Recenzent je obsluhovač zdymadla. Svým výkladem může knihu pozvednout na vyšší hladinu a umožnit jí plout dál.

Žánr literární recenze je v dnešní době volně nalajnovaný, setkáváme se s nejrůznějšími přístupy. Předmětem recenze není jen kniha samotná, ale i čtenářský zážitek, který subjektivně poskytuje. Recenzent se snaží, aby měl jeho článek smysl sám o sobě, ne jen jako referát o něčem jiném.

Co se týče přístupů, lze sledovat dva kontrapunkty: básnivý proti konzervativnímu a ideologický proti zpravodajskému. Básnivý využívá tak zvanou dojmologii, zatímco konzervativní se zaštiťuje literárně­vědní teorií. Básnivci občas utrousí cizí slovo (ne vždy ve správném kontextu), experti své mlhavé konstrukce a pojmy zpřístupňují nezbytnou špetkou civilnosti.

Ideologický recenzent spisovateli vyčítá malou míru angažovanosti v tématech, která hýbou světem. Nechává se unést pitváním jeho světonázoru a mezi řádky nechává zaznít ten svůj. Periferním pohledem přitom kontroluje dobře vystavěný příběh. Přístup zpravodajský se vyznačuje otrockým vypisováním všeho, čeho si recenzent na knize všiml. Komentářů se přitom zdržuje, což také není ideální.
Je třeba knihu vsadit do nějakého rámce, který by se jí neměl nadřazovat. Sám recenzent by měl být tím rámcem, svou roli by ale neměl ani přehnaně zdůrazňovat.

Agresivita je tvůrčím principem
Recenzenti někdy pracují jako nakladatelští redaktoři. Někdy se neudrží a hranice mezi svými funkcemi boří – dobromyslně radí. Ostřejší tón bývá výjimkou. Recenzenti jsou opatrní, protože se s autorem buď znají, což jim brání vypustit džina z lahve, nebo neznají, ale nechtějí si dělat špatnou karmu. Musejí umět pracovat s agresivitou, vytěžit z ní to dobré. Agresivita je tvůrčím principem a recenze je tvůrčím žánrem.

Ve sledovaném textu si recenzent tvoří subjektivně viděné, do značné míry imaginární struktury, aby na nich mohl vystavět obraz svého čtenářského zážitku. Je čtenářem a spisovatelem v jednom. Mezi těmito rolemi zeje kognitivní disonance. Ví, že o tom, co čte, bude psát, takže čte jen napůl a napůl promýšlí. Myslí při čtení na to, co napíše, a ulpívá na detailech, nebo se oddává čtení a pro celek pak opomene výmluvné podrobnosti.

Nezbytným kořením je upřímnost, autenticita pohledu. Aby nešlo jen o přežvýkanou rešerši. S upřímností je to ale ošemetné (Sartre říká, že upřímnost je neupřímná). Je potřeba určité vyzrálosti, aby nešlo jen o chladnokrevný výčet pozitiv a negativ. Upřímný recenzent staví nade vše svůj vztah se čtenářem – hlavně nad vztah s autorem díla. V podvědomí tuší člověka, kterého se zvýšenou intenzitou zasáhne každé jeho slovo, což mu svazuje ruce.

„Slušnost“ se praktikuje hlavně v rámci redakčních okruhů literárních časopisů, ale funguje i mezi spřátelenými redakcemi. Jsou tu literární školy, jejichž členové pro sebe mají větší pochopení než pro druhé. Lehce jurodivá recenze je přitom čtivější než ta ódická, ve které básnivý recenzent dílo i autora nepokrytě adoruje.

Někteří recenzenti píší knihy. Myslivec se stává lovnou. Soucítí a cítí, že i lovná se může stát myslivcem. Je to jako v přírodě – vyděděnce čeká smrt. I proto bývají recenze plné jinotajů. Autoři své názory ukládají do trojobalu dvojsmyslů a neutralizují je k co nejlepší stravitelnosti. Podobají se v tom básníkům.

Metamorfóza čteného na psané
Sebedůvěřivý, ale ne nabubřelý, a stylisticky bravurní – takový by měl být vykladač knih. Musí se na knihu dívat bez předsudků. Oprostit se od tlaků nakladatele, autora knihy i redaktora recenzní rubriky. Ideální situace je ta, kdy si recenzent na volné noze knihu sám koupí. Jednou z jeho radostí ale bývá příjem výtisků od ochotných pracovníků a pracovnic nakladatelství. Ti knihu neprodleně zašlou a popřejí příjemné čtení. Jen kdyby ho nějaké čekalo!

