Sympatický duet plný nezorganizovaných pohybů, fyzična a dechu. Jak vyjádřit život mileneckého páru, jeho vizí a problémů, ukázali v divadle Ponec Nathan Jardin (BE) a Teresa Noronha Feio (PT) v choreografii Paula Blockmana (AU) a Christine Gouzelis (GR) Psychical Jerks.

Chaotická symbolika
Začínáme mluveným slovem a tmou. Vyslechneme škodolibý příběh o využívání a na scéně se objevují dvě postavy. Dvě postavy, o kterých celý večer bude. Stačí prvních pár minut a myslím, že jsme všichni přesvědčeni, že tanečníci mají neskutečné množství energie a jsou ochotni nám ukázat svou výdrž. Jejich neukočírovatelné a skoro až agresivní pohyby celým tělem připomínají zrychlený film. Jsou symbolické a zároveň naprosto šílené. To ale život bývá.

Tanečníci mají nachystáno mnoho rekvizit, které postupně zapracovávají do náročného těsta celého představení. Začínáme mikrofonem. Místo řečí a zbytečného vysvětlování předvádějí zase jen fyzickou a lidskou stránku sebe samotných. Sálem se rozléhají hlasité dechy a vzdechy. Je to takový dechový dialog, který ale až trochu tahá za uši. Konec. Na řadu přicházejí nevyhnutelná slova. Vyprávění o „lásce na první pohled“, o dni, kdy se potkali. Samozřejmě, že to nebylo nijak poklidné – a ze scény je metalový koncert. Skoky, pády, pot a řev. Prostě klasická romantika.

Po přirozených životních etapách následuje jakýsi zvrat. Plastové ruce figurín, které si tanečníci připevňují na ruce, vypovídají o jakési vyumělkované komerční hře. Snaží se nás a samy sebe přesvědčit o idylické realitě, že „everything is OK“. Nastavené pózy, absurdita celé scény, přetvářka. Těžko říct, zda to je opodstatněné a má to význam v životě dvou mladých. Chaotické to bylo až až. Když chaosu a šílenství máme dost, pár to dotáhne ještě kousek dál. Jsme najednou v bojovém ringu a vzduchem lítá vrzající polystyren. Všude je bílo a prostor plní fyzická síla. Asi proto, že je k přežití v současném světě nezbytná.

Pochop to po svém
Poslední etapou je téma rodičovství. Překvapivě poeticky vyjadřují pohybem vizi a touhu být rodiči. Otázka je, zda bude naplněna. Prolíná se symbol potratu a představa, jaké by to mohlo být, kdyby… Dům, děti a manželský pár. I to se dá vyjádřit tancem. Jak to ale dopadne, se nedozvíme. Je na každém z diváků, jak si to vyloží. Skončí pár šťastně, nebo se bude nezorganizovaně plahočit životem dál?

Když už to vypadá na klidnou pasáž, která by byla nutná alespoň na vydýchání, vždycky to skončí u spleti šíleností a teatrálních tahů tělem. Je to gró celého představení. Tanečníci střídají rekvizity, světlo a postoje. Skoro nikdy nejsou v klidu. Řada scén má čitelnou symboliku, jiné jsou jen velmi těžko uchopitelné racionálně i emocionálně. Což je v pořádku, je to umění. Může to představovat cokoli, ale nikdy ne „nic“. Stále má umělec nevyřčenou povinnost něco sdělit a předat dál. Současné moderní performance dávají divákům svobodu, která je někdy až ošemetná. Každý představení příjme po svém, každý si najde něco jiného. Já v této choreografii vidím složitý život páru, pán vedle mě třeba epileptický záchvat dvou mladých lidí. V tom je ta různorodost a kouzlo. V individualitě. ∞


DOT504: Physical Jerks
PONEC – divadlo pro tanec (Husitská 24a, Praha 3)
premiéra 17. 10. • nejbližší repríza 16. 11. 20:00

Bohužel je zároveň třeba podotknout, že jak prázdnotou zející Hudební divadlo Karlín při zahájení festivalu etablovaným souborem Sasha Waltz & Guests, tak umístění hlavního programu do relativně malých prostor divadla Ponec svědčí o tom, že jde stále o záležitost nepříliš masovou. Mezi návštěvníky patří spíše (polo)odborná veřejnost a lidé nějakým způsobem napojení na tanec, než zarytí milovníci moderního tance či tím spíše náhodní návštěvníci. Což ovšem nikterak nesnižuje význam akce samotné, právě naopak.

