„Život je bolestný a přináší zklamání“ je název právě probíhající plzeňské výstavy, věnující se hororové tématice. Kouzlem nechtěného je, že doposud byla většina tamějších výstav horor, ale tenhle skutečně stojí za to vidět.

Galerie města Plzně ve spolupráci s Otto M. Urbanem přichází s ambiciózním kurátorským projektem třídílné výstavy, jenž po premiérové přehlídce v Plzni bude putovat do galerií jiných českých měst. První část s názvem „Život je bolestný a přináší zklamání“ nese podtitul „Masakr Vol. 1“ a věnuje se vlivu průkopníka moderního hororu, spisovatele H. P. Lovecrafta, na českou výtvarnou scénu. Doposud se nikdo nezabýval tím, jaký má hororová estetika obecně vliv na tuzemské umělce, a tento první pokus přináší zajímavý průřez tvorbou deseti současných autorů.

V úvodním sále diváky příliš nepřekvapí přítomnost velkoformátových pláten Josefa Bolfa, notoricky známého malíře, zásadního pro minulé desetiletí. Notný pesimismus je klíč k definitivnímu rozluštění. Bolf je zlomený a zřejmě už delší dobu. Iluze je dokonalá, záhada nepřestala být záhadou.

František Štorm je především hudební černokněžník, což se zrcadlí i v způsobu prezentace matric k grafickým tiskům. Ty jsou skrz bodový reproduktor doprovázeny autorskou nahrávkou výkřiků. Mužských nebo ženských? Hlas byl spíše skřípavý než vřeštivý. Ječení se pronikavě nese sálem, zaplněným grafikami na motivy povídek H. P. Lovecrafta, přes komiks Evy Macekové až k instalaci maleb Martina Salajky. Strach jitří fantazii. Salajka se mu při nočních výpravách do hlubokých lesů oddává, dovoluje mu probouzet ty nejšílenější vize. Jeho malby jsou svědectvím o tom, že nás vlastní strach učí lépe se poznat. Malby zaznamenávají atmosféru něčeho nadzemského, co k němu hovoří skrz nevědomí. Člověk by čekal, že bude ve tmě temnotou pohlcen, ale Salajkovy malby hýří barvami.

Bůh odporných věcí
Expozice pokračuje ve vedlejší místnosti – mázhausu, podlouhlé chodbě s klenutým stropem a nenápadným schodištěm do podzemí. Z instalačně nepřátelského prostoru vytvořil sochař a grafik Marek Škubal velmi lichotivé prostředí, evokující jakousi kadidlem provoněnou svatyni Boha odporných věcí. V jejím středu se vyjímá sochařské dílo „Animal Bodhisattva“, obklopené řadou stejnojmenného cyklu kreseb černým fixem tištěných na nerezové desky. Škubal je unikátní persónou už jen pro svůj červí fetiš a vzhled Pána temnot. Kresby s hutnými hromadami červů mohou být metaforou pro autorův niterný rozklad, kdy temnotu jeho duše požírají démonci v podobě červů. A červ sám by mohl být vnímán jako symbol neustálého koloběhu života a smrti. Ctíme rozklad, jdeme smrti naproti.

Na návštěvě u sériového vraha
Výstava pokračuje další pěticí autorů v podzemních prostorách galerie. Již při scházení dolů nabývá prostor atmosférické iluze evokující domov, neboť stěny jsou dekorované. Chodba se stává spíše předsíní bytu a návštěvník galerie se v site-specific instalaci Martina Mulače začne cítit jako na návštěvě u sériového vraha s láskou k taxidermii. Mezi pozůstatky vycpaných zvířat a stylovými dekoracemi jsou nenuceně zakomponovány obrazy reagující na povídku „Pickmanův model“ od H. P. Lovecrafta. Mulač zastává názor, že pocit hrůzy při čtení povídek není dostačující, proto chce strach zveličit stimulací prostoru. Reálný děs na nás někde čeká a chce nás zastihnout nepřipravené.

Je zde velmi patrný vliv hororové kinematografie. Estetika béčkových krváků silně ovlivnila i tvorbu malíře Jana Vytisky, který na výstavě prezentuje vedle svých obrazů překvapivě i krátké animované video. Vytiskovy figury s vyhřezlými střevy a visícím okem jako by záměrně reflektovaly pokleslou vizualitu a nedokonalé filmové efekty, které balancují na hranici kýče, s notnou dávkou černého humoru a ironie.

