„Ach, za starých časů pohodlného zmatku!“ povzdechl si Julian Maynard Smith na Pražském Quadriennale. V rámci letošní multižánrové scénografické přehlídky londýnský umělec a aktivista přednášel jako jeden z hlavních řečníků diskusního programu PQ Talks. V divadle Jatka78 mluvil o proměnách performativní scény a o hranicích mezi uměním a aktivismem.

Julian Maynard Smith se stal všestranným performativním umělcem v 70. letech. Do jeho díla proniká aktivistický proud, který se formoval od 60. let napříč společenskými tématy: sociální nerovnost, válka, technologická revoluce a její vliv na pracovní podmínky a intimní vztahy. A v tom všem „pohodlném zmatku“ vzniká otázka, co s uměním. Do projektů Maynard Smithova uměleckého uskupení Station Opera House bývá zapojeno velké množství dobrovolníků z řad neumělců. Uskupení je známé třeba projektem Dominoes (2009–2014), během něhož byly ve světových metropolích rozmisťovány velké kvádry připomínající stavební díly proslulé dětské hry. Lidé aranžovali jednotlivé bloky domina do budov a městských částí, kam by se kvůli svému sociálnímu statusu běžně nedostali. Společně pak sledovali, jak se stavba postupně hroutí. Efekt prolnutí sociálních vrstev nebyl dlouhodobý, ale moment setkání měl obrovský symbolický význam. V posledním dvacetiletí se Maynard Smith věnoval zejména environmentálním rozvratu a na něj reagujícímu aktivismu. V krátkém rozhovoru pro rádio Vltava si stěžuje: „Pravdou je, že divadlo mě začalo rozčilovat.“ Divadlo klade na člověka limity v podobě konvencí, diváckého očekávání, které je podle něj třeba překračovat. Aktivista balancuje na hraně života a smrti, aby právě na tuto hranu poukázal a vyburcoval lidské aktéry k adekvátní reakci. Obyčejně je však odsouzen jako excentrik. Divák je v prostoru divadla v bezpečí a bezpečí také očekává. Toho se dá podle Maynarda Smithe využít. Na to navazuje otázka, zda umění má být formou aktivismu, případně aktivismus formou umění?

Prázdný kabát, který je možné zaplnit
Maynard Smith popisuje své první setkání s performativním uměním jako setkání s médiem, které umožnilo redefinovat narativitu, jež se s vývojem technologií, s paradigmatem postmodernismu a s příběhy o konci umění a dějin stala obtížnou. Umění je v téhle době podle umělce a aktivisty výzva, „prázdný kabát, který je možné zaplnit“. Jak později varuje filosof Yuval Noah Harari, umělá inteligence bude brzy prostě „kouzlit“ za lidstvo, které tak přijde o veškerou práci. „Pokud chce člověk zůstat ve hře, bude se muset znovu vynalézt – a nikoliv jednou, ale opakovaně.“ V 70. letech Maynard Smith a skupina spolupracovníků vzali apel tehdejší doby a Harariho pozdější obavu vážně. Rozhodli se proto zaměřit uměleckou činnost na fyzikalitu. Nikoliv pouze na tělo jako objekt na scéně, ale na fluidní fyzikální entitu vůbec. Základní osou této entity je gravitace a procesualita. Převrácení konvenční hierarchie divadelní produkce, kdy je proces nadřazen výslednému dílu, se skupina vždy snažila zprostředkovat i diváctvu. Současně proto usiluje o zboření hranic nejen mezi jevištěm a hledištěm, ale i mezi divadelní fikcí a skutečností.

