Pohledem v mracích
ztrácím hlavu
vůně borovic

–

Stoupám výš
smog i signál
všechno mizí

–

Pod splavem
zoufalá větev
znova a znova tone

–

Na displeji okna
notifikace rána
#uzzasepondeli

–

Soubor nenalezen
srdce bije rychleji
než blikající kurzor

–

Prázdný email
přesto ve mně
neklid doručení

–

Pátek v pět
myší kreslím kruhy
do světla obrazovky

–

Ranní zrcadlo
už se ani nelekne

–

Luhuju čaj luhuju jaro
trochu v šálku
trochu ve mně

–

Zaseknuté přesýpačky
čas si dává na čas

–

Kapky na okně
každá jiným směrem
nakonec přece spolu

–

Večeře
slova těžší
než dezert

–

Světlo zhaslo
naše tváře
najednou stejné

ze sbírky Řeka odnáší stíny stromů (Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička, 2026)

Po nocích

třídím slova do tabulek
manage access
everyone with the link can view

Ráno řeřavý probuzení
vlhká prsť lesa
první matérie
svět povstává v jemným červnovým dešti
a s očima navrch se prodírám
dřu se lokty kvetoucího bezu
koleny ostružin
prsty šípčí

Větve buků svádí vodu po kmeni
ke kořenům
mykorhizní pakty
a
první titanomachie
v čerstvě zrozeným světě, když
hlemýždi svádí boj
proti parazitickým hlísticím

S očima navrch
prolézám
promoklý houští příměstskýho lesa

29–6–18–9–50

Prej, že
příroda se zase vrací do měst
lesní bůžci
na sídlišti Ďáblice
had se
zakousl
do vlastního ocasu

Strůjci vesmíru v hubách převalujou cíga
u vstupu do metra a
podobaji se ti
jako vajgl vajglu
jste ze stejnýho těsta

Jestli mi nevěříš
zeptej se Velkýho kosa

ze sbírky Atlas křoví (LUX – Michal Štěpánek, 2025)

Někdy je jí dost…

Bez ní teskno,
zapomenout,
být mimo…

Fialovou se prochází, obklopuje.
Je v rytmu SLOW,
v rozptylu
a zpomaluje.

Modrý nádech – noření.
Klid?
K zasnění?

Už to bylo,
a je pořád k vidění.

Modrý svět
bez začátku,
bez konce
– uplynulo.
Plyne dech.

V žluté těžko pobýt,
je to tlak.
Zrádná.
Je jedem?
Lékem?

Míň je víc,
třeba oranžová,
žlutá se tam schová.

z knihy Průhledná esence (ROLLER Publishing, 2025)

Denní světlo po nich objevilo
jen kruhové uspořádání
malých červených slupek.

Plný Deště vrůstá nohama do útesu,
korunou hlavy do nebe.
Vtahuje do plic modrý vzduch
a postupně mizí.

Ve snu začalo sněžit.
Plný Deště viděl ten okamžik,
kdy se za oknem
kapky proměnily
v těžké vločky.

Skrz hradbu v zadní části jeho mysli
se snažila dostat vzpomínka
na dětské ruce
vyspravující díry v látce času,
zoufalé pokusy dát do pořádku
šedost odpolední
prosezených ve strachu.

Kruh modrých slunečnic v jeho hrudi
obrostl ledem.

Nic z toho jsem si nemyslel, a život ve mně mě překvapil.
Nemyslel jsem si, lásko, že budu gay.
Nemyslel jsem si, že tě budu držet v objetí.
Nemyslel jsem si, že zrovna já —
Musím vám něco říct.
Nemyslel jsem si, že budu plakat jako dítě.
Nemyslel jsem si, že zpoza zrcadel bude prosakovat krev.
Nemyslel jsem si, že mě chladný kov rozerve zevnitř.
Nemyslel jsem si, že mě dostihne tělo.
Nemyslel jsem si, že se zvednu z dlaždic ve sprše.
Nemyslel jsem si, že nebudu sám.
Nemyslel jsem si, že přestane tma.
Nemyslel jsem si, že ve mně je život.

ze sbírky Skleněný Mist (Větrné mlýny, 2025)

Člověk si nestihne nic
a už je přikrýván jako v dětství
peřinou sněhu
pod níž taje

Světlo je dnes měkké jako tvaroh
lednová krusta praská
zmatení lidé hledají úkryt
mimo tento i onen svět

