Část společnosti stále nevnímá street art jako plnohodnotné umění. Zásadně tomu nahrávají dva faktory. Nejednoznačnost samotného pojmu a rozcházející se představy o tom, kdo a za jakých podmínek se může ve veřejném prostoru realizovat.

Street art má příliš široké mantinely. Zahrnuje mnoho výtvarných technik a postupů, různou kvalitu zpracování a hloubku myšlenek. Často jsou tedy tímto termínem označovány projevy, které jsou spíše trapným vandalismem. A pak je zde stále vžité přesvědčení, že za uměním se má jít do galerie a nemá být publiku vnucováno. Svévolné umisťování výtvarných děl do veřejného prostoru je spoustou lidí chápáno negativně. Přitom skutečnost, že každé opěradlo lavičky a držadlo v autobuse je oblepené hloupou reklamou, příliš viditelného pobouření nevyvolává. Přesto je dnes, zejména ve světě, street art pódiem, po kterém se pohybuje řada hvězd. Uznávaní umělci, jako Blek le Rat nebo Banksy, jsou ikonami věhlasem srovnatelnými s nejzářivějšími jmény současného „legálního“ umění. V české kotlině patří mezi nejvíce profláknuté nicky Point a Cakes. Položil jsem několik otázek Janu Kalábovi, který za oběma přezdívkami stojí. Pomocí barev si vydobyl pozici jednoho z nejvýznamnějších českých umělců vstupujících do veřejného prostoru. Má za sebou desítky výstav a projektů po celém světě. Kaláb je důkazem toho, že dobré věci na ulici nekončí.

Na úvod se zeptám, proč máš dvě přezdívky? Je to tak, že jedna zastupuje dva rozměry a druhá tři?
Dá se to tak říct. Není to ale programová volba. Nějak se to tak postupem času stalo. Cakes jsou dobrá písmena pro klasické graffiti a Point zas nějak víc fungoval pro 3D písmena.

Mě vždycky nejvíc bavilo potkávat Point. Myslím, že instalaci těchto geometrických nápisů musela často provázet značná dávka akrobacie. Umístil jsi někdy Point někam a řekl sis: „Sakra, jak jsem to tam vlastně dostal“?
Je pravda, že jsem se někdy musel hodně natáhnout, abych Pointa dostal tam, kam jsem chtěl. Nepatřím ale mezi hazardéry, takže mým limitem je většinou délka žebříku. Ale s odstupem času bych do některých míst už znova lézt nechtěl.

Slyšel jsem vyjádření pár zapálených sprejerů, kteří prohlašovali, že pokreslí úplně všechno. Třeba naslouchátka vlastního dědy. Předpokládám, že jsi hlavně v začátcích své tvorby nanesl barvu leckde. Jak se dnes, jako etablovaný umělec, díváš na problematiku umisťování graffiti například na historické památky? Vybavíš si, jestli jsi někde viděl povedenou věc, ale napadlo tě: „Tak tady to někdo podělal“. Jsou ve městě místa, kam graffiti nepatří?
Z objektivního hlediska graffiti na památky a nové fasády nepatří. Ale to, jestli se tam objeví, nezáleží na mém názoru. Ta absolutní svoboda projevu v graffiti je jeho největší krása a zároveň i největší prokletí. O tom, kde se graffiti objeví, rozhoduje kdokoliv, kdo vezme do ruky sprej, a jeho momentální nálada. V tom si je rovný opilý primitiv i ostřílený veterán. Já osobně beru graffiti jako součást městské architektury a čím jsem starší, tím méně mě pobuřuje, kdo zas „zničil“ jakou zeď. Víc mě trápí tupá architektura nákupních center, pseudomoderní bytová výstavba a reklamní megaboardy na každých 50 metrech.

Velkými fanoušky street artu jsou muži zákona, někdy se snaží asistovat přímo u tvorby. Jak vlastně dopadl tvůj konflikt s policií při vybarvování letenských chodníků?
Všechno dopadlo dobře. Zaplatil jsem blokovou pokutu tisíc korun. Jelikož státní zástupce nekvalifikoval moji intervenci jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, vyřešilo se to na městské části a ani nedošlo na soud. Policie není orgán, který rozhoduje. Ta v těchto případech vyjíždí na udání kolemjdoucích.

Street art je respektovaná disciplína. Důkazem jsou publikace, zájem novinářů a také otevřené dveře různých galerií. Nepřichází ale tím, že je tvořen do prostoru, kam za ním diváci přijdou, o ty koule, které má, když člověka přepadá v ulicích?
Galerie a ulice jsou dva úplně odlišné prostory. Dílo, které funguje na ulici, nemusí fungovat v galerii – a naopak. Street art je terminus technicus. Já ten název moc rád nemám.

Jako standardní vývoj umělce, který zasáhne do veřejného prostoru, se jeví: tagy, graffiti, street art, někde při tom třeba umělecké vzdělání, a později snad tvorba pro galerie. Víš o někom, kdo šel proti tomuhle směru? Že by si z galerií postupně začal odskakovat na ulici?
Veškeré sochy, které ve městě potkáváme, jsou, dá se říci, dílem umělců „z galerií“. Najde se i dost velkoformátových maleb nebo mozaik od klasických umělců. A v neposlední řadě jakýkoliv billboard s reklamou na výstavu do galerie.

Tvé jméno je spojeno také s mural artem. Jaký je pocit vědět, že jsi udělal něco velkého, co nelze minout bez povšimnutí a co uvidí spousta lidí, kteří tvou práci jinak neznají?
Je to hezký pocit.