Jakub Gajdošík v site-specific instalaci formálně vychází z Marii Grosholtz. Scéna je ponořena do mlhoviny a sporé osvětlení evokuje půlnoc. Zachycuje k smrti vyděšeného Innsmoutha táhnoucího tlející mrtvolu k obětování pro Dagona a Temnomnichy, kteří ho pronásledují z bažin. Gajdošík zde také vystavuje řadu maleb a domalovaných vintage fotografií.

Černá mše
Dalším autorem, kterého není třeba příliš představovat, je hyperrealistický sochař Richard Stipl. Jeho dílo „Black Sabbath“ uzavírá výstavu v posledním sále. Působí, jako by se zbavilo nesnesitelného břemene. Další socha Stipla je velmi nápaditě nainstalována v průhledu z ulice do galerie.

Výstava se zdá být ideální k plnému využití potenciálu historického sklepení galerie, neboť charakter prací většinou podpoří. Jedinou výjimkou je dle mého názoru prostor věnovaný slovenskému sochaři Stanislavu Karoli. Jeho temně černým objektům prostředí příliš nelichotilo.

V druhé polovině ledna se ve stejném složení přesouvá výstava do pražské Trafo Gallery, jež disponuje podstatně menší rozlohou, a tak autory čeká velmi nelehký úkol, kdy budou muset zredukovat počet vystavených děl, aniž by se vytratila jedinečná hororová atmosféra výstavy. ∞


Život je bolestný a přináší zklamání
Galerie města Plzně (nám. Republiky 40, Plzeň)
25. 11.—15. 1. • 40 / 20 Kč
Trafo Gallery (hala č. 14 – Holešovická tržnice, Praha 7)
26. 1.—5. 3. • vstup zdarma

V listopadu loňského roku byla na plzeňském sídlišti v Lochotíně odhalena rozměrná socha králíka oficiálně nazvaná „Panoptikum“. Jedná se o růžové monstrum, které požírá lidské torzo, na motivy obrazu Francisca Goyi, na němž Saturn pojídá svého syna. Dílo má v prvé řadě narážet na dnešní konzumní společnost a je realizací bakalářské práce sochaře Adama Trbuška. Já sama jsem sochu původně nevnímala příliš pozitivně, a tak mě zajímalo, co a kdo za její existencí stojí.

Pověz mi nejdřív, co umístění sochy předcházelo.
Sochu jsem dokončil jako bakalářskou práci, kterou jsem kvůli prostředkům zhotovil pouze v sádře. Už v průběhu prací se ke mně dostaly informace, že se možná bude vypisovat soutěž a že městská část Plzeň 1 má zájem o sochy do veřejného prostoru od naší fakulty. Takže už tehdy jsem si říkal, že kdyby se ve výběru objevila i moje věc, bylo by to moc hezké. Přesně už si nevzpomenu, kdy mi oznámili, že by moje práce měla být vybrána, ale bylo to někdy v době, kdy už byla hotová. Takže ti, kteří rozhodovali, mohli vybírat z dokončených děl.

A potom už se to jen táhlo, volilo se místo a dohadovalo se, zda se instalace vůbec uskuteční.

Jak moc jsi mohl zasahovat do umístění sochy? A souhlasíš s ním?
Původně jsem si místo i sám hledal. Plzní vybrané Lochotínské sídliště bylo pro výběr místa omezené, protože oblast, která byla k dispozici, neobsahovala žádné obchodní komplexy. Je tvořena převážně paneláky. Socha měla být zasazena spíše někam do komerčního prostoru, ideálně do blízkosti obchodního centra. Chtěl jsem ji umístit k obchodnímu centru na Rondelu, kde je Kaufland a velký kruhový objezd.

Nebyly by z toho autonehody?
To je přesně důvod, proč to nevyšlo, původně to bylo schválené, ale nakonec to údajně stopla policie, kvůli tomu, že by to rušilo řidiče a způsobovalo nehody. A nakonec se to stejně umístilo na jinou křižovatku (křižovatka ulic Gerská a Studentská – pozn. red.).

Na samotné umístění se čekalo rok po tom, co jsem bakalářskou práci obhájil.To bylo v roce 2014. Práce vznikala od roku 2013 a dodělal jsem ji o rok později na podzim. To byla první etapa celého příběhu. Zvolilo se místo, to se následně zamítlo a nevědělo se, jestli socha nakonec vůbec někam půjde. To už jsem do umístění nemohl zasahovat, nakonec volba místa vzešla od města, které vytipovalo ideální prostory pro naše práce. Ještě je dobré říct, že to celé se týkalo i mých dvou kolegů z ateliéru – asistent vedoucího ateliéru Benedikt Tolar a spolužák Petr Filip, jejichž práce Plzeň rovněž umístila (sochy „Krychle“ a „Chybička“).

