Pohybové divadlo se nazývá pohybové, protože se na jevišti před vámi lidé docela dost pohybují. Většinou tedy málo mluví a neobjevuje se ani zpěv. A ten pohyb je většinou přirovnatelný k tanci, i když tomu možná na první pohled nevěříte. Víc to rozhodně není potřeba rozebírat a od zastřešujícího pojmu pohybové divadlo se posuneme za rozdělení na klasický a současný tanec.

Baletní školy a jiná překvapení
Balet rovná se baletní špičky, sukýnky, upnuté trikoty a vypasované obrysy mužské chlouby. Klasika v podobě baletu v dnešní době je dobře známá, ale i balet procházel svou modernou (začátek až polovina 20. století), postmodernou (až přelom 20. a 21. století) a dnes se užívají pojmy jako contemporary balet nebo současný balet. Zajímavostí je, že teprve od konce 17. století se na jevišti objevily také ženy baletky a pro nás neodmyslitelné špičky přišly až teprve s rokem 1823. Jakmile se určití tanečníci a choreografové rozhodli klasickou taneční techniku dělat jinak, než bylo do té doby zvykem, nastala nová éra.

Pamatujete si určitě nesmrtelné „zvonáče“ …a z ničeho nic „skinny jeans“. Jak k tomu došlo? Někdo na vlivném místě změnil styl. A stejně jako má současná rozvolněná móda své tepláky a kalhoty všech tvarů a délek, tak se contemporary stává rozvolněným technicky i ve svých inspiracích a choreografiích. Můžete se setkat s tzv. italskou, francouzskou, ruskou, britskou, americkou, ale třeba i dánskou baletní školou. Rozeznat je od sebe chce již trochu praxe, ale nabídnu alespoň příklady. Když chce Rus vystupovat v Americe, klepají ho přes (pro americkou školu) precizně semknuté prsty na rukou. Američan se v Rusku musí ihned zbavit rozevlátosti pohybu a začít pózy zadržovat, Američanky mají co dělat, aby dohnaly Rusky ve „vysoké noze“ (při mnoha prvcích je důležitá flexibilita), ovšem u Rusů nenajdeme tolik potřebný výraz a procítění jako u jiných. Dobře tu také platí stereotypy: Francouzka – koketa, Britka – dáma a Italka – temperamentní. Čím dál více se rozdíly stírají, ale v nuancích je lze rozeznat i dnes. K této tematice doporučuji shlédnout film The Dancer o životě jednoho z nejlepších tanečníků současnosti Sergeji Poluninovi a jeho cestě baletním světem, nebo si prohlédnout některá videa z britské Royal Opera House s výkladem o proměnách klasické taneční techniky. Každý rok v rámci World Ballet Day je také možnost nahlédnout do tréninků baletních souborů po celém světě a pozorovat tanečníky při každodenní práci.

Neříkejme moderní, nejsme ještě tak staří
Přesuňme se nyní k mnohem mladšímu odvětví moderního tance, který je záležitostí USA a přelomu 19. a 20. století. K tématu moderního tance oslňte třemi jmény: Isadora Duncanová, Martha Grahamová a José Limón. Isa dostala revoluční nápad osvobodit tělo od okázalých kostýmů či předepsaných prvků klasického tance a nechat ho vyjádřit se přirozenou cestou. Stručně řečeno, na jevišti se objevují lidé bosí, různých proporcí, experimentující s tělem, ukazující námahu a pot. Choreografové se snažili vyjadřovat pocity a myšlenky z reálného života, abstraktní ideje, hru jako takovou, nahodilost a repetici. Grahamová pracovala s uvolněním, s páteří a pánví a samozřejmě dechem coby přirozenou lidskou potřebou. Limón padal a vymršťoval se, pracoval mimo osu těla a ve spirálách. Možná po přečtení některých těchto vět začíná být jasnější, proč se tolik tanečníků stále „válí po zemi“.