The battle of gravity
Touha učinit umění prostorem skutečnosti nakonec přivedla Maynarda Smithe k vlastní formě uměleckého vyjádření. „Stejně jako minimalismus stavěl proti výrazu konkrétnost, měli bychom proti reprezentaci postavit demonstraci fyzického prostoru, který obývají lidé a další živé bytosti,“ říká Maynard Smith. Jako architekt se soustředil na tělo v prostoru a několik let se věnoval performancím, v nichž byly hlavním scénograficko­‑architektonickým prvkem konstrukce visících kusů nábytku a živých postav. Překonávání gravitace se mu stalo životní vášní. Gravitace je podle něj jádrem veškeré činnosti, jíž se člověk manifestuje. Stala se pro něj prubířským kamenem pravdy o člověku a umění. Skutečnost vzpírat se vlastním limitům je přitom stejně skutečná jako realita gravitačního pole. Neboli realita je tělesná váha a stejně tak to, čemu Maynard Smith říká battle of gravity – boj s gravitací. Programová umělecká práce s gravitací se postupně v Maynard Smithově díle přetavila v aktivistickou činnost. Principy zavěšování, stavby a technologie, které umělec využíval v performancích, nyní vyvíjí jako mechanismy sloužící potřebám aktivistických akcí hnutí Extinction Rebellion. Výjimečnost Maynard Smithova díla spočívá mimo jiné v tom, že originalitu svých uměleckých děl opakuje jako aktivista.

Divadlo jako zbraň?
Hlavním efektem radikalizace umění, jak to ilustroval Maynard Smith na své průřezové přednášce, překvapivě není politizace umění. Umění je vždycky politické a diskuse, zda tomu tak je, či není, bývají liché nebo mělké. Efektem radikalizace je otázka, co je umění samo o sobě. A to právě v okamžiku, kdy zviditelníme jeho politickou (a také etickou) moc. „Může být divadlo prostředkem civilní rezistence?“ ptá se Maynard Smith. A odpovídá si řečnickou otázkou: „Copak někdo čte o tom, že jsme nenávratně překročili planetární limity? Copak není efektivnější se na to dívat? Není divadlo povinno vzít na sebe úlohu civilního aktivisty, protože jeho moc spočívá ve sdíleném okamžiku, který je mocnější než text?“ Podle Maynarda Smithe může nahrazení jazyka řeči jazykem performance vyvolat kýženou vlnu zájmu o problémy, jimž jako společnost čelíme. Potíží i výsadou divadelní performance je to, že lidé na ní reagují extrémně. Buď jí fandí, nebo ji radikálně odmítají. Trik divadla tkví v neopakovatelnosti a neočekávanosti. Pokud tedy originalita byla kdy ceněna jako nejvyšší hodnota uměleckého díla, pak proto, že vyvolává silnou autentickou reakci. Divadlo, případně hudba dovedou vytvořit podmínky pro efemérní jedinečnost sdíleného okamžiku, jelikož jsou to události. Proto je divadelní umění jedinečným prostředkem aktivismu a jako takové si má podle řečníka rozumět. S otázkou, zda můžeme používat divadlo jako zbraň, bychom ale neměli být hotovi jen tak.

Dvě setkání s CAMP Q na pražské Štvanici. „Galavečer“ s osudovou tombolou ve stylu TV reality show, druhé pak komentovaná prohlídka intergalaktického adaptačního tábora, kdy už si nikdo moc nepamatoval (možná raději ani nechtěl), jak to „tenkrát“ vlastně bylo…

CAMP Q bez života je skanzen. Vyprázdněné místo, téměř němé kulisy: vnitřní a vnější zóna, oddělené ploty, svět ve světě, kdysi místo paralelní reality. Dispozicí totožné s uprchlickými tábory v jiných evropských zemích. Nemocnice, škola, zázemí pracovníků tábora a ostrahy, pódium pro galavečer, showroom technicky nejvyspělejší a nejdravější civilizace Zeyris, kde bylo možno ochutnat vodu extrahovanou z plastu, kávové želé (chuťově jednoznačně převyšující instantní náhražky pozemšťanů). Do vnější zóny měli „klienti“ tábora přístup jen přes den v jasně daném režimu a v případě výjimečných situací (ad nemocnice) i jindy. Ve vnitřní zóně se nacházely ubikace všech vesmírných civilizací, které dorazily na Zemi po zániku životadárné hvězdy v jejich galaxii. Země poskytla azyl či útočiště (záleží na úhlu pohledu) zástupcům čtyř vesmírných civilizací, resp. třem, které mohly podstoupit dvouletý adaptační program, jehož závěrečnou fází měla být integrace vybraných (a prověřených) mimozemských jedinců do lidské společnosti. Krom ubikací se v této zóně tábora nacházela kantýna, univerzální kaple, resp. prostor pro meditaci a duchovní potěchu, vědecká laboratoř kmene Zeyris (legálně zřízená s vědomím vedoucích tábora), křišťálová „knihovna“ Fénických žen, kde uchovávaly své kolektivní vědomí, a žároviště, kde tyto ženy završovaly svůj dvouletý životní cyklus – obdobně jako bájný Fénix –, aby následně mohly povstat z popela a opět vstoupit do svého znovuzrozeného těla. Fénické ženy vytvořily i botanický „skleník“ ukrývající všechny krásy světa navzdory smrti a pomíjivosti. Královna mravenčích Attas měla své komnaty (přesněji kokony) v ústraní na opačném konci vnitřní zóny. Mravenčí lid pak obýval ubikace (kontejnery) v sousedství příbytků Zeyris a Fénických žen. Tam se nacházel i sklad s proviantem kmene Attas, regály plné nejkvalitnějšího kaolinu, který ve svém těle produkovala královna a jenž byl jedinou potravou tohoto lidu.

