Dobro vždy vítězí nad zlem, neřád je potrestán, a kdo se zachová nejmorálněji, je bohatě odměněn. Nějak tak to vždy bylo v pohádkách. Ve skutečnosti to ale chodí jinak. A můj recept na spokojený život je snadný – starat se hlavně sám o sebe.

Od malička mi maminka vtloukala do hlavy morální zásady: že mám pomáhat druhým, nebýt sobecký, pomáhat slabším a tak dále. A když mám něco takového v hloubi duše zakódováno, těžko se to odnaučuje. A proč se to chci odnaučit? Protože vidím, že ti, kteří se podle těchto zásad neřídí, to mají v životě vždy lepší. Aneb s poctivostí nejdál dojdeš, ale ti nepoctiví tam budou dřív.

Sám bych rozdělil lidi na dvě skupiny. „Pomahače“ a „vycucávače“. Pomahači mají nastavená morální pravidla a těmi se řídí – počínaje poctivým kupováním jízdenek v MHD přes pomáhání různým kamarádům po šílené charitativní práce. Vycucávači jsou naopak lidé, kteří rádi parazitují na ostatních, stoupají po jejich udřených bedrech k vrcholu a mají s tím minimální práci. Kdyby se však pomahač chtěl přeorientovat na vycucávače, stálo by ho to ohromné morální úsilí.

Kupříkladu za mnou přijde krásná spolužačka a chce poradit s úkolem. Já jí nadšeně úkol vypracuji celý, a to se jí tak zalíbí, že mi přenechá úkoly ještě z dalších pěti předmětů. Místo abych se připravoval na zkoušku, pracuji na cizích úkolech – a pak uslyším jen: „Jsi blbec, učitel mi za ten úkol dal trojku, a to jenom kvůli tobě!“ A sám zkoušku neudělám, protože jsem se na ni nepřipravoval. Škodu pociťují obě strany.

Znaven po náročném dni jedu tramvají a na kritické pohledy spolucestujících zareaguji tak, že pustím starší paní sednout. Ta s remcáním: „To si jako myslíte, že jsem stará?“ usedne na moje místo a mě pak bolí strašně nohy. Pro společnost by bylo výhodnější, kdybych se já, člověk v produktivním věku, unavil méně a odvedl více užitečné práce, proč tedy platí pravidlo, že se mají senioři pouštět?

Stejně tak mi bylo trapné odbýt smutného prodavače malých plyšáčků v metru, který tak vybíral příspěvky na dětský domov. Já ale utratil peníze, které jsem měl určeny pro vlastní prožitek a prožitek, který bych za peníze získal, by se rozhodně nevyrovnal díkům prodejce a ani náhodou radosti sirotků, které ani neznám.

Společnost by byla mnohem lepší, kdyby se každý staral sám o sebe. Pomahači totiž ztrácejí svoji energii pomáháním druhým a tím brzdí sami sebe a vycucávači využívají pomahače a díky nim se posouvají dál. Na vrcholu společnosti tedy stojí ti nejméně morální lidé, kteří využívají pomahače. A snadným řešením je, aby se každý staral sám o sebe a pomáhal jenom sobě. Pak by zmizeli pomahači, kteří živí vycucávače, a hned by byla společnost vyrovnaná. Problém vzniká v okamžiku, kdy pomahač zjistí, že je jen ubohým dárcem energie, času a úsilí pro někoho, kdo mu to neoplatí – pak se jen utvrzuje v názoru, že být morální nemá význam a stane se z něj rázem vycucávač.

Takže se starejme každý sám o sebe nebo se naučme využívat druhé, protože jedině tak dosáhneme úspěchu. Brání nám však jen ta zlá morálka.