Hrát Člověče, nezlob se je vlastně totéž jako hrát hru života. Snažíte se uspět, máte kolem sebe soupeře, někdy jdete rovnou k cíli, jindy zdoláváte překážky. Jen pravidla jsou trochu jiná.

Ve hře ani v životě nejde jen o nějaké obecně dané předpisy. Záleží především na taktice, kterou zvolíte. A také jestli si umíte užívat hru nebo vám jde hlavně o výsledek. Čekání na šestku se může zdát dosti únavné. Obzvlášť, když ostatní mají už dávno nasazeno a proplétají se mezi sebou na dálnicích života. Více než šťastlivci ale štvou hráči, kteří se ocitli ve výsadním postavení. Ti, jimž shodou všech příznivých okolností bylo umožněno mít už od začátku náskok. Vůbec házet nemuseli. Narodili se krásní, talentovaní, do bohaté rodiny. Cestička před nimi je prošlapaná a uhlazená. A vy ne a ne hodit tu pitomou šestku. Koukáte na startu a přemýšlíte, jaké eso z rukávu asi můžete vytáhnout. Jenže smůla. Karty vám v Člověče nepomůžou.

Ke startu připravit
A je to tu! Kostka dala příležitost i vám. „Teď jim to všem nandám,“ říkáte si. Třebaže s jedinou figurkou. Hlavně zvolit správnou taktiku. Hnát se co nejrychleji kupředu nebo kašlat na výsledek, na další šestku vytasit zálohu a začít ostatní kácet hlava nehlava. Anebo dělat vstřícná gesta a nechat vyhrát někoho jiného, protože o výhru vám vlastně ani moc nejde. Stačí, že se zúčastníte. A hrát tak nějak v míru je nakonec veselejší.

Ideální jsou hráči, které žít baví a nemají větší ambice. Jestliže však toužíte po úspěchu a výhře, vždy máte proti sobě soupeře. Každý chce být nejlepší. Některé ale mnohem víc uspokojí pocit, že vám to můžou natřít. Jsou nejšťastnější, když se vám nedaří. Možná, že to tak nevnímáte. Ale život je konkurenční prostředí. Bojiště, kde jeden na cestě k úspěchu poráží toho druhého. Případně se raduje z neúspěchu ostatních, aby tím zakryl svou vlastní neschopnost.

Většina prahne po výhře. Proč? Lidé jsou zvyklí porovnávat se a posuzovat své kvality podle ostatních. Když někdo dokáže to či ono a já ne, znamená to, že jsem horším člověkem? Když hraji už několikáté kolo a všichni se smějí, že mi to nejde, nemám chuť oplatit jim to? Vyhodit je před domečkem? Nejen ve hře jsou lidé zákeřní. Většina společenských her není ani tolik hrami jako spíš soupeřením. Už si nevzpomínáte, jak jste brečeli, když brácha dostal do domečku všechny čtyři figurky a vy ani ťuk? Máte ještě před očima tu jeho škodolibou radost? Už odmalička jsou děti vedeny k touze po výhře, úspěchu a uznání. Vítězit tak, že porazí druhého. A dá se vůbec vyhrát tak, aby tím druhý netrpěl?

V honbě za vítězstvím
Občas nehrajete jen o pocit vítězství. Něco je v sázce. V banku je to, na co si brousíte zuby. Třeba povýšení, vysněný partner, … doplňte sami. Spřátelíte se se soupeři? Těžko zůstat v klidu, když protihráč má před sebou jen deset políček do cíle a vy se ploužíte po jedničkách. Nebo dokonce ještě hůř – už dvakrát za sebou vás vyhodil. Nedopatřením. Prostě jste stáli v cestě a on měl jedinou figurku. Jak potom hrát bez chuti na odplatu?

To ani nemluvím o těch, kteří zasedli proti vám a dost rádi i často švindlují. A kamže dojdete s poctivostí? Nějak si nemohu vzpomenout. Nechcete-li prohrát, musíte dávat pozor, co na vás ostatní piklí a vyhazovat a vyhazovat. Jinak budete vyhozeni vy.