O stravování Attasanů už byla řeč. Éterické Fénické ženy vyhledávají samotu, nežijí ve společenství, ani netouží být integrovány a opustit brány tábora. Vnímány očima lidí mohou připomínat poustevníky či asketický ženský řád. Tomu odpovídají jejich obydlí i jejich nehmotná potrava, žijí pozemským uměním, kulturou, resp. z nich. Aby zahnaly hlad, vdechují kouř z uměleckých děl, artefaktů, reprodukcí etc. Můžete být svědky vybraného gurmánského až orgastického zážitku nad hořícími verši Václava Hraběte, zároveň přemýšlíte, co může vyvolat tak prudký záchvat dusivého dávivého kašle po jednom „přivonění“. (Jediné slyšitelné slovo v kakofonickém chóru kašle prozradilo spartakiádní text písně českého krále nevkusu, banality a laciného štěstí, mimochodem nedávno oceněného medailí Za zásluhy naším králem Ubu, veličenstvem ohyzdnosti a služebníkem temných sil Mordoru.)

O potravě a stravovacích návycích kmene Zeyris se autorovi zápisků mnoho zjistit nepodařilo. Podle nabídky v showroomu by člověk řekl, že co se týče stravy, budou národem uměřeným a ovládajícím své chutě… Tento pocit posiluje i skutečnost, že cukr v jakékoliv podobě a jakémkoli skupenství představuje pro tento mimozemský druh smrtelnou hrozbu, resp. působí většinou jako prudký jed, v ojedinělých případech vyvolává těžkou závislost (nabízí se srovnání s alkoholismem v indiánských kulturách Severní Ameriky).

Zdání někdy klame
Sympatie vyvolávali příslušníci kmene Zeyris ve více ohledech. Zdvořilí a kultivovaní, zdravě sebevědomí i asertivní, inteligentní jedinci, nadmíru přizpůsobiví, navíc svým vzhledem nejpodobnější lidem, šik oblečení, trochu fintiví (to, co zprvu působilo jako vkusný šperk či módní doplněk, se časem sice ukázalo jako nezbytné zdravotní pomůcky (výztuhy, dlahy), zemská gravitace totiž tomuto druhu způsobovala řídnutí kostí – vyznění však jakoby načasované, soucit má blízko k sympatii.) Navíc během slavnostního večera, kdy návštěvníci v CAMP Q měli rozhodnout o tom, kdo z internovaných vzbuzuje největší sympatie mezi publikem a kdo nejlépe zvládl integraci, a tudíž jako vyvolený první opustí brány tábora, Zeyřané uspořádali svatbu. A nebyla to ledasjaká veselka, šlo o spojení dvou vysoce postavených rodin, navíc lidskýma očima netradiční podoba svazku i lásky. (V této souvislosti nelze nevidět duševní spříznění Zeyris a Julia Zeyera, jenž ve své tvorbě často reflektoval netradiční podoby lásky.) Jedna nevěsta, dva ženichové, jeden ochráncem rodiny… Dojemný svatební obřad, jen s poněkud hořkým koncem, rundou becherovky od šéfa tábora Hraničky. Jedna strana mince. Pak přijdete k příbytkům kmene a žasnete nad až poněkud nevkusnou okázalostí interiéru (trochu připomíná obývací pokoje jednoho dříve kočovného etnika či domácí oltáře panny Marie v jistých slovanských i románských zemích). Dozvíte se, že Zeyris vyznávají kastovní rozdělení společnosti, kdy vyvolení žijí v palácích a ti méně šťastní v čeledníku, chlévu pro služebnictvo. A úplnou náhodou se ocitnete v jejich laboratoři ve chvíli, kdy je přístupná i tajná laboratoř ukrytá v podzemí té legální. Podle informací pracovníků tábora zde Zeyřané zkoumali technologie, které by jim měly získat trvalou nadvládu nad lidskou civilizací. V kuloárech se šeptalo, že to je důvod, proč byli Zeyris diskvalifikováni v hlasování návštěvníků, oficiálně však příslušníci jiných kmenů nasbírali více hlasů… (snad jisté způsoby nebudou brzy vlastní celému vesmíru). Ve výsledku však toto rozhodnutí Bubu Yirovi zachránilo život (získal o sto hlasů více než oficiální vítěz), poněvadž výhra v této soutěži se stala danajským darem… a dost zhořkla i hlasujícím návštěvníkům.