Jak je to s konečným materiálem sochy?
Ta, která dnes stojí, je už celá betonová. Původně jsem měl hotové v betonu jen lidské torzo. Dále jsem pracoval jen na zajícovi, u kterého zůstalo polystyrenové jádro a místo sádry přišel beton.

V bakalářce jsi zmínil orwellovské vize. Viděl jsi výstavu „Skvělý nový svět“ v DOXu? Mám pocit, že například do takového projektu by se socha hodila více než na sídliště.
To já si taky dovedu představit. Původně, ještě před současnou situací, jsem přemýšlel, co s dílem dál, chtěl jsem sochu odlít třeba do nějakého lehčího materiálu a vystavovat to spolu s dalšími svými figurami.


Ohlodávání

Myslíš, že socha na sídlišti zůstane stát déle než rok?
Nevím, nevím… Upřímně řečeno o tom tak trošku pochybuji. Ale myslím si, že ti, kteří se teď silně zasazují o to, aby nestála, na ni za ten rok možná pozapomenou. Nemyslím si, že je to věc, která by strašila někoho celý život.

A jak neseš jako autor tyhle ne úplně pozitivní reakce na své dílo?
Většina reakcí mi přišla spíše humorná, ty, které byly opravdu výlevy, nad ty jsem se povznesl. Občas tam byla nějaká palčivá poznámka, ale to je samozřejmě v pořádku.

Když jsem si procházel diskuze, tak tu hromadu záporných reakcí pár kladných vyvážilo, takže dojem z diskuze je vesměs dobrý. Ale o to, co kdo „řve“ na internetu, ani tolik nejde. Až časem se ukáže, jak to opravdu na lidi působí a jakou má socha hodnotu.

Akorát už se na ní někdo hned po odhalení vyřádil. Když jsem na ní pracoval, tak už ve fabrice, kde mi ji vylévali, se protrhla forma a upadla ruka. Tu jsem potom dodělával až úplně nakonec, když zbyl čas. Tedy ve chvíli, kdy jsem se mohl věnovat něčemu jinému než zpevňování. A v průběhu připevňování upadlé ruky se tam někdo prodral a ulomil prst. Což možná mohla být nehoda… No a týden nato byla urvaná nově udělaná ruka.

A zůstala tam ležet?
Našly se jen střepy, a zbytek zmizel. Ale možná to k tomu patří, že lidé, kteří ji nepřijali, ji budou takto postupně „ohlodávat“…


Duševní vlastnictví místa

Kdybys od začátku tvořil sochu cíleně na toto konkrétní místo (sídliště), byla by jiná?
Ne, nebyla, byla by úplně stejná.

A kdybys dostal konkrétně vymezený prostor a pro ten bys měl něco udělat?
Asi bych to bral víc analyticky. Ale takhle to zadáno nebylo, nemusel jsem o tom přemýšlet, takže nedokážu říct, co bych na daném místě udělal dnes.

Hlavní náplní našeho ateliéru (FDU ZČU, ateliér Socha a prostor) je právě prostor, od čehož se potom všechno odvíjí. Ale tohle konkrétní dílo bych udělal stejně, ať by stálo kdekoliv.

A je možné, že kdybys dělal objekt přímo pro konkrétní místo, že bys šel do něčeho víc abstraktního jako tvoji kolegové?
Určitě to možné je. Ačkoliv všeobecně dělám víc figury, taky mi do tohoto prostředí více sedí něco abstraktnějšího a možná i monumentálnějšího než „Králík“. Ale s tím, jak socha teď je a kde je, nemám problém. Jsem rád, že vůbec je.

Myslíš, že průměrný obyvatel Lochotínského sídliště je schopen bez výkladu dešifrovat význam sochy? Protože z toho, co jsem četla v médiích, tamní obyvatelé sochu považují za „vtipnou“, „veselou“, nebo jí vnímají jako „protest proti požívání masa“. Nemíjí se dílo takto bez výkladu účinkem?
Součástí instalace ještě bude informační cedulka, která bude teprve dodána. Kolem projektu byla hodně krkolomná komunikace, informace ke mně šly přes školu. Všechno se to teď ještě musí dořešit, je to na dlouhé lokte a ještě chvíli potrvá, než to bude ideální. Ale jinak si myslím, že není nutné vykládat význam sochy slovo od slova, tak jsem ji popsal ve své práci. Myslím si, že základní myšlenku člověk pochytí, ať se na to koukne jakkoliv. Ten základní princip tam je.

