Základ je nedělat to moc složité. Vnímat odžité. Jsme lidi. Prostě… Láska, nevěra, strach, agrese, všechny tyhle regrese Já, k nimž s chutí utíkáme, čerpáme z nich náplň nudy, všeho všudy nikam nevedou. Jsou to jen proudy sebeprudy, soudy nebe a dudy mě skrz tebe podvedou. Povlávají v mojí emoční kůře jako vlákna pavučin. Hledám úhly, pod nimiž se zjeví. Dají mi tě najevo mou krví.

Vzduch, světlo, čas, iluze vrás mají načrtnout vás. Příběh se má nějak vyvíjet. Ano, ale není to předem dáno. Krásná panno, udus mě svou blánou. Jsi dávno. Prahnu po svobodě, na noze kouli toho prahnutí. Jsme lidi, sami k sobě nahnutí. Až pak k těm druhým. Sami v sobě tvoříme vztah ke druhému. Tvořit ho ve druhém vede do extrému. Druhý mě musí dostat na stříbrném podnose. Jsem klaun s koulí na nose. Tak se prezentuju, málokdy to zuju.

Možná to jsem, ale není to nic definitivního. Nic není definitivní. Jen to nic. Pořád se tvářím, pořád se vytvářím. Vlastně to vytváří moje vědomí. Nejsem to já ani moje já, ale naše předreflexivní syntéza. Nakonec, žádné vytváření vlastně ani není. Děje se to, co se chce dít. Nejde to přinutit. To, co se děje, teče z nicoty, z toho, co není. To, co je, vystřídává to, co není. A naopak. Jakákoli predefinice je čistě fokální. Dosaďte si jakékoli adjektivum, jehož význam neznáte.

Vědomí si samo určuje svou realitu. Když se bojíte, milujete nebo mícháte vajíčka, je to proto, že si myslíte, že to tak má být. To, čím jste, jste proto, že si myslíte, že tím máte být. Toto „má být“ je v existenci esenciální. Chceme být, čím máme být, ale toto „má být“ určujeme sami. Pak se tím třeba staneme, ale je to jen dočasná modifikace vědomí. Celé naše bytí je modifikace vědomí.

Bytí vědomí, tedy já nebo vy, je vždycky tím, čím není. Za chvíli můžete být něčím jiným. Stačí učinit současný stav nesnesitelným a odhodlat se k revoluci. To je vlastně i reinkarnace. Když říkám vy, koho tím myslím? Jak uchopuje vědomí svoje bytí? Čistě experimentálně. Modifikuje se do různých stavů a emocí. Vy se o nich dozvídáte reflexí sebe sama. Tím, že sami sebe uchopíte jako předmět.

Reflexe
Jste někým, kdo se nějak chová a zároveň někým, kdo se pozoruje, jak se ten někdo nějak chová. To se skrývá za oním „jste tím, čím nejste“. Reflexí se činíte předmětem a roztínáte své vědomí vedví – na vědomí odrážející a vědomí odrážené. Držíte v ruce knihu a chcete s ní něco udělat, ale podíváte se na svou ruku, jak drží tu knihu a napadne vás spousta jiných věcí, které by se s ní daly udělat. Třeba něco, co jste včera viděli ve filmu nebo ve snu.

Někoho milujete, ale jakmile si svou lásku uvědomíte, z toho milujícího člověka, kterým jste byli, vás to nějak vytrhne. Ne, že byste už nemilovali, jen už nemilujete naplno. Už to nejste tak docela vy. Prostě něco děláte, jste úplně tím, nijak to nepojmenováváte, nepozastavujete se nad tím, jste čiré vědomí té činnosti, nekladete ji jako svůj předmět, ale najednou si uvědomíte, že to děláte, provedete reflexi. Třeba když tančíte na diskotéce. Vždycky vám to jde, dokud do toho tance neprocitnete.

Do hry vstoupí Já jako součást odráženého vědomí. Celá situace se zneprůhlední, jste z ní vytržení, najednou ji děláte mechanicky, vnímáte se, vidíte, slyšíte, jak ji děláte. Odtečete z ní do někoho, kdo ji posuzuje. Musíte se rozhodnout, jestli přestat nebo pokračovat. Nemůžete jen tak být. Nejste tím, čím jste. V předreflexivním stadiu jste tou činností, po reflexi se přesunujete do toho, kdo tu činnost vykonává. Do toho, kdo musí rozhodnout, čím bude dál.

