Představte si, že jste ležák. Lidská bytost ve stavu, který angličtina označuje slovem „vegetable“ – zelenina. Nemůžete se hýbat, máte nepřítomný výraz, nic s vámi není. Mysl bloudí kdesi v mlze mezi snem a realitou. Najednou se objeví mladý nadšený doktor, který vám dá slupnout pilulku a do té sdílené reality vás probudí. A navíc se to skutečně stalo!

Robin Williams hraje ve filmu Čas probuzení z roku 1990 vědce (Dr. Malcolm Sayer), který se shodou okolností ocitne v čele jednoho z oddělení psychiatrické kliniky. Obdobné symptomy mnohých pacientů, kteří navíc všichni v minulosti prodělali encefalitidu, a jejich nečekané reakce na prováděné testy přivedou doktora Sayera na zajímavou myšlenku. Předpokládá totiž, že třes, který provází například nemocné Parkinsonovou chorobou, by v krajním případě mohl ústit až v naprostou nehybnost. Proto se rozhodne na svých pacientech vyzkoušet účinky drogy L-DOPA, která právě parkinsonovským pacientům pomáhá.

Ke sledování dojemného příběhu o cestě z bezvládného stavu nemocných do „normální“ reality a zpátky si nezapomeňte připravit dostatek kapesníků. Nejde ovšem o laciný doják typu Titanic, kde létají vzduchem kusy nábytku a těl, trpíte při dlouhých záběrech na umírající novorozence a posloucháte srdceryvná vyznání. Čas probuzení je oslavnou ódou na zázračnou pilulku, odvážného a dobrosrdečného lékaře a obyčejné lidi, kteří se bohužel stali živnou půdou pro zákeřnou chorobu. Navíc mě osobně vždycky nejvíc dostanou filmy, které zpracovávají skutečné události. Skutečný experiment probíhal v roce 1969 v newyorské nemocnici a hlavní „hvězdou“ byl sympatický pacient Leonard Lowe (ve filmu Robert De Niro).

Čas probuzení (Awakenings)
USA, 1990, 121 min.
režie Penny Marshall
hrají Robert De Niro, Robin Williams, Julie Kavner

Soused Gerhard z Německa, který na chatu vedle jezdí jen o víkendech, vidí dívčin vyděšený výraz a přes plot radí, jak se vyvarovat toho, aby se stala zombií – dívka prý musí spláchnout do záchodu všechna klubíčka vlny a veškeré své elegantní oblečení. Třeba to pomůže.

Dívka běží domů a snaží se splachovat klubko po klubku, naštěstí se toaleta neucpává. Skoro vše je pryč, zbývá jen lososově růžové elegantní sako, které má tak ráda.

„Spláchni ho, zachráníš se,“ radí maminka. Dívka ale nedokáže svoje sako spláchnout, na truc si ho oblékne a vyrazí na nádraží, třeba tam někoho potká. Nádraží má ráda především kvůli krásným červeným dlaždicím a podivným zákoutím čekárny a hlavní haly. Ve svých snech na nádraží vždycky někoho potká! A skutečně, na nádraží jsou její dva kamarádi – programátoři.

„Tak to se nám moc hodí, zrovna vyvíjíme nový software a potřebujeme někoho takového,“ reagují nadšeně, když se jim dívka svěří s problémem. Jeden z chlapců jí nastřelí jakési diody do paže, kde byla pokousána. Vypadají jako jedno malé černé kolečko a jeden ostnatý kousek ve tvaru „T“. Musí být od sebe aspoň 20 cm, aby to prý fungovalo. Dost to dívku bolí. Nedávno byla na očkování proti chřipce, které jí sestra píchla do stejné ruky, a nyní se zřejmě očkovací látka mísí s látkami z podivných diod. Dívka to už nevydrží a diodky strhne, což kamarády naštve, protože tak překazila důležitý pokus.

Dívce je trapně, a tak se rozhodne navštívit velmi moudrého a zkušeného kovboje v nedalekém městě. Skutečně je to kovboj s kloboukem a v džínách s chapsy, v ruce drží kovový kbelík plný kuřecích stehen.

„Vím, co chceš,“ promluví na dívku temným hlasem. „Nejdříve se ale musím zbavit těch kuřat,“ řekne ještě temněji a otevře branku. Dívka se zvídavě vyptává.