Kam poděla se zdvořilost?
Když byla řeč o zdvořilosti a kultivovanosti kmene Zeyris, nutno podotknout, že i ostatní mimozemské kmeny se vyznačovaly těmito vlastnostmi. Někdy to mohlo být asi trochu zištné, podmíněné okolnostmi (režim uprchlického tábora je dost blízký vězeňskému režimu), přesto však nebylo pochyb, že by to byla zdvořilost falešná. Fénické ženy navíc tento dojem umocňovaly svou rozvážností a přemýšlivým vyjadřováním. Jejich pomalé tempo jako by vyřezávalo hrany a plošky diamantu – oproti žoviálnímu, častokrát banálnímu plkání či obhroublému povýšeneckému projevu (bez jakéhokoliv náznaku taktu či ohleduplného chování vůči druhému) některých zaměstnanců tábora, ostrahy, televizních moderátorů… (Stačí si vzpomenout, jaké situace každý z nás někdy zažil např. v tramvaji či v jiném veřejném prostoru.) Kolektivní sdílení a transmise pocitů mravenčích Attas (mezi lidmi na Zemi se tomu asi nejvíce přibližuje schopnost empatie) a jejich geneticky zakódovaný altruismus působí jako oáza v poušti sobectví. V tomto ohledu bylo velkou radostí poznávat mimozemské kmeny, jejich mentalitu, kulturu, zvyky. Díky srovnání s jinými vzorci chování si uvědomíte, že byť jste pozemšťan, tak si občas ve svém životě připadáte jak mimozemšťan.

Apokalypsa?
Jak bylo naznačeno výše, ke konci „galavečera“ dojde k incidentu, který dost zásadně změní situaci. Je velmi pravděpodobné, že to souvisí s iniciativou „Mimozemšťany v ČR nechceme!“, jejíž zastánci občas protestovali před branami tábora. Co dokáže způsobit zákeřný a zbabělý čin? Fénické ženy popřou svou přirozenost být samy sebou a samy se sebou, propadnou kanibalismu. Pro Zeyris byla ochota k totálnímu přizpůsobení málem osudná, vyváznuvší Bubo Yiro však získá zbraň a podaří se mu snad v táboře vyvolat vzpouru… Pisatel těchto řádků o tom však mnoho neví, když může, vyhýbá se davu. Raději trávil čas ve skromném hloučku u královny Attas, představoval si, jaké to asi bylo, když se před dvěma lety královna ocitla na Zemi jen v doprovodu dvou zástupců mravenčího lidu (ostatní se již narodili na „naší“ planetě). Jaké by to bylo nebýt popela Fénických žen? A jak jsou jejich jména zvukomalebná a co znamenají? Onomatopa, Fábula, Múzis, Harmonia… Přemítání a vzpomínky. Nebylo těžké pochopit, proč kantýna zela prázdnotou a jediné využití měla při lidské kuchařské show, kterých je v televizi plno. Bylo zajímavé sledovat, který z lidských zástupců má větší svazek klíčů u pasu a co to asi znamená… Úsměv na rtech vyvolalo zjištění, že kapli, místo určené pro duševní potěchu, nikdo z přechodných obyvatel tábora nevyužíval, resp. někteří jedinci napříč kmeny ji začali používat jako místo pro potěchu tělesnou, jako hodinový hotel. Čtvrtou mimozemskou civilizací byli Ježci, černé krystaly, které dokázaly růst, zprvu z pozitivní energie (samy ji i vytvářely podobně jako mláďata domácích mazlíčků), když však dorostly do určité velikosti, začaly žít z negativní energie lidí, dokázaly i člověka pohltit. Ti jediní na Zemi zůstali. Nedalo by se jich využít jako „odsávač“ negativní energie extrémistů z obou stran politického spektra, náboženských, vlasteneckých fanatiků, zkrátka všech, co by si potřebovali na chvíli odskočit a trochu „ulevit“? Vytržení z těchto úvah způsobil hřmot startujících motorů, oslnění kužely světla a vzkaz: Země je krásné místo pro život, není však určeno pro nás, starejte se prosím o ni, aby taková co nejdéle zůstala…

