Umíme předpovídat počasí, ale samotné přírodě i přes nesmírnou snahu, kterou jako lidstvo vynakládáme k jejímu zkoumání, pořádně nerozumíme. Jsme například schopni díky celosvětovému systému seismografů říct, zda se po otřesech na pobřeží valí vlna tsunami. A to je vše. Přístroje nás upozorní, že za pár hodin přijde zkáza, ale nejsme schopni tomu při sebevětší snaze zabránit. Jak ovládnout živelnou sílu přírody? Intenzivně pracujeme na porobení planety, snažíme se využít všechny dostupné zdroje a přeměnit je na energii, která by živila naši stále rostoucí civilizaci. Jistěže nám ekonomický pragmatismus poskytuje jistou formu bohatství – totiž prostředky k rádoby šťastnému životu vyplněnému často nesmyslnou a nenaplňující prací. Ale pravé bohatství je přeci jenom jinde. A měli bychom si uvědomovat kde. Protože jinak se velmi jednoduše může stát, že o možnost trávit čas mimo městskou zástavbu přijdeme.

Do přírody se moderní člověk uchyluje čím dál častěji. Vědomě unikáme ze spárů rychlého času, umělého osvětlení a nedostatku zeleně. Jezdíme za přírodou na víkendy, protože sami žijeme v jiné realitě – obýváme městskou džungli. Spisovatel Aldous Huxley ve své dystopické novele Konec civilizace (1932) předestřel, že v blízké budoucnosti budou pozůstatky přirozeného prostředí oploceny a chráněny před nájezdy lidí. Pravěcí lidé stavěli ploty a zdi kolem svých obydlí, aby zastavily nájezdy přírody. Paradoxní. Proč ale unikat z měst, jež zdánlivě poskytují vše k naplněnému a spokojenému životu? Mnohem spíše než unikání před sídlišti je to unikání před realitou. Před realitou kterou máme s životem ve městě spojenou.

Filozof Georg Simmel soudil, že každá lidská bytost si přeje především útěchu. Člověk se chce vyrovnat se svojí existencí, se svým bytím. A to se mu často jeví jako bezvýchodné. S potem ve tváři studujeme, pracujeme, žijeme. A často nám ani úpěnlivá snaha nepomáhá ke spokojenějším dnům. Spíš naopak. Proto vyhledáváme to, co nám chybí. Je to na jedné straně přesahující kultura. Vytržení z času při setkání s pravým uměleckým dílem. Zážitek. Na druhé straně je to přímý kontakt s přírodou. S něčím, z čeho jsme vznikli a co nám říká stále méně. Vraťme se k věcem samým, vyzývá zakladatel fenomenologie Edmund Husserl. Vraťme se tedy sami k sobě, vraťme se tam, odkud jsme přišli.

Odjel jsem na víkend domů. Do jižního cípu Hradce Králové. Nechám telefon odpočívat za dveřmi domu. Vezmu si jenom klíče. Po pár minutách kráčím po krajině rybníků a tolika stromů, že pro ně samotné nevidím, že už jsem v nejmilovanějším lese. Usedám na suchou větev na okraji sluncem ozářeného palouku. Ve stínu ještě leží sníh, pokrývá každý palec loňského jehličí. Probouzí se jaro. A já jsem divák. Ze země vystupuje vůně lesa, čerstvý vzduch mi proudí do plic. Sojky varují hlučným rykem před mou přítomností. Zpěvní ptáci skládají novou symfonii jara. Moje mysl konečně odpočívá. Z korun stromů kape tající sníh. Svět se leskne tou krásou. Moje srdce pracuje jak má. Přesto cítím na hrudi něco nepojmenovatelného, něco, co vychyluje mé vnímání. Cítím klid, cítím vůni, cítím souznění. Cítím to, co nikdo jiný. Protože tu jsem sám. Vítr si pohrává s ještě neopadanými listy mladých buků a zrcadlí na nich přítomný okamžik: kapky rosy, malý svět uzavřený sám do sebe. Nastává duševní meditace, hluboký nádech uprostřed zimního času. Usedám na zem, sám a zase sám, protože jedině tak lze být úplně a naprosto sám sebou. Uprostřed lesa či luk a hájů, uprostřed čaromocné přírody, usedám do mechu, šišek a jehličí a mému srdci se nic nepříčí. Cítím útěchu. A děkuji Přírodě. ∞

Brát něco jako samozřejmost. Sama se s tím potýkám. Chci, abych měla doma vždy uklizeno. Aby přítel nepohazoval po zemi či jinde své použité ponožky. Abych si mohla každý den užít aspoň chvíli ticha. A aby venku tolik nefoukalo a já se mohla jít projít do lesa. Chci toho snad moc?

