Co by, kdyby
Klasický scénář pohádek – dobro zvítězí, všichni jsou šťastní a nikoho nenapadne myslet na něco negativního. Proč? Copak je v životě všechno jen dobré, krásné, ideální?

Co kdyby třeba pršelo? Bylo by hnusně, princezně by zmokly načechrané šaty i natočené vlasy a princ by o ni ani pohledem nezavadil. Nevzali by se a neprožili by spolu roky lásky na zámku. Nebo, co kdyby se princ do té věže prostě nedostal? Třeba by nestihl dorazit včas, nebo by nešly otevřít dveře a krásná princezna by se pomalu rozkládala, až by z ní zbyla jen rezavá korunka.

Nebylo by zajímavější, a pro generace malých dětí poučnější, dělat pohádky trochu reálněji? Připravit je na to, že všichni nemůžou být jen šťastní, úspěšní a dokonalí. I princezny občas potřebují antidepresiva, i princové podvádějí a lžou. Nebo spíš potřebujeme idylický a bezkonfliktní prostor, možnost na chvíli uniknout a hledat útěchu?

Pohádky a realita
Dva kontrastní a na první pohled nesouvisející pojmy. Co se ale stane, když je někdo propojí? Alenka na drogách, slon Bimbo týraný v cirkuse a princezna Mulan chránící se před smogem. Takové výjevy zpracoval americký umělec Jeff Hong. Vzal si na paškál rozkošné disneyovské pohádky a zasadil je do reálného současného prostředí. Vytvořil tragikomické fotomontáže a vyslal je do světa. Spojil na první pohled nespojitelné: pohádkové hrdiny zasadil do našeho světa a života, tím z něj udělal místo krutosti, smutku a problémů. Nechal lidi přemýšlet a snít, co kdyby nebylo v pohádkovém světě všechno tak nalajnované a jednoduché. Nastavil naivní pohádkové zrcadlo naší drsné realitě.

Trochu deprese, prosím
Všechno není jen růžové. Kromě záporáků bychom našli i pořádné melancholiky. Spousta klasických děl, od bratří Grimmů přes Boženu Němcovou až po Andersena, je plná depresivních osudů a bezvýchodných situací. Přesto jsou to ale více méně jen výjimky. A jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo.

Třeba jedna hodně ikonická. Šíleně smutná princezna. Podle názvu si řeknete, že na tom asi nebude nejlíp. Je to pohádka – jasně, že neleží zavřená doma paralyzovaná depresí a neví co se životem, nakonec to zase dobře dopadne. Ale nešlo by to zajímavěji? Šťastné příběhy jsou jednoduché a šťastné konce ještě víc. „Nakonec všechno dobře dopadlo“ je fádní věta a pohádky nám prostě nechtějí dovolit si pořádně zadepkařit. Dalo by se argumentovat tím, že pohádky jsou hlavně pro děti, a ty bychom neměli strašit depresivní realitou. No, zaprvé si na to přijdou časem samy, a za druhé – pohádky jsou přece stejně tak pro malé děti, postupně objevující svět, jako pro ostřílené dospěláky s hypotékou na krku. Pro obě strany jinak poučné, pro obě strany jinak důležité.

Realita dokáže být krutá, realita dokáže být depresivní. Je to ale normální život a je jen otázka, proč nám tento žánr nechce dovolit si negativní emoce pořádně prožít. Třeba nás jen brání. Nabízí velkou náruč pochopení, poučení a pozitivního světa. Třeba je to účel. ∞

Naše kultura je založena na příbězích. Od nepaměti je používáme k vysvětlování myšlenek, představ a praktických informací, k předávání zkušeností, čerpání inspirace a životního moudra. Učíme se skrze ně vnímat realitu, dekódovat scénáře chování a motivací lidí, luštit komunikační vzorce, řešit problémy. Když se dostáváme do neznámých situací, hledáme uklidnění a jistotu v příkladech ostatních.

