Máme v Praze horskou železnici. Přeháním, ale nelžu. Kdo mi nevěří, ať nastoupí na Hlavním nádraží do jiného světa v podobě starého motoráčku vyjíždějícího směrem Zličín.

Pravdou je, že s horskou železnicí protínající rakouské horské sedlo Semmering má česká trať podobný hlavně název. Úsek Pražského Semmeringu je dlouhý zhruba osm kilometrů, ale přesto je z okna hodně k vidění. Trasa totiž protíná několik parků, otvírá panoramatický pohled na Prahu a další do její zeleně. Cesta se liší od běžného přesunu z jednoho místa na druhé. Při jízdě z Hlaváku na Zličín najednou věci vnímám, vidím je detailněji a trochu jinak. Možná za to může také motorový veterán, který je na trati využíván. Jeho obraz by dokreslila už jen teta v šátku a zástěře s kejhající husou v proutěném košíku. Když pak vyjedeme z vinohradského tunelu, dvorky nuselských činžáků, vysloužilá zrezlá klepadla, květináče na oknech a prádlo na šňůrách jakoby ladily s historickým vozem, v němž sedím. To vše mě zkusí přesvědčit, že jsem někde v šedesátých letech minulého století. Po přejetí Vltavy se výjevy plynule mění.

Tak se vezu
Za zády nechám Smíchovské nádraží, pod sebou mám kamenný viadukt a pod ním Dalejské údolí. Tehdy, když se trať blíží k Děvínu, se také nejvíce přibližuje podobě zmíněné rakouské dráhy. Praha-Žvahov. Otevírá se rozhled na metropoli, řeku, Podolí a pankrácké mrakodrapy na horizontu. Výhled je ovšem na kusy sekán vegetací obléhající trať. Podél kolejí se líbí zejména akátům, vidím bezy, planou višeň, sem tam doubek nebo jeřabinu. V místech, kde míjíme několik zahrádek, jsou pak třešně, stříbrné smrčky a túje, záhony, květiny a trávníky. Praha-Jinonice. A další stromy, keře, byliny a plevel. Praha-Cibulka. Zastávka, která se svým názvem mezi tyto věty hodí. Potom se mi všechno to rostlinstvo začne opticky slévat v abstraktní masu neprostupné vegetace. Až mě napadá, že poslední divočina v Čechách je v bezprostřední blízkosti železničních tratí a pak možná na Boubíně. Pomalu se setmí, byť je slunné letní odpoledne. To se vegetace venku ještě víc zahustila. Projíždím Přírodním parkem Košíře-Motol a v podrostu přibyly kopřivy a ostružiníky, vlaštovičník, netýkavka malokvětá a já nevím co ještě. Aby bylo ve vagónu vidět, pomáhají zesláblému dennímu světlu žárovky našroubované ve stropě vozu.

Jízda na kolejích (železničních)
A co fauna? Vyhlížím, ale motoráček zaručeně vyplaší všechny dvounohé a čtyřnohé, beznohé či okřídlené. Vrací se a vylézají až ve chvíli, kdy je červená mašina o kus dál. Beru zavděk skoro klasickým výjevem – mouchou, která vytrvale naráží na vnitřní stranu okna. Je mi jí líto, a tak jako starý flašinetář točím klikou umístěnou pod okýnkem. Tenhle flašinet tóny nevydává, zato okno se sune dolů a moucha, která nastoupila na prašném Hlaváku, teď vylétá do zeleně v Praze-Stodůlkách. Načež mineme geologický úkaz známý jako Motolský ordovik a ve výhledu už probleskne moloch motolské nemocnice, abych třeba nezapomněl, že jsem pořád v Praze. Pak už jen chvíli a jsme na Zličíně. Někdo vystoupí, jiný zůstane a další nastoupí, neboť za chvilku motoráček opět vyjíždí zpět na Hlavní nádraží. Pražský Semmering oceníte, hlavně pokud máte děti nebo jste sami dětmi či milovníky železniční romantiky. ∞

Znáte Prahu opravdu dobře a jste si jisti, že vás tu už nic nemůže překvapit? Dovolte, abych vás přesvědčila o opaku.

