Kdo by si myslel, že ve městě se dají jablka a jiné ovoce sehnat jen v obchodech, byl by na omylu. Díky mobilní aplikaci se dají objevit místa nedaleko vašeho bydliště, kde je možné sbírat různé ovoce, ořechy a bylinky. A nejlepší je, že je to zdarma.

Kdo bydlí na venkově nebo v menším městečku, většinou nouzí o ovoce netrpí. Ovšem ti, kteří bydlí ve městech větších nebo přímo v Praze, nemají takové možnosti. Plodných stromů a keřů je ale v okolí přesto dost. Jen je potřeba vědět kde – a pak se můžete vydat pro výslužku. Na základě podobných idejí sběru ovoce ve městech vznikl web a mobilní aplikace s názvem Na Ovoce. Autoři se nechali inspirovat našimi zahraničními sousedy v Německu a na Slovensku, kde již podobné portály nějaký čas fungují. Česká obdoba působí jako komunitní základna pro lidi, kteří chtějí zodpovědně využívat plody na volně rostoucích stromech a keřích. Na stránkách je v provozu také blog, kde se dozvíte spoustu zajímavostí a informací o akcích, workshopech a sklízení.

Od moruše po medvědí česnek
Když si stáhnete aplikaci do svého mobilu nebo si najdete její webovou adresu, můžete hned začít zkoumat, kde co roste. Není nutné se přihlašovat, ovšem po registraci je možné přidávat nová místa a podílet se na utváření webu. „Snahou iniciativy Na Ovoce je přivést do všeobecného povědomí opomíjený význam ovocných stromů, keřů a bylinek a upozornit na jejich hodnotu pro současného člověka. Také nám jde o zachování ovocných stromů jako trvalé součásti naší kulturní krajiny a biodiverzity,“ píše se na úvod. Dále lze pročítat novinky a komentáře nebo se podívat do herbáře. Tam jsou zajímavosti o rostlinách a informace o vhodném času sběru. Pokud jste ale nedočkaví a chcete jít co nejdříve sbírat, stačí si na webu najet na ikonu Mapa. Na obrazovce se objeví celá Česká Republika. Pak stačí nalézt okolí místa vašeho bydliště a zjistit, co kolem roste. Nebo můžete při hledání zvolit druhý způsob, kdy víte už dopředu, co chcete nalézt. U mapy je filtr, který může generovat druh sbíraného plodu. Nabídka je různorodá, od ovocných stromů, jako je jabloň, hrušeň nebo švestka, až po mirabelky, moruše či jeřabiny. Z bylinek třeba medvědí česnek, maliník nebo máta. Stačí si vybrat a kliknout.

Sběračský kodex
Součástí ovocného serveru je i kodex, který nabádá k dodržování určitých pravidel. Zásadním principem je zodpovědnost. Je důležité neporušovat žádná vlastnická práva a sbírat plody pouze z volně rostoucích stromů. Výjimkami jsou místa, jež do aplikace přihlásili sami majitelé, kteří se chtějí podělit o své nevyužité zdroje. Mezi další doporučení patří péče nejen o stromy, ale i jejich okolí, nebo chuť podělit se o své úlovky s ostatními sběrači (což znamená, že si natrháte jen pro svou potřebu a neotrháte celý strom). Celý web je ukázkou nadšení mladých lidí k využívání dárků naší přírody a snahou užít si při tom co nejvíce legrace. Přidat se může každý. Pokud zrovna znáte nějaké místo, které nikomu nepatří, můžete ho na mapě označit. Aplikace funguje velice dobře a je přehledná. Ze své zkušenosti to mohu potvrdit. Když jsem například na podzim potřebovala do koláče přidat trošku ořechů, zjistila jsem v aplikaci, že naproti přes ulici jeden ořech roste. Vyběhla jsem ven a nasbírala jsem potřebné množství. Sama jsem si před tím ani neuvědomila, že je to ořech. A to kolem chodím několikrát za týden. Aplikaci jsem si ihned oblíbila a čas od času se podívám, kde co roste. Dalším tipem, jak využít mobilní verzi, je zpestření výletu. Představte si, že jedete na kole lesem a začne vám kručet v břiše. Můžete se podívat, jestli v okolí není například jabloň a pak si natrhat jablíčka na cestu. Možná to zní trochu utopicky, ale takhle to opravdu může fungovat.