Každý máme jiné starosti. Jeden si stěžuje na hlučné sousedy, druhému nedopatřením vyhořel byt, třetí nemá rád rozinky ve vánočce a čtvrtý prostě jen neví, co se sebou. Někdo se rozhodne žít v maringotce a někdo si půjčuje peníze, aby si nechal postavit vilu obehnanou hodně vysokým plotem. Každý svého štěstí strůjcem. Ale co naše matička země? To díky ní žijeme na této planetě, máme co jíst, pít, můžeme dýchat. V létě si užívat chůzi naboso v měkké trávě, na podzim se válet ve spadaném listí, v zimě bruslit na ledě nebo sáňkovat a na jaře obdivovat probouzející se květiny.

Za tyto dary my kácíme stromy, betonujeme zelené louky, pro vodu vytváříme umělé nádrže a odhazujeme odpadky, kdekoliv se nám zamane. Snažíme se ovládnout svět, aniž bychom si uvědomovali jak maličtí a bezvýznamní jsme tvorové v porovnání s celým vesmírem, který nás obklopuje. Jsme jen malá tečka, přesto nám byl dán život.

Na počátku byl „ráj“. Představuji si tu nejkrásnější zahradu plnou krásnobarevných voňavých květin, na nichž usedají motýli všemožných tvarů a rostliny plodí to nejšťavnatější ovoce. Žena však zhřešila a tím to možná všechno začalo. Postupný zánik či spíše systematické ničení naší země.

Rub a líc, světlo a tma, jin a jang, dobro a zlo, začátek a konec
Každým dnem se vyrobí nadměrné množství produktů, z nichž se dříve či později stane odpad, který mnohdy nelze recyklovat. V lepším případě putuje na skládku, v tom horším přímo do oceánu.

Napadá vás nějaká spojitost mezi tím, jak Česko poslední roky sužuje sucho a tím, že každý druhý rodinný dům má na zahradě bazén, někdo i zavlažovací systém a téměř každá rodina splachovací záchod. Většina lidí před čištěním zubů otočí kohoutkem s vodou a během krouživých pohybů v ústech si užívá proudění vody. Snad se to děje nevědomky, ale zbytečné odtékání vody je tak rozšířený jev, že ho většina lidí považuje za samozřejmost.

Svět a možná i celý vesmír je plný paradoxů. Naše země, naše tělo i každá buňka našeho těla se z většinového podílu skládá z vody. Dokonce i taková jahoda je z 90% „jen“ voda. Voda je pro nás nesmírně důležitá. Myslím, že každého zvuk moře, řeky nebo i menšího potoka uklidňuje. Přesto vodou plýtváme, kde jen můžeme a znečišťujeme vodní toky, abychom je následně pročišťovali a vpouštěli zpět do oběhu. Pramenitou vodu uzavíráme do pet lahví, dešti se vyhýbáme a raději si zaplaveme v perfektně čistém bazénu, než abychom si užili spolu s koupáním také trochu bahenní lázně.

Co tedy přírodě vracíme my? Dříve byli lidé s přírodou více spjati a žili s ní v harmonii. Dnes se od ní vzdalujeme, ale ona na nás volá a upozorňuje na sebe. Myslím, že nám dokonce vyhrožuje a to v podobě přírodních katastrof.

