Šmátrám bezvětřím a sahám si na dno. Snažím se o tebe, i když jste ke mně nikdy nepromluvili. Vysílám signály do prázdných polí a lesklý černý tekutý asfalt mi na kůži tvoří latexový povrch, který by tě mohl zaujmout.

Snažím se rozepnout si krk, napnout ruce a nechat se zlomit proudem lidské masy, jíž nelze nebýt součástí. Ukamenovat se svou vlastní rukou, cítit pocit štěstí z přívětivého přijetí. Olizuji si vousy z rozpuštěného cukru, který jsem vypila v milk shaku kvůli vám. Abyste konečně vnímali, že se dokážu bavit. Nejsem strnulá, naopak – přátelská a open-minded. Peří se na mě divně lepí a snažím se ho zakrýt krémovým pudrem. Ideálně k vám zapadám. Tak jako varná konvice do kuchyně nebo použité ponožky do koše se špinavým prádlem. Tohle jsem si vždycky přála. Dýcháte ze mě a já čekám, kdy se budu moct sama nadechnout a cítit úlevu, která je tak všudypřítomná, beze slov slibovaná. Nevyřčeně očekávaná na rozdíl od přímo kladených otázek. „Jaké je vaše náboženství? Rasa? Gender? Lednice? Typ? Léky? Rodinná anamnéza? Zkoušeli jste vkročit do místnosti číslo šest? Možná by se vám tam dařilo. Obývají ji lidé s historií panických atak. Budete si rozumět. Beztak jsou to většinou ateisti jako vy. Uvolněte se.“

Nahradit tlustou paměťovou linku
Prohrabuji se v odstřižcích tkaniny svého kmene. Netuším, že by mě mohli zařadit jinam, ale někde hluboko v nitru mnou cloumá strach z odhalení. Proto polykám každé vlákno paměti, než dopadne na dno žaludku. Táhne se myslí. Možná brzy skupiny už nebudeme potřebovat. Chat GPT nás postupně naučí přemýšlet na základě pravděpodobnosti. Respektive odnaučí nás myslet jinak. Staneme se univerzálními, bez příznaků. Možná systém, který je umělou inteligencí nazýván, tím získá podobnou osobnost jako my – nulovou. Až tě chytím, tak tě sním. Je mi líto, že se nepohne ani list. Přeji si cítit vůni květin ve všech jejích nuancích místo toho, abyste mi povolovali pohyb. Nahoru a dolů a pak zase znova. Mechanický výkon, úsměv, ústa na ústa a opuštění. Nechci být tebou. Chci být jedním z tebe. Chytil jsi moji zprávu zašifrovanou v peřejích? Odpustíš mi, že se vzdávám práva na členství ve vašem úžasném spolku? Chtěla jsem vás poslouchat, ale už nechci vstřebat ani slovo. Chci nepříslušet a působit divně u hledání té idealizované vůně květin.

Nové opakování
Vypůjčuji si myšlenku, abych ji vtělila v nový list. Abych ji patřičně oblékla. Smoking, nebo ležérní look? Ledabyle uvázaná kravata, nebo striktní preciznost? Mozek plný mikroplastů, pletený svetr našeho uvažování. Plastové sáčky se lisují, vlají bez větru prostorem white cube. S nemalým zaujetím jsem pozorovala dílo Plastic Fall berlínského umělce Henoka Getachewa, sestávající z pásu posetého plastovými materiály, výrobky bez dalšího významu. Odpadem, který se točí stále dokola. Opravdu připomíná běžící pás, na nějž pracovníci továren skládají stále další a další součástky. Nebo ten v obchodech, kde produkty před důsledným skenováním proudí s cílem usadit se na dně našeho košíku.

Mimo proud
Běh na běžeckém pásu, stále na místě, i když s nepřiměřenou rychlostí. Nekonečné opakování cyklu. Věčný návrat téhož? Je potřeba stále citovat Nietzscheho? Odkazovat k intelektuálním velikánům? Do jaké míry je skutečně nový list novým? Nezáleží ve výsledku na onom oděvu, který určuje příslušnost k určitému programu? Ale ve své podstatě je uvnitř pořád to stejné. A možná to nás dokáže podnítit. Snad se nejedná o uvíznutí ve smyčce, ale spočinutí v ní. Kontemplace v zahlcenosti šedou hmotou, v níž lze nalézt nový odstín, pokud jsme na to dost zralí. Můj list, cár papíru, smýván podzimním deštěm, je jen součástí tradice, která se táhne od západu na východ a zpět. Autokorekce mi čte myšlenku, kromě překlepů opravuje i celá slova, aby se hodila do kontextu, jejž vyhodnotila jako pádný. Vybírá podstatné, touží mě napravit, ukázat mi cestu. Ten, kdo není techno-optimista, je pozadu, není cool. Nechceme ho tady. Ten, kdo si myslí, že nás technologie spasí, je bláhový. Je vyloučen. Červená, nebo modrá? Vzít si obě najednou už muselo AI napadnout. Ale jaká je čtvrtá možnost? A pátá? Lze se vůbec ocitnout mimo naprogramovanou skupinu?