Žijeme v konkrétní předmětnosti světa (hmotě), která je ale intencionálně prázdná. Svádí uvěřit, že to, co vidíme, je všechno, co je. Když tomu uvěříme, ocitneme se ve vakuu. Pocítíme bezvýchodnou úzkost, kterou se nám dá na vědomí naše svoboda. Připomene se nám naše vědomí a znovu nás probudí z předmětnosti, kterou si myslíme, že máme být. Doufáme v to, ale realita nás z toho pohodlí vždy znova vystrnadí.

Výjimečný člověk
Vědomí je aktivní princip, který tvoří každý další okamžik sám ze sebe. Spontaneita. Není vidět, ale je za vším, co vidíme, za světem. Svět je taky důležitý. Je to odraz vědomí, jeho drahá polovička. Nesmíme se štítit svých odrazů. To v nich člověka jen uvězní. Neštítit se svých odrazů na sobě, ale ani na druhých. Vychází-li vše z vědomí, pak se (ne)vědomě podílíme na událostech kolem nás, v celém světě, potažmo vesmíru. Tím nechci říct, že všechno včetně druhých je mým výplodem.

Druzí lidé, zvířata, rostliny a tak trochu i šutry mají své vlastní vědomí. Individuální vliv jejich bytí na dění by se snad dal vypočítat nějakým magickým algoritmem podle jejich momentálního výklidu, tedy toho, jak moc jde život přímo z nich a jak moc jsou naopak zaseklí na tom, jak vypadají. Tomu záseku říkám rozptyl. Je to hanlivé slovo. Uvědomování si sebe sama může být krásné. Je to svoboda, možnost. To, co nás jako lidi dělá na této Zemi výjimečnými. Odlišuje nás od zvířat, která si svá vědomí neuvědomují.

Uvědomovat si sebe. A druhé, jako bychom to byli my. Nemoci na nic a nikoho nadávat, převzít zodpovědnost. Je to těžké, ale dává nám to svobodu vyvíjet se. Volně za sebe i ze sebe vystupovat. V závislosti na tom, jak člověk tuto možnost uchopí, může být růstem nebo dekadencí. Tyhle polohy se často střídají. Jedna se mění v druhou podle toho, v jaké fázi reflexe té které věci nebo pocitu se člověk nachází a jak moc se s ní zrovna ztotožňuje. ∞

Žijeme v době „ticha před bouří“, blížícího se „zániku Římské říše“ nebo nástupu zářné „éry Vodnáře“? Jak odhadnout, co přijde, a přitom nepropadnout ani konspiračním teoriím, ani zvěstem o konci světa; udržet si rovnováhu mezi politickou apatií a neurotickou angažovaností a vševědoucností?

Když jsem se v polovině 80. let narodila, svět byl pečlivě natírán na černobílo; lidé, ideje a státy jednoznačně patřily k těm „dobrým“, či naopak „zlým“. Hranice byly téměř nepropustné a nejreálnější vizí apokalypsy byla jaderná válka mezi Západem a Východem. Během posledních třiceti let se rozpadl zdánlivě neochvějný Sovětský svaz, vzniklo a zaniklo demokratické Československo, přišlo samostatné Česko, které se záhy stalo integrální součástí nové spojené Evropy. Nejsem fanouškem sci-fi, ale proměna světa, jíž jsem se stala svědkem, mi připadá opravdu jako fantastická.

Nikdo neví, jak se změní svět v nejbližších třiceti, padesáti letech. Jaké přinese výzvy, konflikty a situace. Jak se na ně připravit, či dokonce jak se jim přizpůsobit. Jediné, co člověk může dělat, je mít vizi a neselhávat v přítomnosti. Ráda bych v této souvislosti připomněla dva muže, kteří se stali symboly největších (pozitivních) společenských přerodů v moderních dějinách Česka: Václava Havla a Tomáše Garrigua Masaryka. Oba o tyto změny usilovali dlouhá léta a desetiletí předtím, než proběhly, aniž by přitom měli čímkoliv podloženou naději, že se opravdu uskuteční. Oběma se poštěstilo dožít se okamžiku, kdy se naplnily jejich představy a jejich úsilí bylo uznáno a odměněno. Doplatili na to ale tím, že je z nich dneska tak trochu povinná literatura: každý zná jejich jméno, ale nikdo je pořádně nečte. Přitom svým nadčasovým přístupem nám mají co říct, proto je budu v následujících odstavcích neúměrně citovat.