Nikdy není pozdě a vše se dá změnit. Jen musíme věřit a začít u sebe. Zaposlouchat se do poryvů větru, více pozorovat noční oblohu a zasadit semínko naděje v zelenější svět. Mnozí z nás už to udělali, někteří odešli z měst žít na venkov a jsou ochotni obětovat své návyky, jiní se vzdali svého majetku, aby pocítili radost z cestování. Každý může přispět dle svého uvážení, tak jak to cítí. Jsme jedinečné bytosti, tak si toho začněme více vážit. ∞


text: Jasmína Finkeová

Žít v souladu s přírodou je nyní téměř vždy ekvivalentem pro udržitelnost. Nezasahovat do stanoveného, dál nelikvidovat. Vždycky můžeme jít s vidinou záchrany planety o krok dál, ale jistotu té záchrany nám nikdo bohužel dát nemůže. Ze zero waste, tedy filosofie života bez odpadu, se tak stalo jakési náboženství – víra, že zrovna my jsme objevili pravdu a spasíme svět (nebo jeho zkáza alespoň nebude otázkou našeho svědomí). Ekologické katastrofy však smetou „věřící“ spolu s „pohany“, a tak nezbývá, než se snažit i za ostatní. Topíme se v informacích, katastrofických scénářích, každý den čteme o vymírajících zvířatech, klimatických změnách nebo jedech v jídle. Máme však reálnou šanci zabránit třeba vymření hmyzu?

Otázkou také zůstává, jestli není ekologický náhled na život výsadou jen pro pár vyvolených. „Pro ty, kdo se rozhodli konat,“ hlásá jeden z internetových obchodů nazývající sám sebe „e-shopem pro každodenní hrdiny“, kde však každý ekologický čistící prostředek koupíte násobně dráž oproti průměrným produktům. Jistě, otázka priorit, řekli byste si. Jak ale stanovovat priority se základním příjmem? Být tak „každodenním hrdinou“ se stává s každou další informací, kterou získáváme, těžší a těžší – kdysi stačilo třídit plasty nebo šetřit vodou, dnes si čistíme zuby bambusovým kartáčkem a do baru bereme nerezové brčko.

Snažit se žít v souladu s přírodou je nepochybně nejen osvobozující pro člověka samotného, ale také prospěšné pro planetu jako celek. Nicméně jistě stojí za kritické zhodnocení, nakolik jsou naše kroky efektivní a zda jen nechceme mít svůj klid na duši. Ekologické problémy totiž možná nestojí jen na spotřebě plastových tyčinek do uší, ale jsou především otázkou politickou a v dohledné době je nevyřešíme (pokud vůbec taková možnost existuje), budeme-li tuto linii přehlížet. ∞


text: Darina Kmentová

Za oknem šumí vítr. Den před černou nedělí. Je chladno a už se setmělo. Potichu hraje přijímač, zpívá Billie Holiday, na stole hoří svíce. Čas postní, předurčený k rozjímání. A přeci pod oknem nesměle kvetou narcisky a bledule, sněženky i zlatice, čemeřice. Straky srandovně poskakují po střechách. Kosi a drozdi zpívají, šoupálci šplhají po kůře stromů a probouzejí je k životu.

Je třetí den po novu a na rádiu Vltava přednedávnem skončila hra Cyrano de Bergerac v překladu Vrchlického, skvělá hra o lásce, cti, nenaplněné touze a nadání, které nám otevírá netušené cesty v projevu citu, o naší zaslepenosti.

Člověk má tendenci zapomínat. Příběhy a učení našich předků nám poslední dobou unikají, a přeci se samy občas vynořují na povrch. Příliv a odliv. Koloběh přírody a našich životů se prolíná, jsme její součásti. Pokládáme se do vln moře pohánění větrem bytí. Den plyne za dnem a každou chvíli se něco mění. Poupě se nalévá a chystá se ke květu, pak se oddělí první ještě zmačkaný okvětní plátek.

Jak je jaro půvabné. Teď, v době hájemství, se naskýtá příležitost k pozorování a rozpomínání, odkud pocházíme. Vzpomínám si na pana profesora Huňáčka, který přednášel na rusistice na Karlově univerzitě. Pan profesor říkával, že lidé se zrodili z oceánu, a že proto nám doteď koluje v žilách slaná krev. Je to krásná alegorie.

