Vedl ateliér architektury na VŠUP. Jeho práce byla oceněna řadou cen. David Kraus v 6 minutách, 40 vteřinách a na 20 obrázcích prezentoval vlastní alternativní cestu, na které se snaží narušovat zaběhnutý základní princip architektury – lpění na skladbě konstrukce, obalu a vnitřním vedení.

Na akci PechaKucha Night v Praze jste hovořil o zadání, které spočívalo v návrhu sta bytových domů, jež by měly být stejné, ale pokaždé jiné. Jsou pro vás takováto zdánlivě absurdně znějící zadání výzvou, nebo preferujete pevnější základy pro tvorbu vaší vize?
Jsou výzvou. Jsem raději, když má každá zakázka svůj vlastní příběh, který ji odlišuje od ostatních. Tyto příběhy mě posunují a utvářejí zkušenost. Absurdní věci jsou pro mne výzvou obecně neb rozšiřují mou představu reálného „správného“ světa. Mám rád protimluvy a nejasná zadání.

V jakém roce žijete? Z některých vašich návrhů nejen realizovaných projektů, ale především pro výstavu VIZE, kde jste představil futuristickou architekturu a kterou jste v roce 1998 uskutečnil ve Fragnerově galerii v Praze, to působí, že daleko v budoucnosti.
Snažím se žít teď a tady. Výstava VIZE pramenila z mého přetlaku v srdci, potřebě něco říci ven. Čím dál více mám potřebu věci říkat dovnitř. Přítomnost je má jediná realita. Neutíkám od ní. Pokud někdo vytváří věci, které vypadají, že jsou z minulosti nebo budoucnosti, znamená to, že ten člověk má prostě posunutou svou osobní přítomnost. Všichni žijeme nyní, možná cestujeme v čase skrze naše inkarnace a naše činy pak mají dopad do budoucnosti i minulosti, naše činy jsou však hmotné v přítomnosti. Byl bych rád, kdybych uměl postavit základnu na Mars a prodejnu potravin na vesnici zároveň, lehce a s radostí. Mám rád lidi, kteří jsou rozkročeni v čase. Jako třeba moji oblíbení Psychic TV – u nich nepoznáte, z jaké doby jejich hudba vlastně je.

Jakým způsobem pracujete? Nejtěžší může být už začátek, kdy musíte dokázat od klienta zjistit, co si vlastně přeje.
Pracuji tak, že se snažím vycítit onen příběh zakázky. Ten je pro mne především tvořen klientem, jehož vklad do průběhu projektu je klíčový. Vnímám svou práci jinak než dříve, více skrze cestu, kterou spolu s klientem kráčíme (i při vzájemném neporozumění). Klient přináší vše – místo, atmosféru průběhu práce, způsob komunikace. Nevím dopředu, jakou architekturu budu navrhovat. Nejprve si skládám dům, aby fungoval. Jeho vizáž přijde sama. Ale máte pravdu, nejtěžší je začátek, první dojem z naší spolupráce, dojem nás obou z toho druhého. Říká se, že při prvním setkání s člověkem se vše dopředu nastavuje během prvních tří sekund. A někdy klient sám neví, co si přeje. To ale není známka jeho hlouposti, od toho jde za architektem. Také nevím přesně, co si přeji, když jdu kupovat auto.

Baví vás navrhovat na zelené louce, ve vašem případě často i do zeleného lesa, nebo raději rekonstruujete již postavené stavby? Když zasahujete do díla někoho před vámi, cítíte pokoru, nebo jste kritický a všechny nedostatky chcete předělat podle své představy?
Raději navrhuji na zelené louce, neb se moc neumím přizpůsobovat. Bohužel. Snad se to časem naučím a má „zelená louka“ budou i příběhy, které napsal někdo jiný. Umět se rozplynout v něčem hotovém je pro mne známka vyspělosti. V tomto ohledu jsem ještě dítě. Když ale zasahuji do díla někoho jiného, už nekritizuji, neboť nevím, co vedlo toho člověka k tomuto výsledku. Neznám vůbec jeho příběh. Známka pokroku… (smích)

V Rokytnici jste rekonstruoval dům s pečovatelskou službou. Pojal jste ji poněkud netradičně a použil do jednotlivých pater komiksové prvky. S ohledem na věkovou kategorii, která dům využívá, je to poněkud kontroverzní tah. Byl jste konfrontován s reakcemi na vaši práci?
Starý člověk je podle mne dítě. Už je uvolněný, nemá co ztratit, málokdy je arogantní. Stejně jako děti. Takže si myslím, že komiksové obrázky mohou v tomto domě napomoci pocitu, že o nic nejde. Práce se starými lidmi pro mne byla zvláštní kapitola a reakce nebyly zprvu moc kladné. Postupně se vylepšovaly v průběhu stavby. Lidé, kteří celé dny pasivně leželi na lůžku, začali scházet dolů, začali nakukovat do místnosti, kde probíhaly kontrolní dny, začali si chodit pro jídlo, oslovovali nás. Sestřičky za námi chodily a říkaly, že průběh stavby spoustu lidí probudil. Z ležáků stavba udělala aktivní staříky. Hodně jsme to tehdy s kolegou prožívali. Pěkně se nám to ale tenkrát navrhovalo, když nás nic nebolelo a chutnalo nám jíst. Co já budu považovat za kontroverzní, až budu starý? Těžko říct, nedokážu to odhadnout.