Ze své podstaty to byli spíše nekonfliktní lidé, zaměření do svého vnitřního světa. V tom nitru ale měli tak silná přesvědčení, že nikdy nedokázali mlčky přihlížet nepravdě a nespravedlnosti a vždycky se připletli do nějakého konfliktu. Pak když už řekli „A“, museli říct i „B“, až jeden musel utíkat do emigrace, druhý trávit roky ve vězení a oba nést tíhu prezidentského úřadu, který kromě možností nese i velká omezení. Samozřejmě dělali i chyby, právě proto, že neměli odpověď na každou otázku, jen tušili, jak by to být mělo a v konkrétní situaci se mohli i mýlit: „Když jsem se dostal do boje, bil jsem kolem sebe nejednou zbytečně. Ledaskomu jsem ukřivdil, to je pravda; ale sám jsem dostával ještě víc. Často jsem lidi přezíral, taky jsem býval fouňa; ale hlavně jsem byl netrpělivý; myslel jsem, že správnou věc musejí lidé hned na místě přijmout a provést. Po celý život jsem měl patálie, ale nemyslím, že bych byl od nátury bojovný. Boj pro boj, to neznám; spíš jsem býval provokován a bránil jsem se.“ (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1990, s. 86)

Oba byli věřící lidé ve smyslu pokory před univerzem, úcty k životu jiných a přijetí odpovědnosti za vlastní život. Jejich víra a přesvědčení se nikdy nepřeklenuly do dogmatismu a samolibé identifikace s vlastními úspěchy a díly. Věděli, že to nejlepší z člověka jej samotného přesahuje. Havel to popisuje jako „přirozený svět“, který je „… světem bezprostředně evidovaným naším »já« a tímto »já« osobně zaručovaným; je to onen ještě neindeferentní svět našeho prožívání, s nímž jsme zcela osobně spojeni svou láskou, nenávistí, úctou, pohrdáním, tradicí, svými zájmy i nereflektovaným kulturotvorným cítěním. Je to terén naší neopakovatelné, nepřenosné a nezcizitelné radosti i bolesti; svět, v němž, skrze nějž a za nějž nějak odpovídáme; svět naší osobní odpovědnosti. Takové kategorie, jako je například spravedlnost, čest, zrada, přátelství, nevěra, statečnost či soucit, mají v tomto světě zcela konkrétní, s konkrétními lidmi spojovaný a pro konkrétní život velmi důsažný obsah; něco zkrátka ještě váží. Půdorysem tohoto světa jsou hodnoty, které tu jsou jakoby odvždycky a pořád, dřív, než o nich mluvíme, než je zkoumáme a činíme předmětem svého tázání. Vnitřní koherenci mu dává přitom jakýsi ‚předspekulativně‘ daný předpoklad, že funguje a je vůbec možný jen proto, že existuje cosi za jeho horizontem, že je něco za ním či nad ním, něco, co se sice vymyká našemu chápání a manipulaci, co však právě proto dává tomuto světu pevné pozadí, řád a míru a co je skrytým zdrojem všech pravidel, zvyklostí, příkazů, zákazů a norem, jež v něm závazně platí. Přirozený svět v sobě tedy ze samé své podstaty skrývá předpoklad absolutna, které ho zakládá i ohraničuje, produševňuje i řídí, bez něhož by byl nemyslitelný, absurdní a zbytečný a které nám nezbývá než tiše respektovat; každý pokus jím pohrdnout, podmanit si jej, nebo dokonce nahradit něčím jiným je v dimenzích tohoto světa chápán jako projev pýchy, na který musí člověk vždy tvrdě doplatit“. (Václav Havel: Politika a svědomí, 1984, s. 42)

TGM byl zase realistický idealista, vizionář s kantorskou důsledností: „Politika má v sobě prvek poezie; má v sobě tolik poezie, kolik je v ní tvoření. Myslím si, že můžeme život svůj i svých bližních do značné míry vědomě utvářet a komponovat, že se může a má život tvořit; život sám je drama, jako drama například Shakespearovo je sám život. A co je politika, pravá politika jiného než vědomé formování lidí, než utváření a komponování skutečného života? I v politice jde o rovnováhu rozumu a citu. I když jde o sebevzrušenější politickou situaci, musíme pozorovat a kombinovat, co a jak, s čím musíme počítat; to musí být přesné jako matematika; cit nesmí mýlit v pozorování a odhadování. Ale cíl, ideál nestanoví jen rozum, nýbrž i cit. Prostředky má stanovit rozum; ale podle svého cíle můžeme situaci změnit, vložit do ní něco nového, něco svého. To je tvoření, to je ta životní poezie.“ (Hovory s TGM, s. 111–112)

A několik desetiletí poté na něj navazuje Havel: „Jsem přívržencem »antipolitické politiky«. Totiž politiky nikoliv jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetického řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě; jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní.“ (Václav Havel: Politika a svědomí, 1984, s. 57)

Takový rozměr dnešní české politice naléhavě chybí. Chybí v ní lidé, kteří vidí dál než na další volební období, kteří se strachují nejen o vlastní budoucnost a čelí plně a odvážně výzvám přítomnosti.

