Za pár dní jsem ji potkal v parku. Sršela energií. Byla s kamarádkou, to je pro mě nepřekonatelná překážka. Neměl jsem náladu. Mám ji tak jednou za týden. Jinak jsem v podivném útlumu. Tvářím se jako podivín. Cítím se tak. Ona byla otevřená. Vypadala chytře. Mám rád otevřené, chytré holky. Rád do nich pronikám. Nerad je otvírám. Moc mi to nejde. Musí být už otevřené někým jiným. Nebo samy sebou. Když se otevřou samy, znamená to, že jsou chytré. To za vás nikdo neudělá, ani za ně. Jsou jako saně, hned bys jel. Ale není sníh, musíš ho nasněžit.

Vzal jsem pero, napsal dopis a druhý den za ní vyrazil do kina. Stála tam, za pultem. Sebral jsem odvahu a vrazil jí ho do ruky, ten dopis. Její oči se rozzářily, ale ne dost. Došlo mi, že to není ta, kterou jsem viděl v parku. Vypadala úplně stejně, ale byly to dvě různé osoby. Druhý den se mi ozvala na mobil, jehož číslo jsem zanechal místo podpisu. Šli jsme ven, bylo to s ní fajn, ale nebyla to ta pravá energie, do které jsem se zamiloval. Do téhle bych se taky klidně zamiloval, ale ne přes tu druhou. Tu ne a ne dostat z hlavy. Vždycky musím myslet na tu druhou. Kdykoli je nějaká druhá, myslím na ni. Když jsou dvě kamarádky, nemůžu se rozhodnout. Kterou? No a přeci žádnou. Když se rozhodnu pro jednu, myslím na tu druhou. První se časem naštve, tak jdu za tou druhou. S ní zjistím, že ta první byla lepší. Když má nějaká holka sestru a představí mě, zahledím se do sestry.

Neměl jsem to srdce jít s barvou ven. Že není ta, na kterou jsem myslel, když jsem psal ten dopis. Nakonec jsem to řekl. Rozbrečela se a nebyla k utišení? Ne, vzala to v pohodě, to já jsem měl trauma. Druhý den jsem pak potkal tu z parku. Tu, která ve mně vyvolala ty pocity. Kupovala senchu v obchodě s čajem. Teď se mi zdála až moc otevřená. Až šílená. Šel jsem domů a zapnul komp.

Facebook jsou orgie vzpomínek
Před nějakým časem jsem si dal od Facebooku půlroční pauzu, teď ho zase sjíždím plnými nozdrami. Hledám na něm holku, kterou jsem viděl v parku. Ne tu z předchozího odstavce, jinou. Jedl jsem jablko, ohryzek s gustem zahodil do trávy a přesně v tu chvíli zachytil její pohled – vyčítavý i pobavený. Vídal jsem ji už dřív, ale v poslední době se pořád usmívá. Mám rád, když se holky pořád usmívají. Hledám ji v různých seznamech a ani mi nevadí, že nenacházím. Ty obličeje člověka obklíčí, zabaví. Každý nějak vypadá. Digitální maska něco napovídá. Představuješ si je. Stejně bude lepší, když ji nenajdu, když ji zase jen náhodou potkám. Kdybych ji našel, stejně bych napsal nějakou blbost. „V poslední době se hodně usmíváš.“ Nějakou rádoby zasvěcenost. Hodně lidi sleduju, hodně o nich vím. Taky vím, že není úplně ideální se tím chlubit. Ach, v těch seznamech je tolik krásných holek. Zapamatovávám si je. Některé jsem už viděl. Některé teprve uvidím. Baví mě jen tak vnímat lidi. Komunikovat s nimi jen tím, co se vznáší ve vzduchu.

Roluju seznamy a vím, že to jsou jen předsudky. Nuda. Nemůžu ji najít. Jsem celkem Sherlock, ale potřebuju nějakou indicii. Vzdávám to, obrátím se zpátky do stejné řeky. Napíšu jí, jestli by nešla ven. Popadne mě těžká nadrženost. Nemůžu spát, denní snění v noci, touha. Nijak zvlášť o ni nestojím, tak ji ani nenaháním. Právě to ale na holky platí. Když nějakou chci, tak ji naháním, a ona uteče. Když ji nechci, jsem normální, a ona na to bere. Je mým údělem balit holky, které nechci. „Je to mezi náma rozdrbané. Myslím, že by to bylo na nic,“ odpovídá. „Nebudu tě přemlouvat,“ entruju zpátky. Já to rozdrbané nevidím. Když už, tak rozmrdané. Nic mi přijde jako ideální stav. Mám jen momentální zájem o tvoje tělo. Potřebuju, abys to ze mě vytáhla. Asi prostě chci cítit blízkost „Ve dvě v parku,“ naléhám. Nemůžu se ubránit různým představám. Něco muselo otevřít vrátka, aby se tam dostala. Touha, aby bylo všechno jedno. Pak by to ale zas nebylo jedno. Možná je to jedno teď. „Tak dneska chata?“ píše druhý den, ale to už mě to přešlo. Vpřed. Věřit. Větřit.

