Jaké to je nahlédnout někomu do soukromí? Mohou věci, místa mluvit? Nebo jsou jen otiskem života svých majitelů? Jak souvisí pohádkový střet dobra a zla s každodenností a všedností našeho žití? Stačí projít šatní skříní – onou pověstnou branou mezi dvěma světy – a příběh se rodí…

Slovy tvůrců
„Za dveřmi č. p. 21 má podobu tzv. narativního prostoru, tedy výtvarné instalace bez herců, která vypráví určitý příběh. Tento konkrétní se odehrává v současnosti a nabízí civilní vhled do života jedné rodiny. Divák bude postupně procházet sedmi prostory, které může svobodně zkoumat. Na každý prostor má omezený čas, takže bude záležet na jeho aktivitě, nakolik pronikne do detailů jednotlivých osudů i celého příběhu. Za dveřmi č. p. 21 vypráví atmosférický komorní příběh, který je určen pro jednoho až dva diváky. Každý divák navštíví prostor samostatně. Pokud přijdete ve dvojici, každý z vás absolvuje odlišnou cestu.“

Modří i moudří již vědí…
Pro ostatní je výzvou navštívit tento či mnohé jiné projekty divadelního uskupení Pomezí. Jeho činnost stojí na rozhraní nejen interaktivního a imerzivního divadla (tj. založeného na divákově zapojování se do průběhu představení), hledá a prozkoumává jeho odlišné podoby a způsoby, jak rozvíjet současné divadlo méně obvyklými přístupy. Jinými, snad srozumitelnějšími slovy: Snahou tvůrců je vytvořit komplexní, alternativní svět, do kterého může divák vstoupit a objevovat jej. Diváci jsou zapojeni do děje, ocitají se na hranici divadelní inscenace, hry a výtvarné instalace. Je to specifický typ divadla, který se vyznačuje volným pohybem diváků po scénickém prostoru, v němž se může paralelně odehrávat více scén. Divák se musí rozhodnout, kam se vydá, do jaké místnosti se podívá, čemu bude věnovat svou pozornost, protože nemůže vidět všechno. Zároveň se někdy stává i aktivním spolutvůrcem představení.

Prázdniny ve městě? Nemusí to být nuda!
Autor těchto řádků objevil Projekt Pomezí z. s. teprve na začátku června t. r.

A bylo to pro něj soukromé zjevení. Vydal se zatím na dvě výpravy. Druhá byla v rámci formátu 1 : 1 (jeden herec a jeden divák) Milý Karle! + Výlety. Dopisoval si s dívkou svého srdce z kasáren a zákopů za dob c. k. mocnářství a nechal se plně unést autentickou atmosférou příběhu i scény. Ve Výletech plul po vlnách fantazie provázen svým ptačím průvodcem, toulal se přírodou v krajině zdejší i zemí orientálních, spoléhat se musel především na svůj sluch a hmat… Těší se, že o prázdninách nakoukne do Domu v jabloních (Winternitzova vila), vyrazí na výpravu Nad městem, kdy průvodcem po okolí pražské Palmovky bude hlas ze sluchátek… A nejspíš bude svědkem, možná i aktérem prvních demokratických voleb v jedné asi dost „divnozemi“… Lístky, prosím.

Projekty Pomezí jsou příslibem netušených dobrodružství, nejen o prázdninách! Přidáte se? Stačí kouknout do programu na www.pomezí.com.

Za dveřmi č. p. 21
Koncept a realizace: Barbora Klapalová
(též námět), Ondřej Levý, Martin Sucharda,
Matěj Sybr (Za Poříčskou bránou 7, Praha 8)
první uvedení 19. října 2019, 80 minut
www.pomezí.com.

S tzv. imerzivním divadlem se u nás příliš často nesetkáte, je totiž docela náročné na výrobu. Co vůbec to cizí slovo znamená? Jednoduše to, že se můžete po více či méně rozlehlém prostoru volně pohybovat a vyzobávat střípky divadelního dění. Jednu takovou imerzivní – a velice podařenou – inscenaci máte nyní možnost navštívit i v Praze.

Kdesi v lužních horách prý leží městečko jménem Pomezí. Ne, neotvírejte mapu! Ta vám najde leda tak Pomezí u Poličky a tam, pokud vím, luhy ani hory nejsou. Maximálně tak pahorky. Pomezí, o kterém mluvím, se nachází v podivném časoprostoru (KDESI na německých hranicích a KDYSI mezi světovými válkami) a nedostanete se do něj jinak, než po schodišti v domě číslo 7 v ulici Za Poříčskou bránou v pražském Karlíně.

