Rozhovor s Petrem Niklem – malířem, hudebníkem, fotografem, divadelníkem, plaše působícím umělcem s jemným hlasem – o jeho práci, představách a chystané inscenaci Žlutá tma, která bude mít svou premiéru 21. 9. 2018 v Divadle Archa.

Je těžké se ptát nějak duchaplně na tvorbu takto komplexní a imaginativní, takže nechci vědět, jak vás věci napadají a co znamenají. Chci se ptát, jestli si rád hrajete a s čím?
Snažím se být nástrojem a náčiním ke hře, je to pro mne způsob jak poznávat víc sama sebe a potažmo tím i okolní svět. Jak s ním rezonovat a komunikovat s ostatními účastníky světa.

Ve své inscenaci Já jsem tvůj zajíc jste se zabýval minulostí. Máte důvod se k ní znovu vrátit v nové inscenaci Žlutá tma? Nebo už se volná návaznost na „zajíce“ týká něčeho zcela jiného?
Minulost neustále prosakuje do naší přítomnosti. Nemůžeme se vyměnit a popřít svůj život. Vyvolávám si obrazy z osobních prožitků. Barevný melodram Žlutá tma se proto přímo váže na předešlý černobílý melodram Já jsem tvůj zajíc, jen se pokouší využívat jiné prostředky a jiné metafory.

Když chcete být nedílnou součástí svých inscenací, musí vám zážitek z představení něco přinášet. Co je to?
Nemusím nutně být nedílnou součástí, ale když se představení týká osobní autobio­grafické výpovědi, je to na mě. Pro mě je každé vystoupení ze sebe svátkem setkání a spoluprožívání hodinového plutí časem.

Máte vždycky jasnou představu, co sdělujete a jak, nebo se nebráníte nahodilosti a improvizaci?
Celý život je náhoda, nemůžu se jí vyhýbat ani v divadle, naopak chci, aby se děly i pro mě nečekané věci, proto musím mít hru maximálně otevřenu přítomnosti, i když vzhledem k souhře s dalšími je předem domluvena určitá kostra. Hraju-li ale zcela sám, není ani předjímající představa třeba. Vytváří se sama v průběhu hry, pokud k ní mám důvěru. Kdybych tomuto principu tvoření nedůvěřoval, nemělo by smysl hrát.

V anotaci na inscenaci Žlutá tma se píše: „Lze polapit světlo? Prošlý čas nelze potkat. Slunce však stále svítí, a když září, budí minulost.“ Něco jako by vám prokluzovalo mezi prsty a vy se toho i tak nechcete pustit. Co hledáte a snažíte se zachytit?
Anotace začíná větou: „Kdo se moc ptá, moc se dozví.“ Líbí se mi malovat nenamalovatelné, sdělovat nesdělitelné a hrát vlastně nehratelné. Sám jsem ve fázi, kdy pořád hledám text, pořád ho měním a zřejmě budu měnit při každém dalším hraní. ∞

Dosud největší obrazová výstava Petra Nikla v Praze je zaměřená na fenomén času, který dlouhodobě prostupuje tvorbou tohoto známého intermediálního umělce.

Právě proto, že se u Petra Nikla čas jako spojující prvek spontánně objevuje déle než dvacet let, je možné o Niklově nejnovějším výstavním projektu uvažovat také jako o jakési tematické retrospektivě. Vzhledem k tomu, že její významnou část tvoří aktuální, zatím nikdy nepředstavené práce, je zde ale bilancování přítomné pouze jako skrytá kvalita. Kromě kreseb a rozměrných obrazů z posledního období, namalovaných speciálně pro expozici v Městské knihovně, se na výstavě objevují i soubory grafických listů, několik projekcí a velkoformátová malba akrylem, kterou Petr Nikl vytvořil přímo na jednu ze zdí galerie.

Rovněž prostředí celé galerie Petr Nikl pojímá jako prokomponovanou instalaci, bludiště různých časů a zároveň vrstevnatý prostor otevřený osobním asociacím, emocím, vzpomínkám a náladám. Expozici budou během trvání výstavy oživovat pravidelná vystoupení umělce s jeho hosty. º


Petr Nikl – Hra o čas
GHMP – Městská knihovna, 2. patro (Mariánské náměstí 1, Praha 1)
13. 12.—23. 3.


autor: Kristýna Kočová

Další pokračování výstavního cyklu ORBIS PICTUS – Vikýře PLAY v Malostranské besedě byste si neměli nechat ujít. Už kvůli unikátním podstřešním prostorám, v nichž čekají podivuhodné „biostroje“ na to, až je rozehrajete. Vhodné pro všechny věkové kategorie.

