Každé číslo Artiklu se věnuje nějakému tématu, které víří společností. Nemusí jít, a mnohdy ani nejde, o téma, o kterém by se hlasitě mluvilo. Je to právě naopak. Literatura a Artikl mají velmi podobný cíl. Reflektují obraz doby. Ráda bych vám tímto článkem nastínila podobu současného knižního trhu a nabídla několik titulů, do kterých se můžete schovat, anebo naopak, se kterými si můžete popřemýšlet nejen o pocitu prázdnoty.

Prázdnotu vidím jako pocit, při kterém není nic, ale zároveň vše. Cítím ji ve chvílích, kdy život připomíná jezdící schody. Bohužel ne v obraznosti stoupání, ale ve smyslu neustálého cyklu stále stejných součástek. Rutina: ráno vstát, pak jít pracovat a večer spát. Ovšem jako člověk, tvor myslící, nad tím vším přemýšlím a docházím k životním závěrům, že nic nemá smysl, nic mne nebaví a nevím, co tu dělám. Jistě to každý zná. A schody mého života, které stoupaly, obrátí směr, vracím se dolů. Někam do prázdna. Naštěstí jsou tu vedle tupé osamělosti knihy, ve kterých hrdinové řeší podobné pocity a dodávají mi tím novou energii.

Prázdnota v příbězích
Jak jsem již zmínila, prázdnotu zapříčiňuje mimo jiné neustálá rutina a každodennost. Právě na tento aspekt života se zaměřila ve své debutové knize Vladimíra Valová. O knize Do vnitrozemí říká: „Vnitrozemí je prostor, kam podle mě všichni míříme, ať vědomě, či mimoděk. Vyhoďte »v« a máte nitrozemí, což je možná přesnější. Hledáme své nitro, svou vnitřní krajinu, sebe.“ Hrdinové v této povídkové knize zažívají pocity samoty, nespokojenosti a zklamání. Přesně takové pocity, které křičí po změně. Vydávají se na cestu vlastní duší, změní svůj způsob života, vystoupí z ulit a dělají věci, které by dříve nezkusili, se záměrem najít štěstí v životě. Někdy jej naleznou, jindy ne. Povídky tak nejsou pouhou fikcí, ale opravdovým obrazem života.

Otázku lidského bytí a krize identity najdeme v románu Dity Táborské Malinka. Kniha je autorčiným debutem. Hlavním tématem knihy je adopce. Malinka sleduje příběh Malky, jejíž život je plný rozmazlování, vzteku, promiskuity a omlouvání nevhodného chování formulkou „jsem adoptovaná“. Četba je náročnější a vyvolává spousty pocitů, především nenávist k hlavní hrdince. Malinka přináší nejen téma adopce, ale především jeho přesah. Od ženské a sociální problematiky se dostáváme k existenciální rovině. Neznalost vlastního původu vyvolává pochyby o vlastní pozici na tomto světě – a právě tak může působit i prázdnota.

Když svět přestane dávat smysl a jsme ztracení. Aneb Voliéry Zuzany Brabcové. V chaotických deníkových záznamech hlavní hrdinky sledujeme svět pohledem neurotické a přecitlivělé vypravěčky. Zápisky kombinují přítomnost s minulostí, fantasií a sny. Hlavní hrdinka zažívá neustálý pocit osamocení, má špatný vztah s dcerou a není z ní cítit žádná naděje v život. Na knize mě nejvíce zaujalo, jakou je sondou do duše. Jazyk plný metafor kombinuje vulgarity opilců, mluvu bezdomovců a jazyk spisovný, čímž konfrontuje několik realit. Kniha zachycuje těžkou depresivní atmosféru a pocity bezvýchodnosti. Dílo v roce 2016 získalo cenu Josefa Škvoreckého a bylo nominováno na cenu Magnesia Litera 2017.