V poslední době se komunita nadšených sběračů stále rozrůstá. Není žádný problém, chcete-li se jen letmo podívat nebo se třeba podílet na výsadbě stromů. Vždyť jde hlavně o zábavu a vytváření přátelského prostředí kolem nás. K tomu se jedná o dobrou a ekologickou věc. Tak zkuste na chvíli odložit konzum stranou a pojďte třeba sbírat medvědí česnek. Nebo máte chuť na čerstvý kopřivový čaj? Možná budete překvapeni, kolik objevíte nových míst kolem svého domova. ∞

Tvorba uzavírá, směřuje do minulosti, kamení v ní. Přítomnost se nám nabízí, ale to je jen naše iluze. Nejsme v ní, nejsme materií, nejsme plně zmocnění. Jsme zmatení, málo sladění. Jsme u ní jen přítomní. Jsme při tom, při přítomnosti. To je to poslední, čeho můžeme mít dosti. Jsme dost výstřední, abychom to chtěli. Tvoříme, abychom mohli vlastnit.

Tvorba je touha moci vlastnit. Je to možnost prožít moc vlastnit přítomnost jejím zachycením, nebo spíš zachycováním v díle. Ta moc trvá, jen dokud je dílo živé v nás, dokud v nás tepe jeho předobraz. Uskutečňujeme ho, převádíme na obraz, dáváme mu pevný tvar. V tomto procesu se rodí i umírá. Uzavíráme jeho možnosti z nekonečna na jednu.

Touha moci vlastnit přítomnost popírá sama sebe. Tvoření je hoření, ničení. Snaha zmocnit se přítomnosti je snaha zotročit svobodu. Nevyhnutelně klouže do minulosti. Svoboda je přítomnost, z podstaty nezachytitelná. My ji potřebujeme aktivovat, vyvlastnit z jejího skrytého plynutí. Náš čas je omezený.

Odpadní pravda
Nechápeme, že uchopení, poznání přítomnosti ji pro nás neobjeví, nezachrání, neosvítí, ale naopak zatemní. To poznání bude jen jednou nicotnou verzí nekonečné rozmanitosti. Nebude pravdou, ale hračkou. Nebude radostí, ale horečkou. Jakmile odezní žár tvoření (touhy), stane se bezcennou. Žár sežehl svobodu (přítomnost). Svět je plný odpadní pravdy, které se nedokážeme vzdát. Nedokážeme se vzdát vize, že smyslem života je tvoření. Ve skutečnosti se život, tedy přítomný život, ne ten z análů, tvořením maří, kamení v něm do minulosti. Přítomnost tvořením vyhoří, vyplýtvá se.

Přítomnost sama je tvoření, ale na rozdíl od toho lidského živé. Nekamení, směřuje vpřed v neustálých proměnách života a smrti, aniž by protežovala jedno nebo druhé, uchovávala cokoli egoistického. Je vyzývavá a nečekaná. Můžeme se ji snažit zachycovat ve stylu časosběrných dokumentů. K dispozici ale budeme mít stejně jen prostředky zmocnění, s ní neslučitelné. V rukách nám zůstane popel.

Není čas spěchat
Proč se tak snažíme zmocnit přítomnosti? Protože se jí cítíme lapení, v ní ztracení. Bojujeme proti ní, snažíme se ji převézt, převést na své konto. Náš čas je omezený. Hrozí, že naše snažení přeruší, utne. Zbydou nám jen rozkládající se oči pro pláč. Musíme vykázat výnosy! Visí nad námi Damoklův meč, ale snad právě proto není čas spěchat. Je čas druhou stranu vyjádřit se nechat. Odvrátit zrak od tekutých displejů k nejbližšímu živému tvoru. Tím jsme my sami. Tak ke druhému nejbližšímu. Ten je pravděpodobně taky zahloubaný do monitoru.

Neví o vás. Neví, že vy dva si máte co říct víc, než armáda přátel na sociální síti. Protože jste právě spolu. I když spolu nemáte nic společného. To je přítomnost, přirozené přírodní zrcadlení, které vnímáme jen, když jsme na něj naladění, aktivní, což nejsme v osidlech onlajn trolení. Mám na mysli styk s realitou, tou bezprostředně žitou, bitch jarem zlitou.

Stojí to za prozkoumání. To zrcadlení je bezvýsledné dvoření se přítomnosti, tvoření bez uzavírání, čirá radost z čumění. Váhání vydat se na most bez váhání s prostou jistotou berana, který vidí srdcem. Jinak je slepý jak patrona, protože uhýbá pohledem. Srdcem neuhne. To je ta jediná platforma. Ne, že ne. ∞

Zahrádkaření v současné době zažívá svou renesanci. Pravděpodobně proto, že čím dál více začínáme řešit, co jíme, a chceme vědět, odkud jídlo pochází. Je to přímá cesta k tomu, začít si sám některé plody pěstovat, což se zdá být v centru velkoměsta skoro nemožné. Řešením jsou však komunitní zahrady, které v uplynulých letech začaly vznikat i v Praze. Jednou z nich je spolek Prazelenina, sídlící v pražských Holešovicích, o kterém jsem si povídala s jejím předsedou Filipem Volavkou.