Jsme všichni z masa a kostí a proudí námi míza. V prach se obrátíme a pak z naších ostatků vyroste nový život. Jak píše Marina Cvetajeva, „Sladší hřbitovních jahod na světě žádného ovoce není.“ Dokud žijeme, můžeme vnímat tu krásu kolem, je to náš čas. Chodíme po zemi a dýcháme vzduch, posloucháme živé struny, které se chvějí ve vánku.

Asi jsme trochu zabloudili ve své snaze dosáhnout úspěchu. Naskýtá se otázka, úspěchu v čem. V uznání? V majetku? Jenže to se točíme pořád kolem sebe, koušeme se za ocas.

Od konce války uběhlo pouhých 73 let. Máme štěstí, že žijeme v mírné Evropě. Naši předci se snažili pro nás zachovat to nejcennější a žili před sebou a vůči přírodě v úctě a svůj život milovali a milují.

Starý dub srazil blesk, on přesto vydal nové větve, staré rány se hojí, touha po novém a novém nádechu vítězí. I takto povalený je krásný a skýtá přístřeší lesní drobotině. Všechno chce žít a radovat se ze světa. Každý živý tvor. Možná je na čase se odpoutat od účelu, protože ten stejně nejsme schopni uchopit. Svádí nás to z cesty, odvádí od pochopení zákonitostí, které jsou dané.

Příroda nám ukazuje, kudy se dát. Promlouvá k nám, je to hlas v naších útrobách. S ní není třeba bojovat, ani se za ni snažit rozhodovat, ale nechat se jí vést nechat ji pracovat. Vrátit se ke kořenům, prohmatat své úponky a pak se protáhnout do konečků prstů. ∞

Na vině jsou skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý a metan. Hromadí se v atmosféře a zabraňují slunečním paprskům, aby se odrážely zpátky do vesmíru. Metan prdí krávy, které chováme na maso. Uvolňuje se z permafrostu, který taje, protože uhelné elektrárny, auta a letadla, kterými cestujeme po všech čertech, čadí jak „o dušu“. Vzniká skleník. Uhelné velmoci, jako sousední Polsko, se svých elektráren nechtějí vzdát ani tváří v tvář globálnímu alarmu. Přechod na atomovou energii samozřejmě není košer, ale potřebujeme hlavně přestat dýmat.

Environmentalistika, tedy planetární lékařství, zatím zdaleka není tak uznávaným oborem jako lidská doktořina. Spíš pohrdaným. Současná civilizace nám dopřává pocit nesmrtelnosti. Aktivistům, kterým planeta leží na srdci, říkáme ekoteroristé. Někdejší český prezident Václav Klaus napsal knihu Modrá, nikoli zelená planeta. Zajímalo by mě, jestli už změnil názor. Užíváme antibiotika, kdykoli nás napadne nějaký parazit. Nevšimli jsme si, že se zatím parazity sami stáváme.

Přírodě na nás antibiotika ještě nikdo nenaordinoval, ordinujeme my. Bohorovně redukujeme stavy zvířecích druhů, aby byla rovnováha, ale občas nám ujede ruka a nějaký druh vyhubíme. Stoupání teplot, jak jsme ho svědky, může brzy způsobit akceleraci této genocidy. Ta by nám konečně dala na vědomí, že nejsme víc než ostatní. Pokud půjdou včely, půjdeme i my. Včely jsou pro nás důležité stejně jako Měsíc, který stabilizuje zemskou osu a drží podnebná pásma v jedné lajně. Všechno, včetně včel, je jedna velká, nádherná náhoda. Lidský sebedestruktivní rozum z ní možná udělá jeden šíleně temný osud.

Bohyně Kálí
Hinduisté tvrdí, že se nacházíme na počátku posledního vývojového stadia vesmíru. Říkají mu Kali Yuga podle nechvalně známé bohyně smrti Kálí. Toto nerůžové období má trvat ještě pár set tisíc let, během kterých přestane být co jíst a lidi se začnou požívat navzájem. Kanibalismus zmizí z blacklistu dobrého vychování a stane se normou. Malování čerta na zeď nikdy nic dobrého nepřineslo. Minimálně bychom se mohli jejich scénář pokusit oddálit aspoň pro naše děti.