Možná jde o to, zda si ho chce člověk připustit.
O to jde. Problém byl v tom, že jsme instalací sochy narušili osobní prostor obyvatel. A lidi na to reagují přehnaně v sebeobraně. Nechtějí na to koukat.

Já když jsem sochu viděla poprvé, přemýšlela jsem nad tím, zda by na sídlišti nemělo být umístěno něco pozitivnějšího, nepřišlo mi dobré připomínat si denně cestou z práce, že jsem obětí konzumu.
Asi jo, ale to by sochu musel dělat někdo jiný. Bohužel (pro obyvatele) jsem byl já zvolený jako jeden z autorů.

Jde mi spíš o ten pohled, zda umění má jen těšit a stimulovat, nebo něco sdělovat. Já si myslím, že umění, které chce něco náruživě říci, patří spíš do výstavního prostoru.
Je to trošku drzý, takhle to lidem předhazovat, to přiznávám, ale zase spousta umění je dnes jen řešení si sama sebe, jen se v sobě pitvá a nikdo tomu moc nerozumí. A lidi na výstavy nechodí, protože tomu nerozumí, nechtějí rozumět, je to pro ně složité, náročné. A kdybych to měl jen jako galerijní věc, tak by se to k veřejnosti vůbec nedostalo, a zrovna u takového počinu jde zejména o veřejnost. Přijde mi lepší být drzý a něco veřejnosti předhodit.


Umění jako komunikační nástroj

Myslíš, že tvoje socha je způsob, jak lidem umění přiblížit?
Já nevím, jestli se tady ještě bavit o umění, tohle je spíš o nějakém sdělení problému, a to, že je to sdělováno přes umělecký předmět nebo sochu, je vedlejší.Je dobré, že umělecký předmět – dílo má možnost mluvit, a já se toho snažil využít. Moje socha je spíš nástroj ke komunikaci než umění.

Mluvil jsi o soše přímo s konkrétními obyvateli v okolí?
Mluvil a trochu mě překvapilo, že většina lidí, které jsem přímo na místě při práci potkal, reagovala pozitivně. Asi až na pár lidí. Dokonce na mě někdo při dokončování zavolal policii, protože si někdo z domu, před kterým socha stojí, myslel, že sochu ničím.

Měl jsi nějaká svá očekávání v souvislosti se sochou?
Já do poslední chvíle ani nevěděl, zda ji tam vůbec stihnu přivézt. Jen jsem myslel na to, až bude hotovo. V závěru jsem byl rád, že jsem ji stihl dopravit, a moc mě nezajímalo, co lidé řeší. Po převozu jsem byl šťastný, že si můžu odpočinout, a ani jsem nevěděl, že se strhla nějaká „mediální smršť“. Na prvních pár dní jsem od toho utekl.

A jak proti konzumu bojuješ ty sám, kromě toho, že děláš sochy?
Já sám taky nakupuju v Tescu a žiju jako jakýkoliv jiný člověk, ale snažím se o tom přemýšlet, nedělat, co nemusím. Ale je těžké se dneska konzumu zcela vyhnout.

Je vůbec reálné se z něj vymanit?
To asi není na mně, abych takovou věc zodpověděl. Je to na lidech. Myslím, že na každém z nás.

A ještě se vrátím k ateliéru, ve kterém studuješ. Je běžné, že umísťujete sochy po Plzni?
Spíš v okolí Plzně. Už pár let běží projekt profesora Beránka „Ohrožené a zaniklé kostely“, který se snaží tato místa kultivovat. Ale přímo v Plzni ne, to běžné není.

Pokud dobře počítám, tak už brzy budeš pracovat na diplomce.
Příští rok. Mám několik námětů, a teď je otázka, zda je budu zpracovávat nebo začnu něco nového, ale rozhodně je z čeho vybírat. Nevím, jestli se budu ještě držet plyšových hlav, ale figury asi ano. Baví mě to, a to je to hlavní, potom všechno jde. ∞

Divadlo Letí v září do Plzně, aby zde v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo uvedlo unikátní interaktivní (společenskou) hru „Proti pokroku. Proti lásce. Proti demokracii.“ Jediné dvě reprízy se uskuteční 11. a 12. září 2015 v prostorách plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara.

Trilogie se skládá z více než dvou desítek samostatných krátkých her, které jsou ovšem tematicky propojené. S břitkým humorem podrobují tvrdému zkoumání všechny „nezpochybnitelné hodnoty“, jimiž se zaklíná současná západní společnost. Diváci se vydají na divadelní pouť dehumanizovaným městem, ve kterém se manželství uzavírají jako smlouva na dobu určitou a nadnárodní společnosti autorizují svá vlastní náboženství.