Jsou období a země, kde dějiny nechávají lidi na pokoji a dávají jim možnost prožít svůj vlastní život a soustředit se na vyšší příčky Maslowovy pyramidy: sounáležitost, poznání, seberealizaci. Jsou doby, kdy dějiny nenápadně přistoupí blíž a přinesou nepříjemný pocit znepokojení, jako když vám v noci někdo zazvoní na dveře. Bohužel jsou i časy a místa, kdy dějiny vtrhnou přímo domů, vyvlečou člověka ven a hodí ho do rozbouřeného davu, kde se jeho život promění ve statistické číslo a zápas o vlastní existenci.

Máme to štěstí, že Evropa teď patří k nejbezpečnějším a nejbohatším světadílům, že můžeme psát články o tom, co se nám zdá být důležité, a číst si je, pokud nám přijdou zajímavé, v ležérní kavárně, frontě na divadelní představení nebo na čas jezdící tramvaji. Když se v besedě, novinovém článku nebo pseudorealitě Facebooku postavím za ideály svobody a humanismu, jsou to „pouze slova“? Snižuje jejich význam to, že ve stejnou chvíli někde jinde stále trpí a umírají lidé? Kdo nebyl dobrovolníkem v Africe, měl by se stydět a sedět mlčky v koutě? Ne. Právě proto, že ve většině takových zemí se za slovo zavírá a pronásleduje; že slovo povznáší a dává životu smysl; že spolu s ideály je na vrcholu již zmíněné Maslowovy pyramidy, kam by se v lepším případě měli dostat všichni, ne společně zápasit v úpatí o přežití. Neměli bychom podceňovat sílu slov, ani, anebo právě proto, že je můžeme říkat volně. V absenci přímého ohrožení, v přemíře informací a podnětů se pravda ztrácí ještě snadněji než ve vypětí totality.

I pouhé slovo je činem, i mlčení je občas zločin. To platilo za dob disentu, jako to platí dnes: „Disident neoperuje totiž vůbec ve sféře faktické moci. Neusiluje o moc. Netouží po funkcích a nesbírá hlasy voličů. Nepokouší se okouzlit publikum a nikomu nic nenabízí ani neslibuje. Nabízí-li něco, pak pouze svou kůži. A tu nabízí jen proto, že nemá jiný způsob, jak dotvrdit pravdu, za níž stojí. Artikuluje svým počínáním jen svou občanskou důstojnost, bez ohledu na to, co za to sklidí. Nejvlastnější východisko jeho »politického« působení je tedy v oblasti mravní a existenciální. Vše, co dělá, dělá vlastně v prvním plánu kvůli sobě: cosi se v něm prostě vzbouřilo a už není schopen »žít ve lži«. Teprve za tímto veskrze existenciálním motivem a v závěsu na něm kráčí a může kráčet zřetel »politický«. Totiž naděje – nejasná, neurčitá a těžko kdy co do své oprávněnosti ověřitelná –, že takové počínání je i obecně k něčemu dobré. (…) Že i v tak zdánlivě chimérické věci, jako je nahlas řečená pravda a nahlas artikulovaná starost o lidství člověka, je zakleta určitá moc a že i slovo je schopno čímsi vyzařovat a jakousi stopu ve »skrytém vědomí« společnosti zanechávat. K takto založenému postoji bytostně patří, že disident spíš mapuje a analyzuje přítomnost než projektuje budoucnost. Že je spíš tím, kdo – teď a tady – kritizuje špatné, než plánovačem něčeho lepšího, co bude jednou. Své poslání vidí spíš v obraně člověka před tlakem systému než ve vymýšlení systémů lepších. Pokud jde o budoucnost, jde mu víc o mravní a politické hodnoty, na nichž by měla spočívat, než o veskrze předčasné spekulace, jak a kým budou tyto hodnoty lidem zajištěny. Ví přece, že konkrétní povaha takového zajišťování nezávisí na jeho dnešních přáních, ale na těžko předvídatelném běhu budoucích událostí.“ (Václav Havel: Anatomie jedné zdrženlivosti, 1985, s. 89–90)

