Miloval psaní i lidi, miloval svou ženu i ostatní ženy. Je tomu nešťastných třináct let, co nás opustil Václav Havel, letiště samostatné státnosti. Naše bytí bez něj se blíží občanskému průkazu a náročné maturitě.

Havel je trochu jako Kafka. Oba rádi nahlíželi mezilidské vztahy přes mikroskop a zaznamenávali nepředvídatelné, nevyhnutelné kolize lidských intencí a jejich důsledků. Asi to znáte pod pojmem absurdita. V české společnosti jsou oba masově uctíváni, ale spíš jako symbolické fenomény než autoři zajímavých knih a divadelních her. Jsou kartami v umělecké a politické hře, ve které jde spíš o štěstí než o preciznost vyjadřování. O tu se Havel snažil nejen v psaní, ale i v životě. Pomáhala mu k tomu pedantská povaha, díky které na rozdíl od Pavla Juráčka dočista nepropadl stimulantu fenmetrazinu. Odolal i pokušení komunistů, aby spolupracoval, odvolal své názory nebo odcestoval.

V divadelních hrách se ona přesnost vyjadřování jeví trochu kontraproduktivně, lépe sluší žánru eseje, který dovedl k dokonalosti v knize Dopisy Olze. Ta vznikala v mezní situaci ztráty osobní svobody a v omezeném rozsahu čtyř stran za týden. Redukované cenzurou bylo i pole témat, do kterých korespondent mohl zabrušovat. Svoboda podle Sartra, jehož inspiraci Havel zmiňuje, není absencí zábran, ale tvůrčí vůlí, se kterou naložíme s nezměnitelnou daností. Je to vlastně dospělost. V Dopisech Olze autor dospěl k sobě, zatímco Olga dospěla k o dvacet let mladšímu herci Janu Kašparovi, jak se Havel dozvěděl po propuštění. Chvíli si na ni ještě počkal, ale měl natrénováno.

Jeho vůle se projevuje koncentrací, s jakou ty čtyři roky 1979 až 1983 vydržel souvisle psát. Půl druhá stovka lejster psaných bez konceptu jen tak z hlavy překvapivě drží formu. Na spoustě každodenního balastu se daří úžasné filozofii. Nikdo by asi nechtěl zažít vězení, ale nejspíš v sobě má jistou inspirační hodnotu. Spíš to bude absence inspirace, při které může s jistou dávkou oné vůle vyvstat v myšlení silná imaginace. Vězení bych snesl, kdyby v něm byl bazén a mohl bych každý den hodinu plavat. Po plavání nepotřebuju nic dělat. A ocenil bych samostatnou celu, i když to se považuje za mučení. Samota je asi cool jen, když si ji můžeš zvolit.

Houby? Ne, radši Havla
Na Dopisy Olze (Atlantis, 1990) jsem narazil v boskovickém antikvariátu v létě 2021 a pustil se do nich o rok později. V červnu 2022 jsem je denně četl v parku. Jednou jsem tam potkal kámoše, který mě podaroval magickými houbami. Připadal jsem si v pořádku, ale nikdo není dokonalý. V médiích se objevovaly zprávy, že účinná látka psilocybin vytrhuje ze závislosti. Prožil jsem tu slavnou smrt ega. Z lavičky jsem se díval na strom a najednou jsem se stal tím stromem. Nebo jsem od něj přestal být oddělený nebo tak něco. Trvalo to pár vteřin.

Psilocybin vytrhuje ze závislosti tím, že vytrhuje úplně ze všeho. Doporučuju ho, jen když máte závislost, která vás opravdu trápí. A jen se školeným psychoterapeutem, of course. Radši na to rovnou zapomeňte, protože přijdete i o závislost, která vás vůbec netrápí. Třeba čtení. Potom už jsem každý den v parku Dopisy Olze nečetl. Možná namítnete, že to je dobře, ale mě to bavilo, ležet v trávě kousek od cesty, číst Havla a nastavovat obal kolemjdoucím, aby věděli, co jsem zač. Občas ho dát dolů a vstřebávat přečtené s indiferentním pohledem upřeným na indiferentní strom, se kterým jsme vůbec nechtěli být za jedno.