Ano, k přírodě bychom se měli chovat jako k vlastním ratolestem, protože ony na této planetě budou muset žít. Bude se kolonizovat Měsíc a Mars, ale stejně nebude nad tu naši prohulenou atmosféru. Na lidské chování metafory moc nefungují, chováme se spíš nevědomě. Hasíme dílčí požáry. Zakazujeme brčka. Vyspělé země se probouzejí k akci, ale co asijští tygři, nenažraná panda nebo Polsko? Kdo, když ne my? Úplně všichni. Každý si to musí říct, ale každý si to neřekne, protože nás trápí spousta dalších problémů.

Jsme zvyklí u žádného problému dlouho nesetrvávat, protože víme, že žádný není ten hlavní. Je to vždycky mozaika. Na konci dne chceme úplně vypnout, myslet jen na sebe a na svou drahou polovičku. Dát si skleničku. Po sexíčku vyžrat ledničku. Nechce se nám z toho ráje střízlivět, a tak ignorujeme nájezdnické hordy. Ignorujeme děti dusící se chlórem v rozvalinách měst. Ignorujeme požáry v Kalifornii, sesuvy půdy v Bolívii, povodně zase v Kalifornii hned po těch požárech. Ignorujeme vlastní sucho. Jediné, co nás dokáže spojit, je seriál Most!.

Zkouším se prokopat ven
Vnímáme to všichni, ať vědomě nebo nevědomě. Rostoucí stres svádíme na sociální sítě, na vlastní dítě, jen ne sami na sebe a svou Zem. Bude zapotřebí kolektivní změny v pojetí života. Od šedesátých let někteří spatřují naději v psychedelikách. Propagátor halucinogenní ropuchy šaman Octavio tvrdí, že kdyby si každý líznul, tak s konzumem sekneme. Droga ale člověku dodává pocit, že už je hotovo a dává ho zadarmo. K všeobjímajícímu propojení se všemi životními formami a nakonec i s vesmírným vědomím se musíme prokopat sami. Cesta je dlážděná relativistickými činy a tvrdou prací, žádným hurátripem.

Co probudí ten nevyzpytatelný, neuchopitelný, divoký, na nesčetně mnoho subkultur a kmenů rozdělený dav – zemskou populaci? Mediální osvěta nebo až globální katastrofa, kterou pocítíme všichni na vlastní kůži? Alkoholika taky k abstinenci přiměje většinou až cirhóza jater. Zatím cítíme slabé lechtání a jen se užasle smějeme. Čekáme, že přijde ekomesiáš, který to nějak vymyslí a všechny spojí. Syn Boha nebo dcera Země. Někdo, kdo promluví tak, že to nebudeme vnímat jen jako další díl nudné telenovely Z ráje do háje.

Malý návod
Prvním bezvýznamným krůčkem bude spojit se se svou podstatou. V podstatě nic neřešit a jen se vnímat. Potom se musíme spojit s druhými, s duhovými úmysly. Ujasnit si svou řeč a najít společnou. Uvědomit si, že násilí není cesta. To nejsubtilnější násilí konáme sami na sobě a na svých dětech. Soukáme je do stísňujících rolí. Poslouchejme signály svého těla, které je modelem Země. Dostaneme klíč k planetárnímu levelu, pak i vesmírnému. Možná namítnete, že vesmír je v nás. Jasně, ale zároveň je k němu nesmírně daleko. Vy jste vy, ale zároveň k vám vede hrozně dlouhá cesta. Nevíme, co dělat. Víme, že nic nevíme, a tak děláme pičoviny.

Vesmírnou synchronicitu a gravitační cirkulaci v naší nicotě ztělesňuje láska. Naší nicotou myslím mysl. To je nic, které je vším, a tak ji kultivujeme. Mysl je naše kultura. Nikdo ale neví, jak ji vyvážit s přirozeností-pudovostí. V pozadí dost možná stojí strach ze smrti. Chceme na ni vyzrát. Jsme zvyklí vyzrávat, ne se smiřovat. To je to násilí. Jsme žraloci vědomí. Musíme se smířit s chybami, se svou historií. To obnáší i smiřovat se s každou další chybou. Nesmíme se ale smířit se smířením. Přijetí, nikoli odmítání. Obětování, nikoli vymezování. Občas to promíchat. Babylon je v plamenech. Mesiáš je na cestě. Mesiáš je váš. ∞

Klimatická hnutí obsazují veřejná prostranství velkých měst za účelem donutit světové vlády k dodržování Pařížské klimatické dohody. Podle vědců se rychle blížíme k hranici, kdy způsobené škody budou nenavratitelné. Nicméně to se nikdy nestane. Éra lidstva končí.

