S přibývajícím věkem člověk raději hledá slova anebo mlčí, než aby měl potřebu se ke všemu vyjádřit. Toto poznání mě celkem zákonitě přivedlo k tomu v podstatě nejstručnějšímu, co poezie nabízí. Začal jsem se zajímat i pokoušet o haiku.

První pokusy o vlastní texty vznikaly ve světle Kerouacova poznání, že západní haiku má vyslovovat cosi obsažného ve třech krátkých řádcích, bez básnických triků, má vyslovit určitý obraz a zůstat půvabné a vzdušné.

Později převládlo přesvědčení, ale vlastně to byla i výzva, že by bylo dobré zachovat i v češtině počet sedmnácti slabik (5-7-5), stejně jako snaha dodržet i zařazování sezónních slov – označujících charakteristické jevy (sníh, bouře, mlha), rostliny a živočichy (květy, motýl, vlaštovka), slavnosti a svátky (Nový rok, svátky zemřelých). Odtud byl již jen krok k přebásňování klasických japonských haiku, a snaze z nich zachovat co nejvíce i v češtině. Používal jsem většinou nepřímé cesty přes angličtinu a francouzštinu, či zprostředkovaných přímých doslovných překladů z japonštiny.

Když jsme před čtyřmi lety připravovali vydání sborníku japonských haiku, někde stranou uvízly pokusy o autorské básně. Právě tyto pokusy o haiku se snaží o další vrstvu propojení japonské tradice s aktuálními pocity Středoevropana. Mnohem více jsem nad haiku přemýšlel v souvislostech s českou poezií. Vznikaly mi kombinace útržků básní Tomanových, Skácelových, Jirousových, Reynkových či Demlových s japonskými trojveršími. A spojení překvapivě, i když vlastně očekávaně, fungovalo.

Pro příklad:
Had se prosmýkl
lilie strachem tuhnou
hory dál mlčí

Lilie bílá, díky za návštěvu. Vy víte. Že sám bych si byl netroufal, tak dosti trpíte, já nyní též, vždyť vidíte, – či jsme si v tom podobni?
Masaoka Šiki a Jakub Deml

Nebo:
A vracejí se domů s vírou,
že za rok hvězda stane jistě nad Betlémem
a ta již neoklame.

Padá první sníh
na rozestavěný most
– začátek zimy
Karel Toman a Macuo Bašó

Je otázkou, jak je to s tou viditelnou blízkostí. Myslím, že odpověď je celkem jednoduchá. Vezmeme-li v úvahu obecnou definici lyriky, která nemá děj a autor v ní zobrazuje své pocity, nálady či postoje a skutečnost, že přírodní lyrika se vztahuje již od lidové písně k určitým obdobím roku, tak vlastně není důvod k odlišnosti.

Rozdíl bychom zřejmě našli v tom, že česká lyrika, a to jak lidová, tak umělá, je do značné míry spjata s určitou duchovností či mystikou, která je v japonské poezii, postavené samozřejmě na jiné duchovní tradici, přítomna právě v oné zkratce. Ty české výše citované podobnosti jsou vždy jen částí většího celku, jsou jen jedním z pocitů.

Jak tedy tuto úvahu uzavřít… tak jako si lidé různých kultur rozumí i nerozumí, tak i poezie, neboť vždy vychází z pocitů, je někdy takřka stejná, jindy jakoby z jiných planet.

Pojďme si tedy užít ještě jednou té shody:
Ať letí hejno, které uletělo,
nikdo z nás nesmí
rušit ptáků let,
vždyť přišel mistr, co se poté dělo,
to nelze jen tak povědět.

Pod hejny husí
pole před mými dveřmi
zdá se že letí
Jan Skácel a Josa Buson ∞


Šrůta, Petr: Jeden rok v haiku.
Nakladatelství Book and Cards
Praha, 2010, 146 stran


autor: Petr Šrůta