Když se před dvěma lety konala v pražské galerii Mánes interaktivní výstava PLAY, jejíž koncepci měl na starosti malíř, hudebník, fotograf a divadelník Petr Nikl, musela být kvůli své neutuchající popularitě dvakrát prodlužována. Ovšem ani to nezabránilo každodennímu náporu návštěvníků na hranici kapacity výstavní síně. Kdo šel tehdy kolem, nemohl nezaregistrovat nejrůznější ruchy a zvuky vycházející z roztodivných objektů uvnitř, nepřetržitý cvrkot, řev a výskání našich nejmenších. Klubka capartů se svíjela v nekonečném frenetickém reji, stavěla stavby z částí tzv. krystalízy, aby je vzápětí mohla opět bořit, házet vůkol, po sobě, po zdech, mísit, ničit, přetvářet… Pokud zároveň víme, že budova galerie byla dlouhodobě ve zbědovaném technickém stavu, příliš nás nepřekvapí, že funkcionalistický komplex Spolku výtvarných umělců Mánes po této výstavní události, jež by se dala označit za pomyslnou poslední kapku přetékajícího poháru vína, prochází rozsáhlou celkovou rekonstrukcí.

Ten, kdo předloni nestihl navštívit PLAY, může tak učinit v jistém smyslu nyní. V budově Malostranské besedy na stejnojmenném náměstí je totiž od 28. března zpřístupněna expozice Vikýře PLAY, která je vlastně jakýmsi pokračováním té předešlé. Stejně jako v případě Mánesu i tato akce se koná v rámci mezinárodního projektu putovních výstav ORBIS PICTUS PLAY autorů Jiřího a Radany Waldových.

Svět v obrazech…
Jak se lze dočíst na oficiálních stránkách ORBIS PICTUS, základem tohoto projektu, který měl svou premiéru v roce 2006 v Paříži, jsou interaktivní expozice Brána do světa tvořivé lidské fantazie, Labyrint světla, Leporelohra a PLAY inspirované dílem humanistického myslitele J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Výstavy jsou připravovány dle umělecké koncepce Petra Nikla ve spolupráci s českými a zahraničními umělci. Jejich scénář vychází ze zkušeností nabytých např. při interaktivních výstavách Hnízda her v Galerii Rudolfinum (r. 2000) a Zahrada fantazie a hudby – česká expozice na EXPO 2005 v japonském Aichi.

Na rozdíl od minulého PLAY v Mánesu jsou Vikýře v Malostranské besedě poněkud komornějšího charakteru, tak doufejme, že po ukončení výstavy, s níž se počítá minimálně do podzimu tohoto roku, nebude nutná rekonstrukce také tohoto objektu – jak známo, děti dokážou leccos.

Sensorium dvanácti smyslů
Ale nyní již k samotné výstavě. V prvním patře se nachází Sensorium inspirované naukou o dvanácti smyslech Rudolfa Steinera, mj. zakladatele antroposofie, waldorfského školství, biodynamického zemědělství, antroposofického lékařství a nové umělecké formy – eurythmie. „Zážitkový smyslový objekt, který si klade za cíl představit člověku formou hry smysly, které nám nejsou běžně známé, ale jsou důležité pro život moderního člověka.“ Inu, jde o dřevěnou konstrukci, kde jsou přiblíženy „smysly pro Já, chuť, čich, rovnováhu, pohyb, hmat, zrak, teplo, sluch, řeč, myšlení a životní smysl“. Tak například v části věnované čichu může člověk čichat různé pachy z malých nádob. Neříkám, že Sensorium není zajímavé, ale že bych skrze něj „pocítil esenci hlubokého niterného naplnění a vnitřního setkání s jednotlivými smysly či že bych si usnadnil hledání své vlastní cesty životem“, jak se píše v doprovodných materiálech, to tak úplně potvrdit nemohu. Každopádně si však návštěvník může na toto téma popovídat s kustodem, jelikož ti se v případě Sensoria rekrutují z řad studentů Akademie sociálního umění Tabor, kteří se této problematice věnují.

Po schodech ještě výše
V druhém patře pak narazíme na Vizuální dílnu Ondřeje Smeykala, kde třeba můžeme na omyvatelné plochy pomocí fixů vpasovaných v jakési káče tvořit kruhy. Totiž takový byl zřejmě záměr autora, jenže prakticky lze to provést pouze obtížně, jelikož fixy nenacházejí se ve stejné rovině a káči se příliš netočí. Mám-li říci pravdu, ani tato místnost mne příliš nenadchla.