Recenzent není čtenářem, který sahá po knize, aby se uvolnil. Mezi tím číst jen tak a číst recenzní výtisk je rozdíl jako mezi plaváním na Adama a držením se zuby nehty nad vodou v šortkách s kapsami plnými kamení. Jste jako na trní. Máte před sebou úkol provést metamorfózu čteného na psané a ani jednomu při tom nenadržovat. Úplná alchymie. Musíte knihu dobře vstřebat a zažít, abyste vytlačili solidní recenzi. Napsat o ní věci důležité i nedůležité, aby výsledek nebyl moc tuhý ani moc řídký. Správná chvíle pro psaní musí přijít sama a být včas využita – nebo pomine.

Měřítka recenze jsou podobně prchavá jako ta u poezie. Co ji drží pohromadě – co by se dalo označit za objektivní hledisko posuzování kvality recenzí, kdyby to ovšem nebylo zcela abstraktní – je vhled. Když je v recenzi přítomný, září z ní jako diamant. Vhled je univerzální hodnotou přesahující jakýkoli žánr i samotné psaní. Poznáme ho tak, že nás čtení baví bez ohledu na zkoumanou knihu. Cítíme přítomnost autora, která převyšuje stylistické pomrkávání – je to přímý pohled do očí.

Vhled je vtah, neviditelná substance jednotící nesourodé prvky. Vhled je intui­tivní vědomí, co je důležité. Vylučuje se snažením, respektive snaživostí. Nelze ho dosáhnout vůlí.

Moment překvapení
Moje recenzování vychází ze slam poetry. Naučil jsem při ní zaujímat okamžité stanovisko. Chodil jsem na pódium a musel mluvit. Běžel mi čas. Když píšu recenzi, jsem moderátor starající se o rytmus akce, slamer snažící se o jasné a originální sdělení i sudí, chladnokrevný v anonymitě pub­lika. Chci postihnout, co jiní nedovedou – přijít s něčím vlastním. Píšu všechno, co mě napadne. Třeba právě tahle drobnost, kterou by superego odfiltrovalo, vystihne podstatu. Nechám ji tam. Základem je mít po ruce živou knížku – fyzický a zároveň magický předmět, úběžník pozornosti.

Když mě nese nějaká emoce, rád jí podlehnu. Emoce je energie a té je k psaní potřeba, aby pak u textu čtenář nespal. Nechám do něj prosakovat veškeré okolnosti. Na slamu se mi líbilo, když do něj účinkující přinesl nějaký jiný obor. Recenze mě baví proto, že jsem do nich vstoupil bez přípravy. Je to pro mě žánr fluidní. Vidím kolem sebe, že ostatní autoři tápou-ťápou podobně jako já. To mě baví. Podobně jako v básni nebo ve slamu mě zajímá, jak se autor s žánrem popasoval. Nečtu jen o knize, ale i o něm. Kdy jindy můžete někomu beztrestně nasísat přes rameno, když si čte?

Zářijový Artikl je venku a my se s radostí posouváme k podzimní kulturní sezóně, která už tloušťkou tohoto vydání napovídá, že se bude na co těšit. Hned v prvním zářijovém víkendu si můžete ve Výstavní síni Mánes užít přehlídku na sto designérů a designérek a jejich děl na festivalu Czech Design Week 2022, jehož jsme hrdým mediálním partnerem. Na něm potkáte i část naší redakce, která pro festival připravila doprovodný program v podobě přednášek. V závěru měsíce září, o víkendu 24. a 25. září, vás pak zveme na zámek Troja, kde proběhne další ročník veletrhu Art Book Fair 2022 zaměřený na publikace a tiskoviny o umění. Tam nás najdete také a to včetně nejnovějšího zářijového Artiklu, který si můžete odnést a to i všechna předchozí vydání, kterými můžete doplnit svou sbírku kulturního čtení. A protože jsme rádi mediálními partnery výrazných a kvalitních kulturních projektů, zveme vás také na Lunchmeat Festival 2022, který představí současnou audiovizuální scénu a to hned ve třech pražských prostorách a po celý týden od 26. září do 1. října. I tento rok navazujeme na mediální partnerství s Cenou Jindřicha Chalupeckého a každý měsíc vám přineseme odpovědi od letošních laureátů a laureátek, abyste i vy věděli, proč se do soutěže, ve které vyhrávají všichni, přihlásili. Září je vskutku nabité a čím více je doba nejistá, tím více si užívejme kvalitní kultury, kterou máme kolem sebe a jejíž výběr vám už devátý rok přinášíme. No neoslavíme to?