To zažil a sepsal mimopozemšťan Nailik
P. S. Česká expozice Pražského Qquadriennale 2019 se šestihodinovou imerzivní inscenací do níž se opravdu ponoříte, vnoříte… (význam slova imerzivní) je vskutku unikátní. Vytvářel ji mnohočetný tým, čtyři autoři (dva z Katalánska), čtyři režiséři, sedm scénografů, podílelo se na ní skoro sedmdesát herců z několika souborů. Inscenace vznikla v koprodukci Tygra v tísni, Divadla Letí a Jihočeského divadla. Za zmínku ještě stojí působivá hudba a sound-design Ivana Achera. (Více o představení a jeho tvůrcích si lze přečíst na www.campq.cz.) Scénář měl přes 230 stran, primárně však byl kostrou výstavby fikčního světa příběhu, jeho soudržnosti a věrohodnosti, profesionální improvizace herců pak představení dotvářela. Výsledek je nesmírně působivý a přesvědčivý. V některých situacích bylo až nemožné určit, kdo je herec a kdo divák (ad vnoření se do příběhu). Je radost vidět, že reprezentace České republiky může být vysoce profesionální i důstojná. ∞


CAMPQ – Tygr v tísni / Divadlo LETÍ / Jihočeské divadlo
ostrov Štvanice (Praha 7)
premiéra 6. 6.
náplavka u Dlouhého mostu (České Budějovice)
repríza 13.—14. 9.

Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdyby na Zemi přistáli uprchlíci z cizích planet? Naučili bychom se s nimi žít? Tyto otázky si kladli tvůrci projektu CAMP Q – hlavní české expozice Pražského Quadriennale 2019.

Výstava se otevře již 6. června a na ostrově Štvanice ji bude možné zdarma navštívit až do 16. června. Kromě ní připravil český pavilon i sedmihodinovou imerzivní inscenaci, která nabídne možnost strávit noc ve společnosti mimozemšťanů. Tuto příležitost budou mít však diváci pouze třikrát, a to 6., 8. a 10. června. Na podzim 2019 se pak inscenace na dva dny přestěhuje na jih Čech, kde bude 13. a 14. září uvedena na českobudějovické náplavce.

Na tomto největším koprodukčním projektu v historii českého divadla CAMP Q spolupracují dvě nezávislá pražská divadla – Tygr v tísni a Divadlo LETÍ – a velký regionální dům z Českých Budějovic – Jihočeské divadlo –, sedmdesát herců, čtyři režiséři, devět scénografů a také čtyři autoři. A já jsem vyzpovídala dva scenáristy, Davida Košťáka a Marii Novákovou.

DK: Už jsem se podílel na několika imerzivních inscenacích, vždy byly ale mnohem více spjaté s klasickou inscenační tradicí. Psal jsem pro divadlo LETÍ Proti pokroku, proti lásce, proti demokracii, který jsme uvedli v Centru současného umění DOX, a minulou sezonu jsem se podílel na inscenaci Hotel Bezruč?! ostravského Divadla Petra Bezruče.

