Chromatická synopsie neboli barevné slyšení označuje neurologický jev, při němž jedinec vnímá akustický vjem opticky. Je přímo schopen vidět hudbu, jednotlivé tóny k sobě vážou různé barevné odstíny. Kombinaci hudby a výtvarného umění zpopularizoval již Vasilij Kandinskij, ruský průkopník abstraktního umění, který ve svých dílech vizualizovat hudbu. Zvuk se tak materializuje v médiu malby.

Obdobnou strategii zvolili současní čeští umělci a umělkyně (Daniel Vlček, Milan Grygar, Ira Svobodová, Petr Nikl, Jakub Roztočil a Ivan Pinkava), kteří byli kurátory Janem Kudrnou a Milanem Dospělem vyzváni zvýtvarnit Mou vlast Bedřicha Smetany u příležitosti oslav Pražského jara a 200 let od jeho narození. Nesourodou šestici – jedná se o osobnosti napříč generacemi, uměleckými technikami a médii – pojí v jednu koherentní kolekci právě jejich interdisciplinární práce na pomezí výtvarného umění a hudby. Cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany tudíž nalézá svou podobu v estetice výtvarné praxe. Číslo šest pak symbolicky odkazuje k šesti básním a vpisuje se i do některých obrazů.
Pražské jaro Art Salon představuje unikátní kolekci putovních děl, která cestují mezi Obecním domem a Rudolfinem pod vlivem koncertní činnosti. K vidění jsou na daných lokalitách vždy v rámci doprovodného programu k festivalovým koncertům. Jedná se o pilotní počin festivalu, jež si klade za cíl propojit hudbu a výtvarné umění. Šestice děl byla poté dražena v rámci 91. aukce Galerie KODL dne 26. 5. 2024 v Paláci Žofín a na Artslimit.com, přičemž veškerý výtěžek této benefice bude věnován na financování dalšího ročníku festivalu Pražské jaro.

Obraz v tónině G dur
Každý obraz představuje vlastní poselství. Ptám se sama sebe: „viděla bych hudbu bez kontextuálního ukotvení a předchozího výkladu? Vidí jí ostatní?“ V díle Daniela Vlčka spatřuji gramofonovou desku vystupující do popředí. Konceptuální umělec svou sférickou událost konstruuje za užití vinylové desky Mé vlasti, která mu slouží jako matrice. Fyzický nosič akustického jevu tak přímo figuruje v procesu tvorby i ve výsledném díle a ustanovuje geometrickou formu výjevu, jež v mých očích zanechává dynamický, pulsující dojem. Jako jednotlivé melodické rytmy se vrství a vlní napříč plátnem.
Podobně na mě působí Antifona Milana Grygara. Plocha obrazu jakoby se chvěla v nepravidelném tempu. Antifona označuje krátkou liturgickou skladbu obvykle zpívanou jako část bohoslužeb. V Grygarově pojetí ožívá za pomocí barevně kontrastního prostoru plátna, přeložená z hudebního prostředí do jazyka vizuálních forem, kde plynule krystalizuje optická iluze třetího prostoru.
Jemnému obrazu Šárka Iry Svobodové, inspirovanému stejnojmennou symfonickou básní, dominuje sladce béžová stuha. Plasticita zobrazené stuhy, jež se podmanivě vine kolem šesti kopí, dodává obrazu pocit hloubky a ve spojení s hroty utváří napětí mezi polaritou lásky a nenávisti či slasti a bolesti. Stuha se zde stává vizuálním kódem původní tóniny a na vztyčeném kopí spočívá jako rozmotaný houslový klíč.

