„V souboji s přírodou může člověk vyhrát všechny bitvy, jen tu poslední ne. Kdyby vyhrál i tu, musel by zahynout jako embryo odříznuté od pupeční šňůry.“

Před sto lety se narodil slavný norský antropolog, cestovatel, dobrodruh a vizionář Thor Heyerdahl. Do veřejného povědomí se vryl hlavně díky svým poutavým cestopisům, které byly pro svou oblíbenost přeloženy do desítek jazyků. Čtou se jedním dechem jako mayovky, ale s tím podstatným rozdílem, že popisují cesty skutečné a jsou sepsané s citem a láskou k Zemi.

Již jako malý začal Thor mít pocit, že na tom, co říkají a dělají dospělí, něco nehraje. Ať už to byli ateisté nebo věřící, podivuhodně se shodli na svém strachu z přírody a odporu vůči ní, a to i přesto, že pro jedny to měla být matka života a pro druhé dílo Stvořitele. Všichni od ní utíkali a jako k modle se upínali k ideji neustálého pokroku. K této myšlence byl mladý Thor čím dál tím víc skeptický, až v něm nakonec uzrálo rozhodnutí opustit civilizaci a najít si vlastní cestu zpět k prostředí pro člověka přirozenému.

Svůj záměr nevzal na lehkou váhu a několik let se cíleně připravoval: podnikal výlety do hor za účelem otužování a zlepšení kondice, vystudoval botaniku a zeměpis na univerzitě v Oslu a vypracoval projekt doktorandské práce, která měla zkoumat původ flóry a fauny na jednom z odlehlých polynéských ostrovů. Dokonce si vyhledal odvážnou společnici, již si ke zděšení jejích rodičů vzal za ženu a nalákal na cestu kamsi na jiný konec světa.

Plavba za poznáním
A tak se nakonec novodobí Adam a Eva v roce 1937 vypravili na cestu zpět do ztraceného ráje – na malinký, spoře obydlený ostrov Fatu Hiva. O svých dobrodružstvích uprostřed džungle, návštěvě pohostinného náčelníka na Tahiti nebo životě u osamoceného starého lidožrouta sepsal Thor úžasnou knihu „Fatu-Hiva“. Vyšla až v roce 1974, protože její první verze, vydaná těsně před vypuknutím druhé světové války, se v nastalém chaosu ztratila. Nicméně časový odstup vyprávění spíše prospěl. Jednak je obohaceno o poznatky z pozdějšího autorova bádání a dalších expedic, jednak se potvrdila jeho kritika vývoje západní civilizace. Neblahé tendence, které ve 30. letech byly teprve ve vzduchu, se během hospodářského boomu let šedesátých rozjely na plné obrátky.

Kniha také obsahuje mnoho smutných poznámek o chování bílého člověka k domorodým kulturám a jeho vlivu na ně. Ani Fatu Hiva, jeden z nejodlehlejších a nejobtížněji přístupných ostrovů uprostřed nekonečného oceánu, nezůstal úplně nedotčený. I sem přivlékl náš invazivní západní druh nejen ošklivé choroby, ale i svou nejzhoubnější nákazu – touhu po věcech, které ve skutečnosti nepotřebuje, a nutnost pracovat, aby si na ně vydělal. Věčnou nespokojenost, upínání se k budoucnosti, pohrdání časem prověřenými zkušenostmi.

Předtím tu stály vzdušné bambusové domečky se střechou z palmového listí, která nepropouští vodu a tlumí zvuk tropického deště, teď se každý snažil postavit si obludu pokrytou plechem, v níž se mohl k mdlobám udusit. Dříve místní umírali stářím, případně pod palicí nepřítele, ale přežívali bez vážnějších nemocí či zubních kazů, nyní obyvatelstvo zdecimoval a nadále bičuje mor, chřipka, elefantiáza a lepra. V lepším případě jsou ostrované jen závislí na cukru, mouce, rýži a alkoholu, a to nejen fyzicky, ale hlavně materiálně, jako na drahém dováženém zboží.