Jakou roli hraje ve vašich návrzích materiál, tvar a barva? Když vám klient nezadá své preference, jaké jsou vaše priority a podle čeho volíte?
Materiál pokud možno v jeho původní syrové podobě. Mám rád nelakované dřevo, nedokonalý beton, černý plech, čiré sklo. Co se týče tvarů, mám radost, když je vidět, že vychází z funkce, je neagresivní a kompaktní. Mám rád „nebarvy“ – khaki, šedou, bílou, zelenou, béžovou. Ale to může být přechodná věc související s tím, že nyní vnímám svět spíše přírodně a oceňuji obyčejnost a nenápadnost. Kdoví, jak to bude za deset let.

Je vám blízká spíše minimalistická forma? Ta je zastoupena u některých vašich realizací, kdy kladete důraz především na funkčnost stavby a její praktické dispozice, jako je třeba zakomponování velkých oken kvůli prosvětlenosti jednotlivých prostor. Jak byste charakterizoval přístup, který je vám nejbližší?
Minimalismus je slovo, které má dnes více významů. Vidím módní minimalismus, kde funkce věci je podřízena jejímu image modernosti. Je to okatá jednoduchost, která podle mne způsobuje spíše diskomfort a rozhodně neznamená zjednodušení. Mini Cooper jako auto je drahá věcička s velkou spotřebou, kladoucí důraz na design a styl. Slovo „mini“ zde má jiný význam, než když řeknete – udělal jsem to s vynaložením minimální námahy. Nicméně toť můj subjektivní pohled pramenící z toho, že design, styl a módu spíše odmítám. Opravdový minimalismus je pro mne dům z Ytongu s plastovými okny, sedlovou střechou a podlahou ve slevě z Hornbachu. To my architekti ale nemáme rádi. Je mi blízká jednoduchost, přímočarost, prostota. A horko těžko tyto věci promítám do své práce i do svého života. Minimální den je ten, kdy obyčejně přežívám (to slovo stále nezískalo svůj opravdový význam), jím, spím, čtu, jdu, s někým mluvím. Není jím pro mne to, že medituji u horského jezera, počítám plynoucí mraky a záměrně nic nedělám. Minimalismus je pro mne zřejmě něco zcela jiného než pro ostatní lidi z branže.

Jak pracujete s přáním klienta, kdy musíte zakomponovat vaši vizi do již strukturované oblasti, která už má definovaný určitý charakter? Snažíte se návrh přizpůsobit okolnímu architektonickému stylu, nebo rád vybočujete?
Snažím se klienta vnímat v celku. Jako člověka, s jeho příběhem, s jeho povahou, místem. Pokouším se přijít na to, co nám neřekl a proč. Chci se dozvědět, jak on vidí mě. Pokud musím zakomponovat mou utkvělou vizi do něčeho daného, beru to jako výzvu ke svému sebezdokonalení. Asi mě to má naučit něco, k čemu bych se sám nedokopal. Mám tím překročit svůj malý stín. Když navrhuji, okolí nepřehlížím. Jsem rád, když mé domy nejsou naschvály, ani gesta, ani ukázky mé umíněnosti. Na druhou stranu, někdy je potřeba místo prosvítit, nebo naopak ztmavit. Pouhé přizpůsobování se, myslím, může někdy to okolí definitivně zazdít a zastavit ve vývoji. Je velmi těžké najít onen rovnovážný stav, kdy mírně posunete pokrok. Neříkám, že drastický pokrok není správný, jen vidím svět méně konfrontačně a osobně. Pokrok ano, ale v jiných věcech, uvnitř sebe, neviditelně, ve věcech, jež se nedají popsat…

Vnímáte v současné architektuře nějaký trend, který se pravidelně objevuje a který je od klientů i vyžadován?
Vnímám, jak velký vliv mají média o bydlení, o životním stylu. Naši klienti jsou skoro všichni lidé, kteří o mé práci něco vědí, což může být i kontraproduktivní, neboť pak něco očekávají. Lámu si hlavu nad tím, jak věci dělat pokaždé jinak a jde to ztuha. Architektonické trendy nevnímám, protože bych se musel úplně rozsekat na kousíčky. Trendy přicházejí a odcházejí. Tolik toho je, tolik dobrých věcí, tolik inspirativních postupů. Nemá cenu to sledovat, protože pak bych nedělal soustředěně svou práci a hlavně bych neměl čas na život. Vidím, že jsem jeden z mnoha a budu spokojen, když budu regionální kapela, kvůli které stojí za to do toho regionu jet. Navíc kromě architektury mám i jiné plány…

Chtěl byste i vy sám bydlet v domech, které navrhujete?
Čím dál více ano. Ale ty domy jsou pro jiné lidi, slouží jejich příběhům.

Strávený čas je zde přímo úměrný neuvěřitelnosti výsledku. Hovořím o soutěžích o nejkrásněji nasvícený dům vánočními světly. Odpověď, zda je to skutečně krásné, ponechávám na vás.