Taje sníh
zmrzlý pes je mokrý
v jeho bílé srsti
z posledních sil
sáňkují děti

S polednem se obrací vítr
skláním se jako stvol
ke tvému rameni
k lesu ve tvé hlavě

Chtěl by sis mě celou
otrhat do slov
pamatovat si mě takovou
jaká nejsem

Pod klenbou praská oheň
neřeknu ani popel
zde je dno
místo, kde se slova stávají živly
a my jsme s nimi zajedno

Do sněhu otevřená branka
do noci otevřený sen
kovový klíč v ústech klíčí

ze sbírky Až mě vypálí slunce (Dobrý důvod, 2025)

V okně paneláku
nad prázdným sušákem schoulená
bezradnost pelargonií

-

V neznámém remízku
ostré zvuky města
přichází náhle o své hrany

-

I když ji přes noc nevidím
slyším její šum
a to mi stačí

-

Hvězdy nad jednoproudým
obchvatem řeky
drobné průstřely jitra
bez ladu a skladu

-

Na pomalém eskalátoru řeky
večerní bouři i podzimu navzdory
skupinka morčáků

-

Ťukám cosi do wordu
déšť za oknem
je mi ozvěnou

-

Když schází slunce
čaj rozsvítí den

-
- – -

to ticho
uprostřed hory

-

Video call s babičkou
už ani nemluví
i její oči odevzdaně mlčí

-

Vsedě u řeky
zapisuju haiku
přelouhovaný čaj

ze sbírky Předtím než se setmí (Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička, 2025)

tak strašně se nudím
když se bavím
jak mě pijete
jak přes sebe zakopáváte
za takového počasí a takových zpráv
jak se snažíte
o mě
slibuju
že mě vypijete
že o mě zakopnete
a přilepíte se na můj chodník slávy
chodník pravých stop
když vidím svoje leaky ve vašich životopisech
na jevišti spektáklu těsně před požárem
jsou slova k rozebrání
antikvariát slov
přijďte si pro nějaká
je jich tu ještě dost
dost pro všechny
rozebranými slovy se spíš domluvíme
nechceme přece nic zvláštního
jen se domluvit zadarmo
na dějinách
na budoucnosti
až vás budu pohřbívat
vzpomenu si na vás slovy
k rozebrání třeba
slibuju

Narcis rád chodí do lesa

nechali jsme tu
nastojato torza doupných stromů
je to přirozené jako po přestřelce s potenciálem
kvalitního sortimentu
zpeněžení opravdu nádherných kulatin
po přestřelce jsme tu nechali
torza doupných lidí s potenciálem
kvalitního sortimentu
zpeněžení opravdu nádherných
nerostných zdrojů
doupné nerostné děti nebudou
bránit sortimentu

texty z připravované sbírky Narcis se sklání nad volební urnou (nakladatelství Adolescent)

Řeky vzpomínek se snesly na oči z Vltavy,
byly uneseny zlomeným větrem a utišeny mořem v hladině,
pohledy na končící zářijové naděje ve vzpomínkách lásky
z černobílých filmů,
na teplo z dlaní z držení se za ruku v červenci,
červánkové ráno v oku, s výhledem do včerejšího snu,
čermáčka za oknem,
čerstvé políbení prvního života, dotykem kůže,
heřmánkové opojení do posledního výdechu září.

Studené prsty

Srdce se rozuteklo jako korálky,
utrhl jsi všechnu trávu a nohy pavoukům,
vzal s sebou pár let a vlasů vytržených před probuzením,
nechal jsi její bosé nohy zrána chodit po kameni, chladnými potoky,
čekala, až by si ukousala palce,
hledala skořápky křepelek, aby je mohla slepit dohromady,
jako lásku, co se rozbila, ale nikdo nepřiletěl,
jenom tělo znavené do kosti házelo vzpomínky do snových kamínků.

Karmické háčkování

Žitné polibky ptáků padaly z oblohy se zapadajícím měsícem,
jako krupicová zrnka prachu, co zůstala v peřinách po milencích
z minulých životů,
jablka opadala do rozuteklých dlaní po nadýchané tváři z heřmánků,
za žalostných zpěvů kosatce.

Návrat do světla

Měsíční políbení větrem a oči z lásky,
vrací se k zemi prorostlá kůrou a kořeny předků,
a přející přadleny jí u vody perou, topí se v myšlenkách na její války,
snaží se smýt skvrny na duši a dát jí najíst,
symfonie na valchu, vesmírný tanec po vodě, na špičkách,

představy řeky utichly a moře bylo,
ruce z vrásek a tlumení vody,
tichý moment pohlazení po tváři, soucitného úsměvu a oči vidí do duše.

ze sbírky Tanec světlem (Host, 2025)

2023
Skyline Hradčan
se svatovítskou (neodbytnou) siluetou.
S cizozemskou,

modro-žlutou vlajkou.
Se zeleným půlměsícem

nad Vltavou. 55 kilometrů od Kolína.

