V červnu si připomínáme rok od úmrtí Petra Krále (1941–2020), významného českého básníka, překladatele, esejisty a filmového teoretika.

Myslím, že ve Francii i v Čechách působil Král na své okolí jako cizinec, jako exot, ale ne exot z tropické buše. Nebyl přitažlivý pro hledače přírodních lidských typů, pokud možno nezasažených západní civilizací. Přestože záliba v exotismu patří v moderním umění k velmi rozšířeným, Král k ní netíhnul. Byl utkán z kultury staré Evropy. Předválečná Evropa, zaniklý svět, to byl ztracený domov Petra Krále. Modernista, a zároveň staromilec? To určitě. Pro země, v nichž se vyskytoval, byl vždy ziskem. On totiž v kultuře opravdu Působil: Rozněcoval diskuse, štval, kritizoval, podněcoval, podporoval. Energií, inteligencí, umanutostí a vírou v umění okolí nabíjel. Petr Král nebyl typ přírodní. Ale pokud lidskou kulturu definujeme jako součást přírody, byl to vzácný přírodní úkaz,“ vzpomíná Králova žena Wanda Heinrichová.

Francie, kam Petr Král odešel krátce po srpnu 1968 do exilu a kde strávil bezmála čtyřicet let svého života, se stala jeho adoptivní vlastí a francouzština jeho druhým jazykem. Jako jednomu z mála českých literátů se mu zde dostalo i vysokých literárních ocenění. Koncem března se za podpory Českého literárního centra konal večer organizovaný Českým centrem v Paříži věnovaný vzpomínce na Petra Krále. V červnu tohoto roku vyjde v „jeho“ nakladatelství Obsidiane sbírka Distances s jeho posledními francouzskými básněmi a také speciální číslo revue Secousse s jeho texty a studiemi, vzpomínkami francouzských přátel i jeho ženy Wandy. Přinášíme vám rozhovor s básníkem a redaktorem revue Secousse Gérardem Cartierem.

Petr Král byl velmi plodný autor, na jakou část jeho díla jste se rozhodli v tomto čísle zaměřit? Bude mít francouzský čtenář možnost číst texty, které ještě ve francouzštině nevyšly?
Přirozeně připomínáme zejména jeho básnické dílo, jeho poslední nepublikované básně a několik stran autobiografie, na níž pracoval, než zemřel (přeložil Jean-Gaspard Páleníček). Znovu vydáme také rozhovor, který poskytl při příležitosti vydání poslední sbírky, která vyšla za jeho života. A konečně nám připadá zajímavé připomenout jeho literární činnost v době jeho příchodu do Francie, zvláště „hru otázek“ v souladu s tradicí surrealistických aktivit. Vše je doplněno svědectvím jeho francouzských přátel a poctou jeho manželky Wandy Heinrichové „Ma vie pour un poème“ (Život za báseň). Celek doplňuje sešit fotografií, které pokrývají skoro celý Petrův život.

Jak byl Petr Král vnímán v době svého příjezdu do Francie? Jaký byl vliv francouzské literární scény na jeho dílo v době jeho exilu ve Francii a naopak, jak on ovlivnil francouzské spisovatele ve svém okolí? Bylo něco v pojetí francouzské poezie, co jako tvůrce kritizoval?
Když Petr Král přijel do Francie, po rozdrcení Pražského jara, ověnčený pražskými aktivitami a exilem, velmi rychle navázal vztah s tím, co zbylo ze surrealistické skupiny. Toto přijetí mu umožnilo začlenit se do malého světa spisovatelů, do jedné z jeho složek. V té době byl francouzský literární svět roztříštěný, zuřila zde bitva mezi příznivci různých „avantgard“ a spisovateli, kteří se drželi tradičních koncepcí. V tomto rámci byl vliv bývalých surrealistů slabý; skupina se mimochodem rozpustila v roce 1969, chvíli po Petrově příjezdu. Chápeme, že se Petr nemohl přiklonit ke koncepci poezie, která tu měla navrch: odtržená od života, nezáživná, obrácená k aktu psaní – on, jehož poezie byla živena navštěvováním skutečného světa, města a jeho divů.

Petr Král byl za své básnické dílo odměněn v Čechách i ve Francii. V roce 2019 obdržel Cenu frankofonie, byl jmenován komturem Řádu umění. Je málo básníků, kteří měli nekrolog v deníku Le Monde. Jak Král poznamenal určité prostředí francouzských intelektuálů?
Veřejné uznání, kterému se Petr Král ve Francii těšil, bylo samozřejmě výsledkem kvality jeho díla, pevně zakotveného ve známé literární půdě – v té, která živila surrealismus. Jde také o přirozený vděk Francie spisovateli, který si k vyjádření vybral náš jazyk, jak jej projevujeme jiným zahraničním spisovatelům (například Milanu Kunderovi). Mohli bychom v tom vidět účinek narcistického sebeuspokojení francouzské intelektuální komunity. Zdá se, že jde hlavně o to, že volba francouzštiny renomovanými zahraničními spisovateli uspokojuje univerzalistickou vizi, kterou mají Francouzi o své zemi v návaznosti na osvícenství a Velkou francouzskou revoluci.

text: Katarína Horňačková