Pozornost si zaslouží filmové snímky, na které si můžete udělat čas kdykoli budete mít chuť. Pustit si je totiž můžete z digitálního archivu dafilms.cz a bude tak záležet jen na vás, kdy se ponoříte do kurátorsky doporučené a vybrané dokumentární kinematografie z celého světa.

K tématu Pozornost, které prostupuje pravě květnovým Artiklem, by vám neměl uniknout černobílý snímek Čiary (2021, Slovensko) režisérky Barbory Sliepkové. Ten osciluje mezi intimními portréty zdánlivě náhodných protagonistů a společenskokritickou výpovědí o vlivu urbanistické transformace na osobní i komunitní život. Osobité obrazové kompozice a neurotická orchestrální hudba spoluvytvářejí audiovizuální báseň o realitě moderního městského života, v níž lze i malování čar na silnici vnímat jako filozofickou úvahu.

„Co je svět?“ se ptá režisér Ondřej Vavrečka v úvodu své rozbíhavé filozofické eseje a jeho film tak chce zaujmout i vaší pozornost. Film Osobní život díry (2020, Česká republika, Finsko) se namísto hledání pevných bodů zaměřuje na díry a mezery, nestálost a nedokonalost. V přírodě, kultuře, lásce i práci. Spolu s vědci a filozofy od Althussera po Žižeka formou živé, stylisticky i tematicky eklektické koláže zkoumá, jak lze myslet prázdno.

Od primárně filozoficky laděných snímků vás pak odvede film Zjevení (2018, Francie) režiséra Xaviera Giannoliho, který představuje Jacquese jako reportéra velkých francouzských regionálních novin. Jeho pověst nezaujatého a nadaného investigativního novináře upoutá pozornost Vatikánu, který si ho najme na splnění zvláštního úkolu. Stane se členem komise ověřující údajné zázračné zjevení v malé francouzské vesnici – tedy opravdového kanonizačního procesu. Po svém příjezdu se setká Annou, která tvrdí, že se osobně stala svědkem zjevení Panny Marie. Tváří v tvář rozdílným názorům duchovních a skeptiků ve vyšetřovací komisi Jacques postupně odkrývá skryté motivy a tlaky, které ovlivňují vyšetřování, a jeho vlastní víra se otřásá v základech.

Přemýšlení, napětí i zkoumání různých úhlů pohledů na podobu žití a bytí vám tak přinesou pěkně vyváženě tyto tři filmy, které můžete zhlédnout třeba hned teď.

dafilms.cz

Chtěla už jít, ale vnutil jsem jí víno. Dělal jsem, že všechno dělám pro ni. Cítil jsem to tak.

Koukal jsem na ni, jak nic neříká. Koukal jsem na ni, jak něco říká. Něco jsem říkal a ona poslouchala. Nevím, čím to je, nevím, jak to říct, nevím, jestli má smysl to nějak říct. Nevím, jestli cokoli, co jsem dosud řekl, mělo nějaký smysl. Nevím, jestli to, co se pořád snažím říkat, má nějaký smysl. Život mě jako užovka žábu vsakuje do tlamy a tráví v útrobách. Samota mě devastuje jako jaderná bomba.

„Jak to máš s tím přítelem?“ „Nijak.“ „Povídej.“ „Říkal, že má špatně období a potřebuje čas.“ „Špatné období?“ „Jo.“ „To zní jako definice podzimu. Sorry, baby, uvidíme se na jaře. Co kdyby se tady teď objevil? Žárlil by?“ „Myslím, že ani ne.“ „To je dobře.“ „Proč?“ „Kdyby žárlil, cítil bych se blbě. Má nějaké zajímavé koníčky?“ „Rád hraje hry a čte.“ „Co?“ „Přemýšlecí věci.“ „Jaké?“ „Mansona.“ „Jakého Mansona?“ „Teď nevím, jak je jménem.“ „Najdeš mi ho na Googlu?“ „Na Googlu?“ „Jo.“ „Dobře. Mark Manson. The Subtle Art of Not Giving a F*ck.“ „O čem to je?“ „O tom, že člověk má jenom omezenou kapacitu na věci, kterými se může zabývat.“ „Hm.“ „On se tak bojí, že bude mrhat svým časem na něco zbytečného, že radši nic nedělá.“

Dívám se hadovi do očí. Sloužit životu je pud. Včera jsem četl v Tvaru o Werneru Schwabovi. Udusil se ve spánku. V pětatřiceti. Asi zvratky. Dělal divadlo. Co se nedostane ven, jako by nebylo. Můžeš se klidně stavět na hlavu. Svět patří finančním predátorům a angažovaným hercům.

