Autismus dnes nepatří mezi společenská tabu, ale zároveň je pro okolí, blízké i nemocného těžké ho přijmout. Jde o chorobu, která zasahuje do mentálního vývoje i sociálního chování jedince. Je známo, jak na autistu reagují cizí lidé, ale jak na svět kolem sebe nahlíží autista? Jak vnímá nás – přihlížející? Na tyto otázky odpovídá autistické leporelo Plavat v jezeře v ostravské Staré aréně.

Svět schovaný v papírové krabici
„Co děláme s lidmi, kteří se nám nehodí? Schováme je do krabice. Neměli bychom se do ní spíše schovat my?“ říká Marek David, autor a režisér inscenace, který teprve studuje režii na JAMU, o to pozoruhodnější je tato jeho práce a její výsledek. David volně inspirovaný knihou A proto skáču od Naokiho Higašidy se rozhodl téma autismu zaobalit do kabaretního vystoupení, tudíž ne vše vystupuje jako černé a bílé, naopak dominuje několik odstínů šedé. V roli autisty Wolfganga zde vystupuje Marian Mazur, jeho matku hraje Miroslava Georgievová a Robin Ferro zde účinkuje jako kabaretiér-Anděl.

Wolfi je malý chlapec, který miluje hudbu a svou mámu, má vlastní svět plný snů a rád hraje na housle. Od jiných dětí se ale liší, má pokřivené ruce a špatně navazuje sociální kontakt, jelikož trpí poruchou autistického spektra. Jeho maminka bojuje za oba, často se stěhují a lidi pro ně nemají porozumění. On to nechápe, a tak tápe, čím je jiný. Útočiště nalézá v krabici a hudbě, kde se pro něj nevymezují hranice. Tak by se ve zkratce dal popsat děj Plavat v jezeře, avšak vše podstatné se skrývá za šedí (ne)všedních dnů Wolfganga.

Strohý prostor a pestrá Wolfiho duše
Představení se odehrává na jednoduše stylizované scéně, kterou i s kostýmy vytvořila Kateřina Doležalová, také studentka JAMU. Na jevišti jsou vedle sebe postaveny čtyři vytapetované zdi s obrazy a kolem nich leží několik papírových krabic. V největším boxu se skrývá před diváky Wolfi, tráví v něm většinu času, což lze považovat za metaforu společenské izolace takto nemocných lidí. Jsou jiní, a tak je raději strčíme do nějaké škatulky, než abychom hledali společné místo i pro nás. Režie s citem zachází se světlem, jež má zde funkci střihu, neboť Wolfiho dětství je divákům představováno v obrazech z různých situací všedního dne, například hodina houslí u učitele nebo pobyt u tety. Podstatná je ale pro představení hudební složka, jelikož Wolfi hraje na housle a má sen, že se stane hudbou, a tak na emoce diváka působí i rozmanité melodie a zpěv Miroslavy Georgievové.

Obdivuhodný výkon zde podal Marian Mazur jako Wolfgang, jelikož ztvárnit roli autisty není jednoduché, aby to nepůsobilo jako parodie nebo naopak přecitlivěle. Mazur se zřejmě ale s Wolfim sžil, což dokazuje jeho práce s tělem, při níž se oddává pomalým křečovitým pohybům. Ve stejné tenzi udržuje i mimiku a oční kontakt, při němž vůbec nehledí na diváky, ale pouze na své dva kolegy. Po stránce textu a demonstrování jeho obsahu si pohrává s tempem řeči, která někdy koresponduje s melodií linoucí se hudby. Jeho repliky znějí jako tělesně deklamovaná báseň o nelehkém údělu autisty. Odlehčující jsou pro diváka vstupy Robina Ferry, který za představení ztvární několik rolí, ovšem na to je zvyklý z jiných inscenací, kde účinkuje, a tak mu to nečiní potíže. Ferry znázorňující lidi z Wolfiho okolí, jež mu neumějí porozumět, zde vytváří několik komických situací a gagů, při nichž není k smíchu Wolfi, ale právě Ferrym znázorňovaná osoba, díky tomu se obrací zrcadlo k nám ostatním – divákům. ∞


Plavat v jezeře
Stará aréna (28. října 23, Ostrava)
premiéra 4. 11. • nejbližší repríza ne 30. 12. 19:30