„Je to propojené se zvukem, naprogramoval jsem to na asi osm vánočních písní, takže střecha, to jsou basy, při sólech se postupně rozsvěcují okna a v některých pasážích přejíždí světelná vlna přes celý dům,“ popisuje jeden ze soutěžících svůj letošní příspěvek v jednom z amerických rádií. „Musel jsem si pořídit nový mixpult a software, protože loňské vybavení by mi letos nestačilo. A už vím, jak to příští rok rozšířím, letos mi prostě nezbyl čas.“ dodává.

Hledání harmonie a symbiózy je hlavním tématem ateliéru KA architekti Kamily Amblerové. Harmonie mezi interiérem a vnějším celkem, symbióza mezi architektem a investorem. Nepodaří se to vždycky, ale je potřeba se o to snažit.

Vaše stavby působí dojmem, že jen tak mimochodem rozdělují prostor na exteriér a interiér, jako by vnější a vnitřní prostor byl totožný. Je to jen můj pocit, nebo to je záměr?
Prolínání exteriéru a interiéru považuji zejména u domů pro bydlení za velmi důležité. Vznikne tak jakýsi ne přesně definovaný „meziprostor“, který bývá příjemně obyvatelný po většinu roku. Trochu zastřešený, trochu nezastřešený. Trochu přistíněný, trochu prosluněný. Trochu oddělený od okolí, ale třeba s nějakým pěkným výhledem. Trochu trávy, trochu zpevněné plochy. Funguje to jako extenze interiéru směrem ven, zvětší se tím vnitřní obytný prostor. Říkám si, že obývat a užívat dům by měl být také zážitek, ne jenom potřeba a nutnost.

V prezentaci na PechaKucha jste hovořila o „pravdivosti materiálů“. Jak tento termín vnímáte vy sama, bez ohledu na definice?
Konstrukce ze dřeva má jiný konstrukční princip než konstrukce z oceli nebo betonu. Jednoduše využít správně konstrukční potenciál daného materiálu, a když už se to podaří, uplatnit konstrukci i vizuálně. Ale je to boj. Porotherm světu vládne! (smích) Je to pro mě trošku bezpohlavní materiál, ale stejně jsem nucená ho často použít. Jen to není tak radostné navrhování. Týká se to samozřejmě i povrchových úprav. Moc třeba nerozumím dlažbě s dekorem dřeva, zejména když k tomu uděláte dlážděný sokl. Občas se mi také na stavbě stává, že někdo řekne: „Popište nám, jak chcete, aby to vypadalo zvenčí, a my ten zbytek doděláme. Vám je to přece stejně jedno, co je za tím, když to není vidět.“ To mi pak vře krev v žilách. Protože to samozřejmě jedno není.

Co na procesu „návrh-projekt-realizace“ považujete za nejsložitější a proč?
Složitost není v jednotlivých fázích, ale je závislá spíš na tom, jakého klienta/investora potkáte a jaké lidi kolem sebe seskupí. Všechny fáze od projektu až k realizaci mohou být buď příjemné, inspirující a objevné, nebo těžkopádné a lopotné. Každopádně, budu-li muset vybrat, tak asi realizace, neb ta je nejméně závislá na mně. Je tam velmi důležitá kooperace investor – realizační firma – architekt / projektant – TDI. Každý musí dělat dobře svou práci, a zároveň všichni táhnout za jeden provaz, což se někdy z různých důvodů (většinou ekonomických) jeví až nereálně. Pokud se všichni pro věc zapálí, je v podstatě vyhráno. Jen ten plamínek se ne vždy podaří zažehnout. Většinou jsem to jen já, kdo vidí dopředu a všechny na stavbě „otravuje drobnostmi“ ve fázi, kdy se obrazně řečeno teprve lije beton do základů. Prosazuji v danou chvíli rádoby malicherné věci, které pokud neohlídám, ve výsledku už nepůjdou napravit. A na to optimálně potřebujete součinnost s každým řemeslníkem, který na stavbě pracuje. Tak, aby svou práci dělal rád, i když mu prší za krk a je zima. To je moc těžké. Zásadní je také právě ta komplexnost. Dostat šanci dělat všechny fáze od začátku až do konce.

Hraje místo či veřejný prostor zásadní roli při práci na návrhu?
O tom snad nemůže být pochyb! Architektura je součást veřejného prostoru a vznikne vždy na nějakém místě, tedy je určitě velmi důležité místo i prostor vnímat a pracovat s nimi. Prvotní signál, impulz, který ucítím, když na místo poprvé přijdu, je pro mě velmi důležitý. Většinou mě napadnou věci, ke kterým se nakonec zase stejně ve výsledném návrhu vrátím. Jen mě mrzí, že ne vždy je šance věci v rámci celého návrhu řešit komplexně. Už na to většinou nezbývá investorům dech.