Co není nikde jinde

než nad Folimankou. Bastion
s výhledem na Vyšehrad –

na Slavín (neodbytných) hrobů. Tento
je Metodie. Záleží,
na které straně hřbitovní zdi právě jsi –

putovní kamínek 763 26

ze Ztracenky.

Zdrhnout CZ

23. 5. 2024
Zdrhnout. 100 kilometrů od Prahy.
Do Českého ráje. 1500 kilometrů od Delf.
Do Malé Skály (Kleinskal). Pod Suškami –
na chatě 3 noclehy a dost. (Zaplacené
ze mzdy Lesany, úřednice ve státní správě.)
Stravování přizpůsobené
místním, kulinářským podmínkám. Guláš

nevalný navařili nám v hostinci Sokolovna.
Jakbysmet živnostníkům.
Venkovankám jakbysmet. Maloskalský guláš;
výživa (tuzemských) venkovanek.
Přes most nad Jizerou (s rafty) projel na kole
jídlonoš – s purpurovou krychlí na zádech.
S výživou hostů (tuzemského) venkova.

Modro-žluté, všude visí cizozemské vlajky.
Se zeleným půlměsícem nad Jizerou (s rafty).

ze sbírky Zdrhnout CZ
(Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička, 2025)

Co bylo, není,

řekou tečou hvězdy,
paprsky úhořů ze sargasových moří
hnízdí pod břehy.

Držím se ráhnoví noci a nedokážu pustit,
tabák šustí plamenem
a dává rackům znamení:

Zde je ostrov, pevná zem
plující tmou.

Přistaňte.

Zítra budeme jen stín,

ostrov v horách.

Tma na vsi

Sám uprostřed letní noci,

tma na vsi

a ticho, jako bych ho kradl,

věta, která měla padnout nebo již padla,
zapřená o okap,

cizí oči v rohu zahrady,

zátiší nespavosti.

Mrak

Přes horu za domem
přechází stín mraku.
Právě teď nechci nic.
Nic víc než
dát mu jen jméno.

ze sbírky Dům z papíru (Host, 2025)

Na houbách

velkolepě jsem stanul před babičkou
s přírodní trofejí v ruce

ale lubi
holubinky nesbíráme

pýchavky v mé hlavě
byly okamžitě rozšlapány
červivé odřezky hřibů trčí z kompostu
ještě před obědem

Youtube

pod klipy indie interpretů
se scházejí smutné děti
navzájem se chlácholí:
*virtuální objetí*

vykročím z internetové sféry
půjdu první
aby se pavučiny nepřichytily na nikoho jiného

je to zbytečná úzkostlivost
při silném větru
naprázdno objímám rorýsy

Vrstevníci

o mých zájmenech nic nevědí
a naprosto to respektují

na dobrý den říkají
ahoj nebo dobrý večer

sledujeme se jen někde

ale tenkrát
když jsme nedopuštěním
seděli na čtyřsedačce

(ta rozpadlá vodárna
pamatujete?)

naše oči se setkaly
až v procesu plašení

ze sbírky Místní (Fra, 2025)

Smrková větývka ti visí z kalhot,
v lednovém ránu zpívají ptáci pod oknem.
Jaro visí na háku,
bdíš, připravený, že za týden už nemusíš mít
ruku, oko, rodiče.

Po hladině mléka
chodí na snídani důvěrně známá lítost.
Čára rozbřesku, minutové slunce
jako žiletka ti dohladka oholí tvář,
pak zmizí za mračným břízolitem.

Kalifornie

Podhůří krajiny se rozpíjí jako olejová skvrna,
nemá cenu dnešní večer pod meruňkou.
Sedíš v marmeládě a čteš
Biliár o půl desáté.
Přichází k tobě mladá herečka,
rozvykládá se o poslední milostné scéně.
Milá paní, já pro vás nemám žádnou otázku.
Na odvrácené straně měsíce
trochu toho korporátního světa
do melancholické šlehačky na tvém pudinku.
Cítíš pod sebou horninové plavce,
modlíš se k Duchu svatému.
Zkáza světa chutná jako obora v lese.

Už dnes budeš srkat džus,
z jukeboxu bude hrát Venice Bitch
od Lany Del Rey.