Polapen sítí
Také v tom cítíte snahy současné generace o nákup lokálních a sezonních potravin, přírodní stavitelství a vytržení se ze spárů konzumního koloběhu? Nejsme všichni tak trochu domorodci, kteří si nechali nakukat, že ke štěstí potřebují skleněné korále? Neseme na trh vlastní duši a necháváme si vysvětlovat, co bychom měli jíst, nosit, vlastnit, čemu bychom měli věřit a po čem toužit.

Na druhou stranu – kdo jsou ti mytičtí „oni“, již všechno řídí a překrucují? Vinit ze všech svých životních nesrovnalostí „systém“ zároveň znamená přenechávat mu veškerou odpovědnost, a to není o nic lepší, než si jeho přítomnost vůbec neuvědomovat. Nějaký systém tu vždycky byl a bude, jeho špatné stránky nevyplývají z určité ucelené myšlenkové soustavy, ale obecně z lidské přirozenosti – omezenosti, závisti, chamtivosti a nenávisti. Ani domorodci nejsou žádní svatouškové, i ty nejmenší pospolitosti vždy sužovaly války. Obyvatelé Velikonočního ostrova zase dokázali bezohledně vytěžit veškeré dřevo, až erozí postižená půda přestala plodit a celá civilizace vyhynula.

Ano, nikdy předtím jsme jako lidstvo neměli prostředky k ničení sebe navzájem a okolního prostředí v takovém měřítku, jako posledních pár desítek let. Nikdy jsme ovšem ani neměli tolik znalostí, tak snadný přístup k informacím a komunikačním prostředkům. Zpátky na stromy cesta nevede. V naší době není kam utíkat. Každý ze sedmi miliard lidí na této planetě v sobě nese invenční potenciál a je jenom na něm, k čemu svou energii využije. Svět se zmenšuje a tíha zodpovědnosti roste – musíme si uvědomit, že pokud se považujeme za chytřejší, tak bychom se podle toho také měli chovat. Jinak si příroda ve své mnohem dokonalejší inteligenci už najde způsob, jak si s tou přemnoženou havětí poradit.

Naplnění a vyjádření
Thor Heyerdahl učinil svou volbu. Po nesmírně inspirativním a nabitém roce v panenské přírodě se rozhodl k návratu do civilizace. Z velké části to bylo způsobeno absurdní nevraživostí převážně katolického obyvatelstva vůči norskému protestantskému páru. Když eskalovala do neúnosné míry, usoudil, že by bylo hloupé se stát obětí této žabomyší války. Ale především během svého pobytu neustále narážel na svědectví o dávných kontaktech těchto ostrovů s Jižní Amerikou. Jednotlivá zvířata, rostliny, sochy, názvy a legendy – všechno naznačovalo přítomnost jakýchsi záhadných mořeplavců, pro něž mohl být mocný oceánský proud z východu svého druhu dálnicí. Byl natolik uchvácen touto myšlenkou, že by s ní jednoduše nevydržel sedět do konce života pod palmou, šťastně odříznut od okolí. Potřeboval se vydat dál, zkoumat a objevovat, dělit se s ostatními o své zážitky, teorie a přesvědčení.

Už před odjezdem nepochyboval o tom, že lidstvo se žene do další nesmyslné krvavé války. Přestože zůstal pacifistou, po návratu se dobrovolně přihlásil do řad norské exilové armády a sdílel tak zodpovědnost za osud své kultury.

V roce 1947 podnikl svou nejznámější výpravu na balzovém voru Kon-Tiki, která vedla přes celý Pacifik z Peru do Polynésie. Měla prokázat, že staré civilizace z doby Inků byly schopné překonat vzdálenost 8000 kilometrů i na takto primitivním plavidle.

Celý život zasvětil výzkumu, cestám a psaní, stal se předním představitelem a zastáncem difuzionistické antropologie, zabývající se pronikáním kultur. Přes doktorská studia přírodovědy a četná ocenění honoris causa se ale nikdy nestal vědcem v zaprášeném kabinetu. Svou vědu musel vysnít a prožít – měl dar z kusých úryvků dochovaných informací a svědectví vykouzlit živé obrazy dávné minulosti.