Na projektu, který byl doposud uveden pouze v Centru současného umění DOX, se podílí přes dvacet herců, tanečníků a loutkoherců, pět výtvarníků a osm režisérů. Jednotlivé scény budou probíhat paralelně na několika místech zároveň a diváci si budou pomocí herního plánu, jejž u vstupu získají, zvolit, na kterou z nich se půjdou podívat. Sami si tak vytvoří mozaiku jednotlivých obrazů. Nebudou však mít možnost zhlédnout je všechny, a tím si každý poskládá svůj „scénář“. V rámci projektu bude připraven i doprovodný program, který bude probíhat v podobě venkovních intervencí. Více informací o projektu najdete na www.divadlo-leti.cz. º


autor: Adam Krátký

Mezinárodní festival Divadlo si po 21. položil otázku, jaké trendy nese současné divadlo na východě Evropy a co má společného s naší domácí produkcí. Jsou s postupnou globalizací a hostováním stejných tvůrců v různých zemích stále ještě patrné rozdíly v produkcích a přístupu k tématům minulosti i současnosti? Přehled nejvýznačnějších inscenací uplynulé sezóny se na to pokoušel odpovědět.

Ke cti dramaturgické radě je upřímná reflexe zdomácnění a zkamenění už tak kamenných scén, u nichž čím dál znatelněji do pozadí ustupují umělecké záměry před komerčními zájmy a u jejichž produkcí je již dlouhodobě pozorovatelná standardizace a zprůměrňování. Výběr reprezentantů takzvaných velkých scén se proto tentokrát ocitl v menšině. Dramaturgie festivalu svou pozornost upřela jinam, s nepopíraným vědomím přesně tam, kde aktuální domácí divadlo tepe a kvasí. Větší zastoupení získala uskupení mimo oficiální proud, soubory alternativní, nezávislé, divadla studiová, okrajová i regionální. Mezi zástupci jako vždy vedla s převahou Praha, kterou doplňovaly Ostrava, Hradec Králové, Liberec, Brno a samozřejmě domácí Plzeň. Zahraniční program obohatily soubory z visegradského prostoru v zastoupení Polsko, Slovensko, Maďarsko, ale i Lotyšsko a Rusko.

Od přirozenosti k rituálu
V rozmanitosti přístupů práce bylo přece jen možné pozorovat některé společné rysy inscenací. Návraty k rituálu, prapůvodu nebo přirozenosti věcí volili hned dva zahraniční tvůrci. Polský režisér Jan Klata ve Hře o matce a vlasti otevřel téma prožitku nesvobody plynoucího z historických událostí, přičemž se toto trauma výchovou přenáší i na další generace a stává se z toho trauma v nové podobě – problém být matkou a být dcerou. V souhře šestičlenného ženského chóru se pokoušel o opulentní podívanou naplňovanou obřadností, kterou však spojoval rozkolísaným výběrem aktuálních citací a problesků do současnosti (mýtus o Orestovi vedle Pána prstenů), jeho snahu o zachycení archetypálnosti tak znejasňovala tato časová neukotvenost. U Klatových tematických motivů a asociací rovněž nebyl vždy čitelný záměr, což ve spojitosti s úmorným opakováním a brzy obehranými návraty znovu bořilo koherenci produkce. Absencí závěru, ukončení, oproštění, rozřešení, vyrovnání nebo očištění vyvolalo toto dílo spíše ostražitý odstup než přijetí či ztotožnění.

Pro Černé mléko sbíral lotyšský režisér Alvis Hermanis podklady několik let, aby docílil postižení autenticity lotyšského národa, rozhodl se zachytit jeho zemědělský způsob života se zacílením na chov dobytka. Inscenací prochází citelná jemnost a samozřejmost. Herečky v květovaných šatech se s naprostou přirozeností stávají jednou chovatelkami, podruhé vnímavými kravami s typickými kolíbavými pohyby tohoto dobytka. Dvě ztvárňované postavy se vzájemně prolínají, ale spojuje je to nejzákladnější, obě mají duši. Během představení skládají tvůrci celkové povědomí o dobytku skrze pověry, pohádky, ilustrované popisy biologických procesů, příběhy chovatelů i charakteristiky různorodých přístupů k chovu. Kráva se stává partnerkou, přítelkyní, zdrojem obživy i obyčejným kusem masa. Divadelní poetice naplněné lehkostí nebylo možné se nepropůjčit a nenechat se jí volně unášet.

