„A čím chceš být, až budeš velikej?“ Otázka, kterou jsme během našeho dětství slyšeli nesčetněkrát. „Chci být popelářem, kosmonautem, maminkou, nebo učitelkou.“ Odpovědi, kterých se dospělým dostává, jim často vyvolají úsměv na rtech. Nicméně s postupem času se jejich úsměvy zmenšují, až přejdou do opovrhujícího úšklebku.

Nevědět co se sebou se v některých etapách života prostě neodpouští. Práce nás definuje. Určuje nám postavení a pro druhé je srozumitelným vodítkem pro naše zařazení. Kdo nepracuje, ať nejí. Tento model je starý jako lidstvo samo, avšak jak se vypořádáme s nastupující revolucí, kdy práce bude ubývat, a hodiny strávené v zaměstnání se budou zkracovat? Jsme společnost založená na vyšších cílech, anebo to jediné, co nás spojuje a na čem se všichni shodneme je hodnota práce?

Svět bez práce se stává realitou. Experimenty v ekonomické oblasti jsou již v plném proudu a experti kalkulují jejich výhody. Pracovat je pro nás přirozené. Je to naše lidská vlastnost, díky které jsme se přesunuli z jeskyní do megaměst. Na práci také stojí celé známé společenské uspořádání. Už od starověku pracovali poražení a neurození a pouze úzká skupinka vyvolených si užívala výdobytků doby. Dělba práce ukazovala lidem, kam patří, a posun do vyšších vrstev byl obtížný. Jak ses narodil, tak také zemřeš, platilo po drtivou většinu historie lidstva. Změna přišla s nástupem průmyslové revoluce, kdy díky píli a často i náhodě někteří jedinci pohádkově zbohatli a jejich společenský vzestup se stal legendou. Pro neznalé souvislostí by se mohlo zdát, že problém se tímto vyřešil, nicméně nůžky mezi bohatými a chudými se rozevřely jako nikdy.

Práce už nepřinášela zadostiučinění. Anonymní výrobci vyráběli produkty pro anonymní konzumenty. Z práce se stala rutina, kterou většina lidí vykonávala jen a pouze pro výplatu, která jim zaručovala přežití do dalšího měsíce. Člověk se tak přestal rozvíjet, jelikož na to nezbýval čas ani peníze. Stali jsme se pouze výrobní silou pohánějící kola průmyslu. V tomto prostředí se v porodních bolestech zrodil kapitalismus, a proto se nelze divit, že se brzy na tento typ zřízení objevila odpověď v podobě komunismu, který stojí na špici fetišizace práce.

Nyní se nacházíme v době postfordismu a automatizace. Bezmyšlenkovitá, mechanická práce ztrácí na významu, přesouváme ji do zemí třetího světa a pro sebe si necháváme jen ta „kreativní“ odvětví. I přes tuto změnu nastanou v následujících desetiletích revoluční změny, jaké naše civilizace nezažila za celou dobu existence. Díky robotizaci dojde k radikálnímu úbytku pracovních pozic, a tudíž i k destabilizaci celého dnešního společenského systému. Máme se bát, anebo naopak přichází ráj? Jsme na zpáteční cestě do Edenu?

Zahálka práce
„Je svět bez práce hrozbou, nebo nadějí? A je práce pro člověka trestem, nebo privilegiem?“ Výstava Podmínky nemožnosti III/VII v galerii Kurzor přibližuje problematiku budoucnosti práce.

Reflektuje dnešek plný depresivních openspace pracovišť, protest spáčů proti odcizení spánku, ale i utopistickou budoucnost bez času a práce. Budoucnost, v níž převládá ticho.

Spánek nám byl ukraden a přetvořen v nepřetržitý konzum. Obchody, které fungují 24/7, třísměnný provoz továren, to všechno jsou symptomy našeho neudržitelného způsobu života. „Říkají nám, že úspěšní lidé takřka nespí, že spánek je pro nuly, ale odvrácenou stranou bdělého úspěchu je somnambul.“ Video Sleeper’s Manifesto od Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nám ukazuje negativní dopady online kultury a mantry neustálého růstu. Poškozujeme sami sebe. Prodali jsme odpočinek a možná právě tím jsme se my stali těmi obávanými bezduchými stroji.