Současný tanec neodmyslitelně patří do světové kulturní scény. Bohužel v Česku je stále velice často přijímán s určitou opatrností a rezervovaností. Běžné publikum si při slově „tanec“ či nedej bože „balet“ představí pro mnohé odstrašující bílé legíny obepínající vypracované nohy tanečníka a nařasené sukně skákavých éterických tanečnic. Pokud k tomu dodáte „moderní“, tak se zděsí ještě víc, že půjde určitě o něco nepochopitelného, divně experimentálního a „co si ti mladí nevymyslí“, čemu normální smrtelník nemůže rozumět. Potenciální divák pak raději investuje do jistoty typu multikina, slibující přiměřeně vzrušující zážitek bez excesů.

Částečně proti tomuto předsudku byla namířena i letošní propagační kampaň Tance Praha, jejímž heslem se stalo „za vaše představy neručíme“. Vizuál se skládal z fotografií z jednotlivých představení dokreslených o možné divákovy interpretace. Naivní a vtipné, měly bourat mýtus o komplikovanosti a odtažitosti tance. Apel byl tedy jasný: nebojte se tanci „špatně porozumět“, popusťte uzdu fantazii a nechte se jednoduše inspirovat.

Diverzita jako základ modernity
Přitom přeměna klasického baletu na současný tanec je zcela přirozeným procesem, který zasáhl na přelomu a v průběhu 20. století v podstatě všechna odvětví umění. Asi těžko by se dala například představit situace, kdy by někdo řekl, že nemá rád moderní hudbu, a proto raději poslouchá tu klasickou. Popřel by tak existenci nepřeberného množství žánrů a interpretů, kteří spolu nemusí mít pranic společného.

Stejně tak i v moderním tanci si člověk může vybrat dle chuti. Najde si zde své „písničkáře“, jejichž tvorba se soustředí na tematické (ať už politické, sociální, nebo lyrické) sdělení; ale rovněž „vokalisty“ bezprostředně sdělující emoce a nálady splynutím hlasu (v tomto případě tělesného pohybu) s hudbou, nebo také své rebelující rockery, experimentátory či minimalisty. Velká taneční tělesa a samotáře. Amatéry a obdivuhodné mistry.

Současný tanec není tedy jednolitou masou, kterou by šlo obdivovat nebo zavrhnout. Pod tímto názvem se skrývá nespočet směrů a druhů, jejichž společným jmenovatelem je použití těla jakožto hlavního nástroje vyjadřování. Pokud bych přece jen chtěla zobecňovat a hledat jednotící tendence, řekla bych, že oproti klasickému baletu, primárně orientovanému na čirou estetickou dokonalost pohybu, jde v moderním tanci pozorovat větší intimitu, důraz na individualitu tanečníka a jeho osobitý výrazový aparát, směřování od formy k obsahu.

Dramaturgie Tance Praha s touto rozmanitostí vědomě pracuje a povětšinou nabízí pestrou škálu představení, mezi kterými si každý může najít to svoje.

Přežije-li kultura, přežije i národ
Tanec je stejně jako hudba výjimečný svou univerzalitou, schopností překonávat hranice a mluvit ke každému svou mezinárodní, naší společnou mezilidskou řečí – řečí těla. Samozřejmě se dá mluvit o „francouzské“ nebo „ruské“ škole baletu, nicméně každý pozoruhodný umělec je především individualitou světové úrovně, která sice čerpá ze svých kořenů, ale vychází daleko za jejich rámce. Jinak by se jednalo pouze o dokonale ovládanou loutku. Nemluvě o tom, že většina tanečních souborů má mezinárodní obsazení a spolupracuje s choreografy a scénografy z nejrůznějších koutů světa. Jsou to uskupení individualit spojená na základě osobních a profesních charakteristik k realizaci tvůrčího záměru. Kdyby čeští tanečníci, stále viditelnější a úspěšnější na mezinárodní úrovni, pracovali jenom na základě českých zkušeností a tančili české lidové, asi by tu bylo něco špatně.

Poslední dobou v Česku sílící xenofobní nálady a volání po zachování a obraně národní identity postavením zdí a upevněním hranic by tak měly být odsouzeny jako ze své podstaty směšné a nesmyslné. Samotná myšlenka národa nemohla vzniknout a nevznikla jinak než z konfrontace s elementem „jinakosti“. Jenom z rozdílů a interakce s ostatními pramení a krystalizuje uvědomění si sebe, ať už na úrovni jedince, či státu. Avšak to, co bylo aktuální a historicky přínosné na konci 19. století, nemusí tak úplně platit i pro moderní dobu.