Ve vašich návrzích hraje velkou roli zeleň. Proč?
Stále věřím, že zeleň je vlídným prvkem zejména v městské architektuře. A asi je to i tím, že do přírody často ráda unikám. Z toho plyne pravděpodobně můj pocit, že mít svůj kousek zeleně pro sebe může být pro lidi uvnitř domu příjemné a stejně tak i pro náhodné kolemjdoucí. Navíc zeleň má velmi dobré stínící vlastnosti, které žádné lamely, rolety, ani slunolamy nenahradí.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Ráda bych, aby měla významnější. Bohužel je to stále pro většinu lidí nadstandard. Je důležité, v jakém prostředí žijeme, a to prostředí tvoří zásadním způsobem architektura, domy, veřejný prostor. Podceňovat je se určitě nevyplatí.

Jaké stavby považujete z hlediska vlastní tvorby za významné a proč?
Kdybyste se ptala, na kterou z otázek je nejsložitější odpovědět, tak určitě na tuto. (smích) Spousty návrhů a projektů za poslední 2–3 roky zůstalo nezrealizovaných, což mě pochopitelně trápí. Navíc mám pocit, že by bylo třeba stavět a projektovat daleko víc domů, než se dá vůbec reálně stačit, aby člověk mohl nějak bilancovat. Já tomu dám s dovolením ještě čas, než začnu mluvit o významnosti staveb z vlastní tvorby.

Architektonické studio Vallo Sadovský Architects stojí za projektem, který dnes zasáhl už mnoho měst i architektonických studií. Městské zásahy jste mohli vidět i v Praze na stejnojmenné výstavě v roce 2010. Byl jedním z popudů, kterým se rozhýbala veřejná debata.

Rozhodla jsem se podívat se „za“ tento projekt, na studio jako takové a první kroky, které k Městským zásahům vedly. Za Vallo Sadovsky odpovídal spoluzakladatel Matúš Vallo.

Lze vysledovat první popud k projektu Městské zásahy?
Celé roky som chodil na návštevu ku mojej frajerke po ulici, ktorá bola totálne nefunkčná: chodníky boli príliš úzke a parkovalo tam zbytočne veľa áut. Tam vznikol pocit že riešenia existujú – akurát úradníci nie sú schopný sa k nim dostať. Prvotná idea bola, že stačí len nápad ukázať niekomu na meste.

Jaké máte další plány s tímto projektem?
Projekt sme po mestách Bratislava, Praha, Brno celkom otvorili a teraz si môže zorganizovať Mestské zásahy u seba v meste každý sám, stačí aby nám napísal a my mu pomôžeme s rozbehom a vysvetlíme mu základná pravidlá tejto akcie. Riešia sa Košice, Prešov, Kladno, Ostrava a iné.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Ťažká otázka. Určite ju stále má veľkú, my sa skôr zamýšľame nad tým akú úlohu má architekt. Určite to pre nás nuž nie je len o budovách. Byť architektom je aj záväzok a poslanie. Stále hľadáme nové cesty, preto sú projekty nášho občianskeho združenia Mestské zásahy pre nás veľmi dôležité.

Okurková sezóna se podepisuje na zprávách o okurkových rozhlednách. Takže se rozhlédněte i vy, protože architektura je na každém kroku a stačí se jen pozorně dívat.

Krok 1: Nejdříve se najezte
Právě v srpnu by měla být znovuotevřena restaurace v žižkovském vysílači. Tedy přesněji tři nové restaurace a vyhlídková observatoř s multimediálním programem. Ze všech místností by tak měl být 360° pohled, za dobrého počasí až na Sněžku. Podoba interiéru vznikla ve spolupráci s ateliérem SAD.

Krok 2: Něco si přečtěte
Ráda bych upozornila na právě vyšlou knihu Třetí město, která se soustředí na současné město z hlediska prožívání času a nakolik struktura místa utváří sociální realitu. A když už se bavíme o městech, vzpomínáte na ta Šumná?


Krok 3: Jeďte na výlet
Třeba do Heřmanic, kde právě probíhá výstavba nové rozhledny ve tvaru okurky či penisu. Rozhledna stojí poněkud neobvykle ve volné krajině. Dřevěná stavba by měla být hotová do září, návrh pochází z libereckého ateliéru Mjölk, kterými jsme tuto rubriku započali v lednu 2011.

Krok 4: Tam jděte do muzea
Muzeum či centrum architektury nebo designu se nachází v každém větším evropském městě a často stojí za návštěvu. Zhusta se jedná o poměrně malé výstavní prostory, které ale zanechají výraznější stopu než několikapatrové paláce.

Červencové dny jsou ideální k prožívání architektury zvenku i zevnitř na vlastní kůži. Proto jsem se rozhodla místo rozhovoru poslat vás do terénu. Příležitostí je spousta.

Krok 1: Vybavte se
Zajděte do Galerie Jaroslava Fragnera na Betlémském náměstí a kupte si knihu o architektuře, která vás zaujme. Při té příležitosti se můžete podívat i jak vypadá současná norská architektura.

Krok 2: Běžte ven
Příležitostí je spousta. Zajímavý program nabízí projekt CULBURB (www.culburb.eu), který se zabývá veřejným životem v současných středoevropských suburbiích, tedy předměstích. Na projektu spolupracuje sedm organizací ze šesti zemí střední Evropy, dohromady tak bude vytvořeno téměř 30 akupunkturních zásahů. Cílem není jen pojmenovat konkrétní problémy každé lokality, ale otevírat obecnější témata, která se dotýkají podstaty dnešních satelitů.