Být humanistou je v poslední době pro mnohé tak trochu směšné a nemístné, přece jsme všichni po rozněžněné revoluci zažili studenou sprchu devadesátých. Rychlými soudy a silnými slovy se nešetří, naproti tomu slova jako „pravda“ a „láska“ už aby se člověk bál použít. Mít jednoduché odpovědi na složité otázky se považuje za formu soudnosti ve vypjaté situaci. Já nemám odpovědi na všechny otázky, tím méně ty jednoduché nebo snadno formulovatelné. Za každé doby se dá být zlodějem, udávačem, konformistou nebo „jen“ mlčky přihlížet zlu. Anebo taky ne, volba je na každém z nás.

Teď, úplně stejně jako Havel před třiceti lety, nemůžeme předvídat sled nastupujících událostí. Předcházet jim bude ale spousta zdánlivě všedních dní, ve kterých je potřeba zachovat si lidskou tvář a soucitné srdce. Věřím, že není jiné cesty dopředu, než krok za krokem, s pohledem upřeným za horizont a důvěrou ve svůj vnitřní kompas. Pokud se neztratíme dnes, neztratíme se snad ani v mlžném či bouřlivém zítřku. ∞

Potkávám se s neobyčejně vysokou ženou, zvláštní, elegantní, avšak s patrným mužským čímsi… Michelle Adlerová má perfektní manikúru, doplňky a černý kožich. Michelle je transsexuálka.

Jak to celé začalo? Kdy jste si uvědomila, že nejste „on“, ale „ona“?
Že něco není v pořádku, jsem cítila už někdy ve čtvrté třídě na základce. Transsexualita, podle současné medicíny, vzniká už v prenatálním období a člověk s tím nic neudělá. Kdysi se transsexualitu snažili přeškolovat, vyléčit, což byly ale dost pomýlené tendence. Dá se potlačovat, ale jen krátkodobě. Když se muž cítí jako žena, tak se častokrát stává, že se začne projevovat jako extrémní macho. Což byl i můj případ. V té třetí-čtvrté třídě jsem byla ještě dost slabá a citlivá. Tenkrát, v 70. letech, s něčím takovým člověk prostě nemohl vyjít ven. To jsem cítila celkem jasně. Rozdíl oproti dnešku je tedy opravdu výrazný. Dřív o transsexualitě nebyly vůbec žádné informace, takže jsem si myslela, že „to“ mám jako jediná na světě. Rozhodla jsem se, že to bude takové moje tajemství, a začala jsem naopak dělat ryze mužské věci, abych okolí a samu sebe přesvědčila, že je všechno v pořádku. To trvalo podstatnou část mého života. S internetem a novými informacemi přišla velká změna. Četla jsem, studovala a přemýšlela sama o sobě. Byla devadesátá léta, situace se uvolňovala. Jednou jsem třeba byla na nějakém travesti setkání, ale to mi absolutně nic neříkalo. Jsem poměrně dost estét a koukat se na zoufale vypadající chlupaté chlapíky navlečené v minisukních se mi moc nechtělo. Stejně jsem si nemyslela, že do téhle přeměny někdy půjdu. Čím je ale člověk starší, tím je ten stav horší. Vyzkoušíte všechny možnosti, které existují, zjišťujete, že to nejde, a tak častokrát ke změně genderu dojde až ve středním věku. Člověk už je tak zoufalý, že si řekne, že už mu nic jiného nezbývá, tak proč do toho nejít. Moje terapeutka mi říkala: „Heleďte, vy už jste zkusila úplně všechno. Pořád s tím bojujete, tak co prostě zkusit přestat bojovat?“

Jak vaši genderovou přeměnu přijalo nejbližší okolí?
S nejbližší rodinou to nebylo, a není, úplně nejlepší. Nevědí, jak to uchopit. Celá situace je pro ně hrozně těžká. I když tomu racionálně rozumí, emocionálně to prostě není jednoduché. Ale snažíme se. Co se týče práce, tak otázky nejednoznačnosti nebo nějakého přelévání genderů jsem řešila ve své volné tvorbě. Začala jsem dělat každoroční mezinárodní výstavu Transgender Me, takže lidé viděli, že se zabývám tímhle tématem. Problém, jak moje rozhodnutí přijmout, měla hlavně rodina a hodně blízcí přátelé. Je to pochopitelné, jste zvyklí na nějakou stálou formu vztahů a rozhovorů, a najednou se všechno mění. Mně se taky mění zájmy, do mého života přicházejí noví lidé, a může se stát, že se vaše cesta bude ubírat jinudy než cesty vašich blízkých přátel.