„A jak se zbavujete těch kuřat?“

„Mám velké psy.“

Dívka obdivuje systém, jak se zbavovat kuřat. Posadí se na zahradě a čeká, až se kovboj vrátí. Netuší však, ve které z šesti velkých van by mohla najít brambory, a tak se rozhodne optat kovboje. Nahlédne do dřevníku, kam kovboj odešel – je plný naučných knih a uprostřed stojí hrnčířský kruh. Na poličkách okolo stojí křivé hrnky, které kovboj ve volných chvílích vyrobil. Dívka jeden vezme do ruky, vtom ale kovboj přijde a ona v úleku hrneček upustí na zem.

„Vem si plavky a pojď se navečeřet,“ řekne naštvaně, až děsivě, kovboj. Dívka se rychle převleče do plavek a přijde ke stolu. U stolu sedí podivní lidé, asi také zombie, a její dva kamarádi, kteří zkouší diodky na někom dalším.

Na stole je připravená bramborová kaše z pytlíku, která je tak hustá, že je porcována ve tvaru kvádru. Pokusy se kamarádům nedaří, protože slabé vibrace v diodách nezabírají a silné vibrace shazují obraz ze stěny v chodbě. Dívka se tedy na úkor své večeře rozhodne přátelům trochu pomoct – snaží se obraz v chodbě držet, aby nepadal. Bohužel zeď je už odrolená a obraz stejně nedrží. Vše je ztraceno. Hosté odcházejí a jsou znechuceni nepovedenými pokusy s diodami. Dívka polozombie následuje – všichni jdou do sauny, která je zároveň autobusovou zastávkou.

„Tobě to už nepomůže,“ odhánějí osadníci sauny dívku. Dívka si ale i přesto přisedne. Blonďatá mladá žena se na dívku mračí a dívka cítí, že skutečně není její přítomnost žádaná.
„Jak nejlíp se dostaneme na Zličín?“ uvažuje jeden z mladíků.

„Na hlavní křižovatce doprava, pokud nepojede žádnej vlak,“ odpovídá druhý. Blondýnka na dívku ukazuje zdvihnutý prostředníček, dívka se tedy rozhodne odejít.

Přijde k hlavní křižovatce, kde se prohání lokomotivy po náhodně vedoucích kolejích a mezi nimi velmi rychle projíždějí auta. Sem tam spadne závora, ale protože ji obsluhuje stará uklízečka v modré zástěře s bílými puntíky, tak závora většinou padne ve chvíli, kdy nějaká lokomotiva už projíždí, nebo dokonce už projela.

Řidiči aut jsou naštěstí prozřetelní, a když vidí blížící se lokomotivu, raději zastaví, aniž by čekali na padnutí závory. Dívka obdivuje, že se lokomotivy v takové rychlosti nesrazí.

„Je to náročné, co?“ promluví dívka na uklízečku obsluhující závoru. Ta na ní už sotva visí a snaží se ji na pohyblivém kloubu otočit po směru blížící se lokomotivy.

„No, lepší by bylo, kdybych těch závor měla víc, ale pak bych to zase nestíhala,“ povzdychne si stará uklízečka a závoru rychle zvedne a pak zase spustí v jiném úhlu.

Dívka zahlédne blížící se černou Octavii, ve které jedou mladíci a blondýnka ze sauny – zastávky.

„Tak už jim to přijelo,“ pomyslí si dívka a pozoruje, jak se jim snaží stará uklízečka zahradit cestu závorou, když má projíždět nákladní vlak naložený velkými tlustými psy. Auto stojí před závorou příliš dlouho a dívka vytuší, že se nedostane na Zličín včas.

„Pomozte jim,“ poprosí dívka starou uklízečku u závory. Bába chce za odměnu dívčiny krásné vlasy.

„No, dyť je to fuk, za chvíli stejně budu zombie,“ řekne dívka a počká, až projede vlak po kolejích, kam své vlasy rozprostřela. Vlak přeřízne vlasy, dívka je sesbírá a podá bábě.

„Juhů, juhů,“ začne radostně hopsat uklízečka a spustí závoru tak, aby zastavila vlak blížící se ke křižovatce. Octavie tak bezstarostně projede na polní cestu a dívka klidně pozoruje, jak se auto napojuje na dálnici a míří ke Zličínu.

