Doslova každý den jsme vystavováni novým výzvám. Svět se od doby našich prarodičů totálně proměnil. Vinu velmi často připisujeme zvýšené rychlosti života, která v posledních desetiletích nebývale akcelerovala. Komunikujeme s naprostou samozřejmostí s celým světem během přípravy jídla. Doslova instantně jsme se naučili ignorovat geografickou vzdálenost a své plány budujeme bez ohledu na ni. Každý z nás toho v průměru ví víc než jednotlivec v jakémkoliv předchozím historickém období. Možnosti poznání jsou v podstatě bezbřehé, ale ukrývají paradoxy. Všichni toužíme, jen nevíme po čem.

Jedna z nejkrásnějších a zároveň nejděsivějších lidských vlastností je bezpochyby touha po poznání. V honbě za poznáním byla vyvinuta věda jakožto univerzální nástroj zkoumání neznámého.

Vědecká revoluce bez koncepce
Lidstvo se vždy snažilo porozumět světu, jehož je nedílnou součástí. Pionýři vědy byli schopni obětovat téměř vše, aby posunuli hranice myslitelného dál. Jako mytičtí vládci světa stvořeni k obrazu samotného Boha, jak nás o tom spravuje křesťanská nauka v první biblické knize Starého zákona, máme tendenci na všechno koukat z perspektivy tvorů, kteří se povýšeně dívají na přírodu ne jako sobě rovnou, ale jako na něco podřadného. Podle Bible jsme totiž byli stvořeni pro vládu nad všemi ostatními druhy, zvířecími i rostlinnými.
Ať už ustavující text západního civilizačního okruhu hovoří o dominanci lidí nad faunou a flórou, stále zde existuje silný rozpor mezi vládou a lidskou snahou porozumět všem zákonitostem, které v konečném důsledku sice mohou vést k podrobení, ale zároveň jedině skrze pochopení jak a proč se můžeme oprostit od znásilňování přírody. Lidstvo se točí v kruhu, když se pokouší podmaňovat si planetu a hledí na její zdroje pouze z hlediska ekonomického, nikoliv obdivného. Z obdivu totiž vyrůstá respekt a poučení, z dobyvačného zájmu vzejde vždy jenom destrukce a spoušť. Živoucí prales se promění v mrtvou poušť.

Specializace jako klíč i prokletí
Zcela zásadním se však v průběhu minulého století stal fakt, že všechna odvětví lidské činnosti se bezprecedentním způsobem diferencovala, oddělila se od sebe navzájem. Vytvořili jsme si umělé nádoby, opatřili je nálepkami, jako je biologie, fyzika nebo historie, a pod jejich víka jsme umístili vše, co má alespoň nějakou drobnost příbuznou s jádrem, naší představou, co dané pojmenování znamená. Nejen že jsme díky kategorizaci, systematizaci a statistickému zpracování byli schopni se na všechno podstatné i nepodstatné dívat z nové perspektivy, umožnilo nám to se dosud nebývalým způsobem v jednotlivých oblastech specializovat, pronikat do hloubky.
To s sebou však nese na první pohled nezřetelná úskalí, jimž se musíme naučit čelit, abychom se pro samou vědu nestali oběťmi vědátorství, jakousi obdobou umělectví, avšak s opačným znaménkem. Umění pro umění se v důsledku svého vývoje stalo kýženým cílem snad všech tvořivých duší. Věda pro vědu však nikam nevede, jelikož neznamená nic než cykličnost, absenci, a především nemožnost dosáhnout jakéhokoliv výsledku. Věda má však jediné možné směřování, které je tématem tohoto čísla našeho měsíčníku. Porozumění.