Tvořit, žít a pracovat. S hormony

Spolu s dalšími členy tvoříte uměleckou skupinu Pode Bal. Čemu se přesně věnujete?
Pode Bal je výtvarná skupina, která u nás vlastně poprvé začala se sociálním a politickým uměním. Momentálně jsme činnost naší skupiny trochu utlumili, ale svého času jsme dělali velké projekty ve veřejném prostoru, které byly silně konfrontační, politické. Pracovali jsme společně, podobně jako skupiny Guma Guar nebo Ztohoven. Pode Bal teď klidně spinká, ale kdyby byla potřeba, může se zase vzbudit.

Celá ta změna asi musela ovlivnit i vaši tvorbu, je tomu tak?
Ve skupině Pode Bal jsme všichni tvořili kolektivně a já jsem se rozhodla, že je potřeba to vyvážit něčím vlastním. Pustila jsem se do různých fotek, které zkoumaly právě otázku genderu. Protože jsem fotila hlavně sebe, šlo více méně o výzkum. Poslední rok, kdy beru hormony, v rámci hormone replacement therapy, se toho hodně změnilo. Rozhodně jsem se zjemnila já i moje tvorba. Hormony totiž opravdu dělají divy a řekla bych, že dost podmiňují lidské jednání a myšlení. Jsou velká nálož pro každou ženu. Zvlášť když jsou koncentrované do jednoho roku a jedné terapie. Ženy mají čas je během puberty nějak zpracovat, ale během roku? Jsou to šílené změny fyzické i psychické. Třeba mi po relativně krátkém braní estrogenu odešly veškeré ambice. Před tím se můj život točil kolem toho, že musím být slavný umělec, musím udělat tuhle a tamtu výstavu, a teď si říkám, že je to vlastně jedno. Hlavně, že mě to baví.

Jak vypadá současná situace transgender lidí? Naučila se je už společnost přijímat lépe?
Transsexualita se začíná více řešit, to rozhodně. Společnost ale spíš vnímá ty případy, které jsou vidět – celebrity. Ať je to velmi probíraná Caitlyn Jenner (dříve Bruce Jenner), nebo třeba syn (dříve dcera) zpěvačky Cher, Chaz Bono. Tyhle slavné případy přitahují pozornost přehnaným zjevem – všechno mají umělé a ztrácí veškeré rysy a symetrii. Sice mají perfektní nos, bradu i prsa, ale jen na první pohled, třeba na fotce. Na videu už je vidět, že všechny ty umělé součásti spolu úplně nehrají. Pak jsou ale i případy, kdy tím lidé spíš získají, třeba Lana Wachowski, americká režisérka a producentka, je po změně genderu mnohem otevřenější a pozitivnější osoba.

Při přípravě výstavy Transgender Me jsem pátrala, jak to s gendery a transgedery bylo v jednotlivých historických kulturách. Většinou lidé věřili, že jde o požehnání, mít dvě části, dvě tváře, dvě polohy. Transgender lidé byli považováni za jakési božské bytosti. V Indii třeba funguje dva tisíce let náboženská sekta transsexuálů „Hidžra“, jejíž členové podstupují rituální operace a celá sekta má svůj jasný náboženský význam v celé společnosti. I severoameričtí Indiáni transsexualitu přijímali, počítali s ní. Příkladů je nespočet. Můžu říct, že až potom, co jsem vyřešila transsexualitu Eskymáků, jsem začala řešit tu svoji.

Tohle si člověk nevybírá

A co situace u nás? Jak je toto téma vnímáno českou společností a státem?
Zajímavé jsou příběhy o transsexualitě ve spojení se zákony. Vzali se jako muž a žena, měli společný život i děti, a po padesátce se něco změnilo a najednou měla vnoučata dvě babičky. Rodina to přijala úplně normálně, ale aby spolu mohli být dál, museli se rozvést. Proč? Protože zákon nedovoluje změnu pohlaví operací, pokud je člověk v manželství. Takže se nuceně rozvedou a musí změnit statut – z manželství na registrované partnerství. Kdyby se mezi tím jednomu z nich něco stalo, tak ten druhý nárok na dědictví mít nebude. To jsou věci, které se snad ještě dochytají a upraví, protože jsou situace, které nejsou z právního hlediska úplně domyšlené. Co je výhodou v Česku oproti jiným zemím a v čem jsme poměrně pokrokoví, je právě ta operace – je totiž zadarmo. Hradí ji pojišťovna, protože transsexualita je zařazena mezi diagnózy. Jinde jsou to statisíce, které lidé za takovou operaci platí.