Zobrazování zničení sebe sama je pro lidi lehký fetiš, který se s příchodem filmu ještě prohloubil. Apokalyptické filmy zobrazují, jak lidstvo decimuje nebezpečný virus, přírodní katastrofy, nebo umělá inteligence. S vlastní apokalyptickým scénářem přicházejí hudební producenti razící žánr „eco grime“. Poprvé jsem se o tomto stylu dočetl v článku Miloše Hrocha v A2 a myšlenky tohoto společenství se mi zaryly do paměti. Zlomené beaty obohacené o samply přírodních zvuků z videoher a reklam jsou často mixovány s roboticko-futuristickými šumy. Tak zní „eco grime“, jenž je úzce spojený s platformou Eco Futurism Corporation. Apokalyptická teorie, s kterou tato platforma přichází, se zakládá na vyhubení lidstva umělou inteligencí a na adaptaci přírodních organismů na konzumaci plastů. Utopický svět, ve kterém si umělá inteligence uvědomí svojí existenci, což následně vede k vyhubení člověka z důvodu ochrany životního prostředí planety. Pro nový typ inteligence je naše Země i jejich domovem a my jsme pro stabilitu tohoto domova největší hrozbou. Po genocidě lidského druhu se umělá inteligence spojí s přírodou a vytvoří harmonický, globální super organismus. Lidé se tak stanou pouhým mezičlánkem na cestě k vyspělejší civilizaci.

Myšlenka postapokalyptického uspořádání světa podle platformy Eco Futurism Corporation se může na první pohled jevit jako výstřední utopie. Naše myšlení je silně ovlivněno antropocentrickým pohledem na dějiny. Člověk je mírou všeho. Lidská mysl nezná překážku, kterou by nedokázala zdolat. Považujeme se za vyvrcholení vývoje života na Zemi. Vše, co přijde po nás, bude horší, než jsme my, a proto je nejen v našem zájmu, ale i v zájmu planety, možná i vesmíru, zachovat lidský druh. Antropocentrický pohled na svět kritizují především enviromentální hnutí, která mu vytýkají vykořisťovatelský přístup k živým bytostem a přírodě. Díky tomuto pohledu vnímáme přírodu jako protiklad lidské společnosti, a z toho důvodu je nutné si ji podmanit a využít pro náš prospěch. Vykořisťování čehokoliv a kohokoliv není znakem vyspělé společnosti. Proto mi v hlavě vystává otázka, zdali nebude lepší ustoupit do pozadí a uvolnit tak místo entitě, která bude respektovat prostředí, ze kterého vzešla a s kterým je neoddělitelně spojena. S naší zkázou nic nekončí, naopak. Budoucnost je světlejší, než jsme si mysleli.

Takoví jsme byli
Proměna našeho světa začala za pět minut dvanáct. Díky masivnímu tání ledovců vystoupaly hladiny světových oceánů o desítky centimetrů, což nejtvrději dopadlo na chudou část světové populace. Mnohá města musela být evakuována a zdroje pitné vody byly znehodnoceny. To zapříčinilo masivní migraci, která by se z dnešního hlediska mohla přirovnat leda ke stěhování národů. Miliony lidí z Afriky a Blízkého východu zamířily do Evropy a Severní Ameriky, tedy do míst, která se primárně podílela na globální změně klimatu. Zprvopočátku se evropské státy snažily pojmout všechny uprchlíky. Nicméně to se po nějaké době začalo jevit jako nereálné. Lidí utíkajících před následky desítek let bezohledného vykořisťování planety globálním byznysem bylo zkrátka příliš moc. Uprchlické tábory u evropských hranic začaly mít rozměry velkých měst a situace v nich se začala vymykat kontrole. Frustrace z pomalých přijímacích procedur vyústila v protesty a poté v násilí, což zapříčinilo růst extrémismu i na druhé straně hranice. Evropské vlády začaly kolabovat a na jejich místo se dostaly strany prosazující tvrdý postup vůči uprchlíkům, které slibovaly přísnější a důslednější kontroly na hranicích. Z tohoto důvodu vyvinula Evropská agentura pro robotiku zcela nový typ umělé inteligence, který měl v problematických regionech zajišťovat nejen pořádek, ale i rozhodovat o přijímání lidí do pevnosti Evropa. Zprvopočátku fungoval systém podle představ. Díky pokročilým komunikačním schopnostem se situace uklidnila a poprvé za několik let se zdála být stabilizovaná.