Demokratizace a dostupnost vědy
Hranice a celkový úhrn našeho poznání se rozšířily a zároveň prohloubily snad v každém myslitelném odvětví. Je to dáno především demokratizací a dostupností vědeckého bádání pro širší spektrum osob. Platí jednoduchá rovnice: Čím bohatší společnost, respektive její střední vrstva, tím větší prostor se dostává pro jindy marginální možnosti zkoumání. Z tohoto důvodu žijeme v nejlepším období naší historie. Jako společnost máme příležitost se věnovat výzkumu na nebývale širokém poli oborů a jejich odvětví.
Průměrná míra vzdělanosti je napříč celou společností bezkonkurenčně nejvyšší v dějinách. Problematická je pak však relativnost pozorování, které nám přináší podobné výsledky. Ze vzdělání se totiž pomalu, ale jistě vytrácí důraz na informace. Jak moc je to dobře, prozatím nedokážeme odhadnout. V důsledku zvětšujícího se počtu potenciálně důležitých informací, které je schopna průměrná osoba vstřebat, se stala velmi důležitou součástí vzdělání schopnost orientace. Není možné přečíst všechny knihy týkající se jednoho oboru, jelikož to je nad možnosti jednotlivce. Proto je daleko důležitější umět se v daném odvětví zorientovat, oddělit zrno od plev, potřebné knihy od nedůležitých.
Paradox tohoto stavu vzdělanosti pak vystupuje do popředí, když se kvůli vysoké míře specializace v jedné konkrétní oblasti člověk dobrovolně uzavírá před možnostmi poznání jako takovými. A co víc, důsledkem toho je, že kromě vlastního výzkumu ztrácí kontakt nejenom s obory ostatními, ale i s původní nádobou, tedy například s biologií. Před několika lety jsem pořizoval rozhovor se spisovatelem a vědcem, jenž mi sdělil, že se kvůli své vášni pro procesy fungující uvnitř specializovaných buněk lidského organismu zcela zásadním způsob vzdálil od biologie jako takové.
Na oltář touhy po poznání tak dopadá bezprostřední zkušenost člověka, který aby pronikl k tajemství buněk, musí se zcela vědomě a dobrovolně vzdát cesty směřující za smyslem, porozuměním a někdy i vášnivou láskou, jež ho kdysi přivedla k vědě.

Čas polyhistorů pominul
Z kontextu výše zmíněného vyplývá, že jsme kromě Kantem formulované myšlenky o nemožnosti lidského subjektu poznat svět v jeho úplnosti také odsouzeni přiblížit se k poznání pouze velmi úzké oblasti, pokud se už vydáme na cestu vědeckého výzkumu.
Za posledního polyhistora, člověka vynikajícího ve více oblastech vědění, bývá totiž označován Gottfried Wilhelm Leibniz, německý filozof, logik, etik, vynálezce, matematik, jenž přišel s návrhem dvojkové soustavy kódující v současnosti všechna výpočetní zařízení, a spolu s Isaacem Newtonem také objevitel na středních školách velmi oblíbeného integrálního a diferenciálního počtu. Autorství pojmosloví je pak připisováno pouze Leibnizovi. Pruský císař Fridrich I. pro něj roku 1700 založil Královskou pruskou akademii věd, za což se mu odvděčil vynálezy na poli techniky nebo třeba masové směsi, v podstatě jakési předchůdkyni masoxu.
Za každou ze zmiňovaných věcí, jejichž seznam není zcela záměrně kompletní, protože jinak by tento článek neobsahoval nic jiného než výsledky Leibnizova bádání, by mu patřilo místo v dějinách. Hlavně tedy za ten masox. Co bychom bez něj dělali? Nabízí se otázka, proč geniální Němec nenechal vynalézt a objevit někoho jiného alespoň něco, aby tak kousek slávy připadl i jiným. Zkrátka to byl egoista, který toho vykonal pro zlepšení lidského údělu mnohé. Těm šťastnějším z nás tak zbývá alespoň tápat v úzkém oboru našeho povědomí, abychom přispěli do pokladnice lidstva svým skromným objevem, anebo taky ne. Každého volba. Jedno víme jistě. Polyhistoři již vymřeli.