Celý pojem transsexuality je zanesený předsudky a různými zmatky. Lidé si vybaví nějakou „travesti show“. V zásadě proti takovým projevům nic nemám, ale nechci, aby si mě lidé s tímhle spojovali. Veřejnost by se na nás neměla koukat jako na chudáky, kteří si jen stěžují, že se narodili do špatného těla. Tohle si člověk nevybírá. Na druhou stranu měla spousta lidí i v té původní biologické roli úspěšný a dobrý život, akorát to prostě nejde dlouhodobě. Mě můj život i v mužské roli svým způsobem bavil. Teď je to ale něco jiného.


Nejsem gay

Co třeba nejzákladnější věci, jako jsou gesta?
Mužské a ženské pohyby jsou velmi rozdílné. Já jsem se to učila postupně. Měla jsem vždycky poměrně jemná gesta, ale od té čtvrté třídy jsem se rozhodla s tím bojovat. Plně jsem si osvojila mužská pohyby i držení těla. Později, před zahájením hormonální terapie, jsem gesta a řeč těla začala studovat. Jednou jsem třeba dělala fotografický projekt, kdy jsem si všímala, jak odlišně ženy a muži sedí v metru. Udělala jsem sérii fotek s názvem Public Body Language Secrets, kterou jsem nenápadně nafotila na mobil. Chlapi vždycky seděli lehce zhrouceně s roztaženýma nohama a ženy měly naopak takový ten uzavřený posez.

Jste teď spokojená?
No, je to hukot. Po roce hormonů, změn a výkyvů nálad bych už byla docela ráda v klidu. Říká se, že ten první rok je nejhorší, pak by se to mělo nějak urovnat. Navíc se mi stala věc, která se sice občas děje, ale nějak jsem nečekala, že se stane i mně. Začali mě zajímat chlapi. Nikdy jsem si nedovedla představit být s mužem, protože nejsem gay. Prý se to může různě měnit, takže nevím, zda je to trvalé. Říkám si, že už bych potřebovala nějaké životní jistoty. Změn už bylo dost. ∞

Jít po dálnici a přitom si přát jít lesem. Všechno špatně. Směr cesty, důvod cesty i ten, s kým na té cestě jdeš. Ty sám jsi v ten moment špatně. Víš to, cítíš to. Nejsi, existuješ jen jako matný odraz, šumící obrazovka. Ztratil jsi se. Jdeš bezcílně, bezradně, jdeš bez sebe. Strach, protože to víš, strach, protože nevíš co s tím.

Zvažuješ, hodnotíš, obklopen bezvýchodným „co kdyby“. Neposloucháš se, posloucháš to, co na tebe přenesli jiní. Všechny strachy, úzkosti, co je správné, co nepřípustné. Tvé sebepojetí se odvíjí od toho, jak jsi byl hodnocen, jak jsi byl nastaven, nevědomky, brutálně.

Dlouho jsi schopný žít vědom si toho, že míříš úplně špatně. Popření. Životní trans. Pochod ze setrvačnosti. Pochod marnosti. Potřeba něčeho, co bude dost silné na to, abys přestal myslet a znovu začal vidět. Trpět, zažívat bolest, abys skutečně pochopil. Vše se děje z nějakého důvodu. Musí. Bezdůvodnost utrpení a bolesti je děsivá. Věřit v jejich význam je jediná možnost, jak přežít, posunout se, nezhořknout, nevzdát se. Náhody nejsou, náhody nesmí být. Nastává přerod. Přerod, jenž si člověk pro sebe dobrovolně nepřipravil – jako by byl pro něj připraven. Dle Junga něco jako synchronicita. To, že někoho potkáš, někoho nepotkáš, něco uděláš a neseš následky. Přijmout, nebo odmítnout / přijmout se, nebo odmítnout se.

Já?
Vše řešit radikálně, žádné postupné krůčky. Tlusté čáry za minulostí a vše chtít změnit hned. Nepokora? Nechat se zanést, čím dál víc se vzdalovat. Čím dál víc se snažit pochopit a čím dál méně mít pochopení pro sebe samotného. Rozhodnout se pro experiment. Vykřičník. Změna. Potřebuju. Chci. Musím. Co ale? Co je to špatně? Jaký mám být? Jaký jsem? Hledat u jiných. Zoufale se ptát všech okolo a čekat, že ti odpoví. Odpoví, s tebou ale nemají jejich odpovědi nic společného.

