kam až tu doléhá / štěkot retrívra.“

Celkově sbírka působí jako kronika ze života Adama, který i přes veškerou smršť událostí a komplikací zůstává stále svérázem. Zdá se, že zde Hruška také čtenáři předhazuje otázku, zda je každý z nás povinen dospět, a pokud ano, tak do jaké míry. Krom toho, že sbírka je napsaná brilantním, ale lidským veršem, do kterého se prolínají odborné termíny, což je pro Hrušku typické, zaslouží si ocenění i ilustrace od Zdeňka Janošce Bendy, které korespondují s obsahem básní. ∞


Petr Hruška: Nevlastní
nakladatelství ARGO
Praha, 2017, 56 stran

Musíš něco jíst.
Aspoň sousto.
Tak si ruku chytni rukou.
Počkej, vylovím mrkev.
Kouřící mrkev úplně září v tomhle chlívu.
Tady to kolečko.
Tak zatáhneme závěs.
Tak ne.
Volají tam po spravedlivějším světě.
Lidstvo, přece.
Počkej, utřu to.
I nebe je špinavé jak voda z nádobí, prosim tě.
Trošičku se nadzvedni.
Počkej, budeš se divit.
Kolečko mrkve.

Před třemi lety ostravskou scénu oživil absintový klub Les, kde se nyní schází různí umělci, kteří společně pracují na programu pro veřejnost zajímající se o literaturu a umění v Ostravě. Mezi výrazné tváře Lesa patří básník Petr Hruška se svou literárně-hudební Pasekou.

Co pro vás bylo impulsem pro vznik Paseky?
Les sám, který vznikl před třemi lety. Dříve byl naším místem scházení klub Černý pavouk, který ale zanikl, a dlouho se pak nic podobného neobjevilo. Ovšem když se otevřel Les, mnozí z nás shodně pocítili, že v něm roste cosi, co jsme dlouho pohřešovali. V samém počátku mě poprosil Přemek Bureš, herec a majitel tohoto klubu, zda bych si pro něj nevymyslel nějaký pravidelný literární pořad. Kouzlo Lesa mi nedovolilo odmítnout, a tak vznikly večery s názvem literárně-hudební Paseka, které se konají jednou za měsíc, vždy ve středu.

Proč se pořad jmenuje zrovna Paseka?
Souvisí to s názvem klubu. Všichni známe ten pocit člověka dlouho a pracně se prodírajícího hustým lesem, jakou zvláštní úlevou pak pro něj je, když se před ním otevře paseka, světlina, na níž se může zastavit, napřímit a rozhlédnout… Celý les dostane náhle jiný význam. Ovšem slovo paseka skrývá také další význam. Je lidovým označením pro skandál, pohromu, divoké počínání všeho druhu, po kterém zůstane kdeco pokáceno. To se mi líbí, protože nikdy nemohu vyloučit, že pozvaní hosté, často svérázné povahy, nějakou paseku prostě neztropí.

Co si pamatujete z první literární Paseky? Kdy se konala a kdo se jí účastnil?
Bylo to v prosinci roku 2013. Na Paseku jsem pozval nejbližší ostravské přátele-literáty, také proto, že na honoráře nebylo a u nich jsem věděl, že vědí… Takže zde vystupovali básníci Ivan Motýl a Jakub Chrobák, muzikant a textař Marek Pražák, literární teoretik a můj bratr Pavel Hruška, grafik a nedoceněný prozaik Ivo Kaleta. Už na první Pasece se dalo zahlédnout, že tento způsob večera by Lesu nemusel být cizí.

Jaké autory si vybíráte? Co vás při jejich výběru ovlivňuje?
Výběr ovlivňuje mnoho okolností. Chci, aby zde vystupovali autoři méně známí nebo teprve se rodící, stejně jako autoři, kteří jsou známí velmi, nikoliv však pro Ostravu. Dlouho zde nebyli nebo v Ostravě dokonce nečetli nikdy a místní posluchači tak mají možnost poprvé je potkat tváří v tvář. Nezapírám, že se mi chce Pasekami pokud možno nenápadně také ovlivňovat rozhled ostravské čtenářské veřejnosti, té náročnější, která je ochotna zajímat se o něco víc, než jen bestsellery vyložené vedle pokladen stále tuctovějších knihkupectví. A také jsem byl nucen vybírat autory podle toho, zda budou rozumět tomu, že klub v prvních dvou letech neměl peníze na honorář ani cestovné. V úctě konstatuji, že přijížděli z Prahy, Brna, Olomouce, Opavy zadarmo a účast neodmítl ani jeden.

Jak se podepsala Paseka na vašem životě?
Samozřejmě že Paseka s sebou přináší různé starosti a námahy, vyžaduje určitý výdej energie. Navíc se s tím nese jedna věc, kterou ve svém životě „neumím“: pravidelnost. Jsem člověk velice neuspořádaný, prakticky nic, jídlem či spaním počínaje, není v mém životě pravidelné – a teď jsem se určitou pravidelnost musel učit. Každý měsíc, vždy ve středu, vždy ve 20 hodin… To není pro mne nic jednoduchého.

S Pasekou a s děním v absintovém klubu Les souvisí periodikum s názvem Posed; mohl byste říct, o co se jedná?
Je to list o velikosti A2, který vychází jednou měsíčně. S Pasekou souvisí volně. Je trochu hospodským listem, trochu kulturním periodikem, obsahuje recesi vedle hořké básně, reportáž vedle mystifikace. Je jedním ze spontánních nápadů, kterým se v Lese tak daří – vedle různých divadel, performancí, koncertů a podivností všeho druhu.

Na koho se můžeme těšit na Pasece?
V tuto chvíli mám už sestavený program prakticky do konce roku. Na Pasece se objeví třeba Sylvie Richterová, Milan Ohnisko, Jáchym Topol, Jana Sovová, Jan Novák a další. ∞