Kam se uchýlit
Z vlastní zkušenosti vím, že člověk nechce stále přemýšlet a má potřebu utíkat před svými myšlenkami. Proto vedle zmíněných knih, které nehovoří o lehkých tématech, uvádím literaturu dětskou. Tento typ literatury nikdy nemířil pouze na dětského čtenáře. Některé knihy se zabývají i hlubšími otázkami, které dítě mohou zaujmout, ale nemusí si jich vůbec povšimnou, ovšem dospělému čtenáři dají nový pohled na svět. Dětská literatura v roce 2016 dokonce představovala 12,1 % všech vydaných titulů a zaznamenává nemalý nárůst.

Doporučila bych knihu Krtník od Terezy Ščerbové. Autorka je známá především jako ilustrátorka, a proto je i v Krtníkovi výtvarná stránka velmi důležitá. Hlavní hrdina žije v horách, kde je šťastný, dokud se od medvěda nedozví o světě tam venku, ve městě. Když medvěd zmizí, potká Krtník Záškvaru, který ho donutí ke změnám, a on ztratí sám sebe. Příběh vypráví o tom, jak je špatné změnit se při honbě za úspěchem a nechat si vzít radost z přítomnosti a pouhého bytí.

Deváté umění
Stále oblíbenější jsou komiksy, které mnohdy ani nejsou příběhy pro děti, ale adaptací beletristických děl pro dospělé. Především v souvislosti s tématem tohoto měsíce bych upozornila na nedávno vydaný komiks Prázdnota Marianny Sztymy. V tomto nedlouhém příběhu navštěvuje prázdnota mladou dívku po smrti její kočky. Dále bych zmínila před rokem vyšlý komiks finského autora Jaakko Ahonena Sojčák, ve kterém není příliš slov, ale atmosféra daná malbou zachvacuje srdce depresí a pocitem bezvýchodnosti. Hlavní roli zde mají barvy a prostředí. Přečtení nezabere více než 15 minut, ale v mysli příběh zůstává několik dní.

Přestože jsem zmínila knihy, které jsou cíleny jak na děti, tak na dospělé, doporučila bych i jakoukoli knihu, která v sobě nese „jen“ pobavení čtenáře. Svět se nám nemusí zdát mnohdy krásný, a naše myšlenky, pochybnosti a stavy toto zdání podporují, ovšem fantazijní svět plný princezen, jednorožců a bezstarostných dětských hrdinů dokáže vykouzlit úsměv, vzpomínky, a především dobrou náladu. Se zmíněnou beletrií je dobré bloumat po svém nitru, ale je třeba nezapomínat se i bavit. ∞

Přijmout znamená dát význam. Flow je nepřenosná, musí být vždy znovu neúprosně nastolena. Jen nevědoucí pohled je vidoucí.

Dotek provází pohled jako neodbytný rodič. Pohled se dotýká. Cizí pohled námi přímo cloumá. V nejistotě, jak působí ten náš, se bojíme pořádně podívat, jako by byl pohled zbraň, jako by měl ubližovat. Pohledem můžeme dosáhnout jen na projevené, pro dotek je projevené jen mapa – dotek dosahuje skrytého. Opravdu se nám projeví jen to, čeho se zmocní dotek. Pohled je řeka. Dotekem doteče do moře. Pohled je myšlení. Myslící člověk čumí. Kladu vám na srdce, že základem je dotek, ne pohled. Dotek tvoří tím, že překonává strach. Nebo se jen poddá. Bezprostředně, nevinně.

Dotek posvěcuje, nejde ho nepřijmout. Bere si význam, je mu dán. Je to bůh, ten lidský, Bohdan. Pohled navnaďuje, nastoluje téma, dotýká se tématu – doteku. Teku svými žilami, všechno se ve mně dotýká. Jsem dotekem, který se chce potvrdit tím, že se dotkne. Sebe víc nemůže – Já je objevené, ne vědomě, ale samotným bytím jím. Můžu se poznávat, ale tím se nedotknu, neušpiním, nezrodím. Vše je ve mně rozdvojené, ale pojí se synchronicitou, ne dotekem.