V České republice byla pro tento projekt vybrána obec Psáry a Dolní Jirčany, kde v červenci bude působit laboratory.cz, tedy Jan Matoušek, Václav Matoušek, Anna Štembergová a Jakub Havel. Více na www.culburb.eu/localities/prague-psary.

Krok 3: Ohlédněte se
Architectural Institute in Prague: Výstava mezinárodní architektonické soutěže Skanska: Bridging Prague Award, pořádáné v rámci festivalu reSITE, 26. 5. 2012, piazzetta ND.

Krok 4: Napište nám
Kde jste byli, co jste tam dělali a jak se vám to líbilo a co byste udělali jinak. Diskuze pod článkem na této stránce je otevřená nebo můžete využít www.facebook.com/kulturni.pecka.

„Snažili jsme se zachovat původní atmosféru Aera. Onu industriální syrovost, která na vás spiklenecky pomrkává pokaždé, když projdete dveřmi do sálu nebo se zvednete pro další víno. Koneckonců svět venku a svět iluzí dělí filmová klapka baru.“

Kino Aero je kultovní klubové kino s vlastní specifickou atmosférou, kterou vedle samotného prostoru utváří také zážitky, akce a především lidé s ním spojení.

Když nás provozovatelé kina oslovili s možností navrhnout rekonstrukci baru a předsálí, rozhodně jsme neváhali. Největší otázkou však byly podmínky samotného zadání: „Dokázali byste navrhnout interiér baru do čtrnácti dní a posléze vše prosadit před investorem, kterým je Praha 3, následně vše projednat s předem daným projektantem a nakonec vše uhlídat při realizaci?“ Zatím nelze říci, jak se vše podařilo. Rekonstrukce probíhá za provozu a stále není ještě vše na svém místě (článek byl napsán na konci listopadu, pozn. red.).

I přes počáteční drobné konfrontace s investorem se naštěstí podařilo zachovat některé specifické detaily, jako třeba subtilní ocelové rámy oken a snad i celkový lehce „syrový“ pocit klubového kina. Nový prostorný bar obslouží oproti předchozímu větší počet hostů. Pro spolupráci na svítidlech jsme oslovili Silvii Luběnovou, která autorsky pojednala 24 kulatých žárovek. Barevnost baru jsme záměrně ponechali v tónech černé, bílé a škále několika zelených odstínů, které byly charakteristické pro staré Aero. Věříme, že nový bar s předsálím se stane přirozenou součástí výjimečné kultovní atmosféry kina Aero.

FAM Architekti je ateliér se sídlem v Praze založený v roce 2005 Pavlem Nasadilem a Janem Horkým po absolutoriu Školy architektury Akademie výtvarných umění. Věnují se projektům, realizacím a soutěžím ve vztahu k veřejnému prostoru v České republice, Velké Británii a Africe. Ateliér přistupuje k jednotlivým zadáním s individuálním koncepčním řešením. O místě, stavbě a vůli zodpovědně tvořit jsem hovořila s Pavlem Nasadilem.

Jaká je historie vaší kanceláře?
Kancelář FAM Architekti jsem založil spolu se svým spolužákem z AVU Janem Horkým v roce 2005. Od začátku vzniku spolupracujeme s britskou architektonickou kanceláří Feilden+Mawson, ve které jsem rovněž partnerem. Během šesti let působení se naše kancelář zúčastnila mnoha soutěží a podílela se na projektech v České republice, Africe a Británii. Největším úspěchem našeho malého týmu je vítězství v architektonické soutěži Údolní 53 na areál škol VUT v Brně, dále vítězství v soutěži na rekonstrukci Mírového náměstí v Dobříši a v neposlední řadě letošní Grand Prix Národní cena za architekturu za rodinný dům v krušnohorském Perninku. Naším nejmenším projektem je drobná rekreační chata u Máchova jezera, největším naopak areál bývalé letecké základny u Oxfordu, který měníme na rezidenční komplex.

Na začátku prezentace na PechaKucha Night Prague hovoříte o „Domu smutku“, jaká je jeho historie a z jakého důvodu přišel ke svému jménu?
„Dům smutku“ je přezdívka, kterou dostala vila ve Vřesině od místních obyvatel, pravděpodobně díky šedé barvě a značně jednoduché kubické formě. Její obyvatelé jsou ale značně oblíbení a zapadli do komunity usedlíků velmi dobře. Dům slouží jako orientační bod na rozcestí, proto dostal přezdívku, což je dobře.

Jaký typ realizací považujete za nejnáročnější?
Nejnáročnější realizace jsou podle našich zkušeností ty z veřejného sektoru, které aktivují velké množství zúčastněných osob a organizací. Tyto projekty, např. revitalizace velkého náměstí, jsou extrémně časově náročné a vyžadují koordinační schopnosti vést týmy specialistů, komunikovat s náročným investorem a jeho kontrolními institucemi (stavební komise, investiční oddělení, správy majetku), pracovat s rozpočty dotačních programů, neustále prezentovat a obhajovat projekty na veřejnosti.