Je tma a prší. Stojím se svým přítelem uprostřed lipové aleje, bez svítidla a se skoro vybitým notebookem. Vztekle popobíhám od stromu ke stromu, ruku strkám do každé dutiny, kterou vidím a hledám tu stupidní filmovku. Proč je těch stromů čtyřicet a co tu vlastně k čertu dělám, říkám si pro sebe. Jsem normální, když v půl desáté večer hledám bez baterky něco, co se nedá pořádně najít ani za denního světla? Za pět minut to vzdáváme a vracíme se do Čakovic další den. Samozřejmě nacházíme onu věc na první sáhnutí. A po nalezení poslední indicie konečně stojíme před cílem. Vztek je pryč, stejně jako vzpomínky na zabahněné kalhoty a boty, které padly za oběť předešlému večeru.

Můj koníček v podobě geocachingu mě nejednou dovedl i do takovýchto pekelných situací. Faktem zůstává, že teprve tehdy si uvědomím to nadšení a zapálení pro věc, kterému jsem schopna obětovat téměř celý víkend luštěním souřadnic a hledáním krabičky. Dostala jsem se totiž na místa, která jsem nikdy nenavštívila, ani jsem o nich nikdy neslyšela. Přesto každý, kdo bydlí v Praze, je může navštívit.

Pro fajnšmekry jsou připraveny i kešky, které se vyznačují vysokým nárokem na zvládnutí obtížného terénu. Příkladem můžou být například pražské kanály, kde není možné chytnout signál GPS, Hostivařský les za tmy či stožár na Štvanici.

Na střeše Prahy
Před třemi lety jsem se díky své zálibě dostala na Děvín, který se nachází na pomezí Hlubočep a Radlic. Tamní zajímavostí je vodárenská věž, kterou nechal zkonstruovat jeden z nejuznávanějších českých architektů Karel Hubáček (mezi jeho nejznámější počiny patří televizní věž s hotelem na Ještědu). Mezi další krásy tohoto místa patří půvabný výhled na Pražský Semmering, Braník a Modřany. Pokud se sem vydáte na kole, jistě narazíte na cyklotrasu vedoucí do Prokopského údolí.

Dalším místem, které mě překvapilo nejen díky propracovanosti kešky, byl střed Petřína, kde se nachází pískovcové skály. Nikdy jsem o nich neslyšela a našla jsem je jen díky fotkám z internetu. Ve 12. a 13. století se na tomto místě těžil kámen, který se poté používal na stavbu mnoha domů a kostelů v Praze. Zdejší vyryté vzkazy sice neslibují žádný umělecký zážitek, ale pokud se vyšplháte na samý vrchol skal, budete odměněni dalším pěkným výhledem do okolí.

Je libo magie či historie?
Kdo by toužil po romantickém výhledu z méně známého místa, může navštívit Bílou skálu, která se tyčí nad Holešovickým meandrem, pod ulicí Pod Bulovkou. Kdysi se zde nacházelo paleolitické sídliště, autor zdejší keše dokonce zmiňuje i přítomnost jakéhosi „pozitivního energetického víru“, který se nachází u cípu skály na místě, kde se vykonávaly prastaré obřady bohům.

Koho zajímají spíše historické památky, může zavítat k Písecké bráně, která je nedaleko stanice metra Hradčanská. Název dostala podle již neexistujícího předměstí Písek. Roku 1722 ji architekt Giovanni Battista Alliprandi nechal postavit jako součást Mariánských hradeb a stala se nástupkyní stejnojmenné brány, která zanikla roku 1623. Díky své odlehlé lokaci byla uchráněna různých dopravních a jiných přestaveb.

Nebojte se bláznů
Mezi moje poslední tipy na toulky méně známými místy Prahy patří alej nedaleko Branické ledárny a mostu Inteligence. Nachází se tu ostrůvek původně určený pro kotvení malých lodí, který se změnil v místo úschovy jedné kešky. Upozorňuji, že výhled z tohoto místa je jedinečný. V letních měsících opravdu není špatné tam prostě doplavat, sama jsem se toho odvážila a radost z ulovení krabičky byla dvojnásobná. Půjčit si loďku taky není od věci, zdejší ceny jsou přijatelnější než v centru. Dále bych ještě zmínila vodárnu na ostrově Štvanice či tzv. Bláznovskou zahradu, která se nachází pod Kateřinkami, v areálu psychiatrické kliniky.