Paranoidní význam
Pohled uděluje význam, ze kterého nejde vystoupit, jen se mu schovat neupřímností. Nebo s ním pracovat. Ten význam není pevný, je to proměnlivý konsens. Je myšlený. Vlastně je to ohnisko mezi dvěma myšlenými významy, které si osoby vzájemně udělí. Jeden se mění v druhý a druhý v první – zrcadlení.

Člověk si někdy neuvědomuje rozdíl mezi významem, který udělí jedna osoba druhé, a významem, který jedna osoba udělí sama sobě skrz druhou osobu – paranoidním významem. Paranoidní význam je to, co si jedna osoba myslí, že si o ní myslí osoba druhá, zatímco druhá osoba si myslí, že to, co si myslí první osoba, že si o ní myslí druhá osoba, si naopak myslí první osoba o osobě druhé. První osoba blbě čumí a druhá neví proč. Neví, že proto, že jediné, co první osobu zajímá, je to, co si o ní myslí druhá osoba. První osoba zaujala egoistický postoj a znemožňuje pokračování komunikace.

Ani po oboustranně úspěšném udělení významů ale není vyhráno. Říká se, že první dojem přetrvá navěky, ale to by bylo moc jednoduché. Úděl významu je vždycky dočasný, mění se v čase. Trvání na prvním dojmu rovná se idealizaci nebo zatracení. Udělený význam uniká, neustále se proměňuje v iluzi. Ani na chvíli nestojíme na pevné půdě jistoty, co si o nás myslí druhý ani co si myslíme my o něm. Neustále význam obnovujeme – jak ten, který udělujeme, tak ten, který přijímáme.

Není to žádná sranda, takže když se objeví sociální síť jako Facebook, kde pohled ztrácí význam, protože počítá se svou věčnou dohledatelností, a kam se dá snadno uklidit jako do stinné hamaky a houpat se iluzí vzájemnosti, koupat se v modrém moři mouder a upíjet nektar rozmanité, plně přítomné on-line komunikace, kde už jsou všichni jako v Mexiku a to Mexiko je všude, oheň je na střeše. Pohled se v tomto ráji stává svou iluzí a zůstává jí, dokud sám sebe neopustí, což může být těžké, protože jí věnuje tolik pozornosti, protože se tam toho tolik děje. Hledí do močálu počálu a vidí se zřetelně v součtu informací a pixelů, boří se do bažin jednotlivostí, zamotává se do vláken diskusí, odevzdává se umělé inteligenci, učí se jí myslet a vzdává se té skutečné, intuitivní, přírodní inteligence, kterou se myslet ještě nenaučil.

Virtuální brutalita
Rychle pryč, zpět do jednoty času a místa, poctivého ohniska energií, které se míjejí, protékají sebou navzájem nebo kolem sebe nebo se slévají v hrozitánských, překrásných vírech, zkrátka tvoří všechny představitelné, vygooglovatelné vodní jevy v magickém mixu řiditelnosti a nevypočitatelnosti, který je pořád stabilnější a schůdnější než elektronická přátelství na dosah kliku. Z internetové samsáry je třeba co nejdřív procitnout zpět do samsáry normální, do samsáry samsáry. Net představuje další stupeň oddělenosti, kam se vědomí vylívá – z neprojevena do těla, pohledu, života; ze života do virtuální brutality. Její tělo už nám nenávratně zůstane, příliš jsme k ní přičichli. I poctivý abstinent žije dál se svým alkoholickým egem. Musíme virtuální tělo aspoň kultivovat, skloubit s tím fyzickým.

Net je tragicky nefyzický. Tragicky proto, že skýtá dokonalou platformu pro lenost. Plytké konverzace, obohacující kontakty, možnosti studia. Můžete strávit celý život v posteli, aniž uvidíte všechny ty úžasné, reálné pohledy. Postelové pohledy končí u porna. Komunikace fotkami a slovy jednoho naplní, když má rád umění, ale musí si uvědomit, že je to pořád jenom počál. Nejsou to obrazy, knihy ani hlasy, není to expanze vědomí. Jeden u monitoru bude vždycky jen ten jeden. Umění by mělo směřovat k realitě, ne se jí jenom inspirovat, naparovat, požírat ji. Mělo by se na sebe v pravou chvíli vybodnout, hodit na sebe bobek, rozplynout se.