Očima současníků pohlíženo na historii
Druhou početnou linii tvořily inscenace o vlastních dějinách, ty dávaly zároveň skrze minulost možnost poznat se a zamyslet nad sebou v současnosti. Z množství produkcí s tímto tématem je jasné, že dozrál čas reflexe minulé doby a potřeba objasnit i vyvrátit mýty o vlastní historii. Tvůrci nejčastěji volili způsob nahlížení skrze ironii, odstup a grotesku, jimiž provázeli své úvahy.

Z životopisů a reálií spojených s prvorepublikovými architekty Gočárem, Janákem a Plečnikem vytvořili tři vzájemně kontrastní plastické a charakterní portréty v inscenaci Divadlo Gočár skladatel Miloš Orson Štědroň a režisér Jan Nebeský. Hravost a nadsázku obohacují muzikálové výstupy, které doprovázejí historický výsek tří konkurentů setkávajících se ve stejné oborové sféře, svou stavbou kostela zaujatí a do tvorby zapálení rivalové jsou představováni jako talentovaní intelektuálové i jako obyčejní lidé s ryze osobní sférou života.

Nová umělecká šéfka plzeňského divadla, Natálie Deáková, se na festivalu představila režií inscenace Je třeba zabít Sekala podle stejnojmenného filmového scénáře, ke kterému však svým režijním pojetím nepřidala nic nového, než je v něm obsaženo. Režisérka zachovala nebezpečí, úplatnost, strach, bezvýchodnost situace za nacistické okupace, ale ztratil se dopad řešení, tedy oplácení zla zlem, zanikl přesah hrozby, která smrtí jednoho tyrana neskončila, naopak se ještě posílila. Na jeviště tak soubor převedl vyčpělé realistické drama s machistickými postoji hlavních aktérů a nadbytečným množstvím scénických přestaveb.

Absurditou vládnoucího totalitního režimu, jeho brutalitou, krutostí a celkovou přitažlivostí zla se zabývala režisérka Kamila Polívková ve Dnu Opričníka podle předlohy Vladimira Sorokina. Pro toto monodrama se Karel Dobrý odevzdává v plném nasazení vlastního těla. Jeho charisma dokáže do nejmenšího detailu strhnout pozornost. Herec vyniká schopností sjednat si respekt jediným gestem či pohledem, které doplňují precizně vystavěné, přesné herecké střihy a načasování.

Ostravská Komorní scéna Aréna přivezla do Plzně S nadějí i bez ní, původní dramatizaci prózy, která groteskní nadsázkou a černým humorem odkrývá manipulace, komunistický teror, hrůzy a dopady vykonstruovaných procesů 50. let a vliv na život lidí, kteří věřili socialistické myšlence a nedokázali si ani představit, že by se mohli stát nepřáteli státu. Tomáš Vůjtek pro režiséra Ivana Krejčího zdramatizoval prózu Josefy Slánské, kterou ztvárňuje Alena Sasínová-Polarczyk, jejímiž vyšetřovateli jsou Marek Cisovský a Albert Čuba. Muži z minulosti této komunistky, manželky i matky vytahují ty nejbolestivější okamžiky jejího života, na které by nejraději zapomněla a kterými týrají ztrhanou ženu.

Dramatik Viliam Klimáček připravil pro bratislavské Divadlo Aréna a režiséra Rastislava Balleka text Holokaust. Jím se snažil vyjádřit ke stále tabuizovanému tématu nacistické minulosti, která ovlivnila osudy člověka, společnosti i státního uspořádání. Prolínáním vícera životních příběhů v několika časových sférách až s přesahy do současnosti se vynořuje nepříliš lichotivá historie jedné rodiny, při palčivém odkrývání pravdy se objevují napáchané křivdy a nespravedlnosti. Klimáčkův text je ale výjimečný neskrývaným a naopak otevřeně posíleným zdůrazněním, že následky každých historických událostí si společnost nese i dále.

Úvahy nad současností
Na pomezí představené linie a dramaturgické linie odrážející současnost a soudobou aktuálnost stojí inscenace režiséra Daniela Špinara nastudovaná pro královéhradecké Klicperovo divadlo. Havlův text Žebrácké opery zasadil režisér do 70. let a kostýmy i hudební výběr stylizoval do Horečky sobotní noci. Jan Sklenář s účesem na Travoltu jako gangster Macheath podléhá několikerým intrikám prostitutky Jenny v podání Pavlíny Štorkové. Zlodějské bandy si vzájemně odlévají betonové polobotky a kolem řádí všudypřítomná VB. Inscenace tak využívá vždy platného principu, kde nikdo neví, na čem je, nechává v nevědomosti nejen postavy, ale i diváky, a postupně odhaluje skryté nitky manipulace. A ani tady není třeba nechávat hádat, kdo vyhrává, jestli osamocení bojovníci, nebo systém.

