Ve světě zinu, kde se často potkávají experiment, poezie a grafický design, působí publikace Dearest Traude, Beloved Kiki jako jemný, ale velmi osobní zásah.

Autorská dvojice – designérka a vizuální umělkyně Evi Pribyl a spisovatelka Isabella Sedlak – zde propojuje obraz a slovo prostřednictvím formátu pohlednic. A to ne ledajakých. Milostných pohlednic z válečných let 1941/42. Ty objevila jedna z umělkyň v roce 2018 na vídeňském bleším trhu. A učarovaly ji.

Má drahá malá Kiki!
Je mi velmi smutno, když zjišťuji, že ti nějak ubližuji, jak jsi mi napsala v krátkém vzkazu. Víš, že se z tebe vždycky velmi raduji. I když mi nepíšeš dost často. Rád slyším, že staří lidé pro tebe dělají všechno; já jiného nahradit nemohu.
Doufám, že rozumíš mým francouzským slovům, a vroucně tě líbám.
Tvůj Teddy

Tento zin, vydaný platformou papermint.press, se objevil například na festivalu Fanzineist Vienna. Nečte se v klasickém smyslu, ale spíše se prožívá: jako by si čtenář sám držel v rukou svazek cizí korespondence, v němž je dovoleno listovat a představovat si.

Základní myšlenkou projektu je intimita psaného projevu a drobného vizuálního gesta. Pohlednice, médium na pomezí soukromého a veřejného, se tu stává zrcadlem vztahu i vzpomínky. Slova fungují jako fragmenty dopisů, zatímco grafické řešení otevírá prostor pro asociace. Výsledkem je hybridní knižní objekt, který není čistě literární ani výtvarný, ale osciluje mezi obojím.

Zin se obrací k jménům v názvu – Traude a Kiki – jako k adresátům i aktérům. Nevíme, zda jde o skutečné osoby, nebo o fiktivní alter ega, a právě tato nejasnost tvoří jádro půvabu. Čtenář je vržen do role třetího svědka: dopisy nepatří jemu, ale může je přesto číst, a tím se sám stává součástí intimního kruhu. Pohlednice tak odemykají téma paměti, přátelství, queer identity i křehkosti jazyka.

Důležitý je i materiální aspekt. Pohlednice nejsou jen grafickou plochou, ale předmětem, který se dá držet, zaslat, přilepit na stěnu. V tomto smyslu zin navazuje na tradici korespondenční umělecké praxe, ale zároveň ji aktualizuje pro současnou zinovou scénu. Přítomnost na festivalech, kde si návštěvníci mohou exemplář prohlédnout či zakoupit, zdůrazňuje komunitní rozměr: publikace není masově šířená, ale cirkuluje mezi lidmi, kteří ji dokážou ocenit právě díky osobnímu kontaktu.

Nezávislá zinová scéna přitom není jen vedlejší větví kulturní produkce. Představuje prostor svobody, kde mohou autoři a autorky experimentovat bez tlaku institucí či komerčních očekávání. Ziny často vznikají v malých nákladech, v domácích podmínkách nebo v kolektivech, které staví na sdílení zdrojů a přátelských vazbách. Jejich význam spočívá v otevřenosti: umožňují artikulovat témata, jež se do mainstreamu nedostávají, a vytvářejí komunity kolem společného zájmu. Dearest Traude, Beloved Kiki je ukázkou, jak může nezávislá tvorba nabídnout hluboký a osobní zážitek, aniž by se podřizovala konvencím tradičního nakladatelství.

Dearest Traude, Beloved Kiki tak zviditelňuje sílu malých gest. V době, kdy digitální komunikace zahlcuje rychlostí a přemírou znaků, se návrat k intimnímu formátu pohlednice stává aktem zpomalení. Autorky připomínají, že ručně psaný vzkaz i graficky promyšlený design mohou mít hodnotu daleko přesahující obsah samotného sdělení.

Tento projekt je inspirativním příkladem, jak mohou současné umělkyně uchopit médium zinu: nikoli jen jako levnou alternativu k časopisu, ale jako prostor pro experiment a důvěrnost. Dearest Traude, Beloved Kiki není jen publikací k prolistování, ale objektem, který vybízí k dotyku, k představivosti a k otázce, co všechno ještě může znamenat slovo „milá“ nebo „drahá“ v našem vlastním adresáři vztahů.