Proč tady sedím? Proč jsem ve vězení? Proč jsou věci tak, jak jsou? Proč jsem se k sobě přestal chovat jako k lidské bytosti? Tento hrozivý fakt si teď uvědomuju. Taky si uvědomuju, že je mi to putna. Mám rád tuhle masochistickou zábavu. Vezmu propisku, papír a napíšu si: „Člověk, aby si mohl užívat, musí umírat.“

Hodina angličtiny
Anglán vždycky v pátek doučuje jednu malou holku. On se oversnaží, ona je znuděná, zívá a rýpe se v nose. On tělem i duší vysvětluje nová slovíčka, ona ho sleduje jak divadlo. On se jí ptá, jestli je unavená, ona na to, že ne. On se jí ptá, jestli je smutná, ona na to, že ne. „Ale vypadáš dneska nějak smutně.“ Směju se na ně. Anglán se směje zpátky. Vždycky mě vesele zdraví, i když se neznáme. Holčička vypadá smutně. „Do you have any unresolved childhood trauma going on?“ napadá mě. On ji za něco pochválí, ona se rozsvítí. Ne jako když se rozsvítí lustr. Nenuceně, jako když slunko vyjde zpoza mraků. Pak zase zajde. Takové ty dny, kdy je na nebi spousta mraků, ale taky spousta modrého.

S učitelem tvoří jing a jang expresivity a introverze. Protipóly se sblíží, když si sesednou, aby četli z knihy. On se ztiší, ona začne víc spolupracovat. Už není tak roztomilá. Dostává se do hry. Zapadne do své role. Komunikuje. „Let’s begin a tour. I’ll show you this, I’ll show you there. A tour,“ říká učitel. Ona zívne a roztáhne přitom labužnicky ruce, jako by od něj odkoukala teatrálnost.

K mému stolu si sednou dvě týnky, aniž by se na mě podívaly. Šermují mobily a vapují. Šíří sladký zápach. Pro malou přichází táta. Učitel říká, že je všechno v pořádku. Ona si nazuje růžovou čepici s ušima a chytá tátu za ruku. Usmívá se a pozoruje, jak lámanou angličtinou konverzuje s Anglánem.

„Já si sednu na druhou stranu stolu a vůbec tě nebudu rušit,“ říká Davidova holka, která se tu najednou zjevuje, „nevadí?“ „Tam se to za chvíli uvolní,“ ukazuju na Anglána, který se ještě vykecává, ale je na odchodu. „Dobře,“ dává si na můj stůl kabát, „tak já si zajdu pro kafe, a pak si tam sednu.“ „Díky. Já mám tady takový průzor.“ „Jasně, abys viděl.“

O půl hodiny později jdu za ní, když si k mému stolu přisedne trojice postarších žen, ze kterých táhne slivovice. Hodím jí na stůl ukrajinské kokino. „Když píšu, jsem smrtelně vážný,” omlouvám se. Pokecáme. Kokino si beru zpět, protože je veganka. Sedí v křesle, kde předtím seděl Anglán a já tam, kde seděla holčička. Začnu zívat. Asi jde o to, udržovat toho druhého v adrenalinu. Proto jsou školy tak psycho. Schválně.

Vlastní střední cestou
Co nejvíc člověka odradí je, když se za něj druhý stydí. Před kýmkoli. Zároveň to nesmí být opak studu. Nejde o to, zvolit střední cestu, ale vlastní cestou. Teda cestu. Vlastní cestou je časopis Bernardu, jehož název je psaný divným fontem, takže to vypadá jako Nasty cestou. Pořád lepší nasty cestou než střední cestou. Ten pojem nic neříká. Každý má ty póly jinde.

Když už, tak vlastní střední cestou. Aby to byl střed mezi tvými vlastními extrémy a ne jen nějaká momentálně společensky převažující normalita. Proti ani zpět ani vpřed. Jsem jen tím, čím jsem. Nepotřebuju se nikam cpát. Jenže člověk se nemění. I když se stane vlastním, pořád je stejně lačný. Pozornosti. Úplně mizivý být nedokáže. Něco znamenat přece jen chce.

Napadá mě, že být vlastní možná znamená být přítomný. Vlastně je anglicky actually. Aktuálně. Začíná hrát Heroin. Poslouchat nebo pokračovat v myšlence? Život nebo psaní? „When I put the spike into my vain, man, I tell you things aren’t quite the same.” Když vezmu do ruky pero a začnu jím jezdit po papíře, všechno se změní.

Přijde pár a sedne mi do průzoru. Říkají, že městských lišek žije čtyřicet na kilometr čtvereční, zatímco v přírodě jen tři. Ty městské jsou prý míň agresivní. „When I’m rushing on my run and I feel just like Jesus‘ son.” Najednou nechci být sám, potřebuju nějakou společnost, abych jim mohl konkurovat. On si dává kafe, ona mojito. Povídají si.