Časem se mi naštěstí podařilo do čtení zase spadnout. K Dopisům Olze jsem se vrátil za dva a půl roku. Číst jsem začal tam, kde jsem předtím skončil – na straně 323 dopis datovaný 19. 6. 1982. Houby jsem měl 23. 6. 2022, čtyřicet let a čtyři dny poté. Teď je 2024 a je mi čtyřicet. Let, ne hub. Brzy bude 2025 a parlamentní volby. V dopise se Havel vrací ke svému satori, které prožil, když se z vězeňského dvorku díval na strom za plotem, kterak svými větvemi soucitně přesahuje ostnaté dráty.

Odkaz vězně
Není vyloučeno, že někdy během předchozího života houby pozřel a tohle byl jeho tak zvaný flashback, mnohem větší zkušenost ale každopádně určitě načerpal ze samotného života. Psychedelika zbavují ega chemickým působením, život nebo Bůh nebo karma nám dává poznat svou bezmoc nepředvídatelnou událostí. Život nic nedává zadarmo. Normálně si namlouváme, že máme moc – nad sebou, nad druhými, nad okolnostmi. Snažíme se je předvídat, ale všechny ty ironie náhod a neshody okolností si nikdy nedokážeme ani představit. Na jednu stranu je to hrůza, na druhou dobře.

Když nám život vezme přesvědčení o vlastní vědomosti, přes všechny svízele to v sobě má pozitivní aspekt aktivizace. Nedá mi to, abych se nepodělil. Vzhledem k tomu, že autor používá místo teček středníky, bude citace trochu delší než se sluší, ale Havla není nikdy dost. „Sledoval jsem neznatelné chvění jeho listí na pozadí nekonečného nebe a postupně mě zcela ovládl těžko popsatelný pocit: zdálo se mi, že jsem se najednou vznesl vysoko nad všechny souřadnice svého momentálního pobývání na světě do jakéhosi nadčasu totální ‚sou-přítomnosti‘ všeho krásného, co jsem kdy viděl a prožil; usmířený, ba téměř něžný souhlas s nevyhnutelným během věcí, jak mi ho toto stanoviště otevíralo, se ve mně spojoval s bezstarostnou odhodlaností až do konce čelit všemu, čemu je třeba čelit; hluboký úžas nad svrchovaností bytí přecházel v závrať nekončícího padání do propasti jeho tajemství; bezbřehá radost z toho, že jsem, že žiju, že mi bylo dáno prožít vše, co jsem prožil, a že to všechno má zřejmě nějaký hluboký smysl, se ve mně podivně snoubila s neurčitou hrůzou z neuchopitelnosti a nedosažitelnosti všeho, k čemu se právě v tuto chvíli, stanuv na samém, okraji konečnosti‘ tak těsně přibližuji; byl jsem zaplaven jakýmsi vrchovatě šťastným souzněním se světem i sebou samým, s touto chvílí, se všemi chvílemi, které mi vybavuje, i se vším nedohledným, co je za ní a co znamená.“ (s. 323) V dalším odstavci autor začíná být exaktnější, převádí svou zkušenost do strukturovanější filozofické reflexe. Dobře věděl, že už toho moc dodat nemůže, ale měl holt ještě spoustu volného místa a další happy hours až za týden.

Předěl neexistuje. Vše, co je definitivní, se mi zdá krajně podezřelé, vše, co má jasné obrysy a dokážeme to včlenit mezi další puzzle, by mělo být důsledně prošetřeno.

Odkud pochází pocit, že věci můžeme vlastnit tím, že vymyslíme intelektuální způsob, jak je uvěznit v definici? Nejzvrácenější mi připadá to, že jsme se naučili v termínech a lexikonových řádcích číst i lidi. Ať už je na vině kapitalismem nastolená optika výkonnosti a vyčíslitelnosti, nebo kulturními válkami podmíněná nevraživost, jsme motivováni k tomu, zařazovat lidi do kategorií podle vlastností obdobně jako odhalovat podle atlasu hub, zda je daný druh jedlý, toxický nebo smrtelný.

Ve spojitosti s předělem, ať už se jedná o rozkrojení lidské historie, či té osobní, mě opravdu zachvacuje úzkost z toho, že bych mu přiznala existenci. Předěl podle mě není ničím jiným než lidským nápadem určit milník ve stále přetékající kádi dějin nebo osobního příběhu. Pohnutky k dané přelomové události, její zárodky nebo samotná kumulace podnětů k ní vedoucích nejsou do předělu zahrnuty, dochází zkrátka k identifikaci momentu překročení nejisté meze, která je následně vytržena z kontextu a za předěl vydávána.