Už odmalička mám strach z doktorů a občas zjišťuji, že nejsem jediná. Nejspíš to bude nepříjemnými vzpomínkami. V moci lékařů jsem se často cítila jako nesvéprávná. Jako kdyby mohli rozhodovat o mém osudu, aniž by se zeptali na můj názor. Jako kdyby to byli nadlidé, kteří mi mohou diktovat, aniž by je zajímalo, co si myslím já.

Nemám ráda, když mi někdo říká, co mám dělat. A možná právě odsud pramení problémy. Nemám ráda, když se mě ten, kdo o mém zdraví rozhoduje, neptá na názor. Mé znalosti medicíny sahají jen tak daleko, nakolik jsem sama nastudovala, a psychosomatikou se bohužel ne každý doktor zabývá. Vlastně skoro žádný. Alespoň z těch, které jsem doposud navštívila. Zdá se mi, že nás pacienty často vnímají jen jako čísla, a vůbec ne jako individuality. Žádná komunikace, jen typické „jak se cítíte či co vás trápí“? Ale na odpověď stejně není brán zřetel.

Stačí štoček receptů
Jestliže máte problém, který se dá vyřešit chirurgicky, lékaři zvolí tuto možnost. Pokud jste nachlazení, vždy máte chřipku, na kterou vám předepíší paralen nebo ibuprofen. Až na chirurgy (a jim podobné) mám snad pocit, že bych dokázala léčit také. Alespoň v rámci rozsahu péče praktického lékaře. Stačilo by si najít příznaky v knize či na internetu a vypsat recept.

Stěžujete si na nějaké obtíže při braní léků? Vždyť je to běžné. Chcete řešit nějaké zdravotní obtíže? Ukážou se jako bezpředmětné. Pokud nic řešit nechcete, honí vás od čerta k ďáblu. Tedy v těch případech, kdy je výhodné vás léčit. Ať vejdu ke kterémukoli specialistovi, vždy víc než problém, se kterým přicházím, jej zajímá moje pleť. Hned mi vypisuje recepty a nabízí produkty firem, které propaguje. Snahou doktorů dnes není vyléčit, ale léčit. Psát recepty a tahat z pacientů peníze. A když si s něčím neví rady, tak jim můžete dělat pokusného králíčka, alespoň je vytrhnete z nudy.

Jsem zastáncem názoru, že většina nemocí má příčinu v psychice. Léky potlačují nemoc, ale neřeší příčinu. Jako když vypnete kohoutek s tekoucí vodou. Možná se nemoc už tak snadno nešíří. Ale pořád je plné umyvadlo. Pořád je voda všude na podlaze. Příčinou není tekoucí voda, příčinou je ucpaný dřez. Příčinou je všechno psychické svinstvo, co se nahromadilo uvnitř a na první pohled není vidět. Ale hlubší pohled – tomu se většina doktorů rozhodně nevěnuje.

Proč by taky měli? Vždyť tohle je přece jeden velký byznys, na kterém se dá vydělat hromady peněz. Jsem doktor, mám výhodnou smlouvu s farmaceutickou společností, předepisuji, inkasuji, vydělávám. Jednoduchá rovnice. Občas nějaká luxusní konference, nic mi nechybí. Nejde snad v dnešní době především o prachy? Málokomu ne.

V zajetí bludného kruhu
Někdy v loňském roce jsem se zúčastnila akce, kde hovořil MUDr. Jan Hnízdil, který se psychosomatikou zabývá. Jednalo se o relativně přínosnou přednášku, která mě v mých názorech utvrdila. Stejně jako zhlédnutí dokumentu ze série „konspiračních“ filmů – Na jídle záleží. Snímek se může skutečně místy jevit jako přitažený za vlasy: Nadměrnými dávkami vitamínu C lze vyléčit rakovinu, většina střelců na amerických školách měla co dočinění s antidepresivy atd. – až příliš šokující čísla a závěry. Nicméně jsem přesvědčena, že alespoň polovina informací se zakládá na pravdě. Rozhodně ta část, která mluví o farmaceutických společnostech. Lékaři nejsou placeni za uzdravení pacientů. Dostávají plat za vyšetřování a ordinování léků. Z hlediska farmaceutických společností je samozřejmě nejlepší takový lék, který lidi nevyléčí, ale který naopak budou brát co nejdéle. Není to logické? Ve zdraví peníze nejsou. Kdybychom byli všichni zdraví, celý zdravotnický průmysl by zkrachoval. Kdyby byl objeven lék na rakovinu, vědci by byli bez práce. Především tok peněz by se zastavil. Věřím, že lidské tělo má vnitřní schopnost sebeléčby, jen je potřeba umět ji nastartovat. Současná medicína však tuto možnost, zdá se, nepřipouští. Zdraví se nestalo ničím jiným než zbožím.