Žít v takovémto konkurenčním prostředí, v nepřátelské atmosféře, stojí spousty energie a psychických sil. Tak proč zrovna Člověče, nezlob se? Dáma, šachy, reverze, … Útočíme, bereme území, chráníme to své, utlačujeme. Proč se odmala neučíme vyhrávat tak, abychom vítězství dosahovali společnými silami? Spolupracovat místo soupeřit?

Mockrát jsem o tomhle přemýšlela. Nejsem však schopná nalézt jediné řešení. Začarovaný kruh. Ale z kruhu cesta nevede. Nebo ano? Vaše nápady, jak z toho ven, uvítám zde na webu v diskusi pod tímto článkem.

Když se řekne móda, mnoho z vás si nejdříve představí svět plný hadříků a botiček. Návody, jak se stát tuto sezónu nejkrásnější podle současných módních trendů, ponechám lesklým stránkám příslušných časopisů. Chci se podívat na módu jinak – jako na ucelenou oblast se svými pravidly, vlivem a významem.

Začínám tedy otázkou. Co je to vlastně ta móda, která naši peněženku věčně nenechává na pokoji? Proč je například to a to módní, zatímco to a to nikoli? A kdo za tím vším vězí? To nejsou ani zdaleka jednoduché otázky, a proto se alespoň letmo podívám, jak je fenomén módy nazírán očima těch fundovaných. Existují snad nějaké lepší odpovědi než ty módních teoretiků?

Všezahrnující úvod
Podle R. L. Pietzkiho byly v Itálii v polovině 17. století pojmy „fleetingness, variability and novelty“ uzákoněny jako esenciální charakteristiky hesla móda neboli „fashion“. To ovšem neznamená, že by móda byla jen frivolní záležitostí podporovanou morálně upadajícím hospodářským systémem a marnivostí. Naopak, móda v životě člověka hraje zcela zásadní roli.

Snad žádný jiný jev neodráží celkový ráz společnosti tak, jako ona. Přednostně v sociologii, psychologii, antropologii a estetice móda představuje jeden z klíčových aspektů kulturních dějin lidstva, když opomeneme její značný význam národohospodářský.

Je tedy zřejmé, že módu lze chápat v dvojím slova smyslu: buďto ve svém původním významu jako změny ovlivňující vzhled člověka (oblečení, šperky atd.) anebo v širším slova smyslu jako zvláštní oblibu, jako proces neustálé změny s cyklickou povahou a preferencí vlastní členům dané společnosti. Móda v druhém smyslu zahrnuje všechny oblasti lidské činnosti, vyskytuje se jak v umění, tak v praktickém životě i ve vědě.

Móda navíc neovlivňuje pouze ty, kdo se jí rozhodli podrobit, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sociologicky je chápána jako forma kolektivního chování. Zjednodušeně řečeno i ti, kteří si myslí, že s módou nemají nic společného, snaží se ji popřít, vyhýbat se jí, nebo si jí nevšímat, mají s módou co dočinění stejně tak, jako ti, kteří jí podléhají či se jí snaží řídit. Móda totiž funguje jako regulující princip, ukazatel, jako výchozí bod, který je s časem čím dál tím méně čistý a jasně ohraničitelný.

Jedno je ale jisté, kdyby neexistovala móda, neexistovalo by zde to, vůči čemu by se lidé vymezovali, co by popírali. A i ti, co si módy nevšímají, by pak nemohli být hodnoceni, že si něčeho nevšímají. Je tu a musí tu být, stejně asi jako čas. Lze se utvrdit pohledem do výkladového slovníku, kde se dozvíte, že slovo móda pochází z latinského slova modus, do češtiny překládaný jako míra, obraz, způsob.

Kolektivní vkus a jeho pomíjivost
Společenským paradoxem je, že ačkoli jsou změny módy v jednotlivostech nepředvídatelné, často racionálně nezdůvodnitelné a čím dál tím pomíjivější, opět je to každý člověk, který je vytváří tím, že se jim podřizuje. Tento neustále se zrychlující kolotoč nekompromisně ukazuje na fakt, že změna je spíše výchozím bodem než trváním nějaké módy. Nebo se již dokonce toto „stávání se“ stalo naším „bytím“?