Liší se nějak scénář k imerzivnímu divadlu od scénáře ke „klasické“ inscenaci?
DK: Poměrně dost. Při psaní imerzivního scénáře musí autor ostatním složkám nechat mnohem víc prostoru než u klasické inscenace. Zejména v případě CAMP Q by bylo dost bláhové lpět na slovu. Mnohem víc než o scénář se jedná o manuál k jednotlivým postavám a návodné dialogy, které sice hercům dodají dostatečné povědomí o možnostech postavy, ale zároveň jim nechají dostatečnou svobodu přizpůsobit se situaci ve chvíli, kdy do ní vstoupí jiný herec či někdo z velkého množství diváků.
MN: Také je při psaní scénáře třeba myslet na mnohost paralelních dějů a jejich případné prolínání. Padesát stránek scénáře pak znamená třeba jen deset minut děje na různých místech.

Scénář jste psali spolu se dvěma katalánskými dramatiky, Claudií Cedó a Joanem Yagem. Jaká s nimi byla spolupráce?
DK: Oba na rozdíl od nás měli jako dobrovolníci zkušenost se skutečným integračním táborem, na druhou stranu měli minimální povědomí o podobě imerzivního divadla. Tak jsme si navzájem museli vyměňovat zkušenosti. Během psaní jsme se několikrát setkali na intenzivních pár dní. Psali jsme sice každý o vlastním mimozemském kmenu, ale zároveň jsme museli dobře vědět o práci ostatních, abychom si mohli například jejich postavy ve vhodný čas půjčovat do situací spojených s naším kmenem.

Mohli byste krátce popsat mimozemský kmen, jehož linku jste psali? Jací herci budou jeho součástí?
MN: Já jsem psala linku lidí, tedy zaměstnanců a hostů v táboře. Je to kmen nám všem dobře známý. Každá má postava řeší dilema, jak k mimozemšťanům, kteří před dvěma lety přistáli na Zemi, přistupovat. Jak je zkoumat, jak s nimi jednat, co od nich očekávat. Jestli je integrovat, či neintegrovat. Jestli se jich bát, nebo jim naslouchat. Jestli jim pomáhat, nebo je likvidovat. Linku lidí režíruje Ivo Kristián Kubák. A v táboře potkáte Jiřího Böhma jako náměstka ředitele, Tomáše Kobra a Pavla Oubrama jako lékaře, Elišku Bouškovou jako učitelku, Kateřinu Císařovou jako zdravotní sestru, Petra Šmída jako šéfa ostrahy, Vítězslava Piskalu jako správce, Vojtěcha Vodochodského a Dana Kranicha jako moderátory a kuchaře a další.

DK: Psal jsem Fénické ženy, které režíruje Martina Schlegelová. Jedná se o vysoce individualizovaný kmen žen, které se na zemi živí kulturou. Jejich životním posláním je totiž shromažďovat veškeré vědění. Jednou za čas shoří a opět se narodí ze svého popela. Na své předchozí životy však nedbají – po narození podstoupí rituál paměti, díky němuž získají veškeré vědění uložené z minulých životů. Jsou tedy nesmrtelné. Mezi Fénickými ženami se představí Věra Hlaváčková, Anežka Hessová, Kamila Janovičová, Zoja Oubramová, Milada Vyhnálková, Daniela Šišková, Teresa Branna a Eva Burešová. º


text: Lenka Veverková

Čtrnáctý ročník největší mezinárodní přehlídky divadla a scénografie se odehraje od 6. do 16. června 2019 v prostorách pražského Výstaviště. Během 11 dnů nabídne Pražské Quadriennale expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Mezi hlavními hvězdami je například ilustrátorka Olivia Lomenech Gill, italský operní režisér a scénograf Stefano Poda či audiovizuální umělec Romain Tardy.

PQ představí tři soutěžní výstavní části: Výstava zemí a regionů, Studentská výstava a Výstava divadelního prostoru. Nebudou chybět ani performativní projekty ve veřejném prostoru – Formace a Site specific festival. Fragmenty představí ikonické objekty a artefakty. Audiovizuální projekt 36Q° ovládne Malou sportovní halu. Studio PQ Festival ukáže práce mladých tvůrců. V rámci PQ Talks se budou konat přednášky a diskuze s hvězdami světového divadla a scénografie. Připraven je i dětský program PQ dětem.