Ta je
Ta jemná zmrzlinářka je tajemná. Světlá, ne temná, oslňující. Průzračná, člověk by z ní chtěl něco vydolovat, ale nejde to. Vzít si to s sebou jako pes kus žvance na místečko. Třeba aby mi něco napsala, ale to ona nedělá. Ne, to nedělá. Ozve se motor mrazáku a jí se rozevlají vlasy. Podívá se z okna. Jsou tam šedé mraky a trochu poprchává. Je posmutnělá, přirozeně, jako kočka na zábradlí. Zasmušile se rozhlíží, sluší jí to a ty nemáš tušení, co má za lubem. Zajímá tě to, čekáš. Pořád nic, až se na tebe zničehonic podívá. Rovnou do očí a ty oči jsou, jako by za nimi byl nějaký prostor. Máš z nich pocit rozlehlosti. Chceš tam vkročit, ale jak?

Dívám se do nich a neuhýbám. Trochu se usměju, ona taky. Umí se dívat, umí se usmívat. „Můžu ti někdy zavolat?“ ptám se. „Proč?“ „Popovídat si.“ „Teď si můžeme povídat.“ „Fakt?“ Potřebuju další přítomnost v budoucnosti. O slova nejde, slova jsou jedno. Hledím jí na nohy. Přijde nějaký kluk. Povídá si s ním jako se starým známým. Je to starý známý. Já jsem jen starý. Občas se ozve hukot mrazáku. Sedím tam trochu navíc. Trochu víc navíc. Být sám je super, akorát jste pořád někde navíc. Povídají si souvisle, jde jim to, žádné nekonečné pohledy. Chci ji mít zase jen pro sebe. ∞

Google Cultural Institute vyvinul aplikaci, pomocí níž mohou uživatelé objevovat sbírky muzeí po celém světě nebo najít svou podobiznu v dějinách výtvarného umění. Jak taková možnost ale ovlivňuje vnímání umění? Může být návštěva virtuální galerie podobná prožitku z té reálné?

Aplikace Art Selfie se od ledna stala virální: Vyhledávání podobizen v muzejních sbírkách zdvojnásobilo počet svých uživatelů. Co umí? Nalezne vaši podobiznu třeba ze 17. století. A když není podobnost zcela shodná, tagují ji uživatelé na sociálních sítích hashtagem #googleartsandculture. Množství článků předkládá pohled, že se projekt snaží zpřístupnit umění tím, že „normálním“ lidem nabízí hravou cestu, jak do něj proniknout. Když jsem četla článek od Amida Sooda, prezidenta společnosti Google Arts & Culture v New York Times, a následně rozhovor v The Guardian, vzpomněla jsem si na televizní seriál Johna Bergera z roku 1972 Způsoby vidění, který byl později přepracován v knihu.

Berger předjímal bohaté příznivce Evropského malířství, kteří podpořili rozšíření těchto děl. Malbě se dostalo pozornosti, jakou očekával. To by se znovu mohlo stát podobou současné reklamy. Jinými slovy: Akt z 19. století není nijak odlišný od pin-up girl dvacátého století.

„Propagace přetváří demokracii a nahrazuje ji konzumem. Výběr toho, co jíme (nosíme nebo řídíme), odnímá místo zásadní politické volbě. Propagace pomáhá maskovat a kompenzovat vše, co je ve společnosti nedemokratické. A samozřejmě také zastírá vše, co se děje ve zbytku světa,“ píše Berger.

Rasistická aplikace
Když jsem se podívala na výsledný obrázek vyhledaný aplikací, byla jsem fascinována a současně znepokojena nad vývojem algoritmů v rozpoznávání obličeje. Algoritmus rozpoznává vše na základě dat, se kterými jeho tvůrci pracovali. Bergerovými slovy: Muži vidí svět z jejich vlastní perspektivy, jako místo stvořené pro mužské potěšení, algoritmus vidí skrze vycvičený pohled. I proto se stalo, že vládní úřady odmítly přijmout pas novozélandského Asiata, protože jeho oči byly zavřené. V případě aplikace Art Selfie si množství uživatelů stěžovalo, že je rasistická, protože lidé s jinou barvou pleti než bílou byli konfrontování se stereotypními obrazy, kdy umělci bílé barvy pleti je zobrazili jako otroky, sluhy nebo ženy jako sexuální objekty. Tento argument je ale neobhajitelný; spíše říká leccos o dějinách umění. Google vybírá z děl vytvořených umělci.

Mnoho dystopických kritiků však tvrdí, že naše selfies nejsou určeny k umělecké spotřebě, ale jsou potřebné proto, aby nástroj shromažďoval datové záznamy. Na základě urážlivých reakcí na sociálních sítích si mnozí uživatelé dokonce mysleli, že jejich podobizny o nich mohou něco prozradit.