O Prazelenině jsme již před lety psali, co se od té doby změnilo?
Pár lidí se obměnilo. Pořád řešíme, kde otevřeme následující sezónu. Myslím, že spoustu provozních a administrativních věcí máme ale již zvládnutou. Postavili jsme hřiště na petanque a zase o něj přišli. Nebo vybudovali pec na 15 pecnů chleba, tu naštěstí stále máme – nyní v Přístavu 18600 – a co nevidět zahájíme workshopy pečení chleba.

Kdy a proč vás napadlo založit Prazeleninu?
Prazeleninu založil v roce 2012 architekt Matěj Petránek společně s kavárníkem Jiřím Novákem. Inspirací pro Matěje byla komunitní zahrada v Helsinkách.

Jaká je nejčastější věková skupina, která využívá vaší komunitní zahrady?
Chodí k nám všichni od kojenců po důchodce. Mnoha členům je mezi třiceti a čtyřiceti lety.

Chodí lidé jen z Prahy 7 nebo i z jiných částí?
Nejvíc je „Holešovičáků“, ale navštěvují nás i z jiných čtvrtí.

Jak moc náročné jsou začátky pro někoho, kdo se zahradničením nemá žádnou zkušenost?
Je to úplně jednoduché, stačí chtít. S tím, jak založit záhonek, co kdy zasadit a sklidit, na naší zahradě vždy někdo poradí.

Je možné získat v rámci členství nějaké poradenství?
Důležitým prvkem naší zahrady je pěstování sousedských vztahů. Zahradníci se radí mezi sebou, co a jak, a pokud mají nějaký konkrétní dotaz, vždy najdeme někoho povolaného. Řeší se, jak si poradit se škůdci bez chemie, jaká odrůda rajčat je vhodná pro pěstování na Prazelenině a podobně.

Každý, kdo na Prazeleninu začne docházet, dostane přidělený vak k pěstování. Jak dlouho trvá uzpůsobení vaku před tím,
než člověk začne sázet?
Za půl hodiny je pytel plný zeminy a může se začít.

Co se u vás nejčastěji pěstuje a co bylo naopak za dobu působení Prazeleniny raritou?
Ze zeleniny jsou to asi saláty, ředkvičky, mrkve, dýně, hrášek, rukola, rajčata. Dále jsou oblíbené bylinky – bazalka, oregano, petržel, pažitka. Někdo pěstuje pár jahod a jiní si záhonek zkrášlí květinou. A co bylo raritní? Na jednom záhonku byl k vidění maják, který v noci svítí, na jiném veliký trpaslík a na dalším byla zelená kostra.

Je městské zahradničení spíše volnočasová aktivita nebo důvod k setkávání s ostatními zahradníky?
Naše motto je „Pěstujeme zeleninu a sousedské vztahy“. Myslím, že ten prvek setkávání je velmi důležitý.

V čem vidíte největší přínos vašeho projektu?
Podle mě je největším přínosem Prazeleniny to, že se lidé potkávají ve školkách, v obchodech, na úřadě a zdraví se s úsměvem, protože se znají z Prazeleniny. A to mi přináší největší radost. ∞

Darina Alster (* 1979) je vizuální umělkyně, žijící a působící v Praze. Stěžejní je pro ni vyjadřovat se prostřednictvím performancí či instalací. Klíčovým momentem její tvorby je práce s tělem. Její tvorba interpretuje osudová témata, vlastní životní příběh nebo věci, které se jí přímo dotýkají. Osobní téma se často odráží do společenského nebo politického. Darina právě očekává svého druhého potomka a mě zajímalo, jaký má těhotenství a mateřství vliv na život umělkyně.

Velmi obdivuji ženy, jež se pro mateřství nevzdají kariéry. Jak se daří umělkyni, když se stane matkou? Co všechno se změní?
Změnil se mi způsob práce. Pracuji teď dlouhodobě, připravuji výstavy minimálně půl roku dopředu, protože času je méně a mohu pracovat jen krátce. Nemohu si už dovolit to gesto, kdy se umělkyně zavře na týden do ateliéru, kde tvoří, téměř nespí a vznikne nějaká časová bublina, ve které na poslední chvíli připraví celou výstavu.

Je to pro vás náročnější?
Nejeví se to jako problém. Vždycky jsem vše hodně promýšlela. Není to „na první dobrou“. Kdyby mi nabídli, že zítra mohu performovat například v galerii Tate Modern, odmítla bych s tím, že potřebuji na přípravu aspoň měsíc. Neznala bych totiž kontext, ve kterém bych pracovala a můj nápad by neměl čas uzrát.

Kdy máte prostor tvořit?
Pracuji hlavně po nocích. Vyhledávám čas klidu. Co se jeví jako náročnější, je to, že nechci flákat mateřství ani umění. Takže se snažím být přes den skvělá máma a v noci skvělá umělkyně.