A Cyborg Manifesto
Podobně se můžeme bavit o tělech. Kde je hranice mezi tím lidským a zvířecím nebo technologickým? Mezi hmotou a duchem? A co z těchto dvou duálních kategorií náleží kterému organismu?

Donna Harawayová v roce 1985 publikovala esej A Cyborg Manifesto, v níž představila kyborga jako hybridní postavu, která se vymyká běžným kategoriím lidského, zvířecího a technologického. Kyborg je v jejím pojetí komplexní bytostí, která spojuje lidské a nelidské prvky, narušuje tradiční hranice a představuje výzvu pro binární myšlení a dualismy, jako je příroda vs. kultura, muž vs. žena nebo člověk vs. stroj. Kyborgem je každý z nás; notnou část vzpomínek a informací delegujeme na paměť technologických zařízení, od nichž se nedokážeme vzdálit. Telefon jako by se už stal součástí lidské ruky.

Už jen brýle, kontaktní čočky, naslouchátka, kardiostimulátory, protézy nebo implantáty ukazují, že technologie mění nebo vylepšují naše těla na denní bázi. Naše biologické hranice jsou překročeny. Člověk s kardiostimulátorem je doslova fyzickým hybridem organického a technologického, bez této technologie by jeho tělo nemohlo fungovat. Ale stejně tak se naše identita může měnit v online prostředí – digitální avatary nebo filtry na instagramu nám umožňují předefinovat, kým jsme. Se zvířaty jsme zase spřízněni evolučně a geneticky – lidé sdílejí přibližně 98–99 % DNA se šimpanzi a se zvířaty mají společné mnohé fyziologické a neurologické vlastnosti, což je i důvodem, proč se na zvířatech testují léky a provádí výzkum.

Kyborg podle Harawayové není postaven na jediné identitě nebo pevně dané podstatě. Naopak je symbolem postmoderní fluidity, adaptabilnosti a hybridnosti, což znamená, že může existovat v různých světech a kulturách, překračovat hranice mezi organickým a technologickým a zpochybňovat pevně dané identity. Harawayová kyborga nevidí jen jako technologický fenomén, ale také jako politickou metaforu pro osvobození od tradičních společenských struktur a kategorií – například genderu, rasy, třídy nebo národnosti. Kyborg tak svobodně odolává všem jednoznačným definicím a utváří se skrze neustálou transformaci. Identita zde není založena na biologii nebo na tradičních společenských rolích, ale na flexibilních spojeních, která se přizpůsobují novým situacím.

Olga Fedorova
V souvislosti s úvahami o matnosti vykonstruovaných kategorií na mě velmi silně doléhají obrazy Olgy Fedorovové, současné umělkyně původem z Moskvy, která žije a tvoří v Bruselu. Ve svých dílech často maže stopy domnělých oddělení fyzické masy i abstraktních entit. Mezi snovým a reálným, spirituálním a realistickým, děsivým a krásným, umělým a přírodním či technologickým a lidským se nepohybuje, nýbrž kráčí po jejich spojité půdě. Její tvorba zahrnuje digitální obrazy a 3D renderované scény a vyznačuje se surrealistickým výrazem za použití současných technologií. Počítačovým renderingem dociluje postav v neobvyklých prostředích, tvořících znepokojivé scény.

Fedorova také často zobrazuje lidské postavy v kombinaci s technologickými prvky nebo zvířaty a zpochybňuje tradiční genderové role a mezidruhové hierarchie. Možná proto je pro mě její tvorba vizuální analogií k Harawayové konceptu kyborga jako symbolu osvobození od tradičních společenských struktur a kategorií.

Zároveň mi její hororové a zvláštním způsobem přitažlivé vizualizace navozují myšlenky glitch feminismu, který využívá chybu jako nástroj k narušení a přetvoření zavedených genderových a kulturních norem.

Glitch feminismus
V rámci tohoto filozofického pojetí Legacy Russellové je glitch více než jen technická závada. Je manifestací, která skrze moment nefunkčnosti systému odemyká prostor mimo binární systém (muž/žena, přirozené/umělé). Když totiž stávající systémy selhávají, když se zadrhnou, zacyklí nebo rozpadnou, objeví se v těchto „chybách“ prostor pro nový pohled. Glitch nám ukazuje, že tam, kde věci přestávají fungovat podle očekávání, leží možnost uniknout z rigidních struktur a začít myslet jinak. Binární opozice – člověk/zvíře, příroda/technologie, muž/žena – nejsou nezpochybnitelné. Když v nich vzniká glitch, vidíme jejich křehkost, podmíněnost. Můžeme pochopit, že chyby nejsou poruchami, ale příležitostmi. Tím, že je začleňujeme do myšlení, se učíme žít v nejasnosti a zároveň v otevřenosti. Rozpad systému není jeho koncem – je začátkem redefinice. Klade otázky.