Dearest Traude, Beloved Kiki
Evi Pribyl, Isabella Sedlak
papermint.press, 2024,
39 str.

Když jsem byl před nedávnem přizván do dlouholetého projektu české fotografky Jolany Havelkové Šest pohlednic, potěšilo mne, že mail art stále žije. Souborná výstava děl více než sta zúčastněných autorů v Poštovním muzeu nedaleko Vltavy je důstojným dokladem jeho proměnlivé podoby.

Černobílá pohlednice s údajně nezdařilou reprodukcí fotografie Jolany Havelkové z roku 1995 je skutečně provokativní hádanka. Co je to? Silueta víček? Šupiny z peněženky? Slepé dračí oči? Strategický plán k obraně lásky? Dech dlaně vyhlížející do tmy za oknem? Past na králíka?

Možnost učinit s šesti darovanými kusy, cokoli je libo, vede obdarovaného v prvním okamžiku k nutkání rozeslat tajemné jemné fotografie do světa, ať se taky potěší. Pak přijde rozvažování o adresátech: Havelková? Horáček? Kocman? Valoch? Srp? V pražském Poštovním muzeu na výstavě Šest pohlednic můžeme skutečně spatřit reakce těch, kdo epistolární poslání tohoto druhu umělecké komunikace vpravdě naplnili. Jsou mezi nimi umělci i lidé z jiných oborů, sousedé, známí, přátelé, rodina. Někteří obdarovaní si vzali pohlednice na cesty a vyfotili se s nimi na různých místech světa či s různými lidmi, jiní je tam nastražili pro cizí odesilatele (Tomáš Hrůza v Mexiku, Robert Silverio v Praze). Nyní Jolana Havelková vystavuje dokumentace těchto projektů, doručené pohlednice, zapečetěné dopisy, balíčky, známky vytvořené podle předlohy (Jiří Hrbek), ba i korespondenci s těmi, kteří mailovali, že nepřispějí. Inu vše, jak má v poštovních muzeích být.

Právě fotografie jsou, dle mého vnímání, nejblíže vydechující náladě: představují nejčastěji atmosféru, která z předloženého obrazu Jolany Havelkové vyzařuje, probleskuje, šeptá. Jsme diváky zátiší (Petr Veselý, Tomáš Hlavenka, Radek Placanda), hry stínů (Karetní hra Zdeňky Hanákové), světelného mihotání (plamenné Dobré zprávy z pekla Hany Hamplové) a rozostřených kontur (např. u Báry Alex Kašparové nebo Libuše Jarcovjákové). Pocity a nálady vyvolané předlohou tematizují také autoři básnické nebo hudební reakce: můžeme kupříkladu nejen vidět partituru, ale i vyslechnout dynamickou skladbu Dark and Light Roberta Latýna nebo interpretace partitur-koláží Martina Janíčka.

Mapování
Kreslící a malující autoři tematizují vybrané vizuální elementy předlohy: bílé body, polokruhy, křivky. Překvapilo mne, jak často se v dílech objevují variace kartografických postupů. Je to přirozené – pohlednice slouží k posílání POHLEDŮ na rozmanitá místa světa na jiná místa na planetě. Zároveň řada autorek a autorů na svých variacích předkládá jakoby různé druhy map, půdorysů, schémat, plánů, modelů: objekt Michala Sedláka Vrstevnice je doplněním soustředných čar jako na podrobné horopisné mapě, Gabriela Nováková nabízí sérii mapiček Území uvzánzeb, vytvořených různými interpretacemi křivek a bodů z tajemné předlohy. Jana Kasalová vytváří pozlacenou „plastickou mapu“ nakrabacením papíru pod sklo v hlubokém rámu.

Veronika Zapletalová pojmenovala fotografie proměněné v perokresby vířících kapek či sněhu jednoduše Krajiny. Křivky ovšem neasociují jen schematizaci neživé přírody, siločáry, hranice, břehy nebo směry proudění, ale i přírodní motivy zoologické a florální.

Od koláže k objektu
Další nepřehlédnutelnou rodinu tvoří koláže a asambláže. Jejich tvůrci většinou obdobně jako malíři navazují na linie a body předlohy a pohybují se v černobílém tónu. Vladimír Havlík nebo Luboš Plný pracují s předlohou jako s náčrtkem tváře a cestou fotoperformance, resp. koláže, docilují nápaditých portrétů.