Podobně náročné jsou také realizace rodinných domů, kde je architektovi vzhledem k malé velikosti zakázky ponechána veškerá zodpovědnost. Na druhou stranu jsou to ale velmi osobní příběhy, kdy se vztah s klienty může změnit v dobré přátelství.

Jaký typ projektů máte nejraději a jaké děláte nejčastěji?
Projekty máme rozdělené podle geografické příslušnosti. V České republice nejčastěji pracujeme na projektech veřejných prostranství a na rodinných domech. Vzhledem ke značné krizi politické kultury na (nejenom) komunální úrovni se však téměř všechny veřejné projekty zastavily nebo čekají na oživení. V Británii máme to štěstí, že se můžeme věnovat návrhům veřejných staveb, které mají velký vliv na okolí. Téměř vždy jsou nějakým způsobem spojeny s památkovou ochranou. Momentálně pracujeme s našim prvním soukromým investorem na rekonstrukci velké bývalé letecké základny na areál bydlení. Památkově chráněné kasárenské bloky a bunkry měníme na byty s vysokým standardem a doplňujeme je novostavbami.

Věnujete se práci v regionu nebo realizujete projekty po celé ČR?
Věnujeme se práci výhradně v regionech právě proto, že v Praze máme téměř všude zavřené dveře díky kastovnímu výběru projektantů velkých i malých staveb veřejnými investory. Nejsme ochotni vstoupit do podivných výběrových řízení. Mám velkou slabost pro region severní Moravy, odkud pocházím a kde mám přátele mezi kolegy architekty.

Byli jste součástí projektu Městské zásahy a pokud ano, čím jste přispěli?
Snažili jsme se upozornit na problém jménem Letenské náměstí, který dnes vlastně náměstím vůbec není. Chtěli jsme prostor zařadit do kontextu ostatních městských prostranství Prahy 7 a vyčlenit mu společenskou funkci se zachováním stávajícího supermarketu, ovšem přesunutého do úrovně pod terén. Pořád nemohu uvěřit tomu, že pozemky náměstí jsou ve vlastnictví obchodního řetězce a ne městské části! Navrhované zastřešení se mi z odstupu času zdá pošetilé, byl to však pro nás zábavný experiment.

Máte v oblibě určitý typ materiálů a pokud ano, jaké?
V principu používáme přírodní materiály ve své přirozené podobě. V architektuře hájíme materialitu a pravdu. Pracujeme s texturami povrchů, nevymýšlíme nepřirozené kombinace materiálů. Máme v kanceláři kapacitní problém se stohy katalogů nejrůznějších umělohmotných výrobků, předražených obkladů imitujících dřevo a luxusních zařizováků.

Jakou úlohu podle vás hraje architektura ve společnosti?
Myslím si, že většina lidí včetně našeho prezidenta si myslí, že architektura nemá větší smysl, natož celospolečenskou důležitost. Architektura je v naší zemi na pokraji politického a kulturního spektra, daleko za designem, herectvím, vařením a pop music. Z politiků nikoho nezajímá, protože jde většinou proti komerčním zájmům silných lobbistických skupin. V zákoně o zadávání veřejných zakázek se o kvalitě architektury jako o kritériu zadání nepíše.

Nehledě na výše uvedené jsem přesvědčen, že architektura má důležitou celospolečenskou funkci. V architektuře bydlíme, setkáváme se v ní, pracujeme, je odrazem naší kulturní úrovně a způsobu života. Architektura může spojovat, ale také rozdělovat a ublížit. Dobrá architektura však kultivuje ducha, odráží dobu, ve které žijeme, se všemi důsledky. Vysoce kvalitních architektonických děl je málo, a asi tomu vždy takto bude. Nemění to ale nic na tom, že bychom se jako architekti měli snažit podprůměrný standard vyzvednout a neustále jej kultivovat.

„Současná architektonická scéna v Čechách odpovídá době a společnosti, bohužel. Stále nám pár délek za okolními zeměmi schází. Budoucnost rozhodně vidíme optimisticky a hlavně se snažíme, aby taková byla,“ komentují vývoj Robust architekti.

Ondřej Busta spolu s Helenou Busta a Robertem Damcem tvoří studio Robust, které spojuje zkušenosti s prací v Londýně, Cáchách, Praze nebo Liberci. Na PechaKucha Night Ondřej prezentoval celkem dvanáct projektů, což je v porovnání s ostatními na šest minut času poměrně hodně. „Projekty jsme vybírali tak, abychom ukázali průřez naší tvorbou. Říkali jsme si, že víc projektů víc ukáže, ale nebyla to asi tak úplně pravda. Dnes bychom asi volili jeden projekt a detailní rozbor proč a jak. Je to snadnější pro pochopení i upamatování se.“

Z projektu na PechaKuchaNight i z vašeho webu by se mohlo zdát, že se soustřeďujete zejména na projekty, které se úzce dotýkají bydlení a každodenního života. Je to záměrné?
Záměrné ovlivńování zadání je většinou neúspěšné. Klienta nejvíce zajímá délka vaší praxe a zkušenosti. Čím lepší kontakty máte, tím je větší šance, že délka praxe se stává méně zajímavou a klient se spolehne na doporučení. Z toho pak vychází, že v době do pěti let po škole, v moment, kdy si otevřete vlastní kancelář a nemáte v kapse smlouvu na nové stanice metra, začínáte s interiéry, rodinými domy a vůbec menšími projekty – o kterých si všichni myslí, že jim vzhledem k jejich podstatě musí rozumět. Ve skutečnosti se ale jedná o zadání, které jsou malé jen objemem výsledku. Aby vznikl dobrý rodinný dům nebo interiér, nebo dobrý komerční prostor, ve kterém se bude dobře žít jednomu konkrétnímu klientovi, vás nakonec stojí množství úsilí a schopností, které nikdy nelze dostatečně a hlavně okamžitě docenit. Ďábel je skryt v detailu.