V Deníku N píšou, že se lidi čím dál častěji topí v přírodních nádržích, zatímco cyklisti čím dál méně bourají. Myslel jsem, že plavání je bezpečnější. No jo, až na tu vodu.

Jel jsem na břichu po skluzavce. Ono se to nesmí, ale plavčíci se tvářili bohorovně. Dole, jak se skluzavka láme, jsem se bouchl do hlavy. Podruhé jsem jel zase na břichu, ale obezřetně se vzpíral na rukou, aby nedošlo k opětovnému bouchnutí. Dojezdový bazén byl hluboký jen po pás a ruce mě v efektu šipky nasměrovaly na dno. Došlo k bouchnutí do ramene, které opuchlo. Pár dní jsem zvažoval úrazovku, ale pak zase odpuchlo. Teď bolí v jiném místě. Vygoogloval jsem, že aby se rameno stabilizovalo, stáhnou se prsní svaly. Je třeba je roztáhnout.
Duchovní příčinou bolesti ramene je, že moc rozkazuješ. Onehdy jsem četl, že muž může trpět stresem, když nemá nikoho na povel. Říkám si, že když někomu velíš, velí i on tobě, takže nikomu nevelím, jenže když nikomu nevelíš a nikdo nevelí tobě, začneš velet sám sobě. Potkám Ondru Stravu z Ostrova. Rameno ho bolí půl roku od doby, co na něj spadl, když svým čtyřem synům předváděl karatistický koap. „Byl jsem s tím u doktorky a ona říkala, že se ti tam stáhnou svaly, aby…“ „Rameno stabilizovaly.“ „Jo.“

Člověk má pocit, že za to vždycky někdo může, ale pokud chce žít v souladu se svým vědomím, musí se odpoutat od všeho, co k tomu vedlo, odpíchnout se k tomu, k čemu to vede. Musí vymyslet, proč se mu to stalo, proč se to muselo stát. Ve vědomém životě se všechno muselo stát. Musíte prožít něco pozitivního, co by se bez toho nestalo. Ženě v limoncellových šatech zvedá vítr šaty. Nese svůj talířek s prázdným hrníčkem a lžičkou na pult. Řinčí to.

Drbu vrbu
Když to na někoho svedete, odvede vás to od přítomnosti, od sebe. V nepozornosti se vám stane něco ještě horšího, díky čemu na to původní přestanete myslet. Tím se to vyřeší. Jak vlastně může někdo moci za mou újmu? Choval se ke mně tak, že ho hejtuju. Když hejtujete někoho, hejtujete sebe. Ve chvilce nepozornosti si ublížíte. Ve výsledku je diskutabilní, kdo vás zranil, pokud vás nezranil osobně. Nejlepší kámoš mi zlomil klíční kost v den, kdy se se mnou rozešla životní láska. To léto jsem fakt nepotřeboval trávit v posteli, ale hejtovat reálné viníky je stejně kontraproduktivní jako ty domnělé. Lidi mají horší věci.

„Člověk je tím, čím není,“ řekl Sartre. Zní to jako blbost, ale je to tak. Není. Je. Není. To je vědomí. Ego je, když si hrajeme na to, že to buď je nebo není. V našem vnímání to tak je (nebo není), protože nedokážeme říct nebo napsat nebo myslet zároveň „je“ a „není“. Jsou to pro nás oddělené nádoby, ale přesně to jsme. Jsme a nejsme zároveň. Dokážeme to jen obracet, nikoli prohlédnout. Povstávání – to je, oč tu běží. Pořád můžu vstát, i když to vyžaduje čím dál delší meditaci o motivaci. Vítr zvedá šaty dalším zákaznicím. Nesu talířek s hrnkem a lžičkou na pult. Řinčí to.

Na Štěrkáči protahuju rameno o sloup veřejného osvětlení, pak si k němu sednu a opřu se o něj. Je to nepohodlné, protože do zadku tlačí hrana betonové kostky, do které je sloup zapuštěn. Zůstávám nepohodlně usazen. Stoicky přecházím diskomfort. Nebudu tam přece sedět navždy, časem se postavím. Kolem jde pán se dvěma štěňaty pitbulla, která ostentativně vrtí ocasy. V Anglii je kvůli častým útokům nedávno zakázali. Jedno ze štěňat míří přímo za mnou. Drbu ho, je mi vrbou.