Netradiční symfonie, kterou svými pohyby vytvoří holubi za letu, obří ryby toulající se Prahou, geolokační zvuková procházka, zeď z tisíce cihel, tichý karnevalový průvod, novocirkusoví akrobati či falešné fronty. To je jen několik z mnoha projektů programových částí Formace a Site specific festival, které naruší každodennost městského veřejného prostoru. Odehrají se převážně v parku Stromovka a v okolí holešovického Výstaviště, kam se PQ vrací po dvanácti letech, aby oživilo nejen Průmyslový palác, ale i celý přilehlý areál včetně Křižíkových pavilonů a Malé sportovní haly. S místem je PQ historicky spjato – proběhl zde i úplně první ročník v roce 1967. Nenechte si ujít 11 červnových dní nabitých divadelními zážitky! º


Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru
6.—16. 6.
www.pq.cz

Už jste někdy přemýšleli nad tím, co by se stalo, kdyby na zemi přistáli mimozemšťani? Kde bychom takové uprchlíky z vesmíru vůbec shromáždili? Jak s nimi komunikovat? A jak by se k problému postavily politické elity? Na tuto otázku se snaží odpovědět hlavní česká expozice a unikátní imerzivní show, která vzniká v rámci 14. Pražského Quadriennale v Praze na Štvanici.

Dva autoři z Katalánska, dva z Čech. Devět výrazných scénografických osobností. Tři divadelní soubory, čtyři režiséři, sedmdesát účinkujících a dohromady pouze tři představení v Praze a dvě v Českých Budějovicích. CAMPQ je jedním z adaptačních táborů, v němž své útočiště našli příchozí z jiných planet: tajemné Fénické ženy, které se na zem snesly jako ohnivé koule se zářícím krystalem uvnitř těla. Přeživší civilizace technicky pokročilých Zeyris a zvířecí Attas, kteří ani na planetě Zemi nepřestávají uctívat svoji královnu. Mají právo na místo mezi námi? Je jejich integrace v našich možnostech? Na tyto otázky bude mít divák možnost hledat odpovědi během sedmihodinové návštěvy dne otevřených dveří. Nasedněte v areálu PQ na Výstavišti do autobusu, který vás odveze o kus dál na ostrov plný mimozemšťanů – a nevšedních zážitků!

CAMPQ bude jako expozice přístupný po celou dobu konání Pražského Quadriennale, tedy 6.–16. 6. 2019. Imerzivní inscenace se odehraje 6., 8. a 10. 6. u VILY Štvanice, 13. a 14. 9. na náplavce v Českých Budějovicích. º


CAMPQ – Tygr v tísni / Divadlo LETÍ / Jihočeské divadlo
ostrov Štvanice (Praha 7)
6.—16. 6.
náplavka u Dlouhého mostu (České Budějovice)
13.—14. 9.


text: Karolína Macáková

Na letošním 12. ročníku mezinárodní přehlídky zaměřené na výtvarnou složku současného divadla a performing arts očekávají pořadatelé účast čtyřiceti tisíců diváků a návštěvníků. Program je skutečně bohatý a při procházce hlavním městem se připomíná takřka na každém kroku.

Spektákl mimo divadlo
Na jedenáct dní (16.–26. 6.) se zásluhou desítek domácích a zahraničních umělců promění několik prostor, budov a veřejných prostranství na přehlídku toho nejlepšího, co může současná scénografie a vůbec výtvarné ztvárnění divadelního prostoru nabídnout. Odborné veřejnosti je tato událost již tradičním svátkem a místem inspirace světových tvůrců vždy jednou za čtyři roky. Není proto divu, že je dvanáctý ročník vyhlížen s takovou nedočkavostí. Organizátoři mají tentokrát připravena mnohá oživení programu a novinky v pojetí celé akce.

Jedním z cílů letošního Pražského Quadriennale je dokázat vzrůstající význam scénografie i mimo divadelní prostor – v rámci vizuálního umění, architektury, módy či video artu. Mezi akcentované v tomto směru patří projekt Intersekce. Na piazzettě Národního divadla vyroste třicet boxů, ve kterých se budou neustále odehrávat divadelní nebo výtvarná představení. Přibližně polovina ze všech těchto krabic v sobě bude skrývat živého umělce, tanečníka, choreografa.