Jsou pro vás větší výzvou malé prostory nebo monumentální projekty?
Je přirozené o velkém projektu říci, že je výzvou. Monumentální projekt neděláte každý den. Ale o velikosti to určitě není. Výzvou je zadání. Na jeho formulaci také většinou poznáte, jaký je klient a jakou podobu a kvalitu může mít vaše další spolupráce. Výzva pro nás u malé i velké věci může být stejná, ale samozřejmě velká věc poutá daleko více pozornosti. Rádi bychom například dělali stanici metra, kterou projdou denně tisíce lidí. K takovému projektu je fakticky nemožné se dostat, když se u nás na takovéto zakázky architektonické soutěže nekonají. Nedávno jsme reagovali na televizní výzvu pana generálního ředitele Martina Dvořáka, že vyzývá architekty ke spolupráci. Odpovědi jsme se dodnes nedočkali. Takové „Řeči do prázdna“…

Vaše projekty v rámci Městských zásahů předpokládají otevřenost v lidské společnosti a ochotu sdílet nejen prostor, ale i informace a zdroje. Výrazně tak přesahují kategorii „architektury“ a propojují ji s něčím, co by bylo možné nazvat občanskou společností.
Nemyslíme si, že přesahujeme kategorii architektury. Architektura a společnost jsou pro nás nedělitelné věci. Jenom ukazujeme, kde se podle nás stala chyba, nebo kterým směrem je podle nás správné se vydat. Bohužel žijeme v zemi, která z tohoto pohledu kupí chybu za chybou. Zda se náš vklad bude považovat za scestný, příliš liberální nebo utopický, je teď jedno. Jednoduše ukazujeme jiný názor. Třeba na něj někdy dojde. A někdy stačí, aby byla uskutečněná pouze jeho část, i v rámci pozměněné interpretace.

O Nové Scéně jste prohlásili, že je prostorem, který vlastně žádný zásah nepotřebuje. Čím si takové označení zasloužila?
Reagovali jsme na, podle nás, scestné zadání reklamní soutěže na novou fasádu Nové Scény. Protože pokud někdo vyhlásí takto masivně medializovanou soutěž, zároveň tím říká, že ten barák asi není dobrý. On ale fasádu má skvělou, problémem je možná prostor mezi, ale ten je volný a defacto s ním jde nakládat jakkoliv. Což se nakonec v jednom městském zásahu a pak i v dočasné realizaci ukázalo. S tím nakonec souvisí i nedostatek soutěží a hlavně kvalitních soutěží konajících se u nás a jakákoliv bezmocnost České komory architektů něco v takto zaběhnutých kolejích něco změnit.

Existují v Praze ještě podobné objekty, které jsou dokonalé an sich?
Pokud bychom se bavili o veřejných prostranstvích, i těch je dost. Například břehy Vltavy. Problém ale spočívá ze způsobu, jak jsme my sami schopni je využívat, obývat, užívat. Praha je velmi kvalitní město pro život. Otázkou pouze je, jak kvalitní
je společnost, která v ní žije.

„Současná architektonická scéna v Čechách odpovídá době a společnosti, bohužel. Stále nám pár délek za okolními zeměmi schází. Budoucnost rozhodně vidíme optimisticky a hlavně se snažíme aby taková byla,“ komentují vývoj Robust architekti.

V minulém článku v této rubrice jste si mohli přečíst o řešení stavebních záborů a teď se podíváme za ně. Druhá sonda do výstavy Městské zásahy, po představení Collaborative Collective v minulém čísle, patří ateliéru ov-a.

Tentokrát začnu trochu oklikou. Projekt Městské zásahy se zrodil v roce 2007 v Bratislavě, kdy dvojice architektů – Matúš Vallo a Oliver Sadovský, oslovili několik svých kolegů a architektonických ateliérů, aby si nejdříve vybrali a pak navrhli, bez nároku na honorář, řešení architektonicky problematického veřejného místa v širším centru hlavního města Bratislavy. Objevily se návrhy nejen „v šuplíku“ promýšlených projektů, ale i situací, které se staly pro obyvatele nejen nepříjemné, či dokonce za stávající situace neřešitelné. Více se dozvíte na www.mestskezasahy.cz.