Vrátil se do systému, ale nikdy se jím nenechal manipulovat. I útěk a ustavičný boj je totiž jen negativní formou závislosti. Místo toho se stal přirozenou, ale nezávislou součástí řádu. Šel za tím, čemu věřil, a uměl pro to nadchnout sebe i ostatní. ∞


Heyerdahl, Thor: Fatu-Hiva.
v překladu Ivana Eislera, Mladá fronta
Praha, 1981, 224 stran

Američtí vědci zjistili, že není zdraví prospěšné dlouhodobě se vystavovat působení velkoměsta. Člověk nedostatečně větraný totiž záhy tuchne, šedne, hranatí, prach se mu usazuje za ušima a revizor by ho nepřekvapil ani ve výtahu.

Občas vážně není na škodu vyrazit mimo civilizaci. Pro lid pohodlnější samozřejmě existují instantní dovolené u moře. Ovšem pouhou hibernací pod slunečníkem se, nezlobte se na mě, přírodě nijak zvlášť nepřiblížíte. Opravdovou ránou vašemu diáři by bylo pustit se do něčeho odvážnějšího. Z temna skříně vylovit krosnu, spacák, karimatku, vytratit se zadním vchodem a vyrazit na cesty bez vědomí cestovních agentur. Není důležité umět zacházet s buzolou a rozdělat oheň třením dřev, ale odhodlat se.

Vždyť šťourat prstem v mapě a ztrácet se po lesích není nic nepřirozeného. Naopak, je to zakořeněno někde hluboko v národním kolektivním nevědomí. Do přírody se chodilo ve jménu obrozeneckého hnutí, pak proti režimu a dnes možná ze setrvačnosti, ale chodí se pořád. Důvodem je nejspíš krajina samotná: členitá, kopcovitá, loukatá i údolnatá, s výskytem převážně vrchovin a pahorkatin, rozuměj, terén není vodovážně plochý, ale zároveň se obejdete bez cepínu. Proč se ale třeba na Slovensku, navzdory přírodním krásám, nikdo z měst nehrne?

Spiknutí výletníků
Roku 1888 u nás totiž povstal Klub českých turistů. Značení cest možná zprvu vypadalo jako nevinná zábava, ale vykrystalizoval z ní pletenec o délce celých osmdesát tisíc kilometrů, tedy dohromady je to jako projít se dvakrát dokola po zemském rovníku. Díky tomuto ojedinělému společenství je síť turistických tras v České republice dodnes považována za nejhustší a nejpropracovanější na světě. Teď k tomu stačí přičíst síť železniční (opět jedna z nejhustších na světě) a je už jasné, proč se z Čech za našimi zády stala výletní země.

Legislativa se sice tváří všelijak a dokonce říká „neusteleš jinde lože svého, než v kempu či hostinci zájezdním“, ale občanům je to srdečně jedno. A dokud nikdo prakem nestřílí zajíce v národním parku, budiž mu přáno rozložit svůj spací pytel prakticky kdekoliv. Je-li to prohlášeno za nouzové přespání a nikoliv vícedenní táboření s ohníčkem, přivře oka i nejsnaživější oficiál.

Baťůžkář libovolné věkové kategorie prostě patří do české krajiny stejně jako boží muka. Není tomu tak celosvětově! Leckde je takový člověk považován za podivína, atrakci, potulného dráteníka či bezdomovce. Kdekdo v turistikou nezatížených státech se taky sám optává, jestli dotyčný není ztracen, má dost zásob či nechce-li popovézt. V horším případě sahá pro vidle a podezřelého cizince s vakem bez větších debat vyhání.

Tatranková kletba
V tuzemsku naopak obdržíte cejch turisty automaticky. Ani to nepřináší pouze výhody, neboť slovo „turistika“ chutná trochu natrpkle po řízcích v alobalu. Inu, žádná národní disciplína nikdy nebývá daleko od národních stereotypů. Já se (přinejmenším typickým) turistou necítím být a to, prosím pěkně, do přírody vyrazím rád.