Mezník stého vydaného Artiklu jsme překonali dubnovým číslem a důkladně jsme jej také s redakcí oslavili. Nyní už držíte v ruce 101. číslo Artiklu, kterému byste měli věnovat patřičnou Pozornost. Právě ta je tématem, ke kterému se v tomto vydání vztahujeme a kromě novinky od minulého čísla – hudebního playlistu v podobě QR kódu – vám přinášíme i novou rubriku v závěru vydání, která vám představí kurátorský výběr tří filmových snímků padnoucích přímo k danému tématu čísla. Pozornost si tedy zaslouží nejen kultura, kterou vám skrze playlist pustíme přímo do uší, ale z ní i filmy, které v kinech neuvidíte, protože si je můžete pustit z digitálního archivu a to kdykoli – třeba hned teď. Vaší pozornost se tak snažíme přilákat ke smysluplnému a hodnotnému kulturnímu obsahu, který jsme pro vás tento měsíc opět připravili a zároveň ji chceme odvést od všech zpráv, které negativně ovlivňují psychické rozpoložení nás všech. Jen málo věcí v životě můžeme skutečně ovlivnit a važme si tedy toho, že je na nás, jaké množství negativních informací budeme přijímat. V tomto náročném období je potřeba soustředit se na povznášející obsah a nikoli se masochisticky topit v záplavě špatných zpráv. Tak vypněte ty internety a pojďte si číst, připravili jsme pro vás krásné a inspirativní vydání!

Původně měl tento článek zcela odlišný záměr, jiné směřování, specifický cíl. Jenže v době vzniku tohoto článku byla situace natolik fluidní, že psát něco se čtrnáctidenním odstupem od vydání je přinejmenším složité, nejisté, a skoro bych řekl, až hloupé. Jenže vyjadřovat se směrem k východním hranicím Evropské unie a k tomuto kolosálnímu selhání autokrata, jehož činy ovlivní celý svět možná na desítky let dopředu, mi nepřísluší, jelikož k tomu existují povolanější osoby. Proto mi tedy dovolte hovořit v následujících odstavcích o fascinaci, která sémioticky pableskuje okolo středu, nukleárního jádra lidského prožívání.

Píšu tedy tento text s vědomou přítomností konfliktu, jenž stojí v každém lidském aktu, jímž se vztahujeme ke světu. Souznění a porozumění, k nimž jako cítící bytost inklinuji, ponechám tentokrát stranou. Slova nejsou schopná vyjádřit nuance, vnitřní pnutí, natož pak rozpor, který se odehrává uvnitř mysli, když se pokouším vztahovat k současnému jaru. Všechno přestává dávat smysl, mezi lidmi podobného jazyka a smýšlení se vytvářejí nepřekonatelné propasti, které se však o pár set kilometrů západněji zasypávají solidaritou, soucitem a skutečnou pomocí.

Svět se zbláznil a konflikt hrozí rozlít se jako voda z rozbité sklenice do světa. Nikdo nezůstane ušetřen. Média fungují jako nositelé pravdy, jenže je tak snadné tu pravdu obrátit v lež a tvářit se, že je to všechno jenom otázka znamének vytknutých před závorkou. Ale není. Je to souboj mezi světy, mezi ideologiemi, mezi dobrem a zlem. Nemá smysl si cokoliv nalhávat. Dochází ke střetu, v němž jsme byli vždy. Z hybridní války se stala fyzická válka s mrtvými na obou stranách. A nám kromě modliteb zůstává možnost: konat.

Fascinací k privátním světům
Ve skutečně žitém životě je třeba se neustále zastavovat, usměrňovat vlastní kroky a vnímat hraniční situace, kdy se odděluje zrno od plev. Velmi účinným a vědomím dobře ovladatelným nástrojem se jeví především princip fascinovaného vnímání. Všeho: světa, prostředí, lidí, jakékoliv součásti, která v daný moment hraje podstatnou roli. Údiv stojí v samém základu bytostného vnímání čehokoliv, co se nabízí, co se chce stát zjevným a jako takové zprostředkovat pomocí sémiotického lidského myšlení.