Procesem práce tvoříme naše dějiny, a proto zde existují obavy, že když odevzdáme proces tvorby do rukou strojů, nastane konec epochy nadvlády člověka. Umělá inteligence s sebou samozřejmě nese riziko, tak jako každá moderní technologie. Možná právě teď procházíme historickým vývojem z homo sapiens sapiens na homo deus, na člověka vyššího druhu. A je jen na nás, jestli to bude druh lepší. ∞

„Takhle jsem si život nepředstavoval/a.“ Většina lidí někdy tuhle větu pronese. Vinit lze možná ony růžové představy, které se však snícímu růžově nejeví. On sám je považuje za reálné a dosažitelné. Očekávání a realita však zpravidla stojí na opačné straně barikády.

Možná je příliš brzy pro čtrnáctiletého žáka základní školy volit si obor, jemuž by se v budoucnu věnoval. Někteří nemají jasno ani po vystudování té střední. Ale i ti, co odmalička vědí, kam přesně chtějí směřovat, se jednou dostanou na konec řádku. A nastává zlom. Okamžik, kdy se představy získané během studia přetaví ve vysněné povolání, nebo naopak dojde k velkému rozčarování. Pravděpodobnější je druhá možnost.

Že dnes vysoké školy chrlí jednoho inženýra a magistra za druhým, není žádnou novinkou. Proč se tedy mnozí hlásí na obory, u nichž mohou předpokládat minimální šanci na uplatnění? Naivita, sebejistota nebo jaký motor pohání mladého člověka, jenž podává přihlášku, ačkoliv si je vědom, že získat zaměstnání v daném odvětví se podaří pouze pár vyvoleným? A tak stráví léta přípravou na povolání, které ve skutečnosti nikdy vykonávat nebude. Uvažovat logicky, čistě rozumově a ne podle vlastní touhy už ale člověka zbavuje té opravdové svobodné volby se seberealizovat a nutí přijmout nastavená pravidla společnosti.

Ukončení studií a nástup do prvního zaměstnání patří mezi největší životní zlomy. Málokomu se podaří najít práci ve svém oboru. A zároveň mnozí narážejí na odlišné platové představy. Diví se, když objeví mnohem lépe placené pozice, jež může vykonávat klidně i trochu lépe vycvičená opice, a znalosti, které léta pilovali, se nakonec jeví absolutně nepotřebné. Čekat, až se uvolní místo, na něž si děláte zálusk, si dnes sotva někdo dovolí. Je potřeba platit nájem a celý kolotoč poplatků, téměř srovnatelných s nabízeným platem. Mnozí tak studium dále a dále protahují, jen aby toto rozčarování alespoň o kousek oddálili. Škola však málokoho připraví na skutečný život. Neukazuje cestu, jak se porvat s každodenními starostmi, učí jen vědomostem, které častokrát rychle upadnou v zapomnění. Poslední dobou mám dojem, že by mnohým pomohl například předmět s názvem Finanční gramotnost aneb jak se neutopit ve zbytečných dluzích.