Jediným skutečně jednotícím prvkem může být kultura. Avšak ne v podobě zakonzervovaného Olympu několika význačných jmen, s jejichž tvorbou je většina těch, co se jimi ohání, obeznámena v nejlepším případě z popisu ve středoškolských učebnicích. Ale v podobě živoucí, ať už právě vznikající, nebo aktivně p(r)ožívané, té léty ověřené. Kultura vzniká z pohybu, z výměny, vzájemného podněcování jednotlivých odvětví, z impulsů a pnutí. Z homogenity může vzniknout leda tak plytká šedá biomasa.

Přílišná popularita akce, autora nebo díla ne zákonitě, ale velice často spíše svědčí o jeho lacinosti a podbízivosti. Kultura ve své ryzí, nezpopularizované podobě nikdy nebyla a není záležitostí masovou, vždy stojí a padá na jedincích, na malé hrstce neklidných duší, která se vymyká a neřídí se jen vlastním zájmem. Na ně pak masy nostalgicky vzpomínají a k nim se odkazují, i kdyby je předtím samy udupaly k smrti. Pokud se ale společnost uzavře do sebe, vypudí jakýkoliv „cizí prvek“ a na všechno začne aplikovat ekonomické měřítko (ne)výhodnosti, velice záhy zjistí, že tak zvaný národ je pouhou ztrouchnivělou skořápkou bez jádra.

Tanec Praha je přes svou zdánlivou okrajovost a nepříliš početné publikum nesmírně důležitou složkou našeho kulturního dění. Zasazuje se o to, aby tu stále byla živná půda pro tvorbu napříč uměleckým spektrem, snaží se zprostředkovat celé jedno komplexní odvětví v koncentrované podobě, obnovit totalitou zpřetrhané vazby a zapojit tak Česko do mezinárodní tvůrčí sítě jako rovnocenného partnera. ∞

Co se stane, když se potká Slovák, Žid, Švéd, Fin a Belgičan? Vznikne vtip s nádechem tragédie aneb představení „Collective Loss of Memory“ tanečního souboru DOT504 – sugestivní studie násilí jako nedílné součásti lidské nátury.

Umělecký tandem choreografů Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney vytvořil projekt, který se pohybuje na pomezí performance, fyzického divadla, kontaktní improvizace a cirkusové bravury. Jednoduchá scéna bez dekorací, nevtíravé světlo. Mluvené slovo (v angličtině) a nenucené džouky odlehčují avizované téma. Bezprostřední projev tanečníků bourá pevné hranice mezi diváky a účinkujícími.

Oproti tomu hudební podklad se cyklí a stupňuje, místy eskaluje až na hranici fyzické únosnosti. Mohutné basové smyčky drásají nervy a zakousávají se do žeber. O to snadněji pak člověkem prostupuje skoro tělesná únava z neskutečné intenzity tance. Ležérní povídaní s publikem střídají pasáže tak bujaré, že by se skoro nabízelo přejmenovat představení na Collective Loss of Mind.

Vzniká tak znepokojivá disonance – na jedné straně rozum vnímá lehké, abstraktní a umělecké dění, na straně druhé smysly zcela zjevně trpí přítomností něčeho temného. Rozsekne to až zakončení, kdy do umění nemilosrdné vkročí realita.

Příběh odvěké lidské záliby v zabíjení je podán působivě, ale nepřímočaře. I tak ale zůstane člověk sedět jako hrdina Mechanického pomeranče – s doširoka otevřenýma očima. ∞


DOT504: Collective Loss of Memory
PONEC – divadlo pro tanec (Husitská 24A, Praha 3)
premiéra 17. 10. • repríza 21. 11. 20:00
koncept a choreografie Jozef Fruček & Linda Kapetanea (SK/GR) • účinkují Nathan Jardin (B), Joona Kaakinen (FI/JP), Knut Vikström Precht (SW), Dano Raček (SK), Tom Weksler (IL) • hudba Vassilis Mantzoukis • scéna Jozef Fruček • světelný design David Prokopič • kostýmy Lenka Kovaříková