Hledáme­‑li v etymologickém slovníku slovo porozumění, většinou vycházíme z jeho kořene – rozum, které se vyskytuje takřka ve všech slovanských jazycích a vzniklo z praslovanského umъ. Předpona roz- pak vyjadřuje rozlišovací schopnost myšlení. Viz Jiří Rejzek, Český etymologický slovník, Voznice: Leda, 2001. s. 548. S pojmem um pak souvisejí slova umět, umění, umělec, umělecký, umělý, umělost, vyumělkovaný. Pozůstatek českého um ve smyslu fortel má pak příbuznost (nikoli významovou) s ruským um, srbochorvatským ûm, staroslověnským umъ, které tvoří uskupení au­‑mo- ve významu (smyslového) vnímání a nejvíce se přibližují litevskému aumuõ, tj. rozum, (smyslové) chápání. Viz tamtéž, s. 690.

Důvodem, proč ráda uvádím etymologii slov, tj. zadaných témat, je ohlédnutí do historie a snaha o postihnutí skutečného významu slova, tj. významu, který se slovy většinou spojujeme a který se pak dále rozvíjel. Téma březnového čísla Porozumění samo vybízí k jakési myšlenkové exkursi, přinejmenším kvůli svému kořenu. Je nabíledni, že v tomto případě k pochopení dochází rozumovou cestou. Tedy nikoli citově, ale na základě logického uvažování. Logický – logos – slovo – úvaha, nebo zkušenost či úvaha na základě zkušenosti.

Někdy se ocitneme v konfliktu s jiným člověkem, bytostí, samostatnou entitou, nebo se situací. Naše první reakce většinou bývá zcela emotivní, bráníme se, buď se stáhneme, nebo bojujeme. Pak zpytujeme svědomí, nebo jsme na sebe pyšní, jak jsme obstáli v boji. Na málokom to však nezanechá následky a nevznikne touha pídit se, proč k dané reakci došlo. Proč dochází ke konfliktu ve zcela mírumilovných podmínkách. A to přichází na pomoc rozum a práce s fakty. Nastává pochopení, porozumění, které se většinou dostaví, až když jsme zcela klidní a nacházíme se, jak říká Bábi Zlopočasná v Úžasné Zeměploše Terryho Pratchetta, ve svém středu.

Když se zabýváme nějakým zkoumáním, ať je jakékoli, vždy porovnáváme a srovnáváme jednotlivé dílky mozaiky, přikládáme je k sobě, díváme se, pozorujeme, jak se navzájem spojují, anebo k sobě naopak nepasují. Do té doby, než si představíme celý obraz. To je podle mne skutečný smysl slova porozumění, jehož kořenem je um, tj. fištrón.

Svíjím se ve slepé uličce. Sebe samé – lichý koncept. Ty i já jsme chomáček drátků. Jsme pouze v souvislostech.

Jan Patočka probírá obdobnou tematiku v rámci svého eseje Prostor a jeho problematika. Svoji pozici určujeme na základě pozice druhého, díky němuž nabýváme vlastní určitosti. To znamená, že až skrze něj samy sebe (roz)poznáváme. Patočka však tuto tezi vyhrocuje do takové podoby, že až prostřednictvím druhého „se stáváme sebou“. Sebe nahlížíme až jeho perspektivou, když se odosobníme a oprostíme od nerozlišené pozice sebe samých, ve které jsme uvězněni. Zdá se mi, že tento poznatek vede k zásahu naší vlastní nadutosti, všeobecného přesvědčení o posvátné individualitě každého z nás, tak typické pro neoliberální svět. Na toto specifikum dnešní doby upozorňuje německý sociolog Andreas Reckwitz: Zatímco ještě v 70. letech minulého století byl svět nastaven na co největší konformitu, pravidelnost a stejnost spojenou s „produkcí“ pracovníků do pozic s jasně vymezenou náplní, dnešek volá po opačném – kreativitě a inovaci. Nic není určeno, všechno je možné. Tato situace ovšem přináší zahleděnost do sebe, která je pak na vyšší, globální, úrovni nepřítelem spolupráce, solidarity a vzájemného pochopení vůbec.