Výrazový tanec je jako pojem více spjat s Evropou a občas se zaměňuje s moderním. Klade důraz na prožitek tanečníka, příběh mnoho charakteristických prvků vychází z toho, co jsem zmínila výše u „důležité“ trojice. Významnou představitelkou byla například německá tanečnice a choreografka Mary Wigmanová.

Taneční avantgarda se velmi dobře demonstruje na postupech Merce Cunninghama, který se rozhodl, že povede tanečníky s hudbou, proti ní nebo ji bude zcela ignorovat. V tandemu s Johnem Cagem experimentovali s nahodilostí a nebrali ohled na diváka jako partnera. Postmoderní tanec postrádá linearitu, psychologizaci, zapojuje se chůze a běh a jako témata si bere běžné každodenní činnosti.

Vzájemná inspirace a propojování technik daly vzniknout dnešní podobě contemporary (současný tanec) zapojující videoart a site-specific. Při pokusech rozluštit témata a myšlenku tanečního představení je dobré si zjistit, z čeho nejspíše choreograf a tanečník vycházejí, u koho studovali a tím se dostat blíže k používané technice a pravděpodobnému záměru. Osobnosti choreografů a tanečníků mají každá svůj osobitý styl a snaží se stále posunout hranice dál. Všímejte si práce s hudbou, rytmem, někdy také mluveným slovem, principu opakování, kombinací s běžnou chůzí a během, prožitku tanečníka či práce s tělem jako takovým. U nás můžeme najít taneční divadla skupin DOT504, Farma v jeskyni, NANOHACH, VerTeDance, Lenka Vagnerová & Company a mnoho dalších.

O tanci většinou nestačí pouze číst a rozhodně nestačí zmateně pozorovat představení pohybového divadla. Z vlastní zkušenosti mohu více než doporučit: pokud máte možnost vyzkoušet si osobně jakoukoli moderní taneční techniku například návštěvou workshopů či otevřených hodin a na vlastní kůži pocítit proudy energie vlastního těla, zkusit si vyjádřit myšlenku pouze pomocí pohybu a zjistit, jak složitý to může být proces, pak daleko lépe pochopíte principy současného tance. Choďte se dívat na tanec a choďte tančit. ∞

Na zkouškách působí klidně, téměř nenápadně, mluví tiše, ale jeho práce je nepřehlédnutelná: nedávno zazářil velkolepým multižánrovým projektem Divadlo za bránou Bohuslava Martinů, ve kterém se mu podařilo propojit všechny fakulty pražské AMU. Pár metrů od nádvoří Lichtenštejnského paláce, kde se loni v červnu odehrály letní reprízy projektu, na katedře pantomimy pražské HAMU, se tento rozhovor s Radimem Vizvárym (33) uskutečnil.

Jaká je aktuální česká pantomima?
Všechny tvary, ať už je to historická, nebo ultramoderní forma, které se na našich jevištích hrají, a nejen na jevišti, ale i na ulici jako představení, performance nebo happening, mají jedno společné téma: lidská bytost ve své naléhavé situaci. Divadlo vyžaduje neustálé hledání, které s sebou přináší plus, ale také minus. A já se domnívám, že minus současného mimického divadla je dramaturgie. Autoři pracují převážně s emocemi, kterými vedou pohybový jazyk a skládají z nich jevištní tvar, který ale často působí velmi abstraktně. Může zde být hodnota ve vnitřním prožívání herce, ale divák už postrádá narativní sdělení. Druhý extrém je naopak v přílišné narativnosti, z níž vychází až takový skoro bulvární útvar, kdy divadlo postrádá nějaký přesah, podtext, hlubší sdělení. Jsou to dva extrémy, na které je dle mého názoru žádané se zaměřit a najít mezi nimi balanc.