Známý choreograf Josef Nadj dokonce jeden z boxů využije jako místo svého přechodného bydliště po dobu trvání PQ. Kromě něj se na akci, jež by vydala na samotný festival, podílejí věhlasní umělci či soubory jako zřejmě nejvýznamnější současná scénografka a spolupracovnice režiséra Christopha Marthalera Anna Viebrock, tvůrčí dvojice Ilya a Emilia Kabakovovi, soubory Societas Raffaello Sanzio v čele s obdivovaným Romeem Castelluccim či Abbey Theatre, výtvarníci Josef Bolf a Nathaniel Mellors. Mimochodem – mnohé akce počítají i se zapojením nejširší veřejnosti.

Náročná interakce
PQ se letos sice snaží především aktivně zapojit diváka a oslovit širokou veřejnost, pochopení uměleckého záměru ale nemusí být vždy jednoduché. „Idea je taková, že divák, který projde celým tím labyrintem, bude vlastně trochu zmaten. Nedostane totiž jasnou definici toho, co je performance, ale řekne si: ‚Aha, performance (divadlo) může být cokoliv,’“ představuje pořadatelský záměr Sodja Lotker, umělecká ředitelka PQ. Interakci s vystavovanými projekty by si návštěvníci neměli malovat příliš jednostranně. Často půjde i o tzv. mentální interakci, kdy na člověka nic nehouká a nebliká, ale pro vtažení do situace je potřeba investovat jistou dávku představivosti, pochopení nebo vlastní interpretace. Pak teprve může začít fungovat dialog a investovaná energie se bohatě vrátí.

Kde všude PQ bude
Další netradiční snahou organizátorů PQ je představení scénografického konceptu mimo divadelní prostředí. „Chceme přivést divadlo blíž k lidem, vyvést ho z divadelní budovy a umožnit divákovi zažít ho jinak,“ říká Sodja Lotker. Nešťastný požár v budově holešovického Výstaviště (kde se odehrávaly předešlé ročníky Quadriennale) byl impulzem pro nalezení jiných objektů a rozmístění jednotlivých částí výstavy na několika místech Prahy. Hlavním výstavním prostorem bude Veletržní palác, kde návštěvníci najdou hlavní Sekci zemí a regionů PQ (na které se představí více než 60 zemí), nevšední výstavu Extrémní kostým, inspirativní Studentskou sekci, program přednášek, debat a prezentací Talks a kromě dalšího i kreativní program pro děti PQ dětem. Piazzettu Národního divadla bude okupovat již zmíněná venkovní živá výstava Intersekce, Nová scéna Národního divadla se chystá hostit sekci Světlo a zvuk. Na půdě DAMU najdete stanoviště vzdělávacího projektu Scenofest a v prostorách Pražské křižovatky (kostel sv. Anny) se uskuteční výstava architektonické sekce. PQ návštěvníky ale i náhodné chodce a turisty osloví na mnohých dalších místech Prahy, a to i mimo její centrum. „Některé umělecké projekty byly připravované přímo pro pražské ulice a náměstí, často dost neznámá místa, takže i turista může jejich prostřednictvím poznat a objevit Prahu jiným než běžným způsobem. Chtěli bychom, aby Praha ožila kulturou podobně jako Benátky během Bienále,“ představuje vize organizátorů Daniela Pařízková, výkonná ředitelka PQ.

Velkou výhodou PQ je jeho vlastní obsah. Na každý ročník přiláká do Prahy zahraniční experty i publikum, protože výstava výtvarné složky divadelního umění je z podstaty jazykově bezbariérová. Že je bezbariérová i co do věku návštěvníků, míry znalostí z oboru a dalších aspektů, se přijďte přesvědčit během druhé poloviny června na 12. ročník Pražského Quadriennale.

Pražské Quadriennale
16.–26. 6. 2011
Pražské Quadriennale pořádá Ministerstvo kultury ČR a je realizováno Institutem umění – Divadelním ústavem.
Přesná místa konání jednotlivých akcí a více informací včetně vstupného a otevírací doby najdete na www.pq.cz.