Kam myslíš, že se bude street art vyvíjet? Má vůbec možnost se někam posouvat, nebo se můžou vyvíjet jen formy, které street art využívá?
Street art je jen termín, který se přirozeně ustanovil, aby pojmenoval skupinu umělců vycházejících z podobných kořenů a kultury. Vyvíjet se budou umělci. Ti určují směr. ∞

České streetart a graffiti legendy Skarf, Pasta, Tron, Point a Cryptic 257 svou rozsáhlou instalaci Metropolis uvedli na jaře na světové přehlídce umění EXPO 2010 v Šanghaji. Teď je k vidění v Doxu až do 31. ledna 2011.

Umělce jsem na vernisáži obešel a požádal je, aby mi vlastními slovy popsali, 1. co na výstavu připravili a 2. podělili se o své dojmy ze Šanghaje, resp. Číny. Zbylé kousky do mozaiky jménem Metropolis si na výstavě najdete sami.

Pasta *1979
1. Můj objekt se jmenuje Candy Shop a vlastně jsem si tím splnil svůj sen, o kterém už jsem dlouho uvažoval – vyjádřit městské prostředí za použití signmakingu. Ten sdružuje veškeré formy sdělení, které se objevují na ulici – reklamy, billboardy, vývěsní štíty, neony, polepené výlohy. Využil jsem signmakingu ke zhmotnění svých myšlenek, představ, útržků z rapových textů, které mě baví, věcí, které mě inspirují, se kterými souhlasím, ztotožňuji se a za kterými si stojím.

2. Rozporuplné. Máš dvě tváře Číny. Jedna je moderní a druhá tradiční. Tradiční Čína nejsou jen melancholické domečky, romantická zákoutí a pouliční gastronomie, je to i bída, zápach, nemoci a chudoba. Ve svém základu je to země hrozně chudá, nevyvinutá, i když světu dala 80 % všeho, co dnes využíváme od papíru přes kolo až po střelný prach. Někde mezi tou miliardou lidí je část hyperinteligentních lidí, kteří vytváří moderní Čínu (Hongkong, Peking, Šanghaj). Šanghaj je do jisté míry fascinující, megalomanská, snaží se být na úrovni jiných světových velkoměst. Po vizuální stránce ohromující, ale po té zážitkové a obsahové mě nijak neoslovila. Duch místa – to, co my známe dobře tady z Prahy, tam prostě chybí. Když to řeknu jednoduše a pochopitelně, Šanghaj je něco jako tepláky adidas se čtyřmi pruhy. Je to fake, hra na něco, co není, i když se tak tváří.

Masker *1981
1. Nechal jsem si vymodelovat to, co bych sám vymodelovat nezvládl. Model paneláku, do kterého je vidět, uvnitř jsou figury a je vidět do jejich vnitřních záhybů a myšlenek.

2. Já si to ani moc nepamatuju. Blikalo to, bylo to veliký, mají tam asi dost peněz. Byl jsem tam moc krátce, abych tomu nějak rozuměl. Nevím, jestli to bylo negativní, nebo pozitivní, ale bylo to zvláštní.

Point *1978
1. Vytvořil jsem městský organismus připomínající chobotnici. Je to shluk modelů domů, které navzájem prorůstají červené kónické roury. Domy se množí pomocí červených chapadel. Jako by myšlenka člověka sedícího už v hotovém domě vyrazila ven k zemi a tam od základů vyrůstal nový dům. Organické prorůstá anorganické.

2. Viděli jsme jenom Šanghaj, takže nemůžu mluvit o Číně. Šanghaj je New York Asie, ale to, že tam mají svítící a blikající domy neznamená, že tam nejsou lidi, co žijí v bídě. A navíc je tam totalita, je tam cenzura, nefungují tam blogy a sociální sítě, je to nesvobodná země, která se tváří, že je hrozně cool, ale není. Myslím, že jsme to nerozkryli celé, viděli jsme jenom částečku, ale rozhodně to tam není uvolněné.

Tron *1978
1. Pro výstavu Metropolis jsem udělal čtyřmetrový nápis TRON, který vypadá jako budovy města a má v sobě zabudovaných 1 500 diod. Připomínají mihotání světel, když se díváme na město z dálky, a zároveň je v nich zakódovaná věta INVISIBLE FUTURE FOREVER. Celý objekt je utopická vize města budoucnosti. Doplňují ho dvě obrazovky, které se vznášejí nad nápisem a na nich se odehrává každodenní rituál obyvatele města. Jeho cesta, jež se neustále opakuje.

2. Šanghaj je obrovské, dynamicky se rozvíjející město 21. století. Za posledních 20 let narostlo neuvěřitelným způsobem. Vtipné je, že ta masa betonu je tak těžká, že se celá metropole propadá o několik centimetrů do země. Naše futuristické vize těch blikajících měst, co jsme tam přivezli, byly v Šanghaji realitou. Bohužel moderní zástavba, alespoň v tomto městě, naprosto převálcovala starší čtvrti. Za atmosférou původní Číny by bylo potřeba cestovat jinam.

Cryptic 257 *1982
Nechtěl odpovídat. Na výstavě má Graffomat – nový český vynález, jenž místo nápojů a sušenek servíruje spreje a roušky. Jak se mu líbilo v Číně, nevíme.

Skarf *1977
1. Původně jsem chtěl vytvořit dokument o tom, co dělají kluci, ale pak se to vyvinulo v samostatnější autorskou věc. Vznikla audiovizuální koláž, ve které figurují prvky z instalace. Snažil jsem se kreativně zremixovat jejich věci, taková jízda v čase, kde se od sebe jednotlivé motivy z Metropolis různě odrážejí a navzájem potkávají.

2. Bylo to hrozně zajímavé, ale trochu strašidelné. Vyznění pro mě není úplně optimistické, protože v jádru tamějšího systému je zlo. Tradiční Čína se bourá a demoluje a místo toho se staví padesátipatrové paneláky. Materialistické.