Jaké jsou výzvy pro současnou pantomimu a pohybové divadlo?
Problémem současného mimického divadla je, jak už jsem zmínil, převážně dramaturgie tohoto tvaru. Na našich jevištích se vyskytují převážně autorské projekty, leckdy postrádající rozvinutější uměleckou syntézu dalších jednotlivých umění. To znamená hledání podpory u literatury, hudby, architektury, výtvarného umění, u filmu a podobně. Dnešní doba nám nabízí slučování principů různých pohybových disciplín. Jejich podoby se vyvíjejí velmi rychle a tělo je sofistikovanější než bylo dříve. Toho je třeba využívat.

Co znamená, že je tělo „sofistikovanějš“?
Dnes jsou na lidský výkon nebo na výkon herce, ať už je to mim, tanečník nebo pohybový herec, zkrátka na interpreta, kladeny větší nároky včetně těch technických. To znamená, že se rozvíjejí i pedagogické metody, které staví interpreta, potažmo studenta k těžším úkolům a společně posouvají hranice lidských možností.

Jaké je místo pantomimy na současné české scéně dramatických umění? Zasloužila by si více prostoru, třeba i na úkor jiných žánrů?
Já se snažím neodsuzovat žádné tvary a směry, snažím se je hlavně pozorovat a pochopit. Ponaučen třeba zjistím, co pantomimě jako žánru chybí, nebo naopak zjistím její výjimečnost. Někdy si říkám, že někteří kolegové by se potřebovali více seznámit s tolik odsuzovanou pantomimou, protože ta by jim mohla pomoci k lepší inovaci toho, co dělají.

Pantomima je dnes odsuzovaná?
Možná ne přímo odsuzovaná, ona se jako každý jiný žánr proměňuje. Trochu utrpěla tím, že po smrti Ladislava Fialky ztratila vůdčí osobnost. Nechci teď hodnotit jeho umělecké kvality, ale je přední a světoznámá osobnost oboru, může být vnímán jako ikona české pantomimy. Byl hlavním motorem, ať už v tom pozitivním, nebo kontroverzním smyslu, ale zkrátka byl. Potom už tu nebyli tvůrci, kteří by se věnovali klasické pantomimě – tím myslím tu „bílou“. Jsou tu například Turba, Hybner, Polívka, kteří ale dělají trochu odkloněnější žánr. Tato určitá generační propast zapříčinila oslabení klasické pantomimy.

Přesto, že byla nějaký čas na ústupu, má česká, potažmo československá pantomima významnou tradici, převážně z doby před revolucí. Vycházíte z této tradice? Je pro vás inspirující, nebo se spíše snažíte o novou podobu a inovaci?
Na tradici určitě navazuji, protože ona ukazuje právě ty hodnoty, které jsou nadčasové a věčné. Pro mě je tradice společenská záležitost, zážitek a výsledek jednání společnosti, ne jedince. Je to reflexe politické situace, společenské nálady, doby, a to potom určuje i nějaký sloh. Pro mě tradice uchovává sociální a národnostní hodnoty. A to nám Čechům dnes chybí.

Jaká by měla být výbava mima nebo pohybového divadelníka? Hraje zde roli i něco jiného než pohybové nadání?
Samozřejmě. Mim není tanečník, takže kromě pohybového nadání se vyžaduje ještě herecký potenciál. Potom se klade důraz na originalitu, výjimečnost, silnou osobnost. Většinou jsou mimové i autoři, takže je důležitá nejen interpretační schopnost, ale i autorská. Je zřejmé, že člověk musí mít svůj obor rád, aby byl proces práce potenciálně rozvinutelný na celý život. Jeho priority musí mít i nějaký duchovní rozměr, nejen společenský nebo sociální. Nejen to, že „chci být slavný“. Chce to přirozeně intelektuálně schopnou osobnost s výrazným talentem.

Nechybí vám někdy jako mimovi a pohybovému herci „slovo“ jako výrazový prostředek?
No, když mi chybí, tak ho použiju. Nikde není psáno, že v pantomimě se nesmí mluvit. Důležité je, jak s tím slovem pracujete, to už je technika. Jestli funguje jako zvuk, nebo jen zintenzivňuje, prohlubuje pohybové gesto. Měl jsem i představení, které kombinuje činohru s pantomimou. Je to možné, a myslím si, že i čím dál častější. Mimové používají slovo, ale nenese hlavní smysl hry.