Technologie tak v tomto pojetí nabývá emancipačního potenciálu. Digitální prostor není nutně spoután stejnými pravidly jako fyzická realita a umožňuje tak experimentování s identitou, genderem a tělem. Digitální „chyby“ mohou narušovat obraz těla, deformovat jej nebo proměňovat, čímž vznikají nové formy existencí, které se neřídí běžnými očekáváními a definicemi. Tím glitch feminismus využívá potenciál chyb v technologiích a jejich hackování k přetváření identity, k narušení klasických kategorií a ke zpochybnění tradičních hierarchií. Ztělesňuje svobodu od biologické determinace a sociálních škatulek, které nám přiděluje tradiční společenský systém.

Fedorova protagonisty (různých genderů) svého paralelního světa deformuje stejně jako jeho prostředí. Něco tady zkrátka vždycky nesedí, a není toho málo. Tyto „chyby“ pak mohou vyzývat naše vnímání reality a identity a poskytují nám možnost vymanit se z omezujících vzorců.

Zrůdnost přijata
Jako závěr tohoto krátkého exkurzu do filozofických úvah akcentujících současnou postmoderní, digitální a fluidní realitu zavrhuji předěl. Vyjadřuji tak čirou poctu neukončenosti při bloudění nezařaditelnými kreaturami Olgy Fedorovové. Děsím se jich a nemůžu z nich spustit oči, ukazují mi, že nejsem monstrem, jsem jen na spektru všeho existujícího, kategorie životnosti a neživotnosti jsou zde k smíchu. Ve virtuálních světech jsou předěly nenávratně rozmočeny. Rozpily se kvůli totožnosti reality a fikce, totožnosti já a toho, jak se z vlastní vůle ukazujeme.

Slovo Předěl etymologicky označuje něco, co odděluje a zároveň spojuje – hranici, přechod, ale i možnost nového začátku. Předěl není pouze statický bod na ose času, ale dynamický proces, který v sobě skrývá potenciál transformace. A přesně takovým se pro Artikl stává tento prosinec. Dvanácté vydání jedenáctého ročníku, které budete právě číst, je nejen posledním vydáním tohoto roku, ale také posledním vydáním před transformací. Ano, čtete správně! Artikl čeká transformace a to přesně na pomezí tohoto roku, abyste v tom novém drželi pevně ve svých rukou už i nový Artikl. Artikl čeká transformace v podobě redesignu! Budete se tak nadále setkávat s kvalitními texty ve vašem oblíbeném formátu, který skvěle padne do tašky i do saka. I nadále se budete setkávat s recenzemi, pozvánkami na kulturní události, současnou poezií i současným vizuálním uměním, ale v nové sazbě a to přesně tak, aby se vám veškerý obsah ještě s větší chutí a kulturním prožitkem četl a vstřebával. A samozřejmě, na papíře a stále zdarma. Fyzické a uchopitelné věci jsou totiž stále tím pilířem, který utváří podobu nás. To, čím se obklopujeme, nás definuje. Je naším portrétem. Kvalitní kulturní informace kultivují osobnost, přináší kulturní kapitál, přehled, rozhled i vědomosti. A podoba média, která má navíc kultivované grafické vyznění, je pak výraznou hodnotou, která povznáší každodenní prožívání. Jak by v předělu viděl Nietzsche výzvu k překonání sama sebe; tedy v jeho konceptu přehodnocení hodnot, kdy je každý předěl šancí odvrhnout to, co je zastaralé, a vytvořit něco nového, tak i já jsem se rozhodla, že je třeba překonat dosavadní kvality Artiklu a tu sběratelskou, spadající do grafického designu, ucelit tímto vydáním. V každém předělu se tak skrývá hlubší význam. Je to příležitost zastavit se a položit si otázky: Co nechávám za sebou? Kam směřuji? V tom tkví i jeho paradox – byť označuje konec, je zároveň vždy novým začátkem. A já se těším, jak začneme společně dvanáctým ročníkem Artiklu s jeho novou podobou!