Ve víru synestezie
Osobité technické řešení utilizuje Petr Nikl a Jakub Roztočil. Nikl v díle Moje Má vlast kombinuje tuš o šesti barvách, jež po plátně nanášejí mechaničtí „broučci“ – primitivní robotizovaní aktéři, na které Nikl deleguje finální podobu obrazu. Vzdává se tak absolutní kontroly a nechává prvek náhody převzít iniciativu. Dílo tak můžeme číst jako posthumanistickou spolupráci, symbiózu lidského a nelidského určující výslednou podobu abstraktní skrumáže barev a tvarů. Sám Nikl pak obraz pojímá jako vizuální přepis Mé vlasti, kde každá z šesti barev (počet částí symfonické básně) utváří vlastní vizuální stopu a subjektivní pohled na vnímání zvuku. Subjektivní tendence zde však nabourává a obohacuje anorganická složka, která čistě subjektivní apel problematizuje.
Zcela idiosynkraticky poté operuje se zvukem Jakub Roztočil, který na základě vlastní invence sestrojil stroj, jež na plátno nanáší barvu. Strojový mechanismus distribuující (opět) šestici barevných odstínů však nepodléhá čisté náhodě, ale vychází z hudební skladby, jež mu slouží jako zdrojový dokument. Hudební podklad tudíž stojí nejenom v základu finální sférické abstrakce, ale stává se mechanismem, který celý proces tvorby pohání. Podobně jako v případě Niklových „broučků“ se stává jakýmsi dirigentem výsledného vizuálu.
Poměrně ponurou estetikou oplývá poslední z šesti děl, fotografie My Fatherland předního českého fotografa Ivana Pinkavy. Výjev sestává z černých fragmentů rozmístěných napříč plátnem v nichž se zaměřuje na svůj vztah k „Mé vlasti“ (jako symbolu). Fragmentarizovaný vír mi asociuje trhliny; trhliny v čase, prostoru, ve vnímání vlastní existence a vazbě k vlasti. V uších mi šumí Vltava a před očima se mi z rámu vylévají potemnělé barvy. Tak takové to je, zaposlouchat se do obrazů. Už je slyším…

Pražské jaro Art Salon
(Obecní dům a Rudolfinum)
12. 5. – 3. 6. 2024

Jak zní 50 klavírů současně? A jak lze rozeznít jeho jednotlivé součásti pomocí elektroniky? Co za nápady se rodí v hlavách těch nejproslavenějších současných skladatelů a jaké budou světové premiéry jejich mladých českých kolegů? Jak to vypadá, když špičkový soubor soudobé hudby poprvé čte novou skladbu?

Nejaktuálnější trendy na poli současné hudby objevíte na letošním festivalu Pražské jaro. Série Prague Offspring nabízí ve dnech 31. května a 1. června koncerty, workshopy a mistrovské kurzy v Centru současného umění DOX. Představí skladby Rebeccy Saunders, Enna Poppeho nebo Kaiji Saariaho, od jejíhož úmrtí uplyne 2. června přesně rok. Nové skladby vytvořené speciálně pro rezidenční ansámbl Klangforum Wien zkomponovali Timea Hvozdíková, Michal Jindrák, Martin Klusák, Michal Wróblewski a Matěj Sloboda.

Co neslýchaného ještě na Pražském jaru uslyšíte? Padesát mikrotonálně laděných pian rozmístěných v kruhu je v centru monumentální skladby 11 000 strun od Georga Friedricha Haase, jež se dočká uvedení 2. června ve Foru Karlín. Je plná fascinujících zvukových efektů a někdy působí dojmem elektronické hudby. Na zvukový potenciál piana i jeho součástí se 20. května zaměří Michal Rataj a Jan Trojan v unikátním site-specific projektu Pianofonia v Národním technickém muzeu. Orchestre Philharmonique de Radio France provede 27. května světovou premiéru houslového koncertu Svatyně od Kryštofa Mařatky inspirovanou pravěkým uměním. Závěrečný koncert Pražského jara 3. června v Rudolfinu nabídne evropskou premiéru Superorganisms Miroslava Srnky. Vznikla v době, která podle jejího autora svoje problémy nebude moci bez semknutí lidského superorganismu vyřešit.

Letos poprvé se Pražské jaro vydává mimo hudební vody. Neobvyklou výzvu festivalu přijali výtvarníci Milan Grygar, Petr Nikl, Ivan Pinkava, Jakub Roztočil, Ira Svobodová a Daniel Vlček. V rámci projektu Pražské jaro Art Salon je festival oslovil s jedním společným zadáním – vytvořit dílo inspirované cyklem symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany.

text: Alexandra Antih Střelcová

Soudobá hudba na festivalu Pražské jaro
Praha – různá místa (Rudolfinum, DOX, Forum Karlín, Národní technické muzeum)
12. 5. — 3. 6 .