Některé příběhy se neustále opakují v nejrůznějších proměnách, šíří se nezávisle na hranicích, jazykových a kulturních rozdílech. Odkazují jak k nejhlubším zákoutím lidské duše, tak k nejzažitějším schématům lidské společnosti.

Továrna na sny uvádí
V poslední době považuji za zajímavou hollywoodskou tendenci točit jednu pohádkovou adaptaci za druhou. Je spojena s obecnou krizí původních filmových scénářů? Nebo producenti sází na jistotu divácké zvědavosti? Pohádky jsou vděčným materiálem díky své univerzalitě, všeobecné povědomosti, trvanlivosti. Obsahují určité vzorce, které jsou hluboce zakořeněny v naší společnosti, takže na ně většinou „slyšíme“. Každý si v nich najde něco pro sebe.

Dnešní hollywoodská industrie je dokonalou, leč obrovskou mašinerií. Vezme vstupní polotovar a prožene ho svou výrobní linkou: příběh rozsápe na kousky, přežvýká, na správná místa rozmístí „gagy“, dojemné a napínavé scény, to všechno zabalí do naleštěného vizuálu a dech beroucích efektů. Na konci pak vyplivne film, tikající jako švýcarské hodinky. Divák kouká s otevřenou pusou, emoce jím zmítají v předem stanovených chvílích, jako se škubají Galvaniho žabí stehýnka. Z kina pak vyleze sice omámený velkolepostí, pravděpodobně ale bez jakéhokoliv hlubšího zážitku.

Lidskou mysl totiž mnohem více než promyšlenost a dokonalost podněcuje nedořečenost a náznak.

Pravý tvůrce čerpá ze zdroje těžce uchopitelného a často přitom míjí svou rozumovou složku. Proto se mnohdy stává, že samotný autor ani netuší, co všechno je v jeho díle obsaženo. Zcela nezáměrně může použít symbol, archetyp, který se mu v tu chvíli jen zdá příhodný. Potom je právě na recipientovi, aby se zapojil do procesu a dotvořil si vlastní obraz.

Není ale všechno tak černobílé
Záleží nejenom na díle, ale také na stavu mysli. Jednou jsem zažila delší období intenzivního intuitivního vnímání – ve všem se mi jevily metafory, všude se skrývaly principy fungování života. Stačilo se zastavit na semaforu, vyjít schody, ihned se vyloupla myšlenka-asociace. V tu chvíli mě náhoda zavedla do kina na Narnii. Jako člověk nepolíbený fantasy jsem předem netušila, oč jde. Byla jsem unesena: tak dokonalé zpracování cesty duchovního rozvoje, tak krásně zjednodušené a strukturálně podané. Metafyzika zabalená do jasných formulek a pěkného dětského příběhu. Miluji, když je někdo schopný mluvit jednoduše o složitých věcech (bohužel sama k takovým lidem nejspíš nepatřím).

Za rok jsem se shodou okolností dostala k tomuto filmu znovu. Nevěřícně jsem koukala, co se to na plátně odehrává za kýčovité přeslazené nesmysly a jak jsem v tom proboha mohla najít aspoň něco.

Který z těch dvou pohledů byl správný? A dá se v tomto případě vůbec mluvit o nějakém „správném“ pohledu? Pokaždé jsem viděla jenom tolik, kolik jsem v tu danou chvíli byla schopná pojmout a kolik jsem momentálně potřebovala.

Neexistuje zaručeně dobrý film / kniha / hudba / místo, které přinášejí osvícení. Člověk si může příručky osobního rozvoje naštudýrovat třeba nazpaměť, vytřít podlahy ve všech indických ášramech, a nepřiblížit se k sebepoznání ani o píď. Naopak ho pak může zastihnout u sledování primitivního škváru či vyhazování odpadkového koše. Jeden musí být zkrátka ve střehu a nezaspat. ∞