To, že definujeme samy sebe skrze vztah, případně své sociální role a jiné individuality z nás tvoří… co? Čím jsme? Jak pochopit individuální podstatu každého z nás? A nejedná se o oxymóron? Jsem směsice cizích vlivů, průsečík sil světa… Je bolestné takto uvažovat nad jádrem své „originální“ osobnosti. V souvislosti s technologizací světa, kapacita jejíchž obrátek se stále navyšuje, je naše identita ještě tekutější. I v souvislosti s větší volností a borcením pravidel minulé doby „logiky všeobecnosti“ (s Reckwitzem řečeno), máme možnost někým se stát. A tato možnost není zprava ani zleva limitována. Otázka „čím bys chtěl/a jednou být?“ musí být překontextualizována. Tak schválně – co jste na ni odpovídali jako malí? Herec, moderátorka, popelář, učitelka? Dnes se při jejím zodpovídání nemusíme držet tradičních povolání, ale ani profesí vůbec. Sociální sítě nám umožňují aktivněji než kdy dřív si vlastní identitu tvořit. Podle profilovky poznáš, s kým máš tu čest. „Storíčka“ dělaj člověka. Opravdu si ale svoji digitální identitu vybíráme? Nejsme jen výslednicí již existujících účtů, fotek a popisků? Nejsme nakonec trendem samotným, při jehož zrodu jsme přítomni jako kolagen vir­tuálního společenství? Individualita tvořená skrze celek. Kolážovitost.

Síťovitost, svět, realita
Pokud se ptáme, zda neztrácíme svou identitu skrze miliony vlivů protkaných naším virtuálním tělem, musíme se nejprve obrátit k otázce, co to identita vlastně je. A pokud je opravdu založena až na chápání sebe skrze distanci, perspektivu druhého, odosobnění, pak se snad nic nemění, pokud se tvorba sebe samých částečně přesunula do nereálného prostoru internetu. Tato síť, jejíž součástí jsme také my coby individua, je naopak přímou analogií reálné síťovitosti světa. Digitální svět jaksi neúplně kopíruje svět skutečný. I když si myslím, že již není zcela správné používat distinkci „skutečný“ vs. „virtuální“. Prostor s přívlastkem posledně zmíněným je totiž pro mnoho lidí součástí reality. Jeho ztráta, náhlé zmizení internetu, by znamenalo nutnou redukci světa obecně. Svět totiž tvoříme. „Dnešní svět je jiný než svět 19. století.“ Nemyslí se tím pouze jeho viditelná či hmatatelná podoba – odlišná architektura, oděv, společenská pravidla, zaběhlost leteckého provozu nebo dálnice nacpané auty. Tento vzhled odráží něco hlubokého. Architektura vymezuje naše bytí. Oděv poukazuje např. na to, jak se rozvolnily konvence, hroutící se etiketa na liberalizaci, letadla na propojenost odlehlých míst či závislost na vzdálené pracovní síle, auta na rychlost našeho pohybu mezi dílčími místy, ale i úkoly či myšlenkami.

Pozérství, dualismus, vůle
Vše materiální, zjevné, je ve finále odezvou toho duchovního, mentálního nastavení společnosti. Virtuální svět je již světem reálným. Pokud chceme poznat samy sebe, porozumět si, musíme tápat vedle společenských vztahů také v hlubinách internetu. Mnohým sice stále připadá, že instagramový účet je něčím povrchním, čirým pozérstvím. Stylizace ale odráží nitro podobně jako plné dálnice charakter naší uspěchané doby. Možná prostě jsme pozéry. Je to naší podstatou, čímž tento pojem přichází o esenci svého významu. Pozérství jako aranžmá našich hmotných i virtuálních schránek ztrácí smysl, je liché, jelikož umělost, kterou označuje, vlastně neexistuje. Je to konstrukt, omyl, protože využíváním možnosti tvořit svoji image (která vždy odráží vnitřek) jsme. A tak tomu bylo vždy, s větší svobodou se ovšem způsoby našeho vyjadřování rozšířily.