Afterparty

Z adventu koukají už jen
černé mokré větve, nic dobrého.
Zůstávám o vodě a sušenkách,
když nemůžu spát, kouřím jednu za druhou
s popelníkem na hrudi, který jsem dostal od maminky.
České sklo z Jablonce.
Většinou to ale nevydržím
a k večeru čekám v bistru na kebab.

Období mystagogie přichází po dobrém jídle,
pekaři vytahují z pece černé bochníky,
andělé nalezených duší připravují
řezané pivo a popíjejí rum.
Post něco, afterparty,
na které jsou všichni sad.

ze sbírky Paní les (Host, 2024)

—

Věřil, že každá věc má své místo na zemi.
Proto všechny hrnky stavěl ouškem k půlnoci,
s jemností dovíral dveře, hladil záhyby záclon, povlečení, šatstva na ramínkách.
Vysával tvrdě.
V jeho bytě však řádila cizí bytost, uváděla do zmatku
vypočítané kosmické dráhy. Do vláken koberce
schválně kladla mikroskopické drobky, kuchyňskou desku
kontaminovala stříkanci džemu. Nadával potom
do kurev a píč.
Soudil ji a určoval tresty (klečení, švihání, pobyt v komoře),
neboť každá nepozornost mohla způsobit
fatální otřes civilizace. Nejběžnější strategií života,
četl před spaním, je parazitismus. Počet přímých obětí
se rovná asi milionu ročně.

—

Dítě neobsahuje celou věčnost,
Jak tvrdí mystici a slepé báby.
Když vymáhá okamžitou pozornost,
je zlé a vzteklé jak zimní nebe.
A rodič se zalekne, co to způsobil,
co to způsobilo, a náhle
nepoznává cizího, agresivního tvora
ve své kuchyni.
Člověk byl stvořen především z vody
a dupotu kamenných obrů.
K dítěti přibyla černá slina.
Zbytek je čekání.

ze sbírky Prosím žádné zmrtvýchvstání (Host, 2024)

+++

když jsem si pevně stoupla
uviděla jsem to
přede mnou se rozprostírá nová krajina
matčina
mým úkolem je obdělávat ji rukama
vyvolávat cukety jako déšť
kropit mlékem z ňader
a být místním bohyní
rozkročená doširoka
pevně držet
rozprostřený kraj
svých dětí

ze sbírky Matčina (Éditions Fra, 2024)

Znám čistokrevnou Indiánku z americké Sonory,
říkejme jí třeba Ofélie.
Není to ledasjaká Indiánka.
Pochází z kmene Tohono O’odhamů
a má doktorát z jazykovědy.
V mládí pracovala na bavlníkových polích.
Později se dala na akademickou dráhu,
přednáší a bádá.
Tradiční šat obléká jen při obřadech přivolávání deště.
„Vlasy má dlouhé tak, že jí po pás splývají.“
Nikdy neopustila Spojené státy,
odmítli jí vystavit pas.
Když jsme se viděli naposledy,
říkala, že zrovna píše novou báseň.
A že Úřad pro indiánské záležitosti je banda
přizdisráčů.

ze sbírky Moudrost stezky
(Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička, 2024)

Pili z jednoho hrnku,
jako by se líbali…
Vlasy jsou řekou ženy,
délkou přicházení, pohlazení,
odcházení do bytí bez blízkosti.

NOC

Tíseň, neprojde-li srdce
penisem.

DÉŠŤ

šetří vodu.

SMRT JE JEN ZAČÁTEK

Smrt je začátek.

***

Ta úleva… milovat.

Z osrdcení (Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička, 2024)

Došlo mi to když ses nade mnou oblíkal
a mně se ještě nechtělo vstávat

Na odhaleným stehně mě
zastudil náhradní klíč

Došlo mi že všichni prostě děláme
co můžem

***

Mít koho

Už mi neodpovídáš na myšlenky
zvláštní takhle v noci
dělal jsem tolik proto abych si nevzpomněl

Odjel jsem do cizí země
vyměnit pláč za pláž
Líp se mi spí
ale chybí mi stýskání

A ze všeho nejvíc
už bys mě nepoznal

ze sbírky (nakladatelství adolescent, 2024)

***

Naše řeč

Nevím
Možná
Uvidíme
Myslím, že tak nějak by to mohlo být,
poslední slovo ale zdráhám se a věř mi v žádném
případě nemůžu vyslovit…

ze sbírky Návrh (Éditions Fra, 2023)