Když v Alfredu ve dvoře vzniká nové představení, objevují se pravidelně dosud neznámé žánry a formy, nové se propojují se starými, fúzují. Zajímavým příkladem je poslední inscenace umělecké skupiny Handa Gote Research & Development nazvaná Svěcení jara, kterou autoři umístili „na pomezí rituálu, koncertu, tance, performance, baletu a opery“.

Také nové představení Trasy vlasů souboru Ryba řvoucí organicky propojuje několik oblastí. Autoři o představení, které bude mít premiéru 13. 10., mluví jako o výtvarném divadle nebo dokonce „vlasovém surreálu“. Vlasy jsou spletité téma, které se týká každého. Nejen proto, že si ráno co ráno vynucují pozornost; „podoba účesu se proměňuje v horizontu dějin, ale i v průběhu života člověka, jako součást jeho příběhu, vzpomínek a prožitků.“

Druhá říjnová premiéra se zabývá ještě podstatnějším celospolečenským tématem. Základní kontrasty lidského života v perspektivě smrti – o tom je představení Smrt jsem já kolektivu La Calaca herečky a performerky Dory Bouzkové. Významnou roli tu sehrává i její česko-mexický původ: „Tady v Čechách se o smrti nemluví. Ale v Mexiku se bere jako součást života, oslavuje se, zve se na hostinu, obléká do krásných šatů…“ Premiéra tohoto makabrózního „nekabaretu“ proběhne 22. 10. a předznamená jednu z velkých komunitních akcí, které Alfred ve dvoře pořádá letos ve
Stromovce už po deváté – Mexické dušičky. º


autor: Ondřej Buddeus