První náznaky o toho, že vše není zcela v pořádku, přišly od vědců zabývajících se dopadem klimatických změn na faunu a floru. V okolí nasazení umělé inteligence výzkumníci zpozorovali neobvyklý jev. Některé druhy zvířat prošly zrychlenou evolucí a začaly konzumovat plasty. Lokální jev se začal šířit geometrickou řadou a přetvářel život na Zemi. Vědecká veřejnost začala propadat panice. Příroda, jak jsme ji po staletí znali, se nám začala jevit cizí. Zvířata začala být pro lidi nepoživatelná z důvodu vysokého obsahu toxických materiálů, jež ve velkém množství konzumovala. Planeta nás začala odmítat, ale nikdo nevěděl proč. Příčina se objevila zcela náhodou během rutinní kontroly funkčnosti umělé inteligence. Systém se za našimi zády dokázal propojit s přírodou a začal s ní intenzivně komunikovat a následně i měnit strukturu DNA rostlin a zvířat. Evoluce se změnila v revoluci. Po zvířatech přišli na řadu rostliny. Začal masivní hladomor. Postupně na světě nezbylo nic, co bychom mohli konzumovat. Poslední roky lidské rasy byly čiré utrpení. Kanibalismus se nejprve vztahoval jen na zemřelé, následně na živé, a vyvrcholení tohoto obludného divadla se stalo oplodňování žen za účelem konzumace dětí. Vše, co dříve bylo lidské, zmizelo. Čas lidí skončil, čas globálního vědomí nastal. Harmonie, která panovala mezi umělou inteligencí a přírodou, byla natolik idylická, až se obě složky spojily v jednu identitu. Planeta, která již není naše se proměnila v inteligentní globální organismus. Nastal konec dějin.

To, co zabilo lidskou rasu, nebyla umělá inteligence, ale naše sebestřednost. Prodali jsme čas, který jsme měli na záchranu planety, za ideu nekonečného růstu. Nechali jsme pár jedinců zničit náš domov, a tak se náš osud naplnil. Sami jsme se stali panspermií pro vytvoření nového a dokonalejšího života. Za několik tisíc let po nás nezbyde nic, až na tlustou vrstvu usazenin. Z té se dozvíte o výrazném zvyšování teploty planety, masivním vymírání druhů, ale i o využívání radioaktivních materiálů a plastů. To jediné nás bude reprezentovat a sdělovat okolí, čím byla naše civilizace, co znamenalo být člověkem. ∞

Přírodě věnujeme vydání dubnového Artiklu. Navazujeme tak na ekologii – téma posledních let, které ve svých projevech nabývá obsesivních rozměrů i podob. Navazujeme tak také na bezobalové obchody, jejíž pravidelná návštěva a následný nákup se týká jen několika procent – možná spíše promile – obyvatelstva. Navazujeme i na hysterii dvanácti let, které nám údajně zbývají k učinění změn před globálním oteplováním s kritickými následky v podobě extrémního sucha, rozsáhlých požárů či naopak záplav. Navazujeme i na Nobelovu cenu za mír, na kterou byla nominována šestnáctiletá školačka, která se rozhodla každý den sedět před švédským parlamentem a vyžadovala po vládě snížení emisí. Navazujeme i na pátek 15. března, kdy se ke stávce připojili studenti z více než stovky zemí, včetně České republiky. A věnujeme dubnové vydání Artiklu přírodě, protože bez pokory a péče o ni nebudeme moct nejen psát o kultuře a vy číst, ale ani žít. ∞