Oni.
Prý dělat věci jinak, malovat se, oblékat se, chodit jinam, potkávat jiné lidi, číst jiné knihy, jíst jiné věci. Vše jinak, jako by nic z toho, kým jsi dosud, nebylo dobře. Roste v tobě nejistota. Poslechneš je. Změnit se, přerodit se, zkoušet, přesahovat, zkoumat… Nebo jen dokazovat? Jak moc musí být člověk ztracený, aby měl potřebu sám na sobě experimentovat? Aby si byl tak moc nejistý, že dovolí, aby jeho kroky řídili další. Aby se opustil. Dopustit to. Dopustit to, že se zaprodáš mínění jiných. Mínění jiných o tobě. Mínění jiných o tom, jaký bys měl být.

Oni.
Snažit se po kouscích, zkoušet na sobě věci, kterými jako bys potvrzoval, že jsi vadný, že to, jaký jsi, je třeba změnit. Bolest z toho, jak lehce jsi schopný se zkoušet, testovat, přeskupovat. Oblékat se do věcí, do kterých by se mělo. Bezmyšlenkovitě. Měla bys. Škrtí, řežou. Dusíš se. Barva na řasy, víčka, tváře, rty. Měla bys. Obličej pálí, barva se roztéká. Pohřbít se pod nánosem nepravdy. Bílé víno ve sklence se stopkou. Místo červeného. Měla bys. Cizí lidé, cizí místa. Prý hlavně nic z toho, co už znáš, hlavně nic z toho, co jsi ty. Vědomě si ubližovat. Bolest z té vědomosti. Sebesabotáž. Krutost.

!
Odmítnout. Stát na své straně, bez ohledu na přijetí ostatních. Přerod… Poslouchej „Erik Truffaz – Let Me Go“.

Já. ∞

Závěr roku uzavírá dvanáct uplynulých měsíců našeho života. Zpětně se ohlížíme, jakou podobu jsme mu pro tento rok dali, co jsme do něj pustili a nechali přijít, co naopak ztratili. Kam jsme se posunuli, co zažili a kým jsme. Jako pomyslný mezník nám konec roku předkládá novou desku. Ta už sice není čistá a nepopsaná, ale můžeme na ni dále cokoli vrstvit. Mezníkem není jen datum v kalendáři. Je jím jakákoli silná událost vybočující ze stereotypu. Skutečnost, která nemusí mít zásadní dopad pouze na nás, ale třeba na celou společnost. Poznání, které mění původní v jiné. Přerod. Tento stav mysli, který musí mít příčinu, nám pak dokáže otevřít oči, abychom přestali vidět pouze sebe a nejužší okolí, které se nás dotýká a které svým působením v něm sami utváříme. Donutí nás vidět vše v širších souvislostech a uvědomit si je. Být zodpovědný nejen k sobě, ale i ke svému okolí, a to také více vnímat. Společností otřáslo v nedávné době mnoho silných událostí od politických a válečných konfliktů po ekologické katastrofy. Bohužel to není atypické, mění se pouze frekvence, rozsah a dopad. Spoustu z nich ani nevnímáme, protože nejsou na dosah a bezprostředně se nás nedotýkají. Žijeme ve své komfortní zóně, která se stala naším pohodlným stereotypem. Necítíme potřebu jej narušit, abychom se nezranili o skutečnou realitu existující ve všech odstínech. Ne jen v těch příjemných. Jsme závislí na informacích, které nám umožňují na určité věci nahlížet, udělat si na ně názor a zaujmout postoj. Pracujeme se zprostředkovanou sadou informací, která je vědomě modelována do určité podoby a s nějakým záměrem k nám promlouvá. Tuto sadu informací pak prolínáme s vlastními zkušenostmi a subjektivními projekcemi. Výsledkem je autorská představa o realitě. Pokud nejsme osobně přítomni, vycházíme pouze z představy. Proto se nás mnoho událostí nemůže dotknout nebo dokonce nevěříme v jejich závažnost. To ale není obhajoba před naší pohodlností, která nás nenutí se o skutečnost více zajímat. Přerod jako téma uzavírá i druhý rok měsíčníku Artikl a otevírá ten nastávající. ∞