Z Bratislavy do Prahy
V létě 2010 se projekt ve formě výstavy uskutečnil i v Praze, v DOXu bylo představeno 81 projektů a z nich si vybíráme i my. Představuji vám architektonickou kancelář ov-a, tedy opočenský valouch architekti. Ti pro Městské zásahy uvažovali o několika tématech, kterými byly cyklostezka pod Karlovým mostem, poutní cesta do Hájku, otevření koryt zatrubněných potoků, zrušení Ovocenky (dnešní Billa) na Letenském náměstí a křižovatka Malovanka. Jiří Opočenský pak upřesňuje: „V interním hlasování těsně zvítězila Malovanka. Potěšilo nás, že tři jiná témata se na Městských zásazích objevila, a to Potok Botič od Idy Čapunové a Jakuba Chuchlíka, Letenského náměstí se chopili Fam architekti a Pontonové cyklostezky Jan Kadlas.“

Od kopce k visutému parku
Plechové ohrady dnes „zdobí“ poměrně velkou část Prahy 6 a 7 a snaha radnice využít je kreativně pro reklamu činí celou situaci ještě horší. Malovanka tak u ov-a zvítězila snad i proto, že kancelář má své sídlo přímo nad jedním z jícnů tunelu Blanka, „do něhož jsme se dva roky koukali“. Celý návrh se točí kolem vnoření silnice pod zem a cesta k finální podobě byla dlouhá. Vedla od kopce k visutému parku mnoha odbočkami, které ale všechny měly svůj smysl.

Od pražské mutace projektu Městské zásahy již několik měsíců uběhlo a v médiích se mezitím objevila zpráva, že městská část Praha 6 projekt koupila a zároveň si jej nechala rozpracovat (zdroj: ihned.cz). Nakolik je ale reálné, že se studie kanceláře ov-a stane skutečností? „Městská část Praha 6 nám zadala »Ověřovací studii« navrženého řešení. Návrh jsme dál rozpracovali se statikem, zahradní architektkou a posunuli jej blíž k realizovatelnosti. Stanovisko radnice, ústy starosty Tomáše Chalupy, zní: »nepovažujeme prostor křižovatky za dokončený«, takže nějaká šance na dodatečnou úpravu místa tedy existuje,“ doufá Jiří Opočenský a dodává: „Nicméně komunikace se zástupci Prahy 6 po volbách ustala.“

V době, kdy připravuji tento článek ve spolupráci s PechaKucha, o kus dál na severu bourají stavbu, o které chci hovořit.

V šesti minutách a čtyřiceti vteřinách tři architekti studia Mjölk v kině Aero slíbili postavení sauny v Liberci přes noc. Přesněji: 144 hodin před začátkem prezentace se sešli, aby dali dohromady projekt, který si pro PechaKucha vymysleli. Tak vznikla myšlenka sauny, která by stála na nevyužívané, lehce chátrající betonové platformě, jež je nad hladinou liberecké přehrady Starý Harcov, pár desítek metrů od pláže a promenády. A aby se k sauně bylo možné dostat, postavili i loď. A na PechaKucha dostali záchranný kruh od lidí, kteří jej vyměnili za dva volné lístky. Dokonce se z kina Aero pár dobrovolníků sebralo a s Mjölk odjeli do Liberce saunu instalovat a zúčastnit se jejího slavnostního otevření ve čtvrtek 17. září.

15. prosince se pak v médiích objevila zpráva, že saunu je nutné do 20. prosince odstranit, protože Povodí Labe, které má ve správě betonovou plošinu, vydalo nesouhlasné stanovisko. Saunu rozebrali a složili a přemýšlejí, kde jinde by ji mohli použít. Ideálně ve stejném modu – zadarmo k užití všem lidem, kteří budou mít zájem. Odvolat se proti rozhodnutí Povodí Labe nechtějí, není důvod. Stavba byla skutečně postavena bez jakéhokoli schválení institucemi a ty si myslí, že „je to nebezpečné. Ta betonová konstrukce je na nějaké kótě, kdyby přišla velká voda a přesáhla kótu, sauna bude přes metr pod vodou. Navíc může někam doplavat, ucpat odtok vody. To může způsobit i povodeň.“ (zdroj: www.idnes.cz)

Vraťme se ale k prezentaci na PechaKucha Night, která samotná za článek stojí. Mjölk architekti jsou normální lidé, kteří mají rádi spojení krásy s účelností a jejich stavby respektují historii i okolní prostor. Stavbu sauny si dali jako bojovku. „144 hodin zbývá do PechaKucha a je 0 % postaveno, ale koupili jsme si dvě vrtačky, začali jsme spát v ateliéru a kreslit prováděčku. 96 hodin zbývá a je 10 % postaveno a my jsme zjistili, že jsme objednali málo profilů. 28 % postaveno, 72 hodin. Už máme nějaké profily, a jak vidíte, sauna bude prefabrikovaná. Tady to už vypadá skutečně dobře. 45 hodin zbývá do PechaKucha a je postaveno už 43 %, tedy základní kostra zdí s izolacemi, stavíme to na zahradě u našeho kamaráda Kuby. A začalo pršet. 78 % postaveno, loď už máme a nám zbývá 28 hodin, prší a je zima. Tady jsme 20 hodin před PechaKucha Night a dáváme dohromady prezentaci, vybíráme obrázky. A takhle to bude zítra vypadat. Otevíráme, přijďte v pět hodin, a kdyby měl někdo chuť, tak může jet montovat s námi.“