Co si myslíte o pevně daných choreografických tvarech? Je zde ještě prostor pro vlastní tvůrčí inovaci?
Daná pevná struktura choreografie mě ničím nebaví, ale jistý prostor pro inovaci nabízí ve výběru osobnosti. Interpret dodržuje danou choreografii, ale přináší do ní svá gesta. Zjistil jsem, že je něco na přísloví „když dva dělají totéž, není to totéž“. Správný výběr interpreta je určující až z padesáti procent, špatný výběr může změnit smysl hry. Domnívám se, že v pohybovém divadle, u tance, nebo i u nás u pantomimy vždy nejvíce záleží na interpretovi, ne na choreografiích. Záleží na charismatu a kouzlu té osobnosti, technické vyspělosti a osobitém zpracování. Je důležitá její umělecká a životní zkušenost a pokora.

Čtete kulturní recenze?
Recenze čtu, nejen své, ale i recenze kolegů a jiných divadel. Zajímám se o to, co se děje nejen v našem oboru a divadle, ale i ve výtvarném umění, ve filmu atd. Je to nezbytné, protože jako inovátor musím poslouchat impulzy a inspirovat se nápady druhých. Pak jde také o zpětnou vazbu ve smyslu „jak a kudy ne“, což je mnohdy důležitější než hledat nápad. Proto právě musí mít člověk přehled, nesmí být kulturní barbar.

Jak reagujete na recenze k vlastním představením?
Vesměs pozitivně. Musím zaklepat, že ty mé jsou většinou dobré. Jsem rád, když někdo něco napíše. Samozřejmě že člověk recenze už trochu selektuje na dobré a špatné, a i dobře napsaná recenze může být špatná. To vycítíte, jestli autor ví, o čem mluví, že si umí dávat věci do odborných a teoretických kontextů. Kolikrát se z recenzí i něco nového dozvím, co jsem třeba nevěděl nebo co jsem zamýšlel, i když mě to samotného nenapadlo. Může nás to vybízet ke konfrontaci jako impuls k tvorbě, každý má svůj vkus a specifické umělecké cítění

Veselé skoky samy sebe označují jako originální pohybové divadlo. Pro přesnější představu bych ještě dodala nálepku „vtipné“. Zatím snad každé z jejich představení mě dokázalo rozesmát nebo nadchnout neotřelým nápadem. A při tančení také zpívají.

V neděli 18. listopadu jsem si doplnila „veseloskokovské“ vzdělání: viděla jsem i čtvrtý kus z repertoáru tohoto jedinečného českého souboru (dříve navštívené Na hlavu!, Edgar Allan Pú: Havran a Baby box mě vždy uchvátily). Inscenace Ve stanici nelze je volně inspirovaná klasickým příběhem Anny Kareninové. Postupně se ale objevují rozličné postavy vlakového nádraží, fotbaloví fanoušci, nebo dokonce drobní mimozemšťánci. Zdánlivě nespojitelné prvky drží pohromadě vynalézavou choreografií a srozumitelným příběhem. Divácky atraktivní je použití efektu černého divadla nebo lidových tanců.

Podobné schéma (ale pokaždé jedinečný způsob zpracování!) sledují i ostatní taneční opusy Veselých skoků. Hlavní je radost z pohybu, souhra a souznění herců. A to vše jako gejzír tryská přes forbínu do hlediště. Zaslechla jsem pána, který prý byl na stejném představení už čtyřikrát. A pokaždé se bavil, a šel by prý klidně znovu.

Veselé skoky: Na hlavu!
Divadlo v Celetné
Celetná 17, Praha 1
po 17. 12. 19:30

Veselé skoky: Ve stanici nelze
Divadlo v Celetné
Celetná 17, Praha 1
pá 28. 12. 19:30