Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdyby na Zemi přistáli uprchlíci z cizích planet? Naučili bychom se s nimi žít? Tyto otázky si kladli tvůrci projektu CAMP Q – hlavní české expozice Pražského Quadriennale 2019.

Výstava se otevře již 6. června a na ostrově Štvanice ji bude možné zdarma navštívit až do 16. června. Kromě ní připravil český pavilon i sedmihodinovou imerzivní inscenaci, která nabídne možnost strávit noc ve společnosti mimozemšťanů. Tuto příležitost budou mít však diváci pouze třikrát, a to 6., 8. a 10. června. Na podzim 2019 se pak inscenace na dva dny přestěhuje na jih Čech, kde bude 13. a 14. září uvedena na českobudějovické náplavce.

Na tomto největším koprodukčním projektu v historii českého divadla CAMP Q spolupracují dvě nezávislá pražská divadla – Tygr v tísni a Divadlo LETÍ – a velký regionální dům z Českých Budějovic – Jihočeské divadlo –, sedmdesát herců, čtyři režiséři, devět scénografů a také čtyři autoři. A já jsem vyzpovídala dva scenáristy, Davida Košťáka a Marii Novákovou.

DK: Už jsem se podílel na několika imerzivních inscenacích, vždy byly ale mnohem více spjaté s klasickou inscenační tradicí. Psal jsem pro divadlo LETÍ Proti pokroku, proti lásce, proti demokracii, který jsme uvedli v Centru současného umění DOX, a minulou sezonu jsem se podílel na inscenaci Hotel Bezruč?! ostravského Divadla Petra Bezruče.

Liší se nějak scénář k imerzivnímu divadlu od scénáře ke „klasické“ inscenaci?
DK: Poměrně dost. Při psaní imerzivního scénáře musí autor ostatním složkám nechat mnohem víc prostoru než u klasické inscenace. Zejména v případě CAMP Q by bylo dost bláhové lpět na slovu. Mnohem víc než o scénář se jedná o manuál k jednotlivým postavám a návodné dialogy, které sice hercům dodají dostatečné povědomí o možnostech postavy, ale zároveň jim nechají dostatečnou svobodu přizpůsobit se situaci ve chvíli, kdy do ní vstoupí jiný herec či někdo z velkého množství diváků.
MN: Také je při psaní scénáře třeba myslet na mnohost paralelních dějů a jejich případné prolínání. Padesát stránek scénáře pak znamená třeba jen deset minut děje na různých místech.

Scénář jste psali spolu se dvěma katalánskými dramatiky, Claudií Cedó a Joanem Yagem. Jaká s nimi byla spolupráce?
DK: Oba na rozdíl od nás měli jako dobrovolníci zkušenost se skutečným integračním táborem, na druhou stranu měli minimální povědomí o podobě imerzivního divadla. Tak jsme si navzájem museli vyměňovat zkušenosti. Během psaní jsme se několikrát setkali na intenzivních pár dní. Psali jsme sice každý o vlastním mimozemském kmenu, ale zároveň jsme museli dobře vědět o práci ostatních, abychom si mohli například jejich postavy ve vhodný čas půjčovat do situací spojených s naším kmenem.

Mohli byste krátce popsat mimozemský kmen, jehož linku jste psali? Jací herci budou jeho součástí?
MN: Já jsem psala linku lidí, tedy zaměstnanců a hostů v táboře. Je to kmen nám všem dobře známý. Každá má postava řeší dilema, jak k mimozemšťanům, kteří před dvěma lety přistáli na Zemi, přistupovat. Jak je zkoumat, jak s nimi jednat, co od nich očekávat. Jestli je integrovat, či neintegrovat. Jestli se jich bát, nebo jim naslouchat. Jestli jim pomáhat, nebo je likvidovat. Linku lidí režíruje Ivo Kristián Kubák. A v táboře potkáte Jiřího Böhma jako náměstka ředitele, Tomáše Kobra a Pavla Oubrama jako lékaře, Elišku Bouškovou jako učitelku, Kateřinu Císařovou jako zdravotní sestru, Petra Šmída jako šéfa ostrahy, Vítězslava Piskalu jako správce, Vojtěcha Vodochodského a Dana Kranicha jako moderátory a kuchaře a další.