Ponec nabízí podzim plný novinek. Ve dnech 17. a 18. října bude mít svou premiéru soubor DOT504, který již potřetí přizval ke spolupráci choreografickou dvojici Jozefa Fručka (SK) a Lindu Kapetanea (GR), známou také jako RootLessRoot Company. Po cenami ověnčených inscenacích Holdin’ Fast a 100 Wounded Tears se v novém představení COLLECTIVE LOSS of MEMORY ponoří s pěticí výjimečných tanečníků do nesmírně silného sociálního jevu, kterým je jedno ze zvláštních potěšení lidstva – zabíjet a účastnit se násilí. „Bude to studie provokace, která se netýká zjevného, ale zkoumá jemné aspekty vývoje lidského chování a také to, jakými evolučními tlaky lidstvo prošlo a prochází v současném bezprecedentním způsobu života, jenž je orientován pouze na uspokojování momentálních sobeckých potěšení,“ vysvětluje choreograf Jozef Fruček. Říjnový program bude pokračovat oslavami deseti let působení souboru NANOHACH na české taneční scéně. Dne 27. října představí Ponec novinku Michala Záhory Diptych, která je první ze tří premiér chystaných v rámci oslav nazvaných „Dekáda NANOHACH 2004–2014“. Nad Diptychem se sešel ke spolupráci celý tým projektu Orbis pictus a volně na něj navazuje. Představení se bude dále hrát nejen v divadlech, ale i mimo ně, zejména v kostelech či kaplích. Již 17. října si například představení odbude mimopražskou premiéru v kapli sv. Anny v Nečtinech u Plzně. º


autor: Hana Čekanová

Nová divadelní sezóna 2014/2015 započne v žižkovském Ponci 9. 9. premiérou tanečníka a choreografa Jiřího Bartovance.

Originální choreografie pro sedm tanečníků nese název Globe. Bartovanec, který sám více než 11 let působí v zahraničí a je mimo jiné i stálým členem slavné skupiny Sasha Waltz & Guests, se rozhodl ke spolupráci přizvat umělce z různých zemí. Ti svým osobitým přístupem a projevem přispěli ke vzniku tanečního představení, jehož nosným tématem je ztráta identity v globalizovaném světě. Uniformita a stírání kulturních rozdílů je pro Bartovance námětem, při jehož ztvárnění chce dát prostor jedinečnosti každého z nich. V průběhu tvůrčího procesu se snažil zachytit individuální charakter jedince, který pod vlivy okolního světa podléhá stereotypům a mění se v unifikovanou bytost. „Proces globalizace považuji za velmi bohaté téma pro jevištní zpracování, které může být plné fascinujících scén plných protikladů, dynamiky, ale i absurdních spojitostí v našem jednání. V případě globalizace se často hovoří o ztrátě hranic v obchodě, ve světové ekonomice nebo v kultuře jako takové. Každý z nás chápe tento problém po svém. Je to pozitivní, nebo negativní vývoj? Mě bude v prvé řadě zajímat postoj jedince a určitých skupin populace,“ přibližuje Bartovanec jeden z motivů svého nového díla, které budou moci diváci vidět i následující den, 10. 9.

Mezinárodní taneční soubor Farma v jeskyni v čele s režisérem Viliamem Dočolomanským nabídne v Ponci svoji nejnovější inscenaci Informátoři. Výjimečný soubor přidává k současnému tanci i zpěv, mluvené slovo, živou hudbu a multimediální projekce.

Dlouho očekávaní Informátoři, kteří měli premiéru 1. dubna 2014, se věnují tématu korporací na půdorysu aktuální kauzy, jež zaznamenala skandální soudní dohru teprve minulý rok. Nejmenovaná gigantická potravinová korporace nasazovala do skupiny mladých aktivistů ženy, které pod falešným jménem předstíraly zájem o zjišťování informací o stinných stránkách koncernu. Ve skutečnosti však podávaly nadnárodní korporaci informace o soukromí členů skupiny. Souvislosti vedou až k dosud neobjasněným vraždám demonstrujících odborových předáků pracujících pro koncern v zemích třetího světa. Tvůrci se inspirovali rozhovory s oběťmi kauzy a s vlivnými korporátními lobbisty. V inscenaci zazní reálné výpovědi a fakta, ale tradiční politické divadlo nečekejte. º


Farma v jeskyni: Informátoři
PONEC – divadlo pro tanec (Husitská 24a, Praha 3)
po 5. 5. • út 20. 5. 20:00 • 200 / 140 Kč


autor: Hana Čekanová

Jiří Havelka ovšem už několikrát ukázal, že hry a variace jsou jeho. A že je člověk myslí otevřený, pro nějž je „volná návaznost“ skutečně volná a v žádných mantinelech jej nespoutá. Spoután se nezdál ani tentokrát, což se nedá napsat o aktérech Korekce. Ti byli totiž po celou dobu trvání představení připoutáni, respektive přilepeni, k podlaze.