Tím, jak koksově působí na mozek, svádí net realitu na svou temnou stranu. Stáčí přímku lásky a života do bludného kruhu okouzlení, výzev a samoty. Mozek má ten fejskoksový rauš za skutečný. To se netýká jen pornáčů. Realita zbytečně chodí na net, pere tam špinavé prádlo nejasností, neviditelných energií. Ve skutečnosti je ale právě špiní. Nebo je spíš míjí. Vlastně ne, špiní – net špiní realitu. Realitu chápeme až pozdě a nikdy definitivně. Na netu je všechno popsané tady a teď. To se vyplatí, takže si ho bereme i ven.

Pokud disponujete technikou, možnosti jsou neomezené, ale jen zdánlivě. Není to to pravý ořechový, to je každému asi jasné. Lidi to ale neřeší, jsou v tom až po uši. Chodí lhostejně kolem sebe s tím, že kdyby něco, každý jim může napsat na netu. Nebo políbit prdel. Jsou naštvaní, že jim ještě nenapsal. Nebo že jim napsal moc. Druhý neví, která bije. Net je černá díra zájmu. Místo abychom zájem budili, dáváme ho spát. Chodíme se na net sbližovat. Bez výsledku. Net je mimo teď. Nejsme to my. Jsme pohled.

Hodně budeš nikde
Na netu se domlouváme, kdy se potkáme. Pak se potkáme, ale ani se nepozdravíme, protože jsme se ještě nedomluvili. Naše setkání musí posvětit net. Když se konečně domluvíme, stejně to není to, protože to není teď. Net je fet. Domlouváte něco, co nechcete. What a life! Co je teď? Kontinuita. Teď je vždy definováno předchozím teď, vyplývá z akce. Bez pohybu není teď, i kdybyste mu tak říkali. Když teď myslíme, zkamení. Když myslíme na sebe, nejsme. Na netu na sebe myslíme, tam hodně nejsme. Myslí na nás i druzí, ale jen jakoby. Jen plní potence dané programem, viz váš přítel má narozeniny.

Net je únik do lajn, v tom se podobá psaní. Asi se na ten net trochu vymlouvám. Net rovná se psaní. Místo pro lidi, kteří rádi úkolujou. Útěk od občanské povinnosti někým být, volit se, prodírat se džunglí signálů cizích i svých, hledat výhodné východisko. Můžeme být pohodlně nikým a spřádat konspirace v rámci svého vypočítačového avatara. To platí i o psaní, umění. Alter ego. Umění neznamená být někým, umění znamená být někým jiným. Využívá k tomu paranoidní význam, kterému dává život.

Místo aby se osoba vyvíjela zdravě, nekontrolovatelně, netrolovatelně, kooperací s jinými jsoucny, bere si na triko vlastní pěst, honí smysl, stádo statku sebereflexe. Timeline. Čas plyne nejen nepozorovaně, čas plyne jen nepozorovaný. Plyne jen, když ho nesledujem. Smysl času je, aby plynul, takže srát na něj. Čas je smysl, který plyne. Čas je smysl plynutí, jako je smysl očí pohled. Člověk ho v sobě musí kultivovat, obnovovat, otvírat.

V dnešní společnosti se moc nečasí. Časit znamená žít. Nejde se to naučit, jde jen tančit. Nebo mučit. Čas jsi a v čas se obrátíš, včas se obrátíš. Čas jsi, čas je, čas je každý. V čase se setkáváme. Setkáme se včas? Lady be good, do what you should, you know it will be all right. Všechny ty flows jsou jen úniky od základního doteku stejně opovážlivého jako velkorysého, oboustranného, vyplynulého i iniciovaného. Všechno je nic ve finále, ale my jsme teprve v základním pavouku. Musíme hrát a soustředit se na každý další mač, na každý fiftýn. Zapracovat na psychice. Výplet je základ. Trénovat, odpočívat. All that. Chovat se, prožívat, volit, uvažovat, dívat se, dotýkat, vnímat, jíst, spát. Kde je tomu konec? Kde je začátek? Čemu? Přístupu. Tvému, druhému. Přístup je světlo. Světlo dělá věci. Vrhá na ně světlo. Dobré, špatné, málo platné. Věci jsou jen vábnička na naše vlastnické choutky. Svět je světlo. Své tělo. ∞