Dostupnost: bohužel ne bezbariérová. Terén: členitý (schody, prahy, dveře, okna, zdi, sem tam pařez). Mobilní signál: nehledejte. Občanská vybavenost: mají tu všechno – tančírnu s barem, cukrárnu, kadeřnictví, krejčovskou dílnu, truhlárnu, les, … jen hrad jim chybí (i když staří Slované tu prý měli hradiště). Obyvatelstvo: temperamentní, milé a přívětivé.

Ačkoli…
Ačkoli všechno asi není, jak má být. V městečku vládne napjatá atmosféra, chystá se tradiční podzimní slavnost – korunovace královny jeřabin. Zároveň se ale vzpomíná na kohosi, kdo z městečka před rokem touto dobou zmizel, nikdo neví proč ani kam. Divákovi je nabídnuta možnost nejen být svědkem vzrušených příprav na vrchol slavnosti, ale především pokusit se rozluštit, co se to tu kčertu děje.

Když říkám pokusit se rozluštit, myslím to doslova. Tvůrci vám nenabídnou příběh Pomezí na zlatém podnose, zatímco vy budete pohodlně rozvaleni v sedačkách v parteru. Kdepak. Tentokrát se po vás, divácích, chce spolupráce. Všechno se totiž odehrává ve třech patrech starého domu, jehož místnosti se proměnily v různé významné body v městečku a jeho okolí. Všude se pořád něco děje a je jen na vás, co z toho dění zvládnete vstřebat. Můžete si vybrat jednu místnost a v ní strávit celou dobu, můžete sledovat jednu postavu, jak prochází městečkem, můžete náhodně utíkat zrovna tam, odkud se ozývá největší křik či hluk, … Buď budete jenom poslouchat a dívat se, nebo budete aktivně prozkoumávat knihy, dopisy, fotografie. Smíte všechno, jen zasahovat do děje je vám zapovězeno. Jste jako pracovník ostrahy, který na svém monitoru přepíná mezi různými bezpečnostními kamerami – jen se u toho více nachodíte. Jste jako duchové, kteří se pohybují prostorem a sledují, co se stane.

Jak jsem řekl, smíte všechno – jen nesmíte být líní. Když strávíte celou dobu tlacháním s barmanem, jehož jediného smíte sami oslovit, moc se toho nedozvíte. Inscenace je ale tak dobře vystavěná, že ať se budete po městečku pohybovat jakýmkoliv způsobem, ať budete prozkoumávat artefakty a číst lístečky na stolech a v zásuvkách, nebo jenom sledovat děj, výsledný příběh si z těch střípků pravděpodobně vždycky poskládáte. Pro každého z vašich spoludiváků bude mít jiné hlavní aktéry a různé důležité okamžiky, ale základní linku každý z vás odhalí.

Inscenace tím přímo láká k druhé, třetí, další návštěvě. Vždy můžete být svědkem jiných přátelských pout a dramatických rozhovorů, zážitek z představení nikdy nebude stejný. A že byste byli líní, toho se nebojím – oni vás nenechají. I herecky je totiž Pomezí troufám si říct mistrovsky zvládnuté, všichni bez výjimky se s grácií a s přehledem pohybují po domě-městečku, dění na jednotlivých místech do sebe zapadá jako ozubená kolečka, prostoje při čekání na partnera se protagonistům daří vyplňovat improvizací a interakcí s diváky přesně v duchu atmosféry představení.

Ansámbl si zaslouží obdiv i za to, jak pohybově náročné jejich výkony jsou. Představení trvá bezmála tři hodiny a věřte mi, že i vy coby diváci budete ze samého přebíhání z místnosti do místnosti a z patra do patra náležitě uondaní. A co teprve oni! Navíc hraní v takto bezprostřední blízkosti publika – jen si to představte, diváci stojí všude kolem vás, nemůžete se schovat za rampou, všichni vidí zblízka každý váš pohyb, každé zaváhání, každý potencionální stín nervozity, který přeběhne po tváři…

Sečteno podtrženo, cenu za Projekt roku festivalu …příští vlna/next wave… si rozhodně zasloužili. Jsou skvělý tým, který dal dohromady skvělou, propracovanou inscenaci. Na první pohled je vidět, že se toho nebojí. Nebojte se toho ani vy! Dokážete zjistit, co se v Pomezí děje? ∞


Pomezí
Za Poříčskou Bránou 7, Praha 8
nejbližší reprízy během března