Stěžejní část expozice je ale ještě výše, a to v podkrovních prostorách besedy, ve věžičkách a vikýřích – odtud název výstavy. A tady nás také čekají nejzajímavější objekty: modifikované hudební nástroje jako Nebulion od Ondřeje Janouška (ze skupiny jazýčkových hudebních nástrojů, obecně nazývaných hank-drumy), pianino o pěti klávesách Pavla Havrdy, ozvučené židle, monochord, vodní zvon, harfy, rezonátor, Lavička na výsluní od Jiřího Konvrzka (šlapadlo vhánějící vzduch do varhanních píšťal) a mnohé další. Kromě akustických „biostrojů“ nalezneme tu i ty, které pracují se světlem a optikou: Golema od Petra Nikla či Observatoř založenou na principu camery obscury od téhož autora. Vtipný je i obří „kaleidoskop“ nazvaný Duše plastu, v němž úlomky umělých hmot tvoří pestrobarevné obrazce. Pro zájemce tu také otevřeli Nahrávací studio snílků, místnost, kde si může jednotlivec či skupina zahrát na některé zmíněné hudební nástroje a odnést si domů CD či DVD s vlastním výtvorem.

Kromě množství fascinujících objektů lze na Vikýřích PLAY spatřit i unikátní podkrovní systém Malostranské besedy a shlédnout z oken věže na náměstí a přilehlé ulice z nezvyklých úhlů pohledu, což samo o sobě stojí za to. Návštěva výstavy zdá se být ideální možností, jak strávit volné odpoledne s rodinou či známými.

Vikýře PLAY
Malostranská beseda
Malostranské náměstí 21, Praha 1
út–ne 10:00–18:00
150 / 90 Kč
rodinné vstupné 350 Kč

Art brut je někdy vnímáno jako arteterapie. Tento text ale žádnou terapií nebude. Což není ani výstava Adolf Wölfli – stvořitel universa. A právě proto za návštěvu stojí.

Švýcar Adolf Wölfli (1864–1930) byl chorý, to je zřejmé. Jeho dětství bylo plné bolesti fyzické i mentální. Ve svých 26 letech je odsouzen za sexuální obtěžování, o pět let později se dopouští stejného přečinu a je hospitalizován v psychiatrické klinice ve Waldau u Bernu, kde mu posléze lékaři diagnostikují schizofrenii, a už nikdy kliniku neopustí.

Další svět
Mezi jejími zdmi si začne vytvářet svůj vlastní svět se svým alter egem, které v paralelním vesmíru žije šťastnější verzi nejprve svého dětství a potom i zbytku života. O této části díla vypráví část výstavy s názvem Od kolébky ke hrobu (1908–1912), která čítá devět knih s více než 750 ilustracemi. Jeho práce na mě působí jako vesmírné mapy, jež zdánlivě připomínají náladu výjevů obrazů malíře Hieronyma Bosche.

Z rozlehlého vnitřního světa vytvořil Wölfli svůj vlastní vesmír s unikátní historií, fyzikálními zákony i číselnými řády. Dlouhé role papírů, zavěšené od stropu, s vytištěnými čísly a řády čísel svou monumentalitou a vizuální odlišností od Wölfliho samotného díla díky kurátorské prozřetelnosti velmi povedeně zprostředkovávají umělcův způsob uvažování.

„Obří stvoření Svatého Adolfa“
Tak nazval Wölfli své celoživotní dílo, které sestává ze 45 sešitů o 25 000 stran textů, hudebních partitur, číselných záznamů a především 1 600 kreseb a stejného počtu koláží.

Další části výstavy jsou Sešity písní a tanců a Smuteční pochod.
Po celou dobu ve výstavních sálech zní hudba na Wölfliho motivy, která bývá přirovnávána k magickým mantrám. Autory jsou umělec, performer a hudebník Petr Nikl a Miroslav Černý Psovodský.

Malby a kresby jsou kromě hudby doplněny i mnoha texty a citáty, například z lékařských zpráv. Zesilují už tak velmi přítomný pocit vnější tísně z neradostného a zmateného života, kterému skrze tvoření a soustředění dokázal Adolf Wölfli dát řád a možná i smysl.

Adolf Wölfli – Stvořitel Universa
GHMP – Dům U Kamenného zvonu
Staroměstské nám. 1, Praha 1
22. 2.–27. 5.
út–ne 10:00–20:00
120 / 60 Kč