Kdo hledá, nenajde
Tématem střetnutí ideálů s realitou se aktuálně zabývá například slovenský dokumentární film Absolventi – Sloboda nie je zadarmo, jehož česká premiéra proběhla začátkem ledna v kině Světozor. Snímek sleduje tři absolventy umělecké školy a jejich život po dokončení studií. Kolik vystudovaných umělců se skutečně bude ve svém zaměstnání umění věnovat? Minimum. Většina bude dělat úplně něco jiného. Tento snímek nepřináší nic objevného, spíše je výpovědí dnešní doby, přináší vhled do pocitů a myšlenek mladých, kteří prohrávají svůj boj o iluze. Pro názornost se na plátně několikrát objeví momenty, kdy jeden z absolventů, pracující v rodinném obchodě s chovatelskými potřebami, vhazuje hadům do terária myši či holuby. Jako by režisér Tomáš Krupa chtěl divákům podsunout myšlenku, že oni sami jsou také takovými oběťmi, jež svádějí marný a předem prohraný zápas ve snaze zvítězit nad nekompromisní realitou. Nástin nějakého východiska byste v tomto pesimistickém dokumentu hledali zbytečně. Ono vymyslet funkční řešení pro globální problém rostoucí nezaměstnanosti a ztrátu životních ideálů není snadné pro leckteré sociology, natož pro dokumentaristu nebo redaktorku. Někdy však stačí na skutečnosti alespoň upozorňovat a snažit se tak vyslat impuls kompetentním osobám. Věřím, že tímto směrem režisér Krupa míří.

Ukazuje se, že se mladý člověk často při snaze o zařazení do produktivní fáze života stává nesvobodným, pouhým rukojmím peněz, jež jsou jedinou nadějí na získání životních jistot. Umožňují mu zbavit se strachu o vlastní zabezpečení. Strachu, který mu nedovoluje riskovat, vystoupit z koloběhu a jít za svými sny. Vždyť možnosti dnešní doby jsou skoro neomezené. Nic vám nebrání cestovat, kam si vzpomenete. Téměř. Jen zmiňované finance často nedostačují k uskutečňování vytyčených cílů. Z toho vzniká další vlna frustrace. Obzvlášť v době, kdy mnohý zaměstnavatel rád pokřikuje, že na vaše místo už čeká padesát dalších. I já jsem tuhle větu párkrát zaslechla na vlastní uši. Stejně tak jsem byla konfrontována s prohlášením, že o stejnou pozici má spolu se mnou zájem i dalších pět set uchazečů. I na méně kvalitní místa bývá těžké se probojovat. Jak to tedy s tou proklamovanou a často do úst branou svobodou vlastně vypadá? Zdá se, že člověk se může stát svobodným, jen pokud dokáže pružně splývat s životem tak, jak přichází, a odolá touze vzpírat se jeho toku a vymiňovat si věci takové či onaké. ∞

Co je to vlastně luxus? Koupit si šperky Roberto Cavalli? Moci po měsíci s krosnou na zádech vlézt pod horkou sprchu a natáhnout nohy ve vlastní posteli? Vlastnit byt v centru, dům na předměstí, vilu u moře a pár dalších opomenutelných komodit? Anebo je to možná jen český DJ? A i když najdeme správnou definici luxusu – pomůže nám to pochopit, čím je tak dobrý, že se v našich slovnících občas stává synonymem nahrazujícím slova jako štěstí či životní cíl?

Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním dění kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží.

Pátrání po luxusu začínám s wikipedií, vyhlášeným a populárním pomocníkem pro všechny, kdo chtějí psát článek na nějaké téma a už dobrých pár hodin neví, jak začít. Wiki mluví o luxusu jako o něčem, co se měří především svou finanční nedosažitelností – poptávka po luxusu stoupá rychleji, než se zvyšují platební možnosti. Zároveň čím bohatší jsme, tím více luxusu nakupujeme. Doufám, že jednou bude na zemi neskutečně vysoká poptávka po přírodních hnojivech. Jen pro to potěšení sledovat vlastníky Cavalli šperků, jak do svých mírně poupravených Jaguár-vozíků skládají nový druh luxusního zboží.

Pokud odbočím od zlomyslných fantazií, přívlastek „luxusní“ si vysloužila spousta věcí, i celkem nečekaných. Třeba popová kapela, nový stylový hostel Goli&Bosi pro backpackery v chorvatském Splitu (v tomhle případě název ve spojení s luxusní zkrátka nemá chybu), pera Waterman, japonská auta, všechno, co spadá pod „first class“ a nebo třeba taky „chytrý“ telefon.