Na jednu stranu se zdá, že aplikace Google, o což se Berger vždy snažil, zpřístupnila elitní umění minulosti. Jako náhradu muzea Berger zavěsil na nástěnku na zdi a přilepil obrázky, které jej zaujaly. Mohou to být malby, pohlednice, výstřižky z novin nebo všelijaké vizuální drobnosti.

„Každý obraz vyjadřuje způsob vidění. Dokonce i fotografie. Fotografie nejsou, jak se vždy předpokládá, pouhý mechanický záznam. Pokaždé, když fotografii vidíme, musíme si uvědomit, že fotograf vybral tento záběr z nekonečna jiných možných záběrů. To platí i o tom nejvíce neformálním rodinném snímku. Způsob fotografova vidění je reflexí volby jeho zájmu. Malířův způsob vidění je rekonstruován stopami, které nanáší na plátno nebo papír,“ stojí v Bergerově Způsobech vidění.

Berger dále píše: „Logicky, tyto nástěnky by mohly nahradit muzea.“ Dnes můžeme říci, že podobou takové nástěnky je Pinterest nebo Instagram. Bergerova pobídka naznačuje určitý způsob zploštění kulturní hierarchie specialistů na relikviáře. Řada kulturních pracovníků byla rozšířena týmem specialistů programátorů a technologických vedoucích pracovníků odpovědných za zpracovávání algoritmů.

Google Cultural Institut, který aplikaci Arts & Culture vydal, pracuje dnes s více než 1200 muzei, galeriemi a institucemi ze 70 zemí světa. To nutně vyvolává otázku, jak se změní naše kulturní dějiny a co znamená, když jsou stále více pod obrovskou korporací, jejíž obchodní model je založen na dolování dat.

Rozhodnutí algoritmů
Jedna z mnoha kritik spočívala v tom, že Google využívá všechna pořízená selfie k vývoji svých algoritmů a umělé inteligence. Google to popřel. Ale když se na to podíváme blíže a výpověď necháme stranou, musíme uznat, že tento vývoj přináší i další možnosti: Čím více Google skenuje a zpracovává světové kulturní dědictví, tím více obrazů může algoritmům nabídnout a bude poté mnohem snazší ty jednotlivé vyhledat. Ale Google Cultural Institut nabízí mnohem více: například ve výzkumném projektu zkoumá automatický vzájemný umělecký vliv dvou autorů, v sekci Experiment pak nabízí nástroj Art Palette. Ten na základě vybrané barvy ukazuje díla v podobném barevném spektru nebo nástroj X degrees of separation, který na základě dvou vybraných subjektů vybere další díla vizuálně podobná prvnímu a druhému. Pozadí všech těchto možností má ale mírně odlišný význam. Nyní Art Experiment filtruje, kategorizuje a rozpoznává něco, co je skryto. Na základě logických, ale nikoli lidských rozhodnutí. Jak přesně nástroj porovnává obrazy, jaké priority nastavuje, není zcela rozpoznatelné. Nástroj se používá k popisu čehosi, na základě údajů, které pro nás zůstávají neupřesněné. Není transparentní. Je ale nepopíratelně fenoménem, který otáčí vzhůru nohama nejen svět umění. ∞


text: Anna Kodl

Při listování virtuální knihovnou současných vizuálních děl vybraných na základě klíčového slova se zamýšlím, jestli lze vytvořit něco, co by nebylo něčemu podobné. Když se člověk zajímá o současné umění a využívá třeba právě možnosti serverů, které jej shromažďují a zpřístupňují, tak se rohlíkem opít nenechá. Množství autorů svou tvorbu odvíjí na základě inspiračních zdrojů, která se do té jejich více či méně obtiskne. Když ale zcela vědomě čerpají z děl jiných autorů a pak je prezentují jako zcela svou autorskou věc, fascinuje mne naivita, ve které tito „umělci“ spoléhají na úzký rozhled svého publika. Takový autor svého diváka až uráží. Nemluvím ale o reminiscencích – tedy vědomém odkazování se k něčemu konkrétnímu. Několik takových autorů, kteří si na Pinterestu našli díla, která se jim líbila, a na základě nich vytvořili ta svá, jsem poznala a překvapilo mne, s jakou samozřejmostí je byli schopni odprezentovat za vlastní. Tento přístup není ryzí autorskou tvorbou a je pouze duplikováním již vzniklého. Umělcem je člověk, který vytváří na základě zcela jiných pnutí, reaguje svým – často dlouho hledaným – jazykem na svět okolo sebe. I jeho díla mohou být podobná nějakým jiným – čím větší má člověk přehled, tím víc takových nalezne. Rozdíl je právě v přístupu. Obhájit sama v sobě vlastní podobu tvorby je daleko náročnějším procesem, než si zadat klíčové slovo na internetu a pak z něj sestavit umění. Takoví „umělci trendu“ stejně dlouho tvořit nevydrží, protože nebude princip tvorby jejich vlastním bytostným. ∞