Je navýsost důležité se s odkazem turistů vyrovnat po svém. Asfaltizace Šumavy a Krkonoš (ve jménu cyklistiky, ovšem na úkor pěších civilistů), kempy přeplněné válejícími se rekreanty či pivem navlhlá masová manifestace pod krycím názvem „Pochod Praha-Prčice“, to všechno je původním idejím poněkud vzdálené. Pokud je opravdu mým cílem odpočinout si od civilizace, neběžím se smísit s davem na turistickou magistrálu. Nu považte, dokážete si představit takového Máchu, jak se nadšeně vrhá mezi upocené rozesmáté výletníky s hůlkami? A přitom tento romantický poeta prochodil půlku Čech. Dělá to z něj ale turistu?

Podle značek, přesto scestně
Za promyšlený a všeobjímající systém značených tras si Klub českých turistů své místo na Olympu zaslouží. Ovšem to, že poznávání přírody je pod správou organizace, má i své stinné stránky. Pro ilustraci použiji dva fiktivní protagonisty. Ten první, Dušan, to je pane turista! Má plátěný klobouček a šlape si to k rozhledně, tak jaký pak copak? Kdo je turistou, neuvažuje nad tím, proč vlastně do přírody chodí a co tam hledá. A na druhé straně stojí jiný člověk, řekněme Ignác. A ten nikam nevyrazí. Není přece turista, aby se někde ládoval rohlíkem s paštikou! Stačí ovšem nakouknout do zaprášených spisů dávno odváté minulosti, aby se ukázalo, že postoje obou vážených pánů jsou scestné.

„Turistika slove cestování za účelem zábavy, která spočívá najmě v rozkoši z pobytu v přírodě vůbec a pak ve vyhledávání méně známých a krajinářsky vynikajících končin, pak také za účelem osvěžení tělesného i duševního,“ tolik praví Ottův slovník naučný. Kdo se cítí ztotožněn s touto definicí, ať se dle libosti nazývá turistou, poutníkem, baťůžkářem nebo „osobou toho času na výletě“. Hlavní je, že spolehnout se pro jednou na vlastní nohy a pohroužit se do přírody je činnost opravdu bohulibá, povznášející a má stále smysl.

Zkrátka, někde se hned vytahují nože, jinde se píší petice a vypisují referenda. A kdesi v lesích střední Evropy sídlí zvláštní národ svátečních nomádů, kteří si ve zlých časech prostě sbalí svačinu a jdou se vyřvat na kopec.

Tím, že miluji pole, se netajím. Táhlé lány modelované podvečerním sluncem. Chvíle, kterou lze spatřit jen na okamžik, je tak pomíjivá. Při vidině těchto impresivních momentů si uvědomuji krásu míst za městem. Narodila jsem se ve městě, žiji tady a ani jej nechci opustit. Vyhovuje mi jeho dynamika a možnosti. Ale každou buňkou svého těla cítím, že pobyt v nepřírodě mě deformuje. Městské parky jako přírodu prostě vnímat nedokážu. Je stále lemovaná betonem a ticho tady přehluší nedaleký šum ze silnic. Všímám si, že beton unavuje mnoho lidí a ti se od něho snaží vzdalovat, třeba i do divoké přírody. Město je pro silné povahy. A právě ono se proměňuje v divočinu, která je pro žití ještě strastiplnější, než divočina skutečná. V té naopak fungují bazální principy přežití a je nám svými přístupy vlastně prvotním vzorem. Od něho jsme se postupem dob oprostili a odešli do měst, která oddělují přírodu – to nám nejvlastnější – a tvoří vlastní divočinu, ve které není tak těžké přežít, jako žít. My chceme v zářijovém čísle přírodu opěvovat, protože si uvědomujeme její hodnotu. A jestli máte kousek srdce v těle, tak to musíte cítit.