Jak známo, my si kočky nevybíráme, ony si vybírají nás. Zpravidla se objeví zcela nečekaně, na místě, které je zcela nepravděpodobné. Postupně si nás i veškeré naše příbuzné a přátele získají, ba úplně podrobí. A pokud se tak nestane, nahlížíme na dotyčného se značnou nedůvěrou. To čtyřnohé chlupaté stvoření se pro nás stane nepostradatelným přítelem a společníkem a mnohdy i rádcem a důvěrníkem. Jak pravil Edward Topsell v knize The History of Four-footed Beasts (1607): „Coelius říkával, že, když se uvolnil od svých studií a naléhavějších vážnějších záležitostí, nestyděl se hrát si a špásovat se svou kočkou, což lze vpravdě pokládat za kratochvíli zahálčivého muže.“

Tímto citátem uvozuje Philip J. Davis, profesor aplikované matematiky na americké Brown University (1923–2018), svou knihu Filosofující kočka z Pembroke s podtitulem O spolupráci vysoce inteligentní kočky s mírně výstředním učencem. Z originálu Thomas Gray, Philosopher Cat vynikajícím způsobem do češtiny přeložil Jiří Fiala.

Jak sám autor nastiňuje v úvodním slovu: „Tento příběh pojednává o Thomasu Grayovi, kočce, a o Lucasi Fysstovi, mírně výstředním fellowovi z Pembroke College. Jejich spolupráce je přivádí k vysokým poctám v intelektuálním světě a v důsledku vyvolává řadu metafysických problémů. Tato fantazie se odehrává v Cambridgi a obsahuje uvedení do života na anglických universitách, starou irskou báseň, jeden ještě starší matematický problém, šest obědů a vedle toho ještě několik úvah o conditio humana.“

Jedná se o velmi svěží a neotřelé dílo, knihu s lehkým i hlubokým humorem, která vykouzlí úsměv i donutí k zamyšlení. Je napsaná velmi živě a dobře se čte. Davis také velmi vtipně podává analytický způsob uvažování, souznící s životem na Cambridgeské universitě, kde je dán určitý kodex s některými podivínskými aspekty.

Už bylo řečeno, že děj se točí kolem kočky Thomas Gray. Dodám jen, že jméno ji bylo dáno na počest slavného vědce z Pembroke, „jenž rovněž napsal Ódu na milovanou kočku, která se utopila v akváriu se zlatými rybičkami, a že si do svého exempláře Linného na okraj poznamenal výraz pro kočku v deseti jazycích a zanechal výrazný popis kočičí osobnosti v latinském jazyce“, a Lucase Fyssta, vysvěceného anglikánského kněze a učence zabývajícího se antickou matematikou, který si před spaním čítával například akta z kostnického koncilu z let 1414 až 1418, věřil, že anděl je anděl, a ďábel je ďábel, a hrál kriket. Hlavní vztahovou linii tvoří právě tito dva představitelé, kteří se ocitají v různých propletených situacích, řeší logické i osudové situace, které se navzájem proplétají a postupně směřují k jakémusi dialogu. Ten se zakládá na dvou pohledech, filosofickém a analytickém, a sice v proměnlivém čase, které komponují jeden celek a samy o sobě ústí k společnému poznání. Tyto myšlenkové diskuse živě připomínají úvahy Sókrata či Platóna, ale v čtenářově mysli se může vybavit také vzpomínka na dvojici autorů George Gamowa a Russella Stannarda (zde známe Pan Tompkins stále v říši divů).

Zatímco exaktní část zastupuje Fysst se svými kolegy, tím filosofem je zde Thomas Gray, o které je vyprávěno s veškerou životopiseckou úctou, včetně data a místa narození, mládí, talentových zkoušek a následných životních peripetií. Thomas Gray tady vystupuje jako samostatná, dokonale myslící bytost s „myslícím ocasem“, jejíž uvažování je hodno akademické hodnosti a která používá přísnou logiku – tu svou samozřejmě.

Nechybí ani milostná zápletka, která ovšem nijak nezastiňuje Thomase Graye, naopak jí dodává další rozměr, kdy několikrát, po hlubokém zvažování, odchází. Jsme svědky stále se prohlubujícímu vztahu, který ústi v lásku, k niternému pohledu a k dalšímu pronikání do meziprostoru a vděčnosti, ale i smutku a zoufalství: „…,Ach, Pandure Báne. Ty zlá kočko. Ty nevděčná kočko. Ty kočko, která se nikdy nenecháš zavřít. Ty kočko, bez níž bych nebyl ničím: neměl bych reputaci, ženu, žádný cit pro hluboká tajemství obklopující svět. Kde jsi byla?’ ‚Byla jsem na moři,’ informovala Lucase svým privátním jazykem, ‚a vrátila jsem se dnes v noci, neboť jsem zakusila děs z nekonečna.‘“

K tomuto citátu snad jen dodám, že Pandur Bán, jak Thomase Graye oslovuje v tuto chvíli pan Fysst, je kočka vystupující ve staré irské baladě, která celou knihu protkává jako pomyslná nit.

Tento text není zamýšlen jako skutečná, pravověrná recenze a má k ní poměrně daleko. Je to spíš mým vlastním doporučením pro sebe samu. Teď v září, kdy umlká zpěv cikád a pěvci odlétli do teplých krajů, se většinou snažíme poohlédnout po něčem čtivém, co nás rozptýlí z podzimní nostalgie a naladí na jinou strunu. To zpravidla postel a stůl okupují jakési valy. Jak se postaru říkalo – šance. Mimochodem toto slovo pochází z německého Schanze – koš, také sloveso ve významu opevnit. V Machkově etymologickém slovníku se to dává do souvislostí právě s valy, které se dříve stavěly z košů naplněných pískem. Většina z nás se procházela po ulici Na Šancích v Břevnovském údolí v Praze. Pro zajímavost dodávám, že ulice se stejným názvem jsou i v Ústí a v Brandýse nad Labem, v Chrudimi i Týnci nad Sázavou.

Oproti tomu šance, v kterou neustále doufáme, slovo tolik používané a znění stejného, nicméně jiného významu, je s největší pravděpodobností odvozeno od francouzského slova chance, tedy štěstí (to zas má původ v latinském cadentia – padnutí kostek). Tuto šanci, anebo spíše naději, nám v závěru knihy poskytuje právě Thomas Gray: „Laus Deo, pochválen buď Bůh, který v dobách existencialistického pojímání světa připustil východisko, které je optimistické.“

Věnováno mému kocourovi Hugovi