Havlík, Plný, Vladimír Sládek, který darované fotografie utopil v piksle šedého latexu, Roman Franta v miniaturních přemalbách parodizující styl světoznámých malířů, nebo Jiří Kovanda s absurdními textovými intervencemi, stejně jako konceptuálně interagující autoři epistolárních projektů jsou zároveň nositeli nenápadného humoru. Subverzivně využívají nabízené možnosti předložené tvůrčí výzvy Jolany Havelkové a dokazují, že i dobré umění může být nevážné.

OULIPO v Praze
Výstava připomíná Stylistická cvičení Raymonda Queneaua, zakladatele uměleckého sdružení Oulipo; na začátku stejnojmenné knihy stojí prostinká epizoda z pařížského autobusu linky S, a za ní 99 stylových, žánrových a motivických variací; příznivci Oulipo, spisovatelé i běžní čtenáři, umělci i studenti, učitelé i žáci, k dnešnímu dni i překladatelé do 33 jazyků vytvářejí další variace, překlady a nové jinojazyčné texty. I v Poštovním muzeu v Praze jsou nová díla věrna své předloze, avšak ponechávají si některý z jejích charakteristických rysů a v „cílovém“ jazyce čili v osobité výrazové formě umělce předávají poselství divákům v nové stylizaci.

A obdobně jako jsou originální francouzská Exercices de style neukončenou, otevřenou řadou textových variací, stejně otevřeným prostorem je i stávající projekt Jolany Havelkové. Není důležité dešifrovat, co na fotce mělo být vidět. Důležitější je, co se s ní stalo nyní. Jedna konkrétní fotografie balancující na hranici abstraktního a konkrétního je jak nositelkou inspirace pro další tvůrce, tak i otevřenou výzvou k nové estetické recepci a interpretaci.

A jestliže jsem už jednou zhřešil a píšu o výstavě, na níž se podílím, rubrika poet v samém závěru červnového Artiklu prozradí, co na té fotografii opravdu je. Můžete mi věřit, slyšel jsem to. ∞


Jolana Havelková a autoři: Šest pohlednic (odborná spolupráce Terezie Petišková)
Poštovní muzeum (Nové mlýny 2, Praha 1)
3. 4.—7. 7.


text: Zbyněk Fišer

Přicházím domů unavená po celém dni, zastavuji se u poštovní schránky a v ní na mě čeká pohlednice. Otáčím jí a vidím, že je ze Švýcarska, jindy zase z Japonska, Spojených států nebo Finska. Na její přední straně je Monetův Východ slunce, váza Van Goghových slunečnic nebo Warholova sítotisková kráva. Lidi, od kterých mi pohlednice přišly neznám a oni mně také ne. Tak jak k tomu došlo?

Může za to Postcrossing – celosvětová platforma pro výměnu pohlednic. Ta vznikla v roce 2004 s mottem „send a postcard and receive a postcard back from a random person in the world!“. Princip je jednoduchý, začnete bezplatnou registrací, při které vyplníte profil, ve kterém se krátce (nebo dlouze) představíte, sdělíte, jaký typ pohledů byste rádi obdrželi a nakonec to nejdůležitější – zadáte svou adresu a dobrodružství může začít. Jedním kliknutím si vygenerujete adresu jiného uživatele, dost pravděpodobně z druhého konce světa a tomu zašlete pohlednici, ideálně dle preferencí z jeho profilu. Adres si můžete vygenerovat hned několik, rozeslat na ně pohledy a pak už jen čekat, až je adresáti obdrží. V ten moment se přidělí vaše adresa někomu jinému kdekoliv po světě, a vy můžete napjatě kontrolovat svou schránku. První pohled přijde většinou do dvou týdnů. A vy brzo poznáte přímou úměrnost, která zde funguje – čím víc posíláte, tím víc dostáváte a je jen na vás, jak moc se necháte strhnout vlivem Postcrossingu.

Zábava pro všechny
Mezi nejaktivnější země ve světě patří Rusko, Taiwan, Čína, USA nebo Německo. V Čechách je Postcrossing také oblíbený, svědčí o tom celosvětová statistika z června 2016, dle které jsme v počtu registrovaných a aktivních uživatelů na 11. místě, za námi je Japonsko a Spojené království. Postcrossingu se u nás věnuje přes sedmnáct tisíc lidí.