Pán lidem nabízí, aby si psy pohladili, vychovává je pro canisterapii. Zeptám se ho, jestli štěňata už plavala. „Ještě ne.“ „Můžu?“ „Klidně.“ Odnesu je do vody. Jdou ke dnu. Pomáhám jim. Plavou. Pán na mě vztyčuje palec. „Jsou těžká, musel jsem je přidržovat.“ „Děkuju.“ Když pak sedím na lavičce, znepokojeně pána sleduju, jak štěňata hledá. Nachází je u nějakých lidí na dece. Později ho potkám na trávě ve stínu, jak spí. Štěňata taky.

Dopsal jsem
Můj deník má pěkný obal. Jsou na něm boty značky N, jahoda, babočka admirál, kolo, kšiltovka, kopretina a třešně. Vždycky vytrhuju popsané listy a přepisuju je na počítači. Pak je vyhazuju, abych mohl začít zase znova u vytržení nad prázdnou první stránkou. Můj život je prázdná první stránka a kompost digitální stopy. Comp post. Zbývá už jen pár listů a předsádky.

Moje zrcadlo je jediné, které mám. Baví mě jeho efekty. Pozoruju se, jak vypadám, když pozoruju ji. Jako bychom se dnes vůbec neznali. Opětuje mou uzavřenost, ale když jí pochválím tričko s nápisem Laskavost nic nestojí, všechno je zpět. Zářivě se usměje. Je fajn, že je veselá. Nechci ji kazit, dávat jí falešné naděje. Nechci, aby byly falešné, ale jsou. Pokecal bych, to jo, ale holky většinou nechtějí jen kecat.

Hraje tu moderní love folk, který běžně nesnáším, ale v kombinaci s šedobílými oblaky plujícími za skleněnou stěnou to jde. Jsem prázdný, připravený. Autoři v denících často performují sebetryznu za promarněné šance, ale jedinec nikdy neví, jestli jeho taktika není ta správná. To ví jen románová postava. Deníkář nesmí sklouznout do postavy, musí zůstat vědomím.

Dopsal jsem, co jsem chtěl. Zvídavý čtenář si možná řekne, že to není moc. Na druhou stranu je rád, že už to je. Může se posunout dál se svým čtením, se svým životem. Já snad taky, ale je těžké posunout se ze vzduchoprázdna. Není, o co se zapřít. Nic neklade odpor, žádné předsevzetí nepadlo na úrodnou půdu. Není lehké zbavit se nánosu stylizace a vrátit se do civilizace.

Příslušnost. Dle etymologie vyjadřuje stav, kdy něco „patří“ nebo „je určeno“ pro konkrétní celek či uskupení. Tento význam slova se v průběhu času vyvinul, aby zahrnoval nejen vlastnictví či příslušnost k něčemu hmotnému, ale i pocit sounáležitosti, který vnímáme na emocionální nebo sociální rovině. Příslušnost je jedním z nejsilnějších principů, které definují naše vnímání sebe sama i světa kolem nás. Potřeba příslušnosti je zakotvena hluboko v lidské podstatě a projevuje se napříč kulturami, epochami i generacemi. Ať už se jedná o rodinné vazby, národní identitu nebo společné hodnoty, příslušnost poskytuje pocit bezpečí, vzájemného propojení a smyslu. Z filosofického hlediska příslušnost vzbuzuje otázky týkající se identity a svobody jednotlivce. Kam až sahá hranice mezi potřebou náležet a potřebou být sám sebou? Může být příslušnost součástí naší vnitřní volby nebo ji určuje společnost? Tendence „někam“ patřit je patrnou tenzí, kterou prožívá jednotlivec i přestože se považuje za individualistu. Někteří filosofové tvrdí, že příslušnost ohraničuje naši svobodu, zatímco jiní ji považují za základní kámen, který nám umožňuje rozvíjet se v bezpečném prostředí. Aristoteles tvrdil, že člověk je „zoon politikon“ – společenský tvor, který naplňuje svůj potenciál skrze spojení s druhými. Přesto moderní doba a globalizace přinášejí nové výzvy, kdy se mnozí cítí spíše ztraceni v neosobním světě než skutečně propojeni. Martin Heidegger zase ve své práci Bytí a čas (1927) přemýšlí o příslušnosti z existenciálního hlediska. Podle něj člověk vždy „přísluší“ světu, do kterého byl „vržen“. Tato příslušnost není nutně dobrovolná, ale určuje způsob, jakým jedinec vnímá své místo v životě. Simone de Beauvoir pak v rámci existencialismu zkoumá, jak příslušnost k určitému pohlaví, sociální třídě nebo kultuře ovlivňuje identitu a svobodu jedince. Ve své slavné knize Druhé pohlaví (1949) analyzuje, jak ženy byly tradičně vnímány jako „příslušnice“ mužského světa, což ovlivňovalo jejich svobodu a možnosti. Hledisek je mnoho a listopadové vydání Artiklu vám právě umožňuje nahlédnout na některá z nich.