Mnohými aspekty se lze probírat nekonečně dlouho. Stejně dlouho, jako v nekonečných offline i online debatách uživatelé slovně masakrují vrstvu těch, kdo mají na to, onen luxus nakupovat a zároveň si ale sami přiznávají, že taková debata nemá žádný smysl – vzhledem k absenci možných řešení a všeobecnému povědomí, jak se to vlastně má.

A má se to tak, že povětšinou všichni chceme to, co nemáme. Přesněji to, NA co nemáme. Kategorie luxusu je tudíž v jednotlivých názorových a společenských vrstvách poměrně variabilní. Někdo nemá na rohlík, někdo jen na nový MacBook Air. Jeden bývalý partner třeba zatvrzele považoval můj způsob trávení dovolené za luxusní (až zhýralý), a to pouze proto, že nejsem nadšený fanoušek odpočinku, „všechno, co potřebuju, si nesu na zádech“. Jako nenávratně rozněžnělý městský člověk chovám ve svých představách ideální dovolené dechberoucí přírodní scenérie, které obhlížím z lehátka na pláži, zatímco si líně mažu nohy opalovacím krémem. To ze mě v mém pohledu ovšem nečiní člověka se slabostí pro luxus, ale jen banálního člověka líného. Každý ale na věc pohlížíme jinak.

Obecně platný luxus by se dal najít v komoditách jako jsou drahé šperky, auta a hotely, restaurace s hvězdami Michelin a asi nevymýtitelná představa upravené ženy z fotobanky na vysokých podpatcích a s nelacinou, luxusní atributikou. A to je vlastně to slovo, které se k luxusu pojí nejvíce a snad ho i nejlépe vysvětluje. Atributika. Prvoplánová atributika, která slouží k tomu, abychom se přiřadili k pojmu luxusu. Myslím, že by se každý člověk dokázal ztotožnit s frází: „chci to, co je dobré.“ Luxusní je pak exkluzivní kategorie obzvlášť dobrých věcí, která je dostupná jen úzkému okruhu lidí. A členství v tak nepočetné společnosti je samozřejmě dobré signalizovat. Jako znamení pro ostatní, i jako pomocnou berličku pro sebe, kdy mnohokarátový kámen na ruce je důkazem vlastní úspěšnosti. Luxus jako synonymum úspěšnosti a naplněnosti. Spokojenosti. Mám na to – jsem na vrcholu finanční pyramidy dnešní společnosti. Peníze jsou moc a já jsem v cíli.

Takové klasické schéma života – o kterém všichni říkáme, že zrovna nás se rozhodně netýká a jsme nad něj povýšeni – se neodpoutalo daleko od známého „amerického snu“. Vzdělání, práce, rodina, dům, dobré auto. Kategorie se nemění, mění se jen jejich projevy. Poslední dvě položky, dům a auto s určitými doplňky, se tak ve verzi American Dream Pro – Luxury Edition mění v přímé ukazatele úspěšnosti všech předcházejících procesů. A rodina v zástup aktuálních, bývalých či potencionálních partnerů, ale o tom někdy jindy. Luxus můžeme připsat na konec řetězce života jako cíl. Neříkám, že jde o univerzální pravidlo, jen uvažuji. A plánuji se douvažovat až k náboženství. Jen velmi povrchně a alegoricky, aniž bych se snažila spouštět do větších smyslových hloubek. Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním děje kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží. Ale nebudu se snažit pojmenovat luxus druhem novodobého náboženství, i když vám prakticky jakýkoli dražší módní design/auto/časopis poskytne ilustrovaný seznam model a posvátných míst. Jen hledám to místo, kde se představa o luxusu uhnízdila v naších hlavách. Hlavách národa, který sám sebe považuje za nejvíce ateistického na světě.

Neodpověděla jsem na mnoho otázek. Možná jsem ani neodpověděla na své vlastní. Spíš se ještě více ptám. Luxus ukazujeme. Luxus skrýváme. O luxus usilujeme nebo jím cíleně opovrhujeme. Považujeme za luxus mít kde žít nebo lodičky Manolo Blahnik. Jedno je jisté. Všichni máme s luxusem vztah.