Můžete prozradit něco více ke své skladbě Dopis otci, která bude mít 28. května světovou premiéru v rámci festivalu Pražské jaro? Proč právě „Dopis otci“?
Už jsem měl koncert skoro hotový, když jsem našel svůj starý skicák, kde jsem měl motivy ještě z puberty. Byly strašně neohrabané, takové podivně nalomené. Něco jako když písmo v dopisu jde pořád z kopce. Žádný motiv neměl konec, všechno šlo do ztracena. Připadalo mi, že to pro mě bylo nějak typické a dost se to s tátou propojovalo. Začal jsem z toho lepit jakýsi kaleidoskop, kde bude vše otevřené, bez konce. Žádné „co jsme si, to jsme si“.

V programu je uvedeno, že skladba vznikla na objednávku Pražského jara. Co si pod tím máme představit? Jak znělo zadání?
Na počátku byla iniciativa flétnisty Romana Novotného. Věděl, že vystoupí v rámci Pražského jara jako sólista a z nabízených variant si vybral tu nejriskantnější – že vznikne úplně nová skladba. Náhodou slyšel můj Koncert pro harfu a orchestr s Janou Bouškovou, a tak volba padla na mě. Pražské jaro se za jeho rozhodnutí postavilo a připojilo oficiální objednávku instituce, což je kus velkorysosti.

Co je při komponování nejtěžší? Co vás na procesu skládání hudby nejvíce baví?
Všechno. Ale nejvíc ty zámlky, kdy nepíšu a jenom prodlévám a snažím se najít to něco, to příští, to, co ještě není.

Chystáte se v rámci Pražského jara navštívit nějaké další koncerty?
Za pár dnů se nám narodí druhé děcko, takže nemám obavu, že bych stihl jeden jediný koncert. Ale příští rok si to snad vynahradím.

Na co se momentálně nejvíc těšíte?
Na dcerku samozřejmě. Také jezdím se svým autorským kytarovým programem a těším se na koncert v Brně, kde se setkám s básníky. Hlavně s Vítem Slívou, mojí vousatou múzou.

světová premiéra skladby
Dopis otci – koncert pro flétnu a komorní orchestr
Komorní filharmonie Pardubice
dirigent Marko Ivanović
flétna Roman Novotný

Pražské jaro
Dvořákova síň, Rudolfinum
náměstí Jana Palacha 1, Praha 1
po 28. 5. 20:00
bezbariérový koncert
100–400 Kč

YouTube kanál Lukáše Sommera:
http://www.youtube.com/user/RemmosSakul?feature=mhee

Vážnou hudbu mám ráda od Bohuslava Martinů do současnosti, což mne vede upozornit hned na několik akcí v květnu a začátkem června.

Orchestr Berg
Soubor mapující soudobou vážnou hudbu sleduji už několik let a je pro mě spolu s cykly Krása dneška jedním ze zásadních pražských uskupení. Zásadní proto, že představuje žijící skladatele a zadává jim také objednávky na skladby. V tom sice nejsou jediní, ale rozsahem svého repertoáru ojedinělí.

V červnu můžete zajít na poslední předletní koncert BERGU do Českého muzea hudby. Na programu jsou Jan Šikl (světová premiéra); Lepo Sumera – Musica profana; Iannis Xenakis – Analogique A+B; Louis Andriessen – Symphony for open strings / Symfonie pro prázdné struny. A navíc budete mít prohlídku muzea zdarma.

Pražské jaro
Ač se může někomu zdát každoroční kulturní cyklus příliš páprdovský, opak je pravdou. V programu každý rok nalézám hned několik perel. V květnu jsem třeba s potěšením tleskala uklánějícím se klasikům Agon Orchestra pod taktovkou Petra Kofroně. Večer byl věnovaný Johnu Cageovi, zazněly skladby jeho, Briana Ena, Franka Zappy, Davida Langa a z domácích pak byli zastoupeni Petr Kofroň, Ivan Acher a Michal Nejtek, od kterého doufám ještě něco uslyším.

Květen je na perly bohatý. V pátek 25. května se v Národním rozhrne opona pro operu Gloriana od Benjamina Brittena, pompézní drama o vladařce. To bylo poprvé uvedeno při korunovaci Alžběty II. roku 1953.