Inovace určuje obecný vkus
Právě sčítané individuální volby představují současný kolektivní vkus. Toto tvrzení ovšem komplikuje zdání, že proces vytváření kolektivního vkusu probíhá naopak. Tedy jako by se individuální volby vytvářely podle kolektivního vkusu, ve kterém se vývoj preferencí řídí vlastní dynamikou.

Móda totiž, již ze své podstaty, může na jedince vykonávat silný sociální tlak směřující k jejímu přijetí, nutí jedince vyznávat a praktikovat hodnoty módou všeobecně diktované. A to tak, že společnost, třída po třídě, postupně přejímá ducha neboli nové tvůrčí nápady umělců – módních návrhářů. Teoreticky je tedy móda úzce odvislá od umělecké tvorby své doby. V praxi jsou již bohužel tyto umělecké vize v módě často promíseny s mimoestetickými prvky, snobismem, napodobivým duchem, touhou dělat to, co momentálně vynáší peníze nebo úspěch.

Sociologové oděvní módy počátku 20. století mají za to, že je to nejvýš postavená třída, která určuje, co se stane módní novinkou a co bude považováno za vkusné a krásné.

Inovace jsou přejímané nejdříve vyšší třídou a pak kaskádovitě sklouzávají od jedné sociální vrstvy ke druhé. Aby se vyšší třídy mohly odlišit od nižších svým bohatstvím a dávat ho viditelně na odiv, jsou nuceny obnovovat svoje znaky privilegovanosti, překonávat svoje současné hranice. Nosit něco, co ostatní nenosí nebo nosit nemohou. Což jim vydrží až do té doby, než je nižší třídy napodobí a tím jejich privilegovanost zaniká a následně jsou nuceni sahat po nové…

Historie versus dnes
Móda je jev nesmírně komplikovaný a postupem času je interpretován různými způsoby. Například jako následek rivality mezi společenskými třídami a manifest příslušnosti k uzavřené elitě. Jindy je smyslem módy nejvyšších tříd okázalá reprezentace majetkových poměrů, móda jako znak (důkaz) bohatství a tím i společenského postavení. Důležité je neopomenout fakt, že oděvní móda je přímo určována svojí dostupností a cenou. A právě proto se mohla móda stát v minulosti výsadou pouze šlechty napodobující krále. U dvora oděv nepředstavoval nutnost, ale estetickou potřebu.

Dnes se však situace naprosto změnila, došlo ke značné nivelizaci módy a s ní také mizí pocit studu, protože je masovou akcí. Novodobé hranice diferenciace sociálních tříd se stírají. Tuto změnu pocítíte jednoduše. Představte si rozdíl mezi překrásnými šaty Ludvíka XIV. a hadříky obyčejného pracujícího občana té doby a porovnejte ho s rozdílem mezi slavnostním oblekem našeho prezidenta republiky a kvádrem běžného kravaťáka. Bohatší dnes na první pohled nosí oblečení jako průměrní lidé. Sousloví „na první pohled“ zde ale hraje roli velmi důležitou. Důvodem je tu pravděpodobně bezpečnost, nechtějí být snadno poznatelní tím, že vybočují. Dalo by se tedy říct, že v detailu si móda udržuje svoji původní funkci. Stále zůstává prestižním ukazatelem sociální pozice ve společnosti.

Před módou není úniku
Módu je třeba vždy vnímat jako dialektický vztah. Na jedné straně je tu touha „být in“, nosit to, co se nosí, a zapadnout tak do skupiny, která drží s módním světem krok. A na druhé straně uspokojovat svoji touhu po odlišnosti. Přesně tak, jak tvrdí Gilles Lipovetsky: „Vždy je v nás něco, co nás nutí ztotožňovat se s ostatními a také něco, díky čemu chceme být zároveň individuální.“

Moc módy je nesmírná, její neustálý pohyb pochází z hledání odlišných znaků, neustálé překonávání dosavadních hranic, směřující za účelem být nový, jiný, lepší, pokrokovější, zvláštní, odlišný, atraktivnější atd. Prostě a jasně řečeno, chci nosit pastelové letní šaty stejně jako moje kamarádky, ale ty moje pastelové šaty musí být ze všech nejlepší a já nejhezčí.