Zcela soudobé dění se snažil postihnout hostující maďarský tvůrce Béla Pintér ve 42. týdnu, kde sledoval profesní i osobní dráhu oceňované porodnice a s ní vzájemně propletené osudy doktorů, pacientek i jejich příbuzných. Celkový děj působil jako vystřižený z telenovely, čemuž odpovídalo rovněž odvedení hereckých výkonů. Banální podání tak bylo spojeno se závažným, i když ničím překvapivým sdělením – všichni jsou odpovědní sami za sebe, každé rozhodnutí i čin mají následky a ne vše může člověk ovlivnit nebo ovládat, nehody a omyly se stávají i bez lidského přičinění.

Nový přepis Strindbergovy Slečny Julie nastudoval s moskevským Státním divadlem národů německý režisér Thomas Ostermeier. Kuchyně, které dominuje vybavení v barvě ocele a chlad evokovaný neustávajícím padáním sněhu, podporuje možnost rozehrání surového naturalismu Ostermeierovy režie, která se vyžívá v mistrném prohlubování napětí natahováním sekvencí, které děj nikam neposouvají. Základ inscenace tvoří pro Rusko stále aktuální společenská kritika sociální nerovnosti, která nedává možnost naplnění vztahu dvou lidí odlišných vrstev a jakýkoliv pokus v tomto směru žene aktéry ke zkáze. Precizní ruské psychologické herectví dalo další rozměr vybudování charakterů postav. Aby se stali skutečným párem, je předem nemyslitelné, brání se proto této bezútěšnosti, jak mohou, až do úmoru svých sil, ačkoliv nerozumí sami sobě ani sobě navzájem.

Kritiku lidského chování a poměrů provádí rovněž Jan Mikulášek nadsázkou a ironií. Surovost režie v Buržoazii však očišťují gagy a pointované výstupy. S odchodem Dory Viceníkové a Petra Štědroně z brněnského divadla Reduta převádí Buržoazii, jako i ostatní své tamní inscenace, v aktuální sezóně na scénu Divadla Na zábradlí.
Z vybraného vzorku hostujících souborů bohužel pro tento ročník festivalu nebyla čitelná výjimečnost produkcí a nedošlo ani k poznání nových směrů evropského divadla a trendů, které mění jeho tvář za našimi hranicemi, potvrdilo se však směřování divadla českého v nových sférách i určujících tématech.

Mezinárodní festival Divadlo
21. ročník
Plzeň 11.–18. 9.

Hra o matce a vlasti, Polské divadlo, Vratislav, režie Jan Klata
Černé mléko, Nové rižské divadlo, režie Alvis Hermanis
Divadlo Gočár, Omnimusa, o. s. Praha, režie Jan Nebeský
Je třeba zabít Sekala, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, režie Natálie Deáková
Holokaust, Divadlo Aréna, Bratislava, režie Rastislav Ballek
Den Opričníka, Studio Hrdinů, Praha, režie Kamila Polívková
S nadějí i bez ní, Komorní divadlo Aréna, Ostrava, režie Ivan Krejčí
Žebrácká opera, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, režie Daniel Špinar
42. den, Pintér Béla és Társulata, Budapešť, režie Béla Pintér
Slečna Julie, Státní divadlo národů, Moskva, režie Thomas Ostermeier
Buržoazie, Divadlo Na zábradlí, režie Jan Mikulášek


autor: Michaela Malčíková

Budova plzeňského nádraží Jižní předměstí, která už dvanáctým rokem slouží alternativní kultuře, přivítala další počin. Je jím otevřený fotofestival OFF Station, který druhé jaro pořádají studenti opavského Institutu tvůrčí fotografie a letos hostí téměř padesát fotografů zvučných i zatím jen libozvučných jmen.

Budova byla zaplněna fotografiemi od suterénu po střechu a není fotografomola, který by si nedokázal vybrat svému oku nejlibější záběry. Spektrum autorů bylo široké, vystavovali zde studenti různých vysokých fotografických škol, fotokluby i ti nejznámější z české scény. Všechny autory ale spojovalo téma Město. Co autor, to osobitý přístup, a proto se návštěvníkovy oči setkávaly jak s klasickým černobílým dokumentem, fotografickými montážemi i s konceptuálním přístupem přesahujícím do objektové instalace. Cílem festivalu bylo rozšířit povědomí o klasické fotografii a představit nové trendy v té současné. Vše umocňoval i prostor neudržované nádražní budovy, která očekává rekonstrukci. Instalované soubory prostory budovy měnily, oživovaly a rozvíjely její komunikační funkci na funkci multimediální a výstavní.

Celý dvoutýdenní vizuální raut zahájila 12. května vernisáž s hudební produkcí kapely Downbelow. Jako návštěvník jsem sice patřila k těm exhibicionističtějším a poslech jsem si užila tancem, ale věřím, že koncert frýdeckomísteckých Pearl Jam si užili i introverti přikovaní k židlím. Druhý den v neděli se konala audiovizuální projekce fotografických souborů vybraných z několika ročníků českobudějovického festivalu Fotojatka, který se pravidelně představuje i v Praze. Koncepci plzeňského fotofestivalu by jeho pořadatelé Zuzana Zbořilová a Radovan Kodera do budoucna rádi postupně rozšiřovali o přednášky, workshopy a hlavně i spolupráci s ostatními zeměmi. OFF Station se tak stává platformou pro setkávání kvalitních účastníků různých zkušeností a vzdálenost 103 kilometrů je tou nejmenší překážkou k návštěvě.

Festival OFF Station proběhl od 12. do 27. 5. na Nádraží Plzeň – Jižní předměstí
www.offstation.cz

Architektura vyžaduje jistý druh nadhledu. Nejen proto, že na velkou část plánů se člověk dívá z ptačí perspektivy nebo že z nápadů vznikne něco, co bude ovlivňovat život lidí po několik desítek let, ne-li více; či dokonce kvůli mnohokrát ohranému klišé, které kombinuje slova „detail“ a „celek“. Myslím si, že nadhled je nutný pro kvalitně odvedenou práci, které neschází vtip, jenž oceníte víckrát než jen jednou. Představuji vám architektonické studio Sporadical.

Muzeum v Káhiře
Soutěžní návrh Velkého egyptského muzea – transformace písečné duny do obrovského kvádru se stejnou orientací jako pyramidy umístěna na hraně písečné duny.

„Uzavřená forma muzea jasně odděluje důstojnost staroegyptských artefaktů od lhostejného chaosu dnešního arabského Egypta a přilehlé dálnice.“

Rodinný dům v Senohrabech
„Dřevostavba obklopená přírodou. Přízemí je koncipováno jako jeden otevřený prosklený prostor se servisním jádrem. Interiér plynule přechází od křesla u krbu až pod koruny stromů stojící v zahradě. Horní patro je tichou a uzavřenou úrovní domu s ložnicemi.“

Kašny Plzeň
„V soutěžním návrhu přírodních prvků na náměstí Republiky do Plzně jsme chtěli, aby jednotlivé kašny svým charakterem odpovídaly běhu lidského života. První kašna je dětská, je hravá, dá se v ní brouzdat. Druhá je pro dospělé, je dynamická s pravidelnými výstřiky, a třetí je věnována stáří, je klidná, komorní, zastřešená stromy. Představujeme si, že jak se mění požadavky lidí na okolní prostředí během stárnutí, budou se přesouvat od jedné kašny ke druhé až skončí nad hřbitovem.“

Zbývá jen dodat, že ve výsledku Plzeň získala 3 monumentální kašny, směle konkurující nejvyšší kostelní věži v Čechách. Tvůrcem je Ondřej Císler. (pozn. aut.)

Sacré Coeur – Mrázovka, Praha Smíchov (Městské zásahy, PKN 16. 6. 2010)
„Našim návrhem upozorňujeme na potenciál městských parků Sacré Coeur a Mrázovky, které se bezprostředně dotýkají centra a zároveň jsou vlivem špatné přístupnosti ponechány mimo »dění«. Nacházejí se na protilehlých svazích podél Plzeňské ulice. Překrytím mimoúrovňové křižovatky deskou s parkem dojde k propojení nejen obou parků, ale i k plynulému navázání na systém historických parků a zahrad vedoucí až k Hradu. Nově vzniklá plocha přirozeně doplní pobytové prostory stávajících parků, které jsou vlivem svažitého terénu omezeny, a zároveň sníží hluk z dopravy.“


Dostavba tělocvičny Gymnázia J. Keplera, Praha 6
„Funkcionalistická hlavní budova byla kolaudována v roce 1932. Nová tělocvična je přistavěna ke slepě ukončenému západnímu křídlu.

Hmota tělocvičny je jednoduchý kvádr z pohledového betonu. Prosklené plochy jsou stíněny rastrem pevných prefabrikovaných slunolamů. V interiéru je dominantním odstínem světle modrá barva, použitá pro sportovní podlahu a akustické obklady stěn.“