Drogy jsou špatné. Zabíjejí mozkové buňky a mysl i tělo strádají. Feťák začne zanedbávat svůj zevnějšek, své blízké, domácí práce a práci obecně. To můžeme vidět na každém rohu. Jenže existuje droga, po které se mozek naopak nastartuje, donutí vás dát svůj vzhled, domácnost i kariéru do latě a přinese vám přízeň žen, šéfa i bytné. Dáte si?

Pokud řeknete ano, vítejte ve světě Limitless. Film zpracovává téma dostatečně lákavé a nebezpečné zároveň; tedy mix, který cílí na široké spektrum diváků. S nějakým druhem drogy má alespoň minimální zkušenost každý z nás, když poctivě započítáme nejen alkohol a cigarety, ale taky kávu a čokoládu. Hlad po další dávce a opojný rauš tedy není ničím novým a je stále aktuálním. Aby snímek se zápletkou o drogově závislém sympaťákovi nezapadl mezi tuny příbuzných „béček“, stačilo přidat chytré dialogy, trochu vypiplat scénář, vybrat dobré herce a svěřit vizuální stránku nějakému hračičkovi. A ejhle! Vznikl příběh, který by se klidně mohl stát! Navíc se zrodil charakter, se kterým je snadné se ztotožnit.

Je jím flink, který už nekonečně dlouho píše knihu, zanedbává svou skvělou přítelkyni, svůj byt a sám sebe. Má sice ambice a dokonce i předpoklady svých vzdálených cílů dosáhnout, ale vlastní lenost mu brání. Chudáček malej, říkáte si možná. No a? Tak ať se snaží, lempl! Přece si nemůže myslet, že jednoho krásného dne jen tak spolkne nějakou čarovnou pilulku a všechno najednou půjde bez námahy, nebo co.

Spolkni mě!
A co když přesně taková pilulka existuje? Ve filmu tak staví zmíněného neschopu před nemalé dilema: spolknout, či nespolknout? A pak tedy ještě: spolknout zas a znovu, nebo se vrátit k polodementnímu, těžkopádnému, bordelářskému stadiu?

Běh událostí na plátně staví diváka před otázku, co by dělal on sám v takové situaci. Nabídka je asi podobně lákavá jako lahvička s nápisem „Vypij mě“ ve slavném příběhu o Alence. Jenomže zázračně užívat všech smyslů naplno a rozplétat mozkové závity není možné donekonečna. Je jasné, že vlastnosti nadčlověka jsou jen vypůjčené a že si droga svou daň začne dřív nebo později vybírat. A že o ni začnou mít nemalý zájem i další lidé.

Nechci a nebudu o filmu prozrazovat víc. Určité dějové zvraty jsou více či méně předvídatelné, závěr filmu zůstává podivně otevřený. Hvězdné obsazení tu zastupuje „jen“ Robert De Niro, ale Bradley Cooper je v hlavní roli úchvatný. Přesvědčivě ztvárňuje neschopného losera bezpodpůrných prostředků i perfektního muže s pilulí v břiše. Dám ruku do ohně za to, že jeho kouzlu propadnete a vybaví se vám řada kamarádů z blízkého okolí, kteří vám budou alespoň jednoho z těch dvou alter-eg připomínat.

Rozumný feťák šetří
Jediné, co mi bylo ve filmu trochu proti srsti, byla nerozumná rozhodnutí, kterých se hlavní postavy občas dopouštěly. V některých momentech mě prostě napadlo, že tak chytrý člověk by přece takovou kravinu neudělal. Základní chyba nedostatečné zásoby drogy takzvaně „na horší časy“ mi přišla vyloženě školácká. A taky že z ní pro našeho sympatického závisláka pramenila nejedna potíž.

Na závěr bych ještě vyzdvihla vizuální stránku filmu. Pozměněná realita pod vlivem zázračné látky je na plátně vykreslena tak, že si po filmu nejste úplně jistí, zda vám do kelímku při vstupu do kina náhodou taky někdo něco nepřidal. Překvapivě doporučeníhodný zážitek. Málokdy totiž film znamená zážitek.

Všemocný / Limitless
režie Neil Burger
USA, 2011, 105 min