V únoru 2007 přivítala PechaKucha Night Prague své první diváky v kině Aero. Po pěti letech se jedná o respektovanou událost, která pravidelně mapuje práci nových i časem prověřených talentů z mnoha oborů, nejen architektury.

Jana Kostelecká, která stojí za pražskou edicí, „přivezla“ PechaKucha z Londýna, kde ji poprvé viděla v režii architektů Astrid Kleinové a Marka Dythama. Ti tento projekt založili v únoru 2003 v Tokiu a dnes je organizován ve 469 městech po celém světě, u nás v Praze, Brně a Ostravě.

„Byla jsem vlastně na dvou PechaKucha v Londýně. Na té úplně první (v únoru 2005) a pak na výroční se spoustou slavných jmen a 1500 lidmi v hledišti londýnského Sadler’s Wells. První byla naprosto skvělá. Setkali se tam lidé z technických oborů, kteří realizovali nápady designérů a ukazovali nejrůznější technické finesy s matematickou přesností. Mark s Astrid hrozně rádi spolupracují s výtvarnými umělci, takže tam pak byla například melancholická malířka a poetický fotograf. Právě pestrost byla na téhle PechaKucha úplně skvělá.“

Když jsi přijela z Londýna, rozhodla jsi se něco podobného vytvořit i v Praze. Jak se na celý projekt díváš dnes?
Vývoj byl velmi zajímavý. Když jsme začínali, vůbec jsme nevěděli, zda bude fungovat – jestli bude zájem přednášejích, jestli budou chodit lidi. Já jsem tomu věřila, začali jsme velmi nadšeně a bylo to skvělé od začátku.

Ukázalo se, že je velké množství autorů, které si dokážeme najít. V průběhu času jsme ale dospěli k jistým změnám. Snažíme se například zvát architekty nebo umělce s konkrétním projektem. Průřez celým portfoliem je pro publikum informačně velmi náročný. Samozřejmě záleží, jaký je samotný člověk, co prezentuje a jak přemýšlí. Někdo si například vymyslí koncept, na základě kterého postaví celou prezentaci – a je to v pořádku. I když je tam jeden člověk víckrát, pokaždé se prezentuje s jiným projektem, takže se lidé zatím moc neopakují.

Výhodu máme i v publiku. Na PechaKucha chodí lidé, kteří se o umění, design a architekturu zajímají. A aktivně si po prezentaci přednášející vyhledávají, zkoumají, co dalšího dělají.

Vzniká spolupráce mezi jednotlivými přednášejícími?
Určitě, ale my to nesledujeme, takže konkrétní jména teď neřeknu. Zpětně se nám lidé ozvou, často si berou kontakty. Takže vím, že spolupráce vznikají.

Největší deviza PechaKucha je, že přinášíte nové informace lidem, kteří by se s nimi jinak nesetkali. I my už jsme v sestavování programu hodně ponoření, a tak si občas neuvědomíme, že lidé se navzájem neznají. Jednotlivé obory žijí odděleně, jsou to komunity. Navzájem se znají malíři, architekti, grafici – ale jakmile je promícháte, často se stane, že nevědí, kdo prezentuje po nich nebo před nimi. A tady se setkají.

Co mi říkají ti, kteří přišli poprvé, i ti, kteří chodí i několik let a pravidelně, je celková atmosféra večera. Koncentrovaná energie, která je inspiruje a řeknou si „tak tohle, co máme tak dlouho rozpracované, to dotáhneme“.

Opustili jste některé oblasti, kterým jste se věnovali, a naopak máte ještě „bílá místa“?
Určitě. Například jsme opustili koncept jen čistě studentských edicí. Stejně tak se místo speciálů budeme soustředit na pravidelné PechaKucha Night, aby mapování podhoubí bylo důkladnější, a zejména toho pražského (když už nejsme jediní v republice).

Naše největší ambice – a která se nám ještě úplně nepodařila realizovat – je rozevřít záběr co nejšířeji. Od začátku řešíme, že bychom chtěli na PechaKucha dostat oblasti, které velmi souvisí s kreativním procesem ve volném umění. Například věda, zejména exaktní obory. Ale je to docela problém, jen málo lidí je totiž schopno překročit hranice oboru a pochopit, o co nám jde – výjimky jsou Václav Cílek nebo Stanislav Komárek. Na druhou stranu takové prezentace mají obrovský ohlas, pro publikum jsou přínosné, vždyť lidé chodí na PechaKucha se něco dozvědět.

Na letošek jsme si dali předsevzetí, že bychom v rámci rozšiřování záběru chtěli postoupit dál. Například na poslední PechaKucha byla Iva Němcová, scénografka, což už jsme dlouho chtěli a doposud se nám moc nedařilo. Další z takových oborů je třeba restaurátorství. Mnohdy je ale problém dané osobnosti přesvědčit, aby vystoupily – zejména pak ty, kteří PechaKucha neznají.

Oslovují vás lidé sami?
Moc jich není, spočítali bychom je na prstech. Myslím, že PechaKucha je vnímaná jako dramaturgický výběr. A možná je to také dáno, myslím, českou vlastností, kdy se lidé neradi někam hlásí.

Jakmile lidi oslovíme a vybereme na základě nějakého projektu, už jim do ničeho nemluvíme. Pokud se nakonec rozhodnou neprezentovat projekt, na základě kterého jsme je oslovili, tak je to v pořádku. My do prezentací nijak nezasahujeme.

PechaKucha je tak vlastně archivem zajímavých tvůrců…
To je přesně náš cíl. Já jsem od začátku věděla, od prvního večera, jaká je kapacita Aera, že ne pokaždé se každý dostane, a tak jsme všechno archivovali. Videa teď spousta lidí používá i na svoje prezentace. Formát totiž nezabírá moc času a řekne se to podstatné. Spousta lidí z agentur je zvyklá používat náš archiv jako adresář i místo pro výběr. I já sama archiv používám podobně. Koneckonců – prezentovalo už přes 360 lidí. Takže teď chceme zlepšit vyhledávání na webu, ten je momentálně v hanebném stavu.

Chceme udržet pestrost. Nejen co se zastoupených oborů týče, ale i v rámci protínání generací. Navzájem si tak rozšíří obzory a je větší šance, že se setkají zajímaví lidé a projekty.
Po pěti letech už můžeme poukazovat na posun. Až tady budeme sedět za dalších pět let, tak budu moct třeba říct „poprvé jsme ho pozvali a bylo mu 25 a teď je mu 30 a podívej, co dělá teď a je tam obrovský rozdíl“. A na to se těším.

Postavte se v noci na ulici jakékoliv evropské metropole a zjistíte, že kromě počasí a převládajícího jazyka se vlastně nijak neliší. V Barceloně, Londýně nebo Praze potkáte skupinky dlouhonohých krásek v maxi podpatcích a minisukních, osamělé lovce smutných duší, podivíny i uspěchané kravaťáky na cestě od milenky k manželce. Nebo poznáte, které z měst fotografka Třešeň ze Sadu navštívila?

1, 4, 9 – Barcelona
2, 5, 7 – Praha
3, 6, 8 – Londýn