Don Huang New Word Ensemble vystoupí ve čtvrtek 31. května v Anežském klášteře. Noblesní gotika, klasická čínská hudba v podání dívčího septeta na tradiční nástroje. Je třeba něco víc dodávat?

open strings / nová perspektiva
Orchestr BERG & dirigent Peter Vrábel
po 11. 6. 19:30
České muzeum hudby
Karmelitská 2/4, Praha 1
250 Kč

Don Huang New Word Ensemble
Pražské jaro
čt 31. 5.,
Anežský klášter
Anežská 12, Praha 1
350 Kč

Protože každý rok se v programu najde něco zajímavého. Letos to pro mě osobně jsou rozhodně dva večery. Ten, který naplnila Amadinda, se odehrál 17. května. Druhým je Heiner Goebbels 2. nebo 3. června. Tím třetím důvodem je možná rodinná tradice. Nebo skutečnost, že mě tyhle společenské rituály baví.

Rituálem myslím vše počínaje výběrem programu, na který navazuje výběr večerních šatů, přes koupi programu a jasně předepsaný pohyb mezi řadami sedadel po potlesk a následné víno v baru s doprovodem. Baví mě malé kabelky, ultravysoké podpatky, krajkové rukavice a míra extravagance odpovídající danému koncertu či představení. Baví mě sedět nehnutě přes dvě hodiny a vstřebávat. A právě Pražské jaro mi dává šanci si tohle všechno vychutnat v jednom z nejkrásnějších období roku.

Amadinda
Takže jsem se jednoho vlahého květnového večera objevila v sále Pražské konzervatoře. Amadinda, „nejlepší bubeníci na téhle straně Bali“ byli skutečně vynikající. Energické, soustředěné provedení skladeb jejich dlouhodobého spolupracovníka Johna Cage či české premiéry Mallet quartet Steve Reicha až po díla maďarských skladatelů, kterými byli György Ligeti či Aurél Holló (což je jeden z členů souboru) mi bylo čirou radostí. Čistě mužskou skupinu ozdobila mezzosopranistka Katalina Károlyi, zářila jako nádherný exotický květ, jenž svým hlasem vábí všechny, kdo mají uši otevřené. Přidávali třikrát. Skončili podobně jako začali, africkou etnickou hudbou, a kruh se tak příjemně uzavřel.

Klasika není nudná
Pokud se ovšem před ní neuzavřete a neodmítnete ji dříve, než by vám mohla cokoliv ukázat. Spousta mých vrstevníků (kteří mají dnes už skoro všichni hypotéky, minimálně jedno dítě a někteří z nich i pravidelně berou prášky na čertvíco a tudíž je považuji za mnohem větší konzervativce než by si sami připustili) pozvedá obočí, jakmile se dozví, že jdu na Pražské jaro. Ale posuďte sami, nakolik je tenhle „klasický“ festival konzervativní, pokud uvádí autory jako jsou Milan Grygar (v provedení souboru MoEns), již zmiňovaný Heiner Goebbels, Kurt Weill či Janáčkovu Káťu Kabanovou v režii Roberta Wilsona. Můžete sice namítnout, že tato jména stojí po boku Philipa Glasse, Steva Reicha a Johna Cage a že se jedná o moderní vážnou hudbu. Ale popravdě – kolik z vás si pod pojmem klasika představí Rusalčinu árii k měsíci na nebi hlubokém či Beethovenovu Devátou s Ódou na radost?

Jaké je povolání operní pěvkyně nebo pěvce, co znamená být dirigentem, nebo co všechno dělá interpret od prvního otevření not až po koncertní vystoupení. Mezi hosty se objevili např. dirigent Tomáš Netopil, klavírista Ivo Kahánek, violoncellista Petr Nouzovský, sopranistka Lucie Fišer-Silkenová a mnoho dalších. Setkání se konala vždy první středu v měsíci večer – organizátoři se rozhodli vydat cestou dobrovolnosti, nikoliv povinného výchovného koncertu. A podařilo se. Během prvních měsíců se do Rozkvětu přihlásila početná skupina studentů z řad pražských středních a vysokých škol, napříč všemi obory.

Pražské jaro chce mladým zájemcům o koncerty klasické hudby vyjít vstříc i v podobě zlevněného vstupného. Po registraci na stránkách www.facebook.com/prazskejaro budou členové Rozkvětu informování o koncertech, na které bude možné získat vstupenky za skvělých 100 Kč!