Nepravý koncept „pozérství“ by mohl vycházet ještě z Descartova dualismu. Stejně jako se mnozí domnívají, že tělo je něčím omezujícím ducha, že je na obtíž a často je s povrchností spojováno, je naše viditelná sebeprezentace chápána jako něco, co k naší duši vlastně vůbec nepatří. Přitom vychází z vůle, o níž bychom řekli, že je něčím, co pramení z nás, z lidské svobody. S ní se však také pojí problémy. Ať již vezmeme v potaz Girardovo mimetické přejímání touhy jiných, nebo Schopenhauerovo uvěznění v usilování. Tato úvaha mě zavádí zpátky ke genezi vlastní osobnosti skrze druhého. Snad se o absolutní svobodě zkrátka mluvit nedá; vždy jsme článek spletitých vztahů a až prostřednictvím ne­‑já rozumíme tomu, kým jsme. Proto nelze říct, že to, kým jsme na základě toho, jak si myslíme, že nás chápou ostatní (geneze sebe skrze druhého), je neautentické z toho důvodu, že nevychází z nás, ale z vlivů vnějšku. Takový názor pochází zcela zřetelně z již zdůrazněného společenského nastavení na individualitu a originalitu vyvěrající z ničeho jiného než z našeho nitra.

Věc, hmota, sošnost
V souvislosti s porozuměním sobě samému, které se často ztrácí nikoli již mezi řádky, ale v záplavě podnětů internetového světa, bych zmínila výstavu Digitální blízkost ve Veletržním paláci. Nad kolážovitostí, kterou se vyznačují naše virtuální těla, se nabízí kontemplovat při pohledu na díla Hendrickje Schimmelové, její oděvní mutanty – boty sešité z částí oděvů a doplňků s původně odlišnou funkcí. Omezená životnost věcí může upomínat na umělé udržování produkce, ale také na životnost člověka. Člověk je součástí světa, který chápeme jako něco vnějšího, přitom jsme do něj zapuštěni a jím umožněni. Transformace člověka, změna jeho funkce, torzo, stále znovu upcyklovaná bytost na základě společenských ideálů. Prezentace úpadku a zároveň vzkříšení – stejně jako v případě soch Ivany Bašićové. Kresby Viktora Timofeeva evokují tragickou úzkost z neukotvenosti, ale i rozpustitelnosti subjektu. Člověk jako neforemná masa, ovšem s dočasně propůjčenou formou. Paralelní reality, prchavost, tvárnost člověka, člověk­‑objekt se vpíjí v geometrické tvary – stává se jimi. Není naše proměnlivá digitální podoba nakonec jen stávání se věcmi? I přesto, že je digitálnost virtuální a ne hmotná? Opět souvislost s nepravou distinkcí skutečnost – virtuálnost. K virtuálnosti potřebujeme hmotu – nástroje, které digitální prostor umožňují a k nimž jsme připoutáni. Dialektika organického a anorganického. Sošnost, kterou se neseme, která vlastně z naší sebeprezentace vyplývá. Patos. Shledáváme, že jsme tvárným kamenem, jehož opracování již nenáleží umělci, ale nám samým. Digitalita je pak postmoderním dlátem, jehož formy nám vkládají do rukou druzí.

Pro březnové vydání Artiklu jsem měla rozepsaný zcela jiný obsah úvodníku. Než jsme jej stihli vydat, rozpoutala se válka na Ukrajině. Téma Porozumění, jemuž toto vydání původně věnujeme, tak nabývá ještě většího smyslu, je-li v tomto nastalém kontextu vůbec porozumět celému aktu tohoto rozměru možné. Přestože si Artikl vždy zachovával stanovisko apolitického média otevřeného veškeré rozmanitosti kultury napříč žánry i regiony, před zhýralou agresí nelze zavírat oči. Protože nám není lhostejné, co se právě teď děje a chceme pomoci, rozhodli jsme se, že během celého března je rok kultury za 1000 CZK pro Ukrajinu – předplaťte si Artikl. Částku každého objednaného ročního předplatného věnujeme na pomoc Ukrajině, protože nám není lhostejné, co se právě teď děje. Celou částku předplatného pošleme na účet humanitární organizace Člověk v tísni SOS Ukrajina č. ú. 0093209320/0300. Pomůžeme tak my i vy. Smysluplně, kulturně, přímo. SOS roční předplatné Artiklu objednávejte na e-mailu predplatne@media4free.cz s předmětem SOS UA. Za 1000 CZK dostanete každý měsíc Artikl až domů do schránky a touto celou finanční částkou pomůžete Ukrajině. Děkujeme vám, že čtete.