Dle průzkumu, který jsem si mezi českými Postcrossery udělala, mají zasílání pohlednic v oblibě hlavně ženy, kterých je jasná převaha. Co se věku týče, je tato záliba rovnoměrně rozložena napříč všemi věkovými kategoriemi. Jen o pár procent v mém průzkumu vítězí lidé mezi 21–25 lety, za kterými jsou hned v závěsu lidé od 40 let výše. Postcrossing je tedy oblíbeným koníčkem všech generací, což vypovídá o tom, že vztah k papíru a dopisování nemá jen generace našich (pra)rodičů, pro které byl tento způsob komunikace zcela běžným. Je evidentní, že i tzv. generace Y a Z mají tendenci se od chatování a mailování navracet k původní hmatatelné formě písemného projevu.

Hlavní je trefit se do vkusu
Kdo si myslí, že stačí koupit pohlednici „na rohu“ v trafice, ten je na omylu, pokud se totiž Postcrossingem začnete zaobírat více, zjistíte, že jen tak ledajaká pohlednice nestačí a příjemce jí neuspokojíte. Většina uživatelů má na svém profilu vyplněné motivy, které preferuje, a které je potěší. Já jsem dnes již Postcrossingově neaktivní, ale mívala jsem na profilu uvedeno, že ocením pohledy s uměleckou tématikou. Občas mi tak dokonce přišly i reprodukce děl, které jsem do té doby neznala, ač byly od mých oblíbených autorů. Jiní uživatelé mají ve svých preferencích například vintage pohlednice, pohledy na města, černobílé obrázky nebo kočky. Ale najdou se i tací, kterým spíše než na pohlednici záleží na známkách. A tak často, čím více a čím exkuzivnějších známek nalepíte, tím více příjemce potěšíte. Většina mnou dotázaných Postcrosserů se však zmínila, že jim nejvíce záleží na motivu pohlednice, hned poté na osobním vzkazu od odesílatele, dále na místě, odkud pohled přišel a až v závěru na známce. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že ideální kombinací je spojení motivu i vzkazu od odesílatele. Nejednou mi takové překvapení ve schránce zlepšilo den!

Co bys nechtěl dostat, neposílej
Dát si na pohlednici záležet je zkrátka základ, což potvrzuje většina českých Postcrosserů. Nikdo nechce, aby druhá strana jeho pohled odbila, a tak se většina lidí snaží vydat ze sebe to nejlepší, tak jako to vyžadují od druhých. Začíná to výběrem správné pohlednice, pokračuje osobním vzkazem, na řadu může přijít i drobná výzdoba v podobě washi pásek, samolepek nebo kreseb. Na závěr přijdou známky. Dle mého průzkumu polovina respondentů věnuje jedné pohlednici zhruba čtvrt hodiny, další čtvrtina lidí se jim zabývá třicet minut. Třicet procent lidí odesílá pohledy několikrát týdně, zbytek jednou týdně, po čtrnácti dnech nebo méně častěji.

Turistika v obýváku
Nejen o tom, kde pohledy sehnat se čeští Postcrosseři radí na Facebooku, kde vznikla skupina, ve které uživatelé aktivně diskutují o svém koníčku. Řeší se zde vše od již zmíněného nakupování pohlednic, poštovních známek, názorů na obdržené pohledy, až po společné srazy nebo „mimopostcrossingové“ výměny, tzv. „swapy“.

Právě na základě této skupiny jsem uspořádala menší průzkum, do kterého se zapojilo 232 milovníků pohlednic. Mimo jiné mě zajímalo, co jim tento koníček nejvíce přináší. Většina lidí se shodla skoro „jednohlasně“, že radost. Radost dostávat, ale často i radost být jejím nositelem. Dát si záležet na potěšení někoho jiného, věnovat výběru té správné pohlednice pro jiného člověka čas a energii. Někteří uživatelé se zmínili, že vlídnost prostoupená celým Postcrossingem jim dává naději, že svět je v pořádku a lidé se k sobě dokážou chovat hezky.

Dalším přínosem je pro mnohé procvičení si angličtiny nebo jiných jazyků a poznávání nových kultur, jak se zmínila jedna z uživatelek „je to taková turistika v obýváku“. ∞