Poslední premiérou loňské sezóny v brněnském HaDivadle byla adaptace novely Petry Hůlové Macocha. Inscenace, která je koprodukcí této scény se Studiem Hrdinů, se dočká začátkem září své pražské premiéry a zahájí šestou sezónu tohoto divadla. Režisérkou inscenace a zároveň kmenovou režisérkou Studia Hrdinů je Kamila Polívková, která poskytla krátký rozhovor.

Po práci na představení Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny z pera Davida Zábranského jsi nyní přenesla na jeviště novelu Petry Hůlové Macocha. Je to od tebe cílená volba – získávat pro divadlo současné domácí prozaiky – spisovatele-individualisty?
Individualisty mám ráda a odjakživa se bráním škatulkování. Není pro mě tedy až tak podstatné, jestli dotyčný je nebo není dramatik, mnohem víc mě zajímá jeho téma, jak nahlíží na svět okolo, čím se zabývá, jaký má postoj a jakým způsobem jej formuluje. Ráda se konfrontuji s něčím, co mi není úplně blízké, protože mám dojem, že to rozšiřuje můj rozhled a podporuje schopnost myšlení. Petra Hůlová i David Zábranský jsou nejen vynikající autoři, ale angažují se ve veřejném životě a jejich názory či postoje jsou často kontroverzní a vyvolávají vášnivé diskuze. Nebojí se jít proti proudu a připomínají existenci jiných světů – jsou takovými „průvodci nebezpečným územím“. A pro mě osobně je přesně toto smyslem divadla – zkoumat, angažovat se, sdílet a především komunikovat.

Jak se liší divadelní úprava od novely Petry Hůlové?
Původní monolog jsme rozdělili mezi pět hereček. Je to velice různorodá společnost a já se ráda nechávám inspirovat rozdílnými přístupy a osobními příběhy každé z nich. Vzniká tak celé spektrum charakterů, respektive postav: autorka, matka, milenka, manželka a především žena-monstrum. Je to taková „pětihlavá saň“, která svádí každodenní boj o své místo na slunci – nebezpečná je ovšem především sama sobě. Jde nám o zobrazení mentálních procesů odehrávajících se v hlavě jedné bytosti, která se cílevědomě propadá do propasti jenom proto, aby se nestala „obětí“ a poslušnou „plnitelkou“ tradičních (ženských) rolí. Víc neprozradím, abychom diváky nepřipravili o překvapení. º


HaDivadlo a Studio Hrdnů: Macocha
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
so 9. 9., ne 10. 9., po 11. 9. 20:00


autor: Matěj Nytra

Studio Hrdinů ve Veletržním paláci v Praze uvedlo v premiéře divadelní hru Petry Hůlové Buňka číslo. Autorka se v ní zaobírá především výraznými aktuálními celospolečenskými tématy. Inscenaci režíroval umělecký šéf Studia Hrdinů Jan Horák v tandemu s výtvarníkem a scénografem Michalem Pěchoučkem.

Vím, že hra vznikla vlastně na objednávku, mohla bys nám říct něco víc o vzniku textu?
Oslovila mě velvyslankyně Lucemburského velkovévodství, paní Tomassini, četla náhodou v německém překladu mou novelu Umělohmotný třípokoj. Text ji zaujal, vyhledala mě a nabídla mi možnost spolupráce. Ta spočívala v tom, že bych na základě inspirace povídkou lucemburského autora Rogera Manderscheida napsala divadelní hru. Zadání bylo velmi volné a až na povinnost pracovat s daným textem mi nechávalo naprostou tvůrčí svobodu.

Je hra Buňka číslo politická?
Ano. S důrazem na vrstevnatost, obrazotvornost a jistou nestrannost, což se často chápe jako něco, co se s politickou hrou vylučuje.

Ve hře zazní ironická kritika současného trendu po společně prožívaných kulturně–společenských zážitcích. Narážíš na aktivity typu Zažít město jinak, různé sousedské slavnosti atd. Ty jsi se svou kavárnou, kterou spoluvlastníš, byla, myslím, také součástí tohoto světa. Je tu nějaké vystřízlivění?
Pokud člověk nejde s kůží na trh, nemá to cenu. Dobrý text obecně je útokem na vlastní pozice, nikoli obranou. Tu totiž silné pozice nepotřebují. Navíc, pokud bych měla říct, jakého světa se cítím součástí, tak spíše světa oněch kritizovaných „intelektuálních elit“ než světa sousedských slavností. Zažít město jinak je modelovým vyjádřením jistého světonázoru, který mě dráždí právě proto, že k němu mám blízko. Ironie bez sebeironie mě nezajímá.

O jakých tématech si myslíš, že se v české společnosti mluví málo a čeho naopak máme „plnou hubu“?
Máme plnou hubu homosexuálů, menšin a identity obecně, sudeťáků, kolonialismu, kapitalismu, sexu a samožerné hry s popkulturou. Málo se myslím hovoří třeba o stáří a stárnutí. Společnost, jež považuje hlášku, že někdo „nevypadá na svůj věk“ za bezprecedentní lichotku, stáří a stárnutí jen odsouvá a bagatelizuje. Mimochodem mám rozepsaný rukopis na toto téma a ocenila bych zkušenosti žen, jež by byly ochotné se o ně podělit. ∞


Buňka číslo
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra 1. a 2. 12. 2016 • nejbližší reprízy st 8. 2. a čt 9. 2. 20:00 • 250 / 150 Kč


autorka: Madla Zelenková