Potřebuji přesně jeden šampón, jedno mýdlo a jeden kartáček. Prostor mezi nimi není prázdnota, ale volnost. A místo, kam můžu složit hlavu, když mám špatný den. Volný prostor po rozdaném oblečení mi umožňuje trochu lépe dýchat mezi smogem z aut a potahy z cigaret. Každý prázdný kout v mém bytě mě uklidňuje. Říká mi, že jsem se spokojila s tím, co mám.

Pomalu se zbavuju věcí a připravuju se na cestu. Ne, ještě nemohu odejít a nemít nic. Ještě si tu něco potřebuji vyřídit. Ještě nemohu utéct do divočiny, ještě nemůžu po zbytek života surfovat. Ještě nemůžu na samotě psát knihu delší než můj život. Nemůžu ještě prodat počítač a zrušit bankovní účet. Ještě mám úkoly.

Pomoct rozjet byznys, který neomezuje vůbec nikoho. Jde to? Poznat Afriku. Adoptovat dítě, které je všem na obtíž. Namalovat obraz, už jenom jeden. Přenést v Praze do jednoho domu úplně všechno, co jsem na světě viděla. Naučit lidi, jak (ne)nakupovat. Zavolat mámě. Poradit těm, kdo o to stojí. Naučit se říkat co chci. Objednat si pizzu do postele a jíst čerstvé artyčoky.

Nelpět na šatech z módního řetězce, a později ani na jiných. Ještě ochutnat pár nových vín. Dovzdělat se v současném umění. Poznat všechna vysněná evropská města. Dát si kafe v jakoukoliv denní dobu. Nebát se samoty. Má mnoho podob.

Emocionální nomádství
Potkala jsem člověka, který byl ve své vlastní samotě uzavřený. Byla jako výtah do třetího patra, ve kterém je pořád chladno. Jezdila jsem s ním každý den nahoru i dolů. Ale z blízkosti zbyla jen spolujízda. Některé úkoly odkládám na neurčito.

Až bude po všem, odjedu s klidem, srovnaná se svojí vykonanou rolí. Nebude to tahle zasmrádlá výtahová prázdnota, nebude naplněná strachem. Jedna věc se nezmění. Nikdy si nevyberu život bez sdílení. A některé úkoly budu plnit z dálky. ∞

Zeptejte se lidí, s čím si spojují prázdnotu. Odpoví prázdnými slovy, prázdnou náručí, prázdnotou srdce a duše. Prázdnota jako absence hodnot a vztahů. Něco bolestně chybí. Potom vejděte do obchodního domu ve chvíli, kdy vrcholí sháňka po vánočních dárcích. Plno lidí, plno zboží, plno slev a akcí, plno hluku, plno všeho. Těžko říct, kam se prázdnoty vejde víc.

O prázdnotě slýcháme v dnešním světě v různých souvislostech často. Z pohledu obyvatele západního světa se může zdát, že čím víc lidí, věcí a myšlenek přibývá, tím prázdnější se svět stává. Jednorázová, lačná společnost. Závazky, které nic neznamenají, odřezávání tradic, zaplnění namísto naplnění života. Z druhé strany módní proudy minimalismu, udržitelnosti, zero waste. Touha po jednoduchosti, kráse a čistotě, která provází člověka odnepaměti. Prostorné chrámy, vysoké gotické oblouky, jednoduchá geometrie. Nic z toho nelze označit za prázdné, byť by se jednalo o prostý kostel s oblohou místo klenuté střechy. Jsou to prostory nasycené plností.