Vaše performance reflektují váš životní příběh a svět kolem vás. Jak se ve výsledku projevilo mateřství?
Několik let se už věnuji tématu ženských archetypů, jako obrazům z nevědomí ovlivňujícím naše vnímání, dobu, kulturu. Baví mě je nějakým způsobem aktualizovat. Mateřství se v tvorbě odrazilo nejen tematicky, ale také tím, že jsem svou dceru Sofii do vystoupení zapojila. Ve „Family Shadows“ vystupoval dokonce i můj manžel. Všichni tři jsme byli potřeni černou barvou, promítalo se na nás světlo z projektoru a obkreslovali jsme náš stín na plátno připnuté na zdi. Ukazuji dceři svět umění, v rámci kterého má dovoleno dělat i věci, které jindy dělat nesmí.

Jak tomu tříleté dítě rozumí?
Chápe to spíše jako hru. Nevysvětluji jí všechny intelektuální přesahy, které její činnost bude mít, nebo proč to dělám já. Vysvětluji jí performance jako speciálně vyhraněný svobodný prostor, kde si můžeme užít věci, které jinak doma dělat nebudeme.

Uvědomuje si vaše dcera, že je součástí uměleckého vystoupení?
Teprve se učí uvědomovat si samu sebe. Vycházím z toho, že se narodila mně a já jí ukazuji svůj svět se všemi aspekty. V souladu s tím dbám i na to, abych s ní zacházela korektně v tom smyslu, že si nebude v dospělosti připadat využívaná. Například při performanci „Zjevení Madony“ nevystupovala úplně nahá, měla kolem beder draperii. Chci jí předat víc než máma, která na ní bude celý den roztomile koukat a dělat „ťuťu ňuňu“.

Zmínila jste performanci „Zjevení Madony“, před níž jste oslovila dalších šest umělkyň, čerstvě prožívajících vlastní mateřství, abyste se pokusily skrze společné kojení na jevišti Strašnického divadla zpřítomnit Madonu – archetyp Bohyně Matky. Překvapilo mě, že něco tak mírumilovného jako je krmení miminka bylo vnímáno kontroverzně a feministicky.
Nesečtělí lidé vidí ve feminismu zakomplexovanost, nenávist k mužům a touhu být jako oni. To je holý nesmysl. Feminismus je o identitě. Přijde mi, že čistě ženské téma, jako je kojení, se stává najednou politickým, protože v něm je cítit odboj. Kateřina Olivová například založila „Kojící guerillu“, což je politické umění vyjadřující svůj postoj kojením. Proč? Protože kojící matka je často vnímaná jako něco nežádoucího. Vůbec matky samy o sobě jsou tak vnímány – nemáš právo na zajímavé rozhovory, máš být v dětském koutku a hrát si tam s panenkami. „Kojící guerilla” má za úkol bránit ženy vykázané z nějakého prostoru kvůli kojení. Když jich do takového podniku přijde třicet a začnou tam kojit, tak už si to k nim personál nedovolí, a nebo se z toho stane politická akce. Kojení je naprosto přirozené a nevulgární. ∞

Kulturní život se dostává do svého živlu a teplé počasí je jeho spouštěčem. Co rozkvétá na kulturním poli? Třeba renesance zahrádkaření, tzv. urban gardening. A záměrně říkám na kulturním, protože pěstování zeleniny nenese jen plody v podobě produktů, ale přináší hlavně obnovu důležitého prohlubování mezilidských a sousedských vztahů, které je v anonymitě a rozlehlosti velkého města náročné prohlubovat. Příležitost popovídat si s přáteli u okopávání zeleniny pak člověka naplní víc, než se jít překřikovat večer do zakouřené hospody. Dalším pozitivem této činnosti je i přímý kontakt s přírodou – i když v poněkud kompaktním provedení. Ten v městech chybí. Zelenina a ovoce se dostávají do zorného pole i v mobilních aplikacích. Není problém rychle zjistit, kam si jít pro jablko, pokud se vám nechce zrovna do supermarketu. A na kulturní scéně se letos urodilo taky mnoho zajímavých projektů. Aktuální je probouzet zájem o méně atraktivní složky kultury, které se tváří příliš vážně nebo nepřístupně. Když se ale pozmění forma prezentace, můžou oslovit stejně výrazně. Třeba v případě poslechu vážné hudby stačí místo lodiček nazout pantofle. Praha je v kulturní nabídce stále nejpestřejším městem a o to náročnější je dělat kvalitní kulturu v regionech. Akce totiž dostávají smysl právě díky lidem. A nejen těm, kteří je pořádají, ale hlavně kvůli těm, kteří na ně chodí. ∞