Tématem Korekce zůstává nesvoboda. Soubor sice nevychází přímo z literární předlohy jako v předchozím případě, zato mnohem důkladněji propracovává metaforu uvěznění. Fyzicky jsou tanečníci omezeni prostorem, který jim určují boty fixované k jevišti a vzájemné rozestupy. Postupně mezi sebou začínají komunikovat – zprvu váhavé doteky gradující až k agresivním útokům ukazují, jak těžké je probojovat se k vlastní svobodě. Nemůžeme se rozhodnout, nebo spíš nechceme? Kde je hranice odhodlání? Umíme se odpoutat od konvencí společnosti? Omezují nás ostatní, nebo se nejvíc omezujeme sami?

Sekvence různých pohybových variací jsou vždy dostatečně dlouhé na to, aby divák mohl najít a rozvinout svou vlastní interpretaci. Po padesáti minutách vyústí představení v překvapivý závěr – nikdo nevyužije možnosti svobodné volby a úniku a všichni se vrhají do divokého extatického tance slastného uvíznutí.

O hluboký zážitek se vedle sedmičky tanečníků, kteří se ve stejném obsazení představili už v Naučené bezmocnosti, starají ještě členové souboru Clarinet Factory. Je jasné, že díky spolupráci s Jiřím Havelkou pokračují VerTeDance ve své úspěšné cestě bez zaškobrtnutí. ∞


VerTeDance: Korekce
PONEC – divadlo pro tanec (Husitská 24a, Praha 3)
premiéra 4. 2. • reprízy 13. 3., 15. 4., 21. 5.
režie Jiří Havelka
choreografie a tanec Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Robert Nižník, Jaro Ondruš, Petr Opavský

Korekce a Faith, to jsou názvy dvou nových inscenací, které se v únoru představí v Ponci – divadle pro tanec.

V úterý 4. února ve 20 hodin si svoji premiéru odbude soubor VerTeDance s projektem Korekce. „Pojďme na chvíli zažít slast z nesvobody,“ vyzývají tanečníci, „slast spoutání a určenosti, kde není pochyb. Kde vše, co se na maličké ploše odehraje, je výjimečné, křehké a drahocenné. Co je nesvoboda, víme, ale víme, co je to svoboda?“ Korekce volně navazuje na site-specific představení Naučená bezmocnost, která byla uváděna v suterénu budovy ORCO. Na uchopení tématu svobody a nesvobody spolupracuje s tanečníky už podruhé uznávaný divadelní režisér Jiří Havelka.

V pondělí 17. února bude následovat projekt Faith v choreografii Miřenky Čechové (ze souboru Tantehorse) a Andrey Miltnerové. Obě ženy jsou zároveň hlavními protagonistkami tanečně-výtvarné inscenace o ztrátě víry v umění, jež nahradilo život, o nemožnosti přestat a nemožnosti zůstat, o kráse rozkladu, násilí drilu, o nesnesitelné přítomnosti a minulosti, která nás vždy dožene. º


autor: Hana Čekanová

A nyní speciální zpráva pro fanoušky prken, co znamenají svět! Již podesáté je tu možnost zhlédnout to nejlepší, co se urodilo v oblasti českého nového divadla. Festival Malá inventura letos probíhá mezi 21. a 29. únorem.

Jedna ze scén, která si vydobyla jméno mezi experimentálními divadly, je bezesporu holešovický Alfred ve dvoře. A na co se tu vyplatí zajít?

Pod názvem „Margaretha vypravuje“ se skrývá 50minutové taneční představení inspirované básnířkou Irmou Geisslovou, která žila a tvořila před více než sto lety. Choreografka a hlavní realizátorka projektu Barbora Látalová přiznává, že se osobně velmi zhlédla právě v poetice 19. století. Tu však kombinuje s novátorskými postupy a dohromady vytváří opravdu osobitou výpověď.

Pokud toužíte setřít hranici mezi jevištěm a hledištěm a jste nakloněni improvizaci jakéhokoli druhu, nenechte si ujít „Urban Camping“. Můžete se přijít utábořit do Holešovického trojúhelníku v neobydlené části Prahy 7 – vchod na rohu ulic Veletržní a U Studánky, tedy „zbytku veřejného prostoru“, a oprostit se od veškerých vnějších znaků příslušnosti k většinové společnosti. Tento nový koncept počítá s aktivním zapojením všech a je zcela zdarma. Organizátoři jej vyhlásili na noc z 28. na 29. února.

Nabitý program vás čeká také na Nové scéně ND, v NoDu, v Meet Factory, v divadle Ponec, v Altě (Hala 30) a v multifunkčním prostoru Blink. Festival pořádá občanské sdružení Nová síť.

Více na www.malainventura.cz