Lidská psýché disponuje obrovskou škálou schopností, jež mohou, pokud se jim věnuje dostatek času, píle a práce, vést k takovým dovednostem, které by mnozí nejspíš ani za dovednosti nepovažovali. Mám tím na mysli například vkus, postoj, jímž se stavíme k předmětnému světu v našem okolí. Fascinovaný pohled je něco, co jsme všichni museli zákonitě alespoň jednou prožít, jenže v důsledku plynutí řeky času způsobující de facto zapomínání, odlišných životních zkušeností a různou mírou z výše vyplývajícího cynismu, jsme se přestali dívat očima udivenýma, tázajícíma se a hledícíma na vše viděné jako na něco spatřené právě teď a právě tady, vždy originálně, a navíc bez jakýchkoli předsudků.

Ztracená slast bytí
Fascinace či údiv je dědictvím dětského, prvotního a nezkaženého vztahování se k naprosto nové a neznámé skutečnosti, jež je nám bytostně cizí a během dospívání si k ní teprve budujeme vztah. Jedná se o neukončený proces a právě jako na proces bychom se k němu měli vztahovat. Údiv je stesk po ztracené kráse, lásce, tušenému a archetypálnímu, vždy v podvědomí přítomnému, jenže nejčastěji nevyjádřitelnému.

Když se necháváme touto esenciální hodnotou unášet, vnímáme krásu ze stvořeného či ono všemi způsoby mimeticky ztvárněné, musíme se z mnoha důvodů vzdát lingvistické kategorie přítomného času. „Jenom časem čas je překonán,“ píše T. S. Eliot v prvních verších překrásné básně Čtyři kartely. Temporalita se materializuje ve viděném, ale my sami jakožto vnímající subjekty se propadáme do subhistorického prostoru, kdy se čas stává zcela nepodstatným. Fascinace si tak paradoxně vyhrazuje čas sama pro sebe tím, že jej ignoruje, činí z něj nepodstatnou a vůbec neurčující linii percepce.

Pokud se dokážeme přestat dívat na hodinky, přestáváme být otroky času, začneme vnímat jiný čas, ten, na nějž jsme s vynálezem měření zapomněli, čas světla během dne, čas tmy během noci, přirozený řád, jenž nás utvořil takové, jací jsme. V mytickém bezčasí začne najednou vše dávat větší smysl, hříčkou je, že je to způsobeno i tím, že právě tehdy vystupují naše smysly ze své kazajky a odměnou nám jsou donaha svlečené vjemy. To není jen jazyková hra. Smysl – smysly.

Podivujeme se tomu, na co za běžných okolností nemáme čas, čemu se naše smysly nemají čas věnovat, jelikož nejsme schopni se nad tyto hraniční stavy povznést. „Jenom čas časem je překonán.“ Opět metafyzický Eliot.

Fascinace plyne z touhy po poznání. Anebo touha po poznání znamená s údivem sobě vlastním přistupovat i k na první pohled zcela banálním, a proto snad nezajímavým skutečnostem. Spěcháme ráno do práce, míjíme domy, kolem kterých jsme procházeli alespoň tisíckrát. Čas je bytostně přítomen, protože během začátku dne chceme všechno stihnout, zbytečně nespěchat, a hlavně nepřijít pozdě. Tehdy se fascinovanému vztahování se ke světu nedostává možnost být součástí zorného pole. Čas ovládá a manipuluje.

Na hranici tušeného
Když však totožné místo navštívíme v odlišném kontextu a se záměrem, například podívat se, jak to tu ve skutečnosti vypadá, čas přestává být dominantní a určující veličinou. Bereme sami sebe na výlet a naše vědomí to vnímá. Má prostor se zastavit a my s ním. Uprostřed ulice vzhlédneme k nebi, odpoutáme se konečně od všeho vizuálními prostředky útočícího parteru. Dostavuje se zvláštní pocit něčeho snad až nemístného. Čas se skrývá za horizont událostí, protože najednou máme možnost se rozhlížet, pozorovat, vnímat kontinuitu prostoru, soustředit se na diskontinuitu, objevit ji v náznacích, položit si otázky, proč je toto území ztvárněno právě takto a ne jinak, proč to nešlo provést jinak. Natahujeme ruku a fyzicky se dotýkáme materiálů využitých při stavbě, bereme svou vnímavost na výlet, cvičíme ji, vědomě s ní pracujeme a vytváříme tak vkus. Jsme na hranici tušeného, vzýváme vlastní představivost a necháme se jí unášet.

Právě tehdy jsme mimo čas a je to tak dobře, je to žádoucí a my jsme s to být lidmi, bytostmi tázajícími se po smyslu všemi smysly, kteří tupě nepřijímají vše, co je jim někým naservírováno. Udiveně se ptají, proč jim to bylo právě takto předpřipraveno. Údiv stojí v samém základu vztahování se ke světu, v němž žijeme. A život je především k úžasu. Na to bychom neměli zapomínat ani v této konfliktní době. Je přece jaro a všechno kvete. Vezměte svoje vnímání na výlet.