Plnost také znamená přítomnost hlubokých lidských vztahů. Jejich absence a samota z ní odvozená jsou velkými smutky dneška. Od člověka k lidem vede více vláken, ale oč jsou početnější, o to jsou tenčí. Hroutí se klenby a do prostoru se dostává studený vítr prázdnoty, který pomalu drolí kámen ze sloupů podepírajících celou stavbu. Jaká křehkost!

O prázdnotě a plnosti
Co je prázdné, může být naplněno. Nebo zaplněno či vyplněno. Prázdnota tak dává možnost zaplněnému prostoru i naplněnému životu. Podobně jako architekt svou stavbu, projektujeme i my své životy. Jenže materiál, rozpočet, zákony fyziky a okolí nám dávají limity, které někdy jen velmi pomalu přijímáme. Prostor, který chceme zabydlet a zútulnit, se nám brzy začne plnit věcmi, úkoly a povinnostmi – nájemníky, se kterými je nesnadná domluva, a kteří někdy ani nejsou naši. Děsíme se okamžiku, kdy budeme stát před zaplněným domem, z něhož bude cítit zatuchlý pach prázdnoty. Anebo jinak. Procházíme domem, který je trochu jednoduchý, ale zajímavý; uklizený, ale zabydlený. Cítíme se zde velmi dobře. Lidé a věci, které v něm bydlí, jsou nám drahé a máme je rádi. Dům je prostorný, ale nikoli prázdný. Je v něm místo pro to podstatné a vše dohromady ladí. Jak bude vypadat ten náš?

Prázdno. Prázdný papír, prázdné hnízdo, prázdný pohled. Prázdné ulice nad ránem, prázdný bar před otevřením. Něco, co odešlo, nebo ještě nebylo naplněno. Prázdnota jako šance a jako výzva. Prázdnota jako očekávání i zklamání, začátek i konec. Prázdnota jako černá díra, která umí pohltit veškerou hmotu i veškeré světlo. Prázdnota, ve které není nic, ale která je zároveň potenciálně vším. ∞

Jsme v permanentním obklopení množstvím informací, které zaplňují naši mysl, a my jen zřídkakdy můžeme dávkovat poměr toho, co přijímat chceme, a toho, co nás zahlcuje nechtěně. Kdyby slepec dostal možnost vidět, nedovedl by si najednou poradit s množstvím vjemů, které jeho mozek skrze zrak doposud nikdy neměl možnost přijmout. Co by najednou uviděl, nedokázal by přiřadit ke konkrétním pojmům, které si doposud mohl osvojit pomocí ostatních funkčních smyslů. Nepoznal by ani nejbližší osoby, pakliže by si na ně nemohl sáhnout, jako to dělal doposud. Nabízí se otázka, jestli je současná podoba našich smyslových dispozic schopna absorbovat podobu světa, ve kterém žijeme. Narážíme na nesoulad a cítíme přetížení vším, co jako společnost zároveň vytváříme. Multitasking se stal běžnou součástí pracovního i soukromého života a prázdné a vyčerpané výrazy mladých lidí jeho důsledkem. Prázdnota jako klid mysli se zdá být v civilizované společnosti tím největším luxusem, který chce čím dál více lidí vlastnit namísto věcí. Vlastnit nehmotné – jak paradoxní. Hledáme, jak se ponořit do flow. Do stavu, kdy konáme činnost bez řízení svého vědomí. Kdy nepřemýšlíme, ale jen činíme. Kdy nepřemýšlíme. Ke klidu mysli vedou různé cesty. Od zbavování se přebytečných věcí nejen v našich domácnostech a k materiálnímu minimalismu, k osvojování nejrůznějších podob meditace, arteterapeutických technik až třeba po experimentální užívání mikrodávek psychedelik. Nejsnáze nás do flow vtáhne činnost, která nás bytostně naplňuje. A někdy to může být dokonce ještě jednodušší – stačí se projít otevřenou přírodou, nechat čerstvý vzduch prostupovat plícemi a očím dát uklidňující odstíny barev a otevřený horizont. ∞