A nakonec, k těmto všem vyčerpávajícím pravidlům módy bych ráda dodala úplně poslední. Móda, jak tvrdí francouzský sociolog G. Lipovetsky, je také svádění zevnějškem. Móda souvisí s potěšením vidět, ale také být viděn a vystavovat se pohledu druhého. Móda je praktikováním slasti, je to potěšení ze schopnosti zalíbit se, překvapit, oslnit. Toto vše a ještě mnohem více, co se jeví být módou, která má nejeden důvod být. Je jen na každém, jak se s ní individuálně vyrovná…

Registrací souhlasíte s pravidly hry a zavazujete se je dodržovat. Po registraci každý z hráčů obdrží rodné číslo – a může se zařadit do hry. Poté, co se hráč osvědčil, získává po osmnácti letech oprávnění k samostatné verzi hry. Hra smrtí končit nemusí.

Pravidla jsou všude kolem a zejména jsou uvnitř každého člověka. Jsou tím, co mně dává tvar, co určuje strukturu, hranice. Díky pravidlům jsem schopná existovat nejen jako víceméně samostatná bytost, ale zejména jako bytost sociální. Bez pravidel slušného chování, silničního provozu a těch, která určují statiku domů, bych na světě příliš dlouho nepobyla. Skončila bych velmi rychle po registraci.

Hra versus život
Abych mohla hrát hru, musím ji vydělit z každodenního, běžného života. Musím stanovit hřiště, ve kterém platí jiná pravidla než v životě. Jen tak může být hra hrou a život životem. Jedině tak se pro-hra nebo vý-hra v životě nepočítá. Protože kdo začne směšovat hru a život, stane se každodenním gamblerem, závislém na úspěchu a ocenění. Začne hrát jak o život, ale protože ten vsadil, přijde o něj, aniž by jej shrábnul někdo jiný. Smutné game over.

Není nakonec i život hrou na pozadí střídání ročních cyklů, období zvaného mladší čtvrtohory a na jednom z ramen Sluneční soustavy? Pravidla se určují horizontem, který volím. Může být časový i prostorový, ale může i zahrnovat či nezahrnovat určité skupiny lidí, typ chování a reakci na dané situace. A protože jsem to já, kdo určuje pravidla, jsem to i já, kdo se může rozhodnout je hacknout a nastavit si „god mode“, modus neomezených možností.

Pravidla ale stanoví systém, mohl by někdo namítnout. Kontruji otázkou – kdo tvoří systém? Onen nepřítel, nezbytná součást všech konspiračních teorií je jen ten, koho si každý z členů společnosti vytvořil a neustále vytváří svým jednáním a chováním. Stejně jako si mohu vědomě vybrat reakci v danou situaci, i všem kolem sebe jasně nastavuji hranici, kam mohou a kam již ne. Díky pravidlům jazykové gramatiky a stylistiky jsem schopna tuto zprávu předat a věřit, že ji pochopí.

Strategie se počítá
Mám ráda počítačové hry a z těch nejraději takové, u kterých hraje významnou roli strategie nebo rozvíjení charakteru (role-playing games). Možná je to tím, že nejvěrněji kopírují skutečný život, respektive ten, který jsem si za skutečný zvykla považovat. Jenže – není skutečným ale právě to, co právě prožívám? A není právě toto zcela první a zásadní pravidlo, podle kterého se řídí všechny hry?

Plně se ponořit do hry a přestat vnímat rozdíl mezi hrou a ne-hrou je ale porušením pravidel. V takový moment se hra stává životem, přestává být hrou, hřištěm s pravidly, která umožňují únik. Z toho, kdo pravidla určuje, je ten, který je poslouchá, bez naděje na změnu. Ztráta horizontu znamená ztrátu nadhledu a klubko, které mě mělo z labyrintu vyvést, je ztraceno. A přitom stačí tak málo, aby se člověk do hry vrátil.