DK: Psal jsem Fénické ženy, které režíruje Martina Schlegelová. Jedná se o vysoce individualizovaný kmen žen, které se na zemi živí kulturou. Jejich životním posláním je totiž shromažďovat veškeré vědění. Jednou za čas shoří a opět se narodí ze svého popela. Na své předchozí životy však nedbají – po narození podstoupí rituál paměti, díky němuž získají veškeré vědění uložené z minulých životů. Jsou tedy nesmrtelné. Mezi Fénickými ženami se představí Věra Hlaváčková, Anežka Hessová, Kamila Janovičová, Zoja Oubramová, Milada Vyhnálková, Daniela Šišková, Teresa Branna a Eva Burešová. º


text: Lenka Veverková

Nejvýznamnější mezinárodní přehlídka v oblasti divadla a scénografie na světě s tradicí od roku 1967 se opět po čtyřech letech vrací do Prahy. 13. ročník Pražského Quadriennale se ponese v duchu živé výstavy, která od 18. do 28. června nabídne desetitisícům návštěvníků prezentaci děl a umělců z rekordního počtu 78 zemí světa.

Celý program se v letošním roce poprvé odehraje v historickém centru Prahy, jak uvnitř významných staveb a památek města, tak ve veřejném prostoru. PQ nabídne ohromující labyrint scénografických výstav, a protože je jeho letošním tématem SdílenýProstor: Hudba Počasí Politika, bude možné narazit na mrak, bouřku či vítr, slyšet i vidět hudbu nejrůznějších forem a zamyslet se nad odkazy umělců k politickému dění současnosti. PQ dále nabídne výstavy škol, divadelní představení i pouliční performance a program pro odborníky v podobě workshopů, přednášek a diskusí s nejvýznamnějšími osobnostmi současného divadla a scénografie či dokonce filmu, jako jsou Robert Lepage, Robert Wilson nebo Julie Taymor. Více o této světové výstavě a současných trendech scénografie Artiklu prozradila Sodja Lotker, umělecká ředitelka PQ.

Čím je Pražské Quadriennale jedinečné? Jakou pozici zaujímá na mezinárodní divadelní scéně?
Pražské Quadriennale je největší a velmi výjimečná světová divadelní výstava. Její jedinečnost spočívá v šíři spektra zastoupených zemí, které v Praze vystavují, a divadelních oborů a žánrů, které představuje. Obvykle se zde sejdou díla z více než 80 zemí. Od konce 90. let 20. století se pokoušíme rozšiřovat chápání, co vlastně scénografie a scénografický design znamená mimo obvyklou činohru, balet a operu i v nových žánrech jako instalace site-specific, intervence, instalace využívající různé materiály, média a technologie. Změnili jsme Quadriennale z pouhé scénografické přehlídky v událost, jež zahrnuje stovky workshopů, performancí, přednášek a dalších projektů, tím se stalo jedinečným pulzujícím místem pro výměnu názorů a blízká setkání tisíců divadelních studentů a profesionálů z různých oborů z celého světa.

Jak se změnila podoba scénografie od dob konání prvního ročníku PQ v roce 1964? Jaké jsou současné trendy?
Řekla bych, že scénografii značně ovlivnily dva radikální trendy: jednak tendence opouštět divadelní budovy a vyhledávat jeviště v různých soukromých i veřejných prostorech, a potom také současný tanec a performance, které mnoho kulis nevyžadují. Scénograf se tak stává organizátorem prostoru a prostorových vztahů. Já tomu někdy říkám neviditelná scénografie.

Posunula se tím i role samotného scénografa v rámci tvorby divadelního představení?
Rozhodně. Úlohu divadelníků v současném divadle pozměnil sílící důraz na kolektivní práci a vznik „devised“ divadla, v rámci nějž se na autorství a autorská práva nahlíží rozdílně. Scénografové se také častěji pouštějí do vlastních uměleckých projektů – instalací, intervencí, módních přehlídek a podobně. V tradičních divadelních formách je však bohužel role scénografa dosud vnímána jako určitá služba hře a režisérovi, přičemž úloha výtvarníků scény je obvykle vyhrazena mužům a kostýmních výtvarníků ženám. To mi připadá zvláštní.

Jak se podle vás proměnila česká scénografie? Existují v současné generaci osobnosti, které v zahraničí dosáhly uznání, jako například v minulém století Josef Svoboda či František Tröster?
Nikdo se netěší takové mezinárodní slávě jako Josef Svoboda. Mezi scénografy ostatních zemí mě nenapadá nikdo, kdo by byl tak obdivovaný a tolik nás ovlivnil jako on. V České republice je ale mnoho skvělých scénografů díky silné tradici a odkazu, i navzdory němu, právě takových osobností jako Svoboda a Tröster. K mým soukromým oblíbencům patří: Jana Preková, Jan Štěpánek, Martin Chocholoušek, Martin Černý, Marek Cpin, Kamila Polívková, Antonín Šílar, Lucia Škandiková či Robert Smolík.

Tématem pro 13. ročník scénografické přehlídky PQ 2015 je SdílenýProstor: Hudba Počasí Politika. Jak se tato témata promítnou do expozic?
Chtěla jsem inspirovat kurátory výběrů jednotlivých zemí k zamyšlení nad tím, „proč děláme věci“, a ne jen „co děláme“. Tedy nepředstavit další scénu k dalšímu Ibsenovi nebo Shakespearovi, ale tlumočit význam toho, co scénografie „dělá“, jak ovlivňuje představení a diváka – stejně jako naše životy výrazně a každodenně ovlivňuje hudba, počasí a politika (umění, etika a příroda). To, jak se na práci scénografa odrazí jeho / její světonázor, konkrétní kulturní prostředí či témata, s nimiž se střetává, to je podle mě nejdůležitější.

Podílíte se na přípravách Pražského Quadriennale již popáté a z toho podruhé jako umělecká ředitelka. Jakým způsobem můžete svou dramaturgií ovlivnit koncepci PQ?
Vliv konceptu Pražského Quadriennale, dramaturgické inspirace, které stojí na začátku každého Quadriennale, je velmi výrazný. Snažíme se inspirovat a apelovat na kurátory a národní týmy, aby o scénografii uvažovali v novém světle (jako o činnosti a profesi) prostřednictvím konceptů, které navrhujeme; zároveň se pokoušíme nechávat „dveře i okna otevřené“, aby mohli tito kurátoři a týmy představit témata, koncepty a návrhy, které jsou důležité v jejich lokálním kontextu. Je to skutečně zajímavá výzva.

Ale s potěšením mohu říci, že během našich výstav, projektů a sympozií jsme zavedli nové způsoby uvažování o scénografii a jejím využití ve smyslu formy, úlohy a dopadu.

V čem je PQ 2015 jiné oproti uplynulým ročníkům? Čím může návštěvníky překvapit?
PQ 2015 bude prostorově velmi odlišné: hlavní sekce (Sekce zemí a regionů a Studentská sekce) budou rozloženy do více dějišť zejména v historickém centru Prahy, kde PQ ovládne pomyslný trojúhelník mezi Staroměstským náměstím, Národním divadlem a Karlovým mostem. Zvolené prostory zahrnují např. barokní Clam-Gallasův a Collorado-Mansfeldský palác, Kafkův dům, gotický kostel sv. Anny, Galerii u Betlémské kaple, Novou scénu a piazzetu Národního divadla a další. Navíc nás čeká i mnoho projektů ve veřejném prostoru v centru Prahy. Tím podle mě vznikne lepší dialog s městem a jeho obyvateli. Chystáme také gurmánskou scénografii prostřednictvím experimentální výstavy Tvůrci, skupiny o stovkách lidí v maskách, cestující, nakupující a procházející centrem města v pohyblivé výstavě Kmeny a tajné příběhy výjimečných objektů ve výstavě Předměty.

Mnoho připravovaných instalací má společné pojítko – interaktivitu. Je to podle vás určitý trend v současné scénografii?
Nepoužila bych výraz „interaktivní“; interaktivní je určitým způsobem každé umění. Instalace v hlavních sekcích budou tentokrát „vztahové“, jak jsme je nazvali – zkrátka během vystavování vyžadují přítomnost obecenstva. Tyto výstavy se v podstatě stanou malým „jevištěm“ pro publikum.

A ano, myslím si, že jde o důležitý prvek scénografie – vytváří prostor pro živé, duševní i fyzické souvislosti mezi živými lidmi. Je to velmi politické.

Pražské Quadriennale vyhrazuje tradičně také prostor pro práce studentů. Co jim může přinést účast na PQ?
Pražské Quadriennale je pro studenty výjimečně inspirativní místo, kde se mohou setkat, hovořit a spolupracovat s nejlepšími profesionály z oboru. Začít se orientovat v současných postupech a trendech. Pro nás naopak představují studenti na Pražském Quadriennale vynikající inspiraci a hnací sílu potřebnou k přípravám dalších Quadriennale.

Pražské Quadriennale je kromě jiného také soutěžní přehlídkou. V jakých kategoriích mohou letos tvůrci získat Zlatou Trigu? Kdo ceny uděluje?
Letos budeme mít mnoho ocenění, abychom pokryli rozmanité podobory scénografie (scénograf, kostýmní design, světelný design, zvukový design), dále také Zlatou medaili za podnícení dialogu a za inovativní přístup ke scénografii a samozřejmě také hlavní cenu, Zlatou Trigu za nejlepší expozici.

Zejména jsem pyšná na porotu, je velmi rozmanitá a plná profesionálů, kteří posouvají divadlo a scénografii vpřed mnoha způsoby: Kirsten Dehlholm, autorka konceptů a výstav a také umělecká ředitelka souboru Hotel Pro Forma; Eloise Kazan, oceněná mexická scénografka působící v oblasti divadla, tance, opery a architektury interiérů a filmu; Joslin McKinney, docentka scénografie fakulty School of Performance & Cultural Industries Univerzity v Leedsu, původně divadelní scénografka; Katrīna Neiburga, jedna z nejobdivovanějších lotyšských výtvarných umělkyň tohoto desetiletí, zabývající se vizuálním uměním a divadlem; Antônio Araújo, umělecký ředitel Teatro da Vertigem, profesor oboru performativní umění na ECA-USP a vítěz zlaté medaile v kategorii Nejlepší realizace inscenace na PQ 2011; Dmitrij Krymov, ruský režisér a scénograf, který spojuje výtvarné umění, prózu, poezii a popkulturu, vítěz Zlaté Trigy na PQ 2007; Radivoje Dinulović, srbský architekt, scénograf a teoretik, autor více než stovky projektů na poli divadelní architektury a scénografie, je také autorem knihy The Architecture of the Theater of the Twentieth Century (2009); Dominic Huber, scénograf a divadelník, spoluzakladatel Blendwerk GmbH, mimo jiné spolupracuje i se skupinou Rimini Protokoll.

Které expozice vás nejvíce zaujaly?
Velmi mě zajímají, a jsem na to tajně pyšná, země, které jsme nazývali „Východoevropské“: Polsko, Bulharsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko, Srbsko atd. Cítím velkou snahu skloubit koncepční, precizní a inovativní myšlení s poetikou, dokonce romantikou v dobrém slova smyslu, a otevřeností. Poprvé mám pocit, že tyto expozice mají něco společného, něco unikátního pro celý region, ale vycházím jen z toho, co jsem si o pojetí výstav přečetla, na skutečnou podobu si musíme počkat. ∞


Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru 2015
na více než 25 místech v historickém centru Prahy
18.—28. 6. • informace o vstupném na www.pq.cz


autor: Eliška Míkovcová