Audio tvorba zažívá v posledních letech nebývalou oblibu. V Česku se objevuje nespočet nových podcastů a samostatných audio platforem, za nimiž stojí mladí tvůrci, kteří objevují výhody tohoto média. Jaká je budoucnost tuzemských podcastů DIY scény a proč stojí za to se do ní ponořit?

Podcasty, ač donedávna neznámý pojem, se začínají hlásit o slovo. I zavedené rozhlasové stanice si tohoto fenoménu všimly a dávají větší prostor jednotlivým pořadům a paralelně s nimi jim dávají prostor i samotní posluchači. A právě v současné situaci, kdy se nacházíme zavření ve svých bytech, jsme ochotní prozkoumávat nové způsoby, jak se zabavit nebo se něco naučit.

V momentě, kdy se většina kulturního dění přesunula do online prostoru, přesunula se tam i naše pozornost. Audio prostor totiž zůstal social distancing opatřeními jakoby nedotčený, naopak. Například Radio Wave představilo pořad Samotka, kam mohou posluchači posílat své nahrávky ze samotky a sdělit, co pro ně současný stav nouze znamená a jak ho prožívají.

Až když mnohým z nás dojde, že klid je přesně to, co nás nebaví, co nám nejvíc drásá nervy, začneme se rozhlížet a hledat. Rozhlas a audio tvorba, tak prostá a jednoduchá, dává všechen prostor, který potřebujeme. A nemusíme být vůbec příjemci pouze ní.

Stejné nadšení, jako vytváří prázdné plátno nebo nový soubor ve Wordu, nám zprostředkuje i prázdná SD karta v notebooku s mikrofonem a účet na Spotify. Právě nárůst poloprofesionálních a DIY přístupů k podcastové tvorbě je teď více než znatelný. Jedním z jejích specifik je i to, že se nezávislá scéna pohybuje na prapodivném poli intimity. Ač to zní zvláštně, je to skoro jedno z nejsilnějších poznávacích znamení. Většinou totiž audio tvorbu posluchač přijímá ve formátu „do uší“, to znamená, že podcasty poslouchá sám, do sluchátek.

Vyhonit ďábla
Tyto kvality objevily i autorky podcastu Vyhonit ďábla, Zuzana Kašparová a Terézia Ferjančeková, který se zabývá intimitou, sexualitou a tělesností. Podle nich by při poslechu témat, u kterých se stále mnozí z nás stydí, mohl obraz skoro překážet. Pořad je koncipovaný jako neformální rozhovor dvou kamarádek, poté se přidá i host, který se problematikou blíže zabývá. Vše vzniká v podmínkách, které nejsou nijak profesionální, z vlastního nadšení a s cílem detabuizovat témata, která v dnešní společnosti trápí (proto Vyhonit ďábla – vyhánět tabu). Vyhonit ďábla založily na Spotifyi v době, kdy se české podcastování teprve začalo formovat, „Bylo to štěstí, žádný kalkul, ale jsme za to rády,“ dodávají.

Sami pro sebe (?)
Existuje vůbec v současné době platforma, která by umožňovala přijímat podcasty a audio tvorbu jinak? V určité míře se to děje například na festivalu Prix Bohemia Radio v Olomouci. Jedná se o přehlídku audio tvorby, která se zaměřuje především na tradičnější formy, jako jsou rozhlasová hra, reportáž nebo rozhlasový dokument.
Prix Bohemia Radio si dává za úkol poskytnout posluchačům kolektivní příjem tvorby, i když je to poměrně nezvyklá věc. Festival zároveň zprostředkovává možnost debat s jednotlivými tvůrci a přibližuje tak okolnosti vzniku rozhlasových děl, která skutečně dojdou odvysílání v rozhlase. Na Prix Bohemia Radio se totiž objevuje výhradně tvorba vysílaná ve veřejnoprávních médiích a dává si za ambici představit je jako instituci, která vytváří a šíří kulturní hodnoty.
Z trochu jiné strany představil českou podcastovou tvorbu festival Podcast Session v pražských Kasárnách Karlín. Na podzim minulého roku se konal jeho první ročník. Nepopiratelné kouzlo, které celý festival měl, byla hlavně všudypřítomná atmosféra určitého srdcařství.

Bez pravidel, srdcem
Podcast Session mimo jiné ukázal, že dnes v Česku nezávislým podcastem žijí skuteční nadšenci a stále je scéna víceméně komorní. Množství workshopů poukazovalo i na chuť navzájem si pomoci vybudovat nově vznikající scénu na poloprofesionálních, nebo úplně DIY základech. Právě taková je nastupující generace tvůrců, kteří objevují všechny možnosti, hledají mantinely, a pravidla hry ještě teprve vznikají. Záleží tedy na každém, kdo začne tvořit a budovat audio tvorbu, jaká pravidla stanoví, a jestli je vlastně